Neplodná země začíná rodit

VYPRÁVÍ ARTHUR MELIN

Byl pěkný jarní den roku 1930. Stál jsem na okraji mola ve městě Prince Rupert v Britské Kolumbii. Díval jsem se dolů na loď, která seděla na mořském dně, a říkal jsem si: ‚Kam se všechna ta voda poděla?‘ To byla má první zkušenost s přílivem a odlivem Tichého oceánu na západním pobřeží, kde hladina moře může klesnout až o sedm metrů během pouhých šesti hodin. Ale jak se kluk z farmy na prérii dostal na pobřeží Tichého oceánu?

BYL jsem pozván, abych se připojil k posádce lodi Charmian, a rozšířil tak svou výsadu celodobé služby pro Jehovu. Naším úkolem bylo zahájit kazatelské dílo na opuštěném západním pobřeží od Vancouveru po Aljašku. Toto území se táhlo podél skoro celého pobřeží Britské Kolumbie, kde nebyli žádní lidé, kteří by chválili Jehovu. Jedinou výjimku tvořila malá skupina zvěstovatelů Království ve městě Prince Rupert.

Chtěl jsem začít co nejdříve, a tak jsem zamířil k dokům hned poté, co jsem vystoupil z vlaku. Doufal jsem, že uvidím loď Charmian a seznámím se s posádkou — s Arnem a Christinou Barstadovými. Na palubě ale nikdo nebyl, a tak jsem odešel. Když jsem se ten den později vrátil, byl to pro mě šok. Vypadalo to, jako by oceán vysychal!

Ale co vedlo k tomu, že jsem dostal tak zajímavý úkol?

Duchovní dědictví

Duchovních věcí jsem si začal vážit doma, na pláních Alberty v Kanadě. Můj otec našel traktát, který napsal Charles Taze Russell ze Zion’s Watch Tower Tract Society, a tím se jeho život úplně změnil. Otec začal kázat svým sousedům, a to navzdory časově náročné práci, kterou dělal, když v Calmaru v Albertě hospodařil na farmě. To bylo před sto lety, začátkem devadesátých let devatenáctého století.

Já jsem se tedy 20. února 1905 narodil jako osmý z deseti dětí v rodině, která měla bázeň před Bohem. Otec i další členové švédské komunity se připojili k mezinárodním badatelům Bible. Během doby postavili místo, kde se scházeli, a později ho nazvali sálem Království. Byl to jeden z prvních sálů v Kanadě.

Práce na farmě nám nikdy nezabránila, abychom nechodili na křesťanská shromáždění, na nichž měli občas přednášky hostující řečníci, které vyslala Watch Tower Society. Tyto přednášky v nás vzbudily upřímnou touhu podílet se na kazatelském díle. Vedlo to k tomu, že skoro všichni z naší rodiny chodili pevně ve světle biblické pravdy.

Podílím se na kazatelském díle

Začátkem dvacátých let jsem dostal svůj první úkol ve svědecké službě. Ve městě Edmonton jsem měl ve službě dům od domu rozšiřovat pozvánky na veřejnou přednášku. Když jsem tam tehdy stál sám, naučil jsem se cennou věc: Důvěřovat v Jehovu. (Přísloví 3:5, 6) Byl jsem velmi rád, že se mi s Jehovovou pomocí podařilo můj první úkol splnit.

Slovu pravdy jsme rozuměli lépe a lépe a já jsem stále více důvěřoval v Jehovovu pozemskou organizaci a v třídu věrného a rozvážného otroka. Upustili jsme od mnoha zvyků křesťanstva, jako jsou oslavy vánoc a narozenin. Osobní záchrana už nebyla nejdůležitější věcí. Místo toho se začala připisovat náležitá důležitost kázání o Království. To všechno hluboce zapůsobilo na můj život. Dne 23. dubna 1923 jsem tedy zasvětil svůj život Jehovovi a krátce potom jsem si dal za cíl službu plným časem.

V zimě bývaly na prérii více než dvacetistupňové mrazy a my jsme jezdili se saněmi a koněm po venkově a vydávali svědectví. Jednou jsem se skupinou bratrů strávil dva týdny v obytném autě. Ukázalo se, že při službě na otevřených pláních kanadské prérie byla tato zvláštní auta praktická. Navzdory finančním těžkostem, tvrdým klimatickým podmínkám a dlouhým vzdálenostem se mi s přestávkami podařilo vytrvat v průkopnické službě v Albertě asi tři roky až do toho památného dne v roce 1930, kdy mě pozvali, abych sloužil na západě Kanady u pobřeží Tichého oceánu. Nic jsem o moři ani lodích nevěděl, a tak mě to pozvání trochu zaskočilo.

Po mém příjezdu do města Prince Rupert to netrvalo dlouho a se svými novými spolupracovníky jsem se na lodi cítil jako doma. Bratr Barstad byl zkušeným námořníkem, který mnoho let lovil ryby a obchodoval s nimi. Dalších šest let jsme brázdili pobřežní vody Britské Kolumbie od Vancouveru po Aljašku a intenzívně jsme kázali. Naučil jsem se další věc: Vždy přijmout úkol, který mi Jehova dává, a nikdy neváhat.

Rozséváme semeno u moře

Na jaře 1930 jsme zakotvili nejdříve v přístavu v Ketchikanu na Aljašce a naložili jsme tam šedesát krabic s biblickou literaturou. Několik týdnů jsme postupně navštěvovali všechny domy ve městech Ketchikan, Wrangell, Petersburg, Juneau, Skagway, Haines a Sitka a také v roztroušených osadách. Ještě než skončilo léto, propracovali jsme celé pobřeží Britské Kolumbie. Navštívili jsme i odlehlé dřevařské a rybářské tábory, indiánské vesnice, malá městečka a také osamělé osadníky a zálesáky. Občas bylo těžké odejít od osamocených strážců majáku, kteří byli rádi, že si s někým mohli popovídat.

Za nějakou dobu nás Společnost vybavila přenosnými gramofony a nahranými biblickými přednáškami. Měli jsme je s sebou spolu s knihami, Biblemi a časopisy. Často jsme to vše museli nosit, když jsme šplhali po pobřežních útesech. Během odlivu jsme někdy museli se všemi věcmi vylézt po vratkých žebřících na molo. Byl jsem vděčný za dobrý tělesný trénink, kterého se mi od dětství dostávalo, když jsem pracoval na farmě na prérii.

Při oznamování zprávy o Království nám velmi pomáhalo ozvučovací zařízení, které jsme měli na lodi. Zvuk se odrážel od vodní hladiny a nahrané přednášky bylo často slyšet na míle daleko. Jednou jsme přehrávali biblickou přednášku, když jsme kotvili v zapadlé zátočině na ostrově Vancouver. Lidé, kteří na ostrově bydleli, nám druhý den vzrušeně říkali: „Včera jsme slyšeli kázání přímo z nebe.“

Při jiné příležitosti nám jedni starší manželé řekli, že slyšeli, jak v komíně hraje hudba. Když ale vyšli ven, neslyšeli nic. A když se zase vrátili dovnitř, slyšeli hlas. Čím to bylo? Ve chvíli, kdy byli venku, jsme právě vyměňovali desku. Nejdříve jsme pouštěli hudbu, abychom upoutali pozornost lidí, a pak jsme přehrávali biblické přednášky.

Jindy jsme zase kotvili nedaleko ostrova, na kterém byla indiánská vesnice. Na loďce k nám přijeli dva domorodí chlapci, aby zjistili, odkud ty hlasy přicházejí. Někteří indiáni na ostrově si mysleli, že to jsou hlasy zemřelých, kteří ožili.

Při rozhovorech s pracovníky rybích konzerváren nebylo nic zvláštního na tom, že jsme rozdali sto knih denně. Tito lidé měli málo příležitostí k rozptýlení, a proto měli čas přemýšlet o duchovních věcech. Mnozí z nich se nakonec stali svědky. Když jsme jeli na ta místa znovu, těšili jsme se, že je navštívíme a že dojde k ‚výměně povzbuzení‘. — Římanům 1:12.

Ve službě pokračuji se svou manželkou

V roce 1931 jsem se oženil s Annou, sestrou Christiny Barstadové. V průkopnické službě na lodi jsme pokračovali společně, a během let jsme měli mnoho krásných zážitků. Na cestách nás doprovázeli lvouni hřívnatí, velryby, tuleni, sviňuchy, jeleni, medvědi a orli. Naše cesty vedly kolem majestátních hor, ztracenými zátokami a tichými zálivy, okolo kterých rostly jehličnaté stromy, borovice a obrovské douglasky tisolisté. Několikrát jsme pomohli vyčerpaným jelenům a kolouchům, kteří se snažili přeplavat rychle proudící vodu, aby unikli dravcům.

Jednou odpoledne jsme zahlédli orla bělohlavého, jak letí nízko nad hladinou. Ve spárech pevně držel velkého lososa čavyču. Ryba však byla příliš těžká na to, aby ji úplně vyzvedl z vody, a tak ji orel vlekl po hladině. Frank Franske, člen naší posádky, v tom uviděl příležitost a rozběhl se podél břehu, aby se s unaveným orlem střetl, a přinutil ho, aby se vzdal své kořisti. Naše posádka průkopníků tak měla k večeři vynikajícího lososa a orel se naučil dělit se s druhými, i když neochotně.

Na jednom ostrůvku na sever od ostrova Vancouver přijali biblickou pravdu manželé Thuotovi. Jemu bylo přes devadesát let a byl to sice negramotný, ale houževnatý a nezávislý člověk. Jí bylo více než osmdesát let. Jeho však pravda tak zaujala, že s pokorou svolil, aby ho manželka naučila číst. Brzy mohl Bibli a publikace Společnosti studovat sám. Neuběhly ani tři roky a já jsem měl radost, že jsem mohl u nich doma na vzdáleném ostrově oba dva pokřtít. Použili jsme k tomu náš člun, který jsme napustili vodou!

Také nám udělalo radost, že rodina Sallisových z města Powell River reagovala kladně na poselství o Království. Walter si přečetl brožuru Válka, anebo mír? a ihned poznal zvuk pravdy. Zakrátko se i s celou rodinou přidal k řadám průkopníků ve Vancouveru, kde jsme přes zimu s Charmianem kotvili. Ukázalo se, že Walter je velmi horlivý, a během let si ho oblíbili všichni bratři v oblasti Vancouveru. Walterův pozemský život skončil v roce 1976 a on tu zanechal velkou rodinu svědků.

Překonáváme odpor

Duchovní v indiánských vesnicích se na nás často zlobili, protože nás považovali za pytláky na svém duchovním území. Ve vesnici Port Simpson místní duchovní žádal vesnického náčelníka, aby nám zakázal navštěvovat lidi. Sešli jsme se s náčelníkem a zeptali se ho, zda si myslí, že duchovní má pravdu, když považuje lidi ve vesnici za tak nevzdělané, že ani nemohou sami myslet. Navrhli jsme, aby lidé dostali příležitost slyšet rozbor Božího slova, a aby se tak mohli sami rozhodnout, čemu budou věřit. Jak to dopadlo? Dostali jsme zelenou a mohli jsme ve vesnici pokračovat v kázání.

Jiný vesnický náčelník mařil po desetiletí všechny snahy členů rady a náboženských skupin o to, aby bylo svědkům zakázáno setkávat se s lidmi z vesnice. „Dokud tu jsem náčelníkem já,“ říkal, „svědkové Jehovovi jsou u nás vítáni.“ Je pravda, že všude nás vždy nevítali, ale přes veškerý odpor jsme nikdy nemuseli odejít z oblasti, kde jsme kázali. A tak vždy, když jsme někde kotvili, podařilo se nám naši službu dokončit.

Potíže na moři

Během let jsme se setkali s těžkostmi, jako jsou bouřky, příliv a odliv a skryté útesy, a někdy jsme měli problémy s motorem. Jednou nás vítr zahnal příliš blízko ostrova Lasqueti, který je asi 160 kilometrů na sever od Vancouveru. Uvízli jsme na útesu, když byl odliv, a byli jsme vydáni na milost a nemilost počasí. Kdyby se počasí zhoršilo, loď by se o útesy rozlámala na kusy. Všichni jsme se na útes vyškrábali a udělali jsme to nejlepší, co jsme v naší špatné situaci udělat mohli — naobědvali jsme se, trochu jsme studovali a čekali, až se zase zvedne příliv.

Provázelo nás sice riziko a nepohodlí, ale přesto to byl zdravý, šťastný život. Hodně se však změnilo, když se nám narodili dva synové. Žili jsme dále na lodi, ale když jsme jeli na sever až k městu Oona River, nechali jsme tam Annu s chlapci u jejích rodičů, a my ostatní jsme pokračovali dále na Aljašku. Při zpáteční cestě na jih se pak k nám Anna a děti znovu připojily.

Nepamatuji si, že by si děti někdy stěžovaly nebo že by byly nemocné. Stále nosily záchranné vesty, a někdy jsme je dokonce uvázali na lano. Ano, občas jsme prožívali těžké chvíle.

Další změny

V roce 1936 jsme museli opustit Charmiana a já jsem si našel světské zaměstnání. Později se nám narodil třetí syn. V té době jsem koupil rybářskou loď, která sloužila nejen jako prostředek k zajištění živobytí, ale díky ní jsme také mohli dále kázat podél pobřeží.

Zabydleli jsme se na ostrově Digby, který leží naproti městu Prince Rupert, a zanedlouho se tam vytvořil malý sbor. Během druhé světové války, když bylo dílo svědků Jehovových v Kanadě zakázáno, jsme po půlnoci přeplouvali do města Prince Rupert, ‚bleskově‘ jsme prošli městem a u každých dveří nechali literaturu. Nikdo si nikdy naše noční plavby nespojil s rozšiřováním zakázané literatury!

Země začala rodit

Postupně se stále více lidí spojovalo se svědky Jehovovými a v roce 1948 se jasně ukázalo, že ve městě Prince Rupert je zapotřebí sálu Království. Koupili jsme vojenskou budovu naproti přístavu, zbourali ji, materiál jsme přeplavili na druhou stranu a dovezli na staveniště. Jehova naší tvrdé práci požehnal, a my jsme měli svůj sál Království.

V roce 1956 jsem znovu vstoupil do řad průkopníků a Anna se ke mně připojila v roce 1964. Opět jsme se plavili na lodi podél pobřeží Tichého oceánu. Nějaký čas jsme také vykonávali krajskou službu a navštěvovali sbory na území, které se táhlo na východ od ostrovů královny Charlotty přes hory až k jezeru Fraser a později až k městům Prince George a Mackenzie. Za ta léta jsme po severozápadu procestovali autem, lodí a letadlem tisíce mil.

Ve městě Prince Rupert máme ve službě stále pěkné zážitky. Anna i já jsme studovali s lidmi, kteří později chodili do biblické školy Strážné věže Gilead, a pak sloužili jako misionáři v cizích zemích. Máme velkou radost, když vidíme, jak naše duchovní děti nesou drahocenné poselství o Království do dalekých zemí.

Oběma nám je nyní hodně přes osmdesát let a bojujeme se zhoršujícím se zdravím, ale jsme stále šťastní v Jehovově službě. Přírodní krásy, které jsme viděli na Aljašce a v Britské Kolumbii, v nás vyvolávají cenné vzpomínky. Ale ještě větší radost máme, když vidíme, že v této dříve duchovně neplodné pustině nyní vzkvétají sbory těch, kdo chválí Jehovu.

Zvlášť nás hřálo u srdce, když jsme viděli, jak naše vlastní děti a také děti duchovní rostou a žehnají Jehovovi. Radujeme se, že jsme měli alespoň malý podíl na duchovním vzrůstu v této části země. Například na Aljašce je nyní kancelář odbočky, která se stará o činnost více než dvaceti pěti sborů.

Ve městě Prince Rupert jsme měli v roce 1988 tu výsadu, že jsme mohli zasvětit krásný nový sál Království přímo v centru města. Ano, radujeme se, jako se radoval Izajáš, který řekl: „Přidal jsi národu; Jehovo, . . . oslavil ses. Daleko jsi rozšířil všechny okraje země.“ — Izajáš 26:15.

[Obrázek na straně 21]

V letech 1964–1967 jsme vykonávali krajskou službu

[Obrázek na straně 24]

Typ lodi, na níž jsme jezdili podél pobřeží, kde jsme vydávali svědectví