Tragédie ve Rwandě — Kdo je za ni odpovědný?
„Bezprostředně předtím, než třiadvacetiletému mechanikovi Hitiyisovi rozsekli lebku,“ uvádí časopis U.S.News & World Report, „řekl mu jeden z útočníků: ‚Musíš zemřít, protože jsi Tutsi.‘ “
V MALÉ středoafrické zemi, která se jmenuje Rwanda, se v dubnu a květnu podobná scéna opakovala velmi často! V té době bylo v hlavním městě Kigali a v jeho okolí patnáct sborů svědků Jehovových. Městský dozorce Eugène Ntabana byl z kmene Tutsi. On, jeho manželka, jeho syn i jeho devítiletá dcerka Shami byli mezi prvními, kdo byli zmasakrováni, když se vzedmula vlna zběsilého násilí.
Denně byly vražděny tisíce Rwanďanů — týden co týden. Výše citovaný časopis v polovině května sděloval: „Při genocidě a represáliích zahynulo v posledních šesti týdnech na dvě stě padesát tisíc lidí. Podobá se to krvavým čistkám, kterých se v Kambodži v polovině sedmdesátých let dopouštěli Rudí Khmerové.“
Časopis Time uvedl: „Bylo to jako za časů nacistického Německa. Ze skupiny pěti set dětí byly některé vyčleněny jen proto, že vypadaly jako Tutsiové . . . Starosta města Butare, které leží na jihu Rwandy, má za manželku příslušnici kmene Tutsi. Hutští venkované ho postavili před [kruté] rozhodnutí: může zachránit svou manželku i děti, pokud vydá její rodinu — rodiče a sestru — na smrt. Starosta nabídku přijal.“
V překladatelském oddělení svědků Jehovových v Kigali pracovalo šest osob — čtyři Hutuové a dva Tutsiové. Příslušníci kmene Tutsi byli Mbanda Ananie a Denise Mukagisagaraová. Jednou přišli do domu ozbrojení muži se skupinou zlodějů. Když viděli, že v domě žijí Hutuové spolu s Tutsii, popadla je zlost a chtěli Mbanda a Denisu zabít.
„Začali odjišťovat granáty,“ říká Emmanuel Ngirente, jeden z hutských bratrů, „a hrozili, že nás zabijí, protože mezi sebou máme jejich nepřátele . . . Požadovali velký obnos peněz. Dali jsme jim všechny peníze, které jsme u sebe měli, ale jim to nestačilo. Rozhodli se, že si jako odškodné odnesou vše, co by se jim mohlo k něčemu hodit, včetně přenosného počítače, který jsme používali v naší překladatelské práci, kopírovacího stroje, rozhlasových přijímačů, bot a tak dále. Pak náhle odešli, aniž kohokoli z nás zabili. Řekli však, že se později ještě vrátí.“
V následujících dnech se zloději vraceli, a pokaždé, když přišli, hutští svědkové prosili za životy svých přátel z kmene Tutsi. Časem bylo příliš nebezpečné, aby Mbanda a Denise dále zůstávali v kanceláři. Bylo tedy zorganizováno, že s dalšími tutsijskými uprchlíky odejdou do nedaleké školy. Když byl pak na školu podniknut útok, Mbanda a Denise ze školy uprchli. Podařilo se jim projít několika silničními zátarasy. U jednoho zátarasu však nakonec byli všichni Tutsiové odvedeni stranou a Mbanda a Denise byli zabiti.
Když se vojáci vrátili do překladatelského oddělení a zjistili, že tutsijští svědkové jsou pryč, strašně zbili hutské bratry. Pak v blízkosti kanceláře vybuchl granát, a díky tomu se bratrům podařilo utéci a zachránit si život.
Zabíjení v zemi pokračovalo, až počet mrtvých dosáhl odhadovaných půl milionu. Z osmi milionů obyvatel Rwandy opustily svůj domov dva až tři miliony lidí, ale je možné, že jich bylo i více. Mnozí hledali útočiště v nedalekém Zairu a v Tanzanii. Několik set svědků Jehovových přišlo o život a mnozí další utekli do táborů za hranicemi Rwandy.
Co vyprovokovalo tento masový odchod obyvatelstva a krvavé masakry, které nemají v dějinách obdoby? Bylo možné tomu zabránit? Jaká byla situace předtím, než toto násilí propuklo?
Kmeny Hutu a Tutsi
Rwanda i sousední Burundi jsou osídleny příslušníky kmene Hutu a Tutsi. Hutuové jsou vesměs podsadití, nevysocí lidé, kteří patří do skupiny bantuských národů. Tutsiové neboli Watusiové jsou obvykle vyšší a mají světlejší pleť. Jak ve Rwandě, tak v Burundi tvoří Hutuové přibližně osmdesát pět procent obyvatelstva a Tutsiové čtrnáct procent. Boje mezi těmito dvěma etnickými skupinami se vedly již v patnáctém století. Většinu času však oba kmeny žili v míru.
„Žili jsme spolu v míru,“ řekla jedna devětadvacetiletá žena, když mluvila o třech tisících Hutů a Tutsiů žijících ve vesnici Ruganda, několik kilometrů východně od Zairu. V dubnu však gangy Hutů vyhladily téměř celou místní populaci Tutsiů. List The New York Times napsal:
„Příběh této vesnice je příběhem Rwandy: Hutuové a Tutsiové tu žili spolu, vstupovali do smíšených manželství, nezajímali se o to, zda je někdo Hutu nebo Tutsi, a často to ani nevěděli.
Pak se náhle cosi zlomilo. V dubnu začaly v celé zemi řádit skupiny Hutů, které zabíjely na potkání každého příslušníka kmene Tutsi. Když toto zabíjení začalo, Tutsiové hledali útočiště v kostelech. Bandy Hutů je pronásledovaly, a svatyně proměnili na hřbitovy, které jsou dodnes potřísněné krví.“
Čím bylo toto zabíjení zažehnuto? Vše začalo 6. dubna, když při zřícení letadla v Kigali zahynuli prezidenti Rwandy a Burundi — oba byli příslušníky kmene Hutu. Tato událost z jakési příčiny vyprovokovala masakr nejen Tutsiů, ale také všech Hutů, kteří byli podezřelí z toho, že s Tutsii sympatizují.
V téže době zesílily boje mezi dvěma povstaleckými skupinami — RPF (Rwandskou vlasteneckou frontou), kterou tvořili převážně příslušníci kmene Tutsi, a vládními jednotkami, v nichž převládali Hutuové. V červenci RPF porazila vládní jednotky a získala kontrolu nad Kigali i nad většinou rwandského území. Počátkem července začaly statisíce Hutů prchat z Rwandy v obavách z represálií.
Kdo za to nese odpovědnost?
Na otázku proč v dubnu náhle vypukly takové násilnosti, jeden zemědělec z kmene Tutsi odpověděl: „Je to kvůli špatnému vedení.“
Skutečně, přední političtí vůdci po staletí šířili o svých nepřátelích lži. Světští politikové pod vedením ‚panovníka tohoto světa‘, Satana Ďábla, celá staletí přesvědčovali svůj lid, aby bojoval proti lidem jiné rasy, jiného kmene nebo jiného národa, aby je zabíjel. (Jan 12:31; 2. Korinťanům 4:4; 1. Jana 5:19) Taková je i situace ve Rwandě. List The New York Times uvedl: „Politikové se neustále snaží vypěstovat v lidech loajalitu vůči své etnické skupině a strach z jiných etnických skupin — v případě Hutů jde o udržení vládních pozic, v případě Tutsiů o získání podpory pro povstaleckou frontu.“
Člověk by nečekal, že obyvatelé Rwandy, kteří jsou si v mnoha ohledech podobní, se budou nenávidět a zabíjet. „Hutuové a Tutsiové mají společný jazyk a většinou i společné tradice,“ napsal novinář Raymond Bonner. „Tutsiové a Hutuové po mnoho generací uzavírají mezi sebou sňatky a jejich tělesné rozdíly — vysoká a štíhlá postava Tutsiů, nižší a robustnější postava Hutů — se již natolik setřely, že Rwanďané si často nejsou jisti, kdo je Hutu a kdo Tutsi.“
Avšak nedávná propagandistická vlna měla neuvěřitelný účinek. Alex de Waal, ředitel organizace African Rights, to popsal takto: „Venkované žijící v oblastech, jež dobyla RPF, jsou údajně překvapeni, že vojáci z kmene Tutsi nemají rohy, ocasy a oči, které ve tmě svítí — v takovém duchu je totiž vylíčilo rozhlasové vysílání, které tito lidé poslouchají.“
Nejsou to však jen političtí vůdci, kdo utváří myšlení lidí, ale svou roli sehrává i náboženství. Jaká jsou hlavní náboženství ve Rwandě? Byla i tato náboženství odpovědná za tragédii, k níž ve Rwandě došlo?
Jaký podíl mělo náboženství
The World Book Encyclopedia (1994) o Rwandě uvádí: „Většina obyvatel Rwandy jsou římští katolíci . . . Římskokatolická církev a jiné křesťanské církve spravují většinu základních a středních škol.“ List National Catholic Reporter dokonce označil Rwandu za zemi, která je „ze 70% katolická“.
Britský list The Observer uvádí některé historické podrobnosti o náboženské situaci ve Rwandě: „Ve třicátých letech spolu církve sváděly boje o ovládnutí školství. Katolíci dávali přednost tutsijské aristokracii, protestanti se naopak postavili na stranu utiskované hutské většiny. V roce 1959 Hutuové uchvátili moc a záhy se začali těšit podpoře nejen protestantů, ale i katolíků. Protestanti dodnes velmi podporují hutskou, většinovou část obyvatelstva.“
Odsoudili přední protestantští duchovní všechny ty masakry, k nimž došlo? Na tuto otázku odpovídá list The Observer: „Dva duchovní [anglikáni] dostali otázku, zda odsoudili vrahy, kteří naplnili rwandské kostely bezhlavými dětskými těly.
Odmítali odpovědět. Mluvili vyhýbavě, nervózně a bylo slyšet, že mají sevřená hrdla. Kořeny rwandské krize byly odhaleny — nejvýznamnější členové anglikánské církve dělali poslíčky svým politickým pánům, kteří hlásali vraždění a kteří naplnili řeky krví.“
Církve křesťanstva jsou ve Rwandě stejné jako kdekoli jinde. Britský brigádní generál Frank P. Crozier se například zmínil o tom, jakou podporu poskytly církve politikům za první světové války: „Křesťanské církve jsou největší krvežíznivci, jací existují, a hojně jsme jich využili.“
Ano, za to, co se stalo ve Rwandě, nesou značnou odpovědnost i duchovní! National Catholic Reporter z 3. června 1994 oznámil: „Papež řekl, že boje v této africké zemi jsou ‚skutečnou a opravdovou genocidou, za kterou jsou, bohužel, odpovědní i katolíci‘.“
Je zjevné, že církve neučily lidi pravým křesťanským zásadám, například těm, které vyplývají ze slov Izajáše 2:4 a Matouše 26:52. Francouzský list Le Monde citoval jednoho kněze, který si posteskl: „Oni se navzájem podřezávají a zapomínají přitom, že jsou bratři.“ Jiný rwandský kněz uznal: „Křesťané byli zabíjeni křesťany, a to všechno dělali potom, co se jim sto let kázalo o lásce a odpouštění. Bylo to k ničemu.“ Le Monde se ptá: „Může se člověk vyhnout tomu, aby si neuvědomil, že Tutsiové a Hutuové, kteří spolu vedou válku v Burundi a ve Rwandě, byli vyškoleni týmiž křesťanskými misionáři a chodili do týchž kostelů?“
Praví křesťané se liší
Praví následovníci Ježíše Krista se řídí Ježíšovým příkazem, aby „milovali jeden druhého“. (Jan 13:34) Umíte si představit, jak Ježíš nebo některý z jeho apoštolů bere do ruky mačetu a jde někoho zabít? Když někdo takovým bezzákonným způsobem zabíjí, prokazuje se jako ‚Ďáblovo dítě‘. — 1. Jana 3:10–12.
Svědkové Jehovovi se neúčastní žádných válek, revolucí ani konfliktů, které ve světě vyvolali politikové ovládaní Satanem Ďáblem. (Jan 17:14, 16; 18:36; Zjevení 12:9) Naopak, svědkové Jehovovi si vzájemně projevují opravdovou lásku. Proto během masakrů ve Rwandě svědkové z kmene Hutu ochotně nasazovali život ve snaze chránit své bratry z kmene Tutsi.
Nemělo by nás však překvapovat, že k takovým tragédiím dochází. V proroctví o „závěru systému věcí“ Ježíš předpověděl: „Budou vás zabíjet.“ (Matouš 24:3, 9) Může nás však potěšit Ježíšův slib, že na věrné křesťany bude pamatováno a budou vzkříšeni z mrtvých. — Jan 5:28, 29.
Než však k tomu dojde, jsou křesťané ve Rwandě i všude jinde pevně odhodláni, že se budou nadále prokazovat jako Kristovi učedníci tím, že budou mít mezi sebou lásku. (Jan 13:35) Jejich láska je svědectvím i v této době plné těžkostí, jak to ostatně vidíme i ze zprávy pod nadpisem „Svědkové v uprchlických táborech“. Každý z nás musí mít na paměti Ježíšova prorocká slova: „Kdo vytrvá až do konce, ten bude zachráněn.“ — Matouš 24:13.
[Rámeček na straně 29]
SVĚDKOVÉ V UPRCHLICKÝCH TÁBORECH
V červenci letošního roku bylo v uprchlických táborech přibližně 4700 svědků a lidí, kteří se k nim připojili. V Zairu ve městě Goma jich bylo 2376, ve městě Bukavu 454 a ve městě Uvira 1592. Kromě toho bylo přibližně 230 křesťanů v tanzanijské vesnici Benaco.
Dostat se do uprchlických táborů nebylo snadné. Jeden sbor, v němž je šedesát svědků, se pokusil přejít most Rusumo, který je na hlavní únikové cestě do uprchlických táborů v Tanzanii. Bylo jim v tom však zabráněno, a tak museli celý týden jít podél břehu řeky. Nakonec se rozhodli, že se pokusí přeplavit na druhý břeh v kánoích. Podařilo se jim to a za několik dní se bezpečně dostali do tábora v Tanzanii.
Svědkové v jiných zemích zorganizovali rozsáhlou materiální pomoc. Svědkové ve Francii shromáždili více než sto tun oblečení a devět tun bot. Tyto věci byly spolu s vitamíny, minerálními látkami a léky odeslány do oblastí, kde jich bylo zapotřebí. Bratři v uprchlických táborech se však často nejprve ptali po Bibli a časopisech Strážná věž a Probuďte se!
Na mnoho lidí udělala příznivý dojem láska, kterou projevili svědkové v Zairu a Tanzanii, když navštěvovali své bratry v uprchlických táborech. „Lidé z vašeho náboženství vás chodí navštěvovat,“ říkají uprchlíci, „ale naši kněží za námi nepřišli.“
V táborech se brzy o svědcích dobře vědělo — hlavně proto, že byli jednotní, pořádkumilovní a láskyplní. (Jan 13:35) Je zajímavé, že v tanzanijském Benaku, kde bylo přibližně 250 000 lidí, svědkové našli své spoluvěřící za pouhých patnáct minut.