Kořeny ateismu

Žijeme na planetě postižené krizí; letmý pohled na novinové titulky to denně potvrzuje. Zoufalý stav našeho světa má za následek to, že mnoho lidí zpochybňuje existenci Boha. Ti, kdo se hlásí k ateistům, ji dokonce popírají. Je to i váš případ?

Ať v Boha věříte, nebo ne, může to hluboce ovlivnit váš pohled na budoucnost. Pokud Bůh neexistuje, je přežití lidské rasy zcela v rukou člověka — což není radostná představa, když vezmeme v úvahu, jakou má lidstvo schopnost ničit. Jestliže věříte, že Bůh existuje, pak nejspíš přijmete názor, že život na této planetě má skutečně smysl — smysl, který se ještě nenaplnil.

I v dávné historii se občas vyskytli lidé, kteří popírali Boží existenci, ale popularita ateismu vzrostla teprve v několika minulých stoletích. Víte proč?

Odhalujeme kořeny

Když vidíte strom tyčící se do výše, je to působivý obraz. Ale pouhým okem pozorujete jen listí, větve a kmen. Kořeny, které stromu umožňují život, jsou skryté hluboko v zemi.

S ateismem je to úplně stejné. V devatenáctém století se stalo, že názor popírající Boží existenci vyrostl do úctyhodné velikosti, stejně jako když vyroste strom. Mohl by život a vesmír existovat bez nadpřirozené Prvotní příčiny? Je uctívání Stvořitele ztrátou času? Odpovědi vůdčích filozofů tehdejší doby byly zvučné a jasné. „Už nepotřebujeme morální kodex a nepotřebujeme ani náboženství,“ prohlásil Friedrich Nietzsche. „Náboženství je snem lidské mysli,“ tvrdil Ludwig Feuerbach. A Karel Marx, jehož spisy měly v následujících desetiletích značný vliv na postoje lidí, troufale řekl: „Chci osvobodit mysl člověka z pout náboženství.“

Zapůsobilo to na stovky lidí. Avšak to, co z ateismu viděli, byly pouze větve, listí a kmen. Kořeny byly v zemi a sílily už dlouho před začátkem devatenáctého století. Je to sice překvapivé, ale novodobý rozmach ateismu podpořila náboženství křesťanstva. Jak to? Svou zkažeností totiž tato náboženství vyvolala mnoho zklamání a protestů.

Semena jsou zaseta

Ve středověku katolická církev velmi omezovala svobodu svých členů. „Zdá se, že kněžstvo nebylo schopné postarat se o duchovní potřeby lidí,“ uvádí The Encyclopedia Americana. „Vyšší kněží, zvláště biskupové, pocházeli ze šlechtických kruhů a pohlíželi na svůj úřad jako na zdroj slávy a moci.“

Někteří lidé, například Jan Kalvín a Martin Luther, se pokusili církev reformovat. Jejich metody však nebyly vždy křesťanské; reformace je poznamenána nesnášenlivostí a krveproléváním. (Srovnej Matouše 26:52.) Některé útoky byly tak ničemné, že po třech stoletích Thomas Jefferson, třetí prezident Spojených států, napsal: „Spíše by bylo omluvitelné nevěřit v Boha vůbec, než se rouhat tím, že bychom mu připisovali Kalvínovu krutost.“a

Je zřejmé, že reformace nepřinesla čisté uctívání. Díky ní však byla oslabena moc katolické církve. Vatikán už neměl monopol na víru. Řada lidí přešla do nově vytvořených protestantských sekt. Jiní lidé, kteří se v náboženství zklamali, začali uctívat lidskou mysl. Objevily se svobodomyslné postoje, které připouštěly různé názory na Boha.

Vyklíčil skepticismus

V osmnáctém století se racionální myšlení považovalo za všelék na bolesti světa. Německý filozof Immanuel Kant tvrdil, že lidstvu brání v pokroku to, že je závislé na politice a náboženství a že se jimi nechává vést. „Buďte odvážní, poznávejte!“ vybízel. „Mějte odvahu použít svou vlastní inteligenci!“

Takový postoj je charakteristický pro období osvícenství, které je také známé jako věk rozumu. Osvícenství se šířilo v osmnáctém století a byla to doba poznamenaná neustálou touhou po poznání. „Slepou víru nahradil skepticismus,“ říká kniha Milestones of History (Historické milníky). „Všechny staré ortodoxní jistoty byly zpochybněny.“

Jednou ‚starou ortodoxní jistotou‘, která byla pečlivě zkoumána, bylo náboženství. „Lidé se na náboženství začali dívat jinak,“ říká kniha The Universal History of the World (Všeobecné dějiny světa). „Už je neuspokojoval slib, že dostanou odměnu v nebi; dožadovali se lepšího života na zemi. Přestávali věřit v nadpřirozeno.“ Většina osvícenských filozofů náboženstvím skutečně opovrhovala. Zejména se zaměřovali na vůdce katolické církve, kteří lačnili po moci, a obviňovali je z toho, že udržují lid v nevědomosti.

Mnozí z těchto filozofů byli nespokojeni s náboženstvím, a proto se stali deisty — věřili, že Bůh existuje, ale trvali na tom, že nemá o lidi zájem.b Z některých se stali naprostí ateisté; to byl případ filozofa Paula Henriho Thiryho Holbacha, který prohlásil, že z náboženství „pramení sváry, šílenství a zločiny“. V průběhu času se křesťanstvo znechutilo mnoha dalším lidem, a také oni přijali Holbachovy myšlenky.

Je ironií, že rozmach ateismu podnítilo právě křesťanstvo. „Církve byly pro ateismus živnou půdou,“ píše profesor teologie Michael J. Buckley. „Západní svědomí bylo pobouřené a znechucené organizovaným náboženstvím. Církve a sekty pustošily Evropu, osnovaly masakry, vymáhaly náboženský vzdor či revoluce, pokoušely se exkomunikovat nebo sesazovat panovníky.“

Ateismus dosahuje svého vrcholu

V devatenáctém století byl Bůh popírán zcela otevřeně a tento postoj byl široce přijímán. Filozofové a vědci neměli žádné zábrany a troufale hlásali své názory. „Bůh je naším nepřítelem,“ prohlásil jeden naprostý ateista. „Počátkem moudrosti je nenávist k Bohu. Lidstvo může udělat skutečný pokrok jedině na základě ateismu.“

Ve dvacátém století však došlo k mírnému posunu. Bůh už není popírán tak bojovně; začal se šířit jiný druh ateismu a ovlivnil i ty, kdo prohlašují, že v Boha věří.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 3]

Karel Marx

[Obrázek na straně 3]

Ludwig Feuerbach

[Obrázek na straně 3]

Friedrich Nietzsche

[Podpisek obrázku na straně 2]

TITULNÍ STRANA: Země: Se svolením British Library; Nietzsche: Copyright British Museum (viz také stranu 3); Calvin: Musée Historique de la Réformation, Genève (Foto F. Martin); Marx: Foto U.S. National Archives (viz také stranu 3); Planety, nástroje, křižáci, lokomotiva: The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck; Feuerbach: The Bettmann Archive (viz také stranu 3)