„Jehovova ruka“ v mém životě

VYPRÁVÍ LAWRENCE THOMPSON

JEDNÉ noci roku 1946 jsme s tatínkem seděli v autě a pozorovali jsme polární záři tančící po obloze. Mluvili jsme o tom, jak majestátní je Jehova a jak nepatrní jsme my. Vzpomínali jsme na různé události z doby, kdy bylo dílo svědků Jehovových v Kanadě zakázáno. Tatínek mi vštěpoval do paměti, jak Jehova po všechna ta léta podporoval svůj lid a jak jej vedl.

BYLO mi sice teprve třináct let, ale chápal jsem, že to, co tatínek říká, je pravda. Také mi vštěpoval vědomí toho, že kazatelské dílo, které se ještě má vykonat, je naléhavé a velice rozsáhlé. Tatínek citoval 4. Mojžíšovu 11:23 a zdůrazňoval mi, že Jehovova ruka se opravdu nikdy nezkrátila. Jen náš nedostatek víry a důvěry může omezit to, co On pro nás udělá. Byl to nádherný rozhovor mezi otcem a synem, rozhovor, na který nikdy nezapomenu.

V mládí mě silně ovlivnilo také studium publikací Watch Tower Society, především studium knihy Salvation (Záchrana), která vyšla v roce 1939. Nikdy nezapomenu na dramatické znázornění, jímž kniha začínala: „Přeplněný rychlík se řítil kupředu rychlostí sto šedesát kilometrů za hodinu. Musel se dostat přes řeku po mostě, který vedl téměř polokruhem, takže lidé na zadní plošině posledního vagónu mohli vidět lokomotivu . . . Dva muži na zadní plošině . . . zahlédli, jak na druhém konci mostu hoří poslední mostní oblouk a padá do řeky. Uvědomili si, že jsou v hrozném nebezpečí. To byla opravdu situace krajní nouze. Dá se vlak ještě včas zastavit, a je možné tak zachránit všem cestujícím život?“

Na základě tohoto přirovnání byl v knize vyjádřen závěr: „Podobně i dnes všechny národy a všichni lidé na zemi stojí tváří v tvář největšímu ze všech nebezpečí. Podle Božího příkazu jsou varováni před nadcházející katastrofou v Armagedonu . . . Každý, kdo byl varován, se nyní musí rozhodnout, kterým směrem se vydá.“

Řítící se vlak, hořící most a naléhavost kazatelského díla — to vše se mi nesmazatelně vrylo do mysli.

První kroky v kazatelské službě

Na kazatelské činnosti jsem se začal podílet v roce 1938, kdy mi bylo pět let. Henry a Alice Tweedovi, dvojice průkopníků (služebníků plným časem), mě brávali s sebou a denně jsme deset až dvanáct hodin trávili rozhovory s lidmi. Tato celodenní práce ve službě Jehovovi se mi ohromně líbila. O rok později jsem měl velkou radost, když mi tatínek s maminkou dovolili, abych se stal zvěstovatelem a abych skutečně podával zprávu o své činnosti.

V tehdejší době jsme se účastnili informačních pochodů. Chodili jsme ve městech po hlavní ulici a nosili jsme na sobě vpředu i vzadu zavěšené tabule s plakáty, na nichž byla hesla odhalující falešné náboženství a ohlašující Boží Království. Také jsme používali přenosné gramofony a přehrávali jsme biblická poselství lidem přímo na schodech přede dveřmi. Přehrávali jsme proslovy J. F. Rutherforda, prezidenta Watch Tower Society. Některé z nich jsem uměl nazpamět. Ještě dnes ho slyším, jak říká: „Bylo to vysloveno již mnohokrát: Náboženství je léčka a podvod!“

Naše dílo v Kanadě zakázáno

Za druhé světové války bylo dílo svědků Jehovových v Kanadě zakázáno stejně jako v nacistickém Německu a v jiných zemích. Používali jsme tedy jen Bibli, ale poslouchali jsme biblické pokyny a pokračovali jsme v díle, jímž nás pověřil Bůh. (Matouš 28:19, 20; Skutky 5:29) Naučili jsme se, co máme dělat, když policie vpadne na naše shromáždění nebo do našeho domova. Získali jsme také zkušenosti s tím, jak svědčit před soudem a odpovídat vyšetřovatelům při křížovém výslechu.

Můj starší bratr Jim a já jsme se stali odborníky na házení brožur z jedoucích vozidel na schody a verandy domů. Působili jsme také jako kurýři a někdy jako hlídky pro bratry, kteří přecházeli hranice, aby se účastnili sjezdů ve Spojených státech.

Náš dům stál na periferii Port Arthuru (dnešního Thunder Bay) v Ontariu, na pozemku, který měl rozlohu asi jeden hektar a byl obklopený stromy a keři. Měli jsme krávu, tele, prasata a kuřata — čímž se dala dobře zamaskovat naše práce. Pomáhali jsme totiž mladým spolukřesťanům, které hledala policie a kteří měli být za kázání o Božím Království uvězněni.

Na našem odlehlém dvoře bývalo v noci živo: přijížděla a odjížděla auta, nákladní automobily i obytné vozy s mladými křesťany. Poskytovali jsme těmto mladým lidem ubytování, úkryt, přestrojení a jídlo a pak jsme je zase posílali dál. Otec i matka, stejně jako tito jiní pracovníci z raných dob, sloužili Bohu celou duší a působili na mé mladé srdce, takže jsem se učil sloužit Jehovovi Bohu a milovat ho.

V srpnu 1941 jsem oddal svůj život Jehovovi a byl jsem pokřtěn v malém jezírku hluboko v lesích. Bylo nás mnoho, kdo jsme se tehdy sešli pozdě v noci v jedné chatě, kde svítila lampa. Policisté měli zřejmě jakési podezření, hlídkovali tam a každou chvíli prohledávali jezero pomocí světlometů, ale neobjevili nás.

Mnoho stránek služby plným časem

V roce 1951 jsem ukončil střední školu a vydal jsem se téměř 1600 kilometrů daleko do města Cobourgu v Ontariu, kam jsem byl přidělen jako průkopník. Tamější sbor byl malý a já jsem ve službě neměl žádného partnera, který by byl také průkopníkem. Pamatoval jsem však na to, že Jehovova ruka se nikdy nezkrátí. Najal jsem si pokoj, sám jsem si vařil a byl jsem šťastný, že sloužím Jehovovi. V následujícím roce jsem byl pozván, abych sloužil v kanceláři odbočky Watch Tower Society v Torontu. Tam jsem získal mnoho cenného poučení, a to mne vytříbilo pro budoucí službu Království.

Něco přes rok jsem v Torontu sloužil jako průkopník a pak jsem se oženil s Lucy Trudeauovou. V zimě roku 1954 jsme dostali průkopnické přidělení do města Levis v Quebeku. Bylo tam velice chladné počasí, zastrašovaly nás nepříjemné akce davu i policie a těžkým úkolem bylo naučit se francouzsky. Ale přitom všem se Jehovova ruka nikdy nezkrátila. Prožívali jsme tam sice obtížné časy, ale měli jsme také mnoho požehnání.

Byli jsme například požádáni, abychom provedli prohlídku dvou lodí (Arosa Star a Arosa Kulm), které Společnost plánovala použít v roce 1955 k dopravě delegátů na velké mezinárodní sjezdy v Evropě. Vedoucí pracovníci dopravní firmy velmi stáli o toto obchodní jednání se Společností, a občas nás pohostili. Tak jsme si příjemně oddechli od napětí, jímž se tehdy vyznačovala služba v Quebeku.

Na podzim roku 1955 jsem byl pozván, abych sloužil jako cestující dozorce, a tu zimu jsme strávili návštěvami odlehlých sborů v mrazivém severním Ontariu. Následující rok jsme ve Spojených státech absolvovali biblickou školu Strážné věže Gilead a pak jsme byli posláni jako misionáři do Jižní Ameriky, do Brazílie.

S nadšením jsme se pustili do práce v našem novém působišti, a zanedlouho jsme byli schopni kázat a učit v portugalštině. Začátkem roku 1957 jsem opět dostal za úkol sloužit jako cestující dozorce. Teď jsme zápasili ne s krutou zimou jako kdysi na severu, ale s nesmírným vedrem. Často jsme museli zastavit, abychom vysypali z bot horký písek, nebo si uříznout kousek cukrové třtiny a žvýkat ji, aby se nám obnovily síly. Měli jsme však mnoho požehnání.

Ve městě Regente Feijo jsem mluvil s policejním náčelníkem a ten přikázal, aby se zavřely všechny obchody a aby všichni lidé přišli na náměstí. Ve stínu kvetoucího stromu se širokými listy jsem uspořádal pro všechny obyvatele města biblickou přednášku. Dnes je tam sbor svědků.

Jak jsme v Brazílii vychovávali své děti

Když v roce 1958 Lucy otěhotněla, usadili jsme se v Juiz de Fora a sloužili jsme tam jako zvláštní průkopníci. Během následujících dvou let se narodily naše dvě dcerky, Susan a Kim. Ukázalo se, že jsou pro kazatelskou službu skutečným požehnáním, protože lidé ve městě na ně byli zvědaví. Když jsme je v kočárcích vezli po tamějších ulicích dlážděných kočičími hlavami, lidé vycházeli ven, aby se na ně podívali. Pak jsme se odstěhovali do místa, kde je mimořádně horko, totiž na jih od rovníku do Recife, protože tam bylo velmi třeba zvěstovatelů Království.

V roce 1961 jsem měl možnost nejen pomáhat při organizování letecké dopravy pro svědky, kteří jeli na sjezd do São Paula, ale sám jsem se také mohl tohoto pamětihodného sjezdu zúčastnit. Asi po dvacetiminutovém letu se však letadlo začalo náhle střemhlav řítit k zemi a cestující to rozhodilo po kabině. Uvnitř letadla byla spoušť; sedadla byla vymrštěna z míst, v nichž byla předtím zapuštěna, a cestující utrpěli různá zranění a krváceli. Pilotovi se však naštěstí podařilo letadlo z jeho pádu vymanévrovat a přistáli jsme bezpečně. Nikdo z nás nebyl zraněn tak těžce, že bychom nemohli jiným letadlem pokračovat v cestě do São Paula. Měli jsme radost z krásného sjezdu, ale já jsem si řekl, že už letadlem nikdy nepoletím.

Když jsem se však vrátil ze sjezdu domů, čekal mě další úkol. Měl jsem mít na starosti jeden sjezd hluboko v džungli v Teresině ve státě Piauí. Musel bych tam letět. Měl jsem z toho sice strach, ale přece jsem přidělení přijal a spolehl se přitom na Jehovovu ruku.

V roce 1962 se v Recife narodil náš syn Greg. Už jsem sice nemohl pracovat jako průkopník, protože naše rodina se rozrostla, ale mohl jsem v onom malém sboru dobře působit. Děti se vždy dychtivě dožadovaly toho, aby s námi mohly jít do kazatelské služby, protože jsme se starali o to, aby pro ně byla služba zajímavá. Každé z nich bylo od tří let schopné nabídnout u dveří literaturu. Stalo se naším zvykem nikdy nezameškat shromáždění ani kazatelskou službu. I když byl někdo z rodiny nemocný a druhý s ním zůstal doma, ostatní šli na shromáždění nebo do kazatelské služby.

V průběhu let jsme jako rodina pravidelně rozebírali otázku vzdělání našich dětí, rozmlouvali jsme o tom, jaké životní cíle si zvolí, a připravovali jsme je tak na to, aby svou životní dráhu spojili s Jehovovou organizací. Dávali jsme pozor, abychom je nevystavovali oslabujícím vlivům, jako je například vliv televize. Televizi jsme doma vůbec neměli, dokud děti nezačaly dospívat. A nerozmazlovali jsme je hmotnými věcmi, i když prostředky jsme na to měli. Koupili jsme například jen jedno kolo, aby se o ně všechny tři dělily.

Dělali jsme co nejvíce věcí společně, hráli jsme basketbal, chodili jsme plavat a podnikali jsme rodinné výlety. Naše výlety souvisely s křesťanskými sjezdy nebo s návštěvou domovů betel v různých zemích. Při těchto cestách jsme měli čas volně si společně popovídat, takže jsme se mohli s Lucy dovědět, co mají naše děti na srdci. Za tyto radostné roky jsme Jehovovi opravdu vděční!

Těch deset let, která jsme strávili v tropech blízko rovníku, nakonec zanechalo stopy na Lucyině zdraví. Uvítali jsme proto nové pověření, které nás přivedlo do mírnějšího podnebí na jihu, do Curitiby ve státě Paraná.

Návrat do Kanady

V Brazílii jsme strávili asi dvacet let a pak jsme se — Lucy, já i naše děti — v roce 1977 vrátili do Kanady, abychom se starali o mého otce, který byl nemocný. Pro naši rodinu to byl opravdu kulturní šok! Duchovně to však žádný šok nebyl, protože jsme si v našem láskyplném křesťanském společenství bratrů dále udržovali svůj životní styl.

V Kanadě se služba plným časem stala naší rodinnou záležitostí, protože naše dcerky se postupně ujaly celodobé průkopnické služby. Na činnost, kterou jsme jako rodina vykonávali spojenými silami, jsme také všichni společně přispívali. Všechny příjmy z jakéhokoli částečného zaměstnání se vkládaly do společného fondu na výdaje, a to na chod domácnosti a na krytí výdajů souvisejících s provozem tří automobilů, které jsme potřebovali k propracovávání našeho rozsáhlého obvodu. Každý týden po rodinném biblickém studiu jsme probírali naše rodinné plány. Tyto rozhovory pomáhaly každému z nás ujasnit si, kam se ubíráme a co ve svém životě sledujeme.

Náš syn Greg, stejně jako jeho starší sestry, také sledoval životní cíl v podobě služby plným časem. Už když mu bylo pět let, říkával, že by rád sloužil v betelu, což je název pro kancelář odbočky Společnosti. Tento cíl nikdy neztratil ze zřetele, a když ukončil střední školu, zeptal se maminky a mě: „Co myslíte, měl bych podat žádost o přijetí do betelu?“

Sice nás bodlo u srdce, když jsme si představili, že náš chlapec odejde, ale bez váhání jsme odpověděli: „Nikde jinde nepocítíš Jehovovu ruku tak silně jako v betelu — přímo v srdci Jehovovy organizace.“ Během dvou měsíců byl pryč, a to v kanadském betelu. To bylo v roce 1980, a slouží tam dodnes.

Osmdesátá léta přinesla Lucy a mně nové vzrušující úkoly. Byli jsme zase jen dva, jako když jsme začínali. Susan byla tehdy již vdaná a pracovala v průkopnické službě společně se svým manželem, a Kim a Greg sloužili v betelu. Co budeme dělat? Odpověď na tuto otázku přišla rychle — hned v roce 1981, kdy jsme byli pozváni, abychom se ujali služby v jednom portugalském kraji, který se rozkládal do vzdálenosti asi dvou tisíc kilometrů napříč Kanadou. Tuto krajskou službu vykonáváme s radostí až dosud.

Kim se mezitím vdala, absolvovala Gilead a nyní s manželem působí v krajské službě v Brazílii. Susan s manželem jsou stále v Kanadě, vychovávají své dvě děti a její manžel je průkopníkem. Členové naší rodiny jsou sice v posledních letech od sebe tělesně odděleni, protože máme ve službě plným časem různé úkoly, ale duchovně a citově si zůstáváme blízcí.

Lucy a já hledíme vstříc krásné budoucnosti, kdy naše rodina bude žít na očištěné zemi. (2. Petra 3:13) Osobně jsme se přesvědčili, jako se ve starověku přesvědčil Mojžíš, že je pravdivá odpověď na řečnickou otázku vyjádřenou ve 4. Mojžíšově 11:23: „Zkrátila se snad Jehovova ruka? Teď uvidíš, zda tě postihne, co říkám, nebo ne.“ Jestliže Jehova chce svým služebníkům požehnat za jejich horlivou službu, skutečně nic mu v tom nemůže zabránit.

[Obrázek na straně 25]

S Lucy, mou manželkou