Péče o oběti rwandské tragédie

RWANDĚ, která leží v srdci Afriky, se říká „africké Švýcarsko“. Cestující, kteří v letadle přelétají nad Rwandou, vidí nádhernou, svěží zeleň. Tento pohled v nich vzbuzuje dojem, že letí nad zahradou Eden. Není divu, že Rwanda bývala často přirovnávána k ráji.

Bývalo to tak, že za každý pokácený strom byly vysazeny dva nové a jeden den v roce byl vyhrazen zalesňování. Podél cest se vysazovaly ovocné stromy. Cestování ve Rwandě bylo snadné a bez omezení. Hlavní silnice, které spojovaly různé prefektury s hlavním městem Kigali, byly asfaltové. Hlavní město se rychle rozrůstalo a průměrný dělník si vydělal dost na to, aby mu peníze stačily do příští výplaty.

Také zde vzkvétala křesťanská činnost svědků Jehovových. Ve Rwandě žije přibližně osm milionů obyvatel — převážně katolického vyznání — a těmto lidem přinášelo počátkem tohoto roku dobrou zprávu o Království více než 2600 svědků. (Matouš 24:14) V březnu svědkové Jehovovi vedli v domovech lidí přes deset tisíc biblických studií a v Kigali a jeho okolí bylo patnáct sborů.

Jeden cestující dozorce svědků Jehovových uvedl: „V listopadu 1992 jsem sloužil osmnácti sborům, ale v březnu 1994 jich už bylo dvacet sedm. Počet průkopníků (služebníků plným časem) každý rok také stoupá.“ V sobotu 26. března 1994 se slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 9834 lidí.

Pak se přes noc situace ve Rwandě drasticky změnila.a

Náhlý konec zavedeného řádu

Dne 6. dubna 1994 asi v osm hodin večer se při letecké havárii v Kigali zabili prezidenti Rwandy a Burundi — oba z kmene Hutu. Tu noc bylo všude v hlavním městě slyšet policejní píšťalky a cesty byly zablokovány. Potom, v časných ranních hodinách, vojáci a muži ozbrojení mačetami začali zabíjet příslušníky kmene Tutsi. Mezi prvními zavražděnými byl Eugène Ntabana, městský dozorce svědků Jehovových v Kigali. Zavražděna byla také jeho manželka, syn a dcera.

Jedna evropská rodina svědků Jehovových studovala Bibli s několika svými sousedy, kteří byli z kmene Tutsi. Devět těchto sousedů se přišlo skrýt do domu Evropanů, protože od domu k domu chodili rozvášnění zabijáci.

Během několika málo minut bylo v domě asi čtyřicet plenitelů. Rozbíjeli věci a převraceli nábytek. Žel, tito tutsijští sousedé byli zabiti. Ostatní se sice snažili své přátele zachránit, ale sami unikli smrti jen o vlásek.

Tato jatka pokračovala celé týdny. Nakonec bylo povražděno asi pět set tisíc Rwanďanů, možná i více. Tisíce obyvatel, převážně Tutsiů, utíkaly, aby si zachránily život. Zairská odbočka svědků Jehovových oznámila bratrům ve Francii, že je potřeba humanitární pomoci. „Požádali jsme o jeden kontejner obnošeného šatstva,“ vysvětluje zairská odbočka. „Bratři ve Francii nám poslali pět kontejnerů většinou nového oblečení a obuvi.“ Těchto 65 tun šatstva bylo odesláno 11. června. Také keňská odbočka poslala uprchlíkům oblečení a léky a rovněž Strážnou věž v jejich jazyce.

Síly, které ovládali Tutsiové, takzvaná Rwandská vlastenecká fronta, do července porazily vládní vojska, která byla pod kontrolou Hutů. Hutuové potom začali po statisících ze země utíkat. Když více než dva miliony Rwanďanů hledaly útočiště v táborech, které byly narychlo zbudovány v sousedních zemích, nastal chaos.

Snažili se navzájem si pomáhat

Překladatelské oddělení svědků Jehovových v Kigali mělo šest členů. Dva ze šesti pracovníků byli Tutsiové — Mbanda Ananie a Denise Mukagisagaraová. Hutští bratři je několik týdnů úspěšně chránili. Koncem května 1994 však byli tito dva tutsijští svědkové zabiti.

Svědkové Jehovovi riskovali, nebo dokonce obětovali svůj vlastní život, když se snažili zachránit spolukřesťany, kteří byli jiného etnického původu. (Jan 13:34, 35; 15:13) Například Chantal Mukabalisaová je z kmene Tutsi. Když Rwandská vlastenecká fronta hledala Huty na stadióně, kde tato sestra bydlela, sestra se přimlouvala za své hutské přátele. Vzbouřence sice její snaha rozzlobila, ale jeden z nich zvolal: „Vy, svědkové Jehovovi, máte mezi sebou opravdu pevné bratrské vztahy. Vaše náboženství je nejlepší, jaké existuje!“

Ubránili se etnické nenávisti

To neznamená, že svědkové Jehovovi jsou naprosto imunní k etnické nenávisti, která v této části Afriky existuje již po staletí. Jeden svědek z Francie, který se podílel na humanitární pomoci, uvedl: „I naši křesťanští bratři museli vynaložit velké úsilí, aby se neznečistili nenávistí, která přispěla k masakrům, jež se nedají ani popsat.

Setkali jsme se s bratry, kterým před očima vyvraždili celou rodinu. Například jedna křesťanská sestra byla vdaná jen dva dny, když byl zabit její manžel. Někteří svědkové viděli zabité své děti a rodiče. Jedna sestra, která je nyní v Ugandě, viděla povražděnou celou svou rodinu včetně manžela. To jen podtrhuje jak citové, tak fyzické utrpení, které postihlo každou rodinu svědků Jehovových.“

Při etnickém násilí zahynulo celkem asi čtyři sta svědků Jehovových. Ani jeden však nebyl zabit jiným svědkem. Tutsijští a hutští členové římskokatolické církve i protestantských církví však pobili tisíce lidí. Je dobře doloženo, že svědkové Jehovovi se nikde na světě neúčastní válek, revolucí nebo jiných takových konfliktů, které jsou v tomto světě tak běžné. — Jan 17:14, 16; 18:36; Zjevení 12:9.

Nepopsatelné utrpení

Lidé na celém světě mohli letos v létě díky obrazovému svědectví sledovat téměř neuvěřitelné lidské utrpení. Bylo možné vidět statisíce rwandských uprchlíků, jak putují do sousedních zemí a tam žijí v podmínkách, které jsou z hygienických hledisek naprosto nevyhovující. Jeden svědek Jehovův, člen výpravy, která z Francie přivezla humanitární pomoc, takto popsal situaci, kterou 30. července spatřili:

„Před očima se nám odvíjely scény z nejstrašnějšího hororu. Cesta byla kilometr za kilometrem lemována mrtvými těly. V masových hrobech ležely tisíce mrtvol. Když jsme projížděli valícím se davem lidí, viděli jsme, jak si děti hrají hned vedle mrtvých těl. Viděli jsme mrtvoly rodičů, k jejichž zádům se tiskly jejich ještě živé děti. Všude kolem byl nesnesitelný zápach. Tyto scény se neustále opakovaly a hluboce námi otřásly. Člověka se zmocní pocit naprosté bezmocnosti. Tolik hrůzy a takové zpustošení ho nemůže nechat klidným.“

Když se uprostřed července uprchlíci po desetitisících hrnuli do Zairu, zairští svědkové Jehovovi šli na hranice a nad hlavou drželi biblické publikace. Díky tomu je jejich křesťanští bratři a zájemci mohli snadno rozpoznat. Potom byli uprchlí svědkové z Rwandy shromážděni a odvedeni do sálu Království, který je poblíž Gomy. Zde jim byla poskytnuta potřebná péče. Svědkové, kteří měli nějaké zkušenosti v oblasti zdravotnictví, se usilovně snažili, aby zmírnili utrpení nemocných, přestože nebyly k dispozici vhodné léky ani patřičné vybavení.

Rychlá odezva na utrpení

V pátek 22. července dostali svědkové Jehovovi ve Francii od bratrů z Afriky faxovou zprávu s prosbou o pomoc. Popisovali v ní zoufalou situaci svých křesťanských bratrů ve Rwandě. Během pěti nebo deseti minut od obdržení zprávy se bratři ve Francii rozhodli, že vyšlou nákladní letadlo s humanitární pomocí. To znamenalo víkend intenzívních příprav. Celá akce byla pozoruhodná také z toho důvodu, že bratři neměli vůbec žádné zkušenosti s vypravováním takových ohromných zásilek v tak krátké době.

Na potřebu humanitární pomoci byla úžasná odezva. Svědkové Jehovovi jen z Belgie, z Francie a ze Švýcarska přispěli více než 1 600 000 dolary. Získané materiální prostředky, včetně potravin, léků a záchranných prostředků, byly zabaleny a označeny v objektu svědků Jehovových v Louviers (Francie) a v Bruselu (Belgie). Svědkové pracovali celý den a celou noc, aby zásilku připravili k odeslání do Ostende v Belgii. Ve středu 27. července bylo na tamním letišti naloženo do tryskového nákladního letadla přes třicet pět tun hmotné pomoci. Druhý den byla odeslána menší zásilka, ve které byly převážně lékařské potřeby. O dva dny později, v sobotu, odstartovalo další letadlo s lékařskými potřebami pro nemocné.

Svědkové z Francie, včetně jednoho lékaře, odjeli do Gomy ještě před tím, než velká zásilka byla odeslána. Do pondělka 25. července, kdy doktor Henri Tallet dorazil do Gomy, už asi dvacet svědků zemřelo na choleru a každý den umírali další. Zásilka se musela přepravovat přes město Bujumbura v Burundi, asi 250 kilometrů odtud, a proto přišla do Gomy až v pátek ráno, 29. července.

Boj s chorobami

Zatím bylo na kousku země, kde stojí v Gomě malý sál Království, stěsnáno asi 1600 svědků a jejich přátel. Pro všechny tyto lidi byl k dispozici pouze jeden záchod, žádná voda a jen velmi málo jídla. V sále Království byly namačkány desítky těch, kdo dostali choleru, a počet úmrtí rychle stoupal.

Cholera člověka úplně dehydruje. Oči mu skelnatí a obracejí se v sloup. Pokud se s rehydratační terapií začne včas, pacient se během dvou dní zotaví. Proto se ihned začalo s rehydratací, i když bylo k dispozici málo potřebných prostředků.

Bratři se také pokusili nemocné izolovat, aby se nákaza nepřenesla na ostatní. Snažili se, aby uprchlíci byli z úděsných podmínek v Gomě převezeni jinam. Našli vhodné místo poblíž jezera Kivu — zde nebyl prach ani zápach mrtvol, který by zamořoval vzduch.

Byly vykopány latríny a zavedla se přísná hygienická pravidla. K nim patřilo například to, že po použití latríny si každý musí umýt ruce v misce s desinfekčním prostředkem a vodou. Bylo neustále zdůrazňováno, jak jsou tato opatření nesmírně důležitá, a lidé dělali, co se od nich požadovalo. Brzy se hrozivé šíření nemoci zpomalilo.

V pátek 29. července dorazila velká zásilka humanitární pomoci. V sále Království v Gomě byla proto zřízena malá nemocnice. Bylo rozloženo šedesát polních lůžek a uvedeno do chodu zařízení na úpravu pitné vody. Svědkům, kteří byli na břehu jezera Kivu, byly dodány stany. Netrvalo dlouho a svědkové si postavili padesát stanů do pěkných, rovných řad.

V jednu dobu bylo asi sto padesát svědků Jehovových a jejich přátel opravdu vážně nemocných. První týden v srpnu jich v Gomě přes čtyřicet zemřelo. Ale dodávky léků a lékařská pomoc dorazily včas, a díky tomu mohlo být zachráněno mnoho dalších životů a zabráněno mnohému utrpení.

Vděční, duchovní lidé

Svědkové Jehovovi, kterým se podařilo uprchnout, projevovali velkou vděčnost za všechno, co se pro ně udělalo. Byli dojati láskou svých křesťanských bratrů z jiných zemí a také jasným dokladem toho, že opravdu patří k mezinárodnímu společenství bratrů.

I přes své těžkosti si uprchlíci udržovali duchovní smýšlení. Jeden pozorovatel si totiž všiml, že „podle všeho je více zajímal duchovní pokrm než materiální pomoc, přestože byli v zoufalé nouzi“. Na žádost bylo do různých uprchlických táborů zasláno pět tisíc výtisků pomůcky ke studiu Bible — knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji — ve rwandském jazyce kinjarwanda.b

Uprchlíci každý den rozebírali jeden biblický text a organizovali sborová shromáždění. Pro děti byla zajištěna školní výuka. Učitelé využili tohoto vyučování k tomu, aby děti poučovali o zásadách hygieny, a zdůrazňovali, že na dodržování těchto zásad závisí přežití.

Je potřebná další péče

Stovky uprchlých svědků byly i jinde než v Gomě, například ve městě Rutshuru, a těmto bratrům byla poskytnuta podobná pomoc. Delegace sedmi svědků odletěla 31. července z Gomy na jih, do města Bukavu, kde bylo asi čtyři sta padesát uprchlých svědků. Mnozí z nich byli i z Burundi. V Bukavu vypukla cholera, a proto byla poskytnuta potřebná pomoc, aby nedocházelo k dalším ztrátám na životech.

Následující den delegace cestovala po silnici téměř sto padesát kilometrů do města Uvira v Zairu. Na cestě bylo asi sedm míst, kde bylo celkem 1600 bratrů z Rwandy a Burundi. Všichni tito bratři byli poučeni, jak se mají chránit před chorobami. Ve zprávě o tom, co delegace zjistila, bylo napsáno: „To, co se dosud udělalo, je jen začátek; 4700 osob, kterým nyní pomáháme, bude ještě mnoho měsíců potřebovat další pomoc.“

Stovky svědků Jehovových se prý během srpna vrátily do Rwandy. Prakticky všechny domy a veškerý majetek však byly vypleněny. Bude proto nutné domy a sály Království opravit.

Boží služebníci se dále úpěnlivě modlí za ty, kdo ve Rwandě tak strašně trpí. Víme, že jak se konec tohoto systému věcí blíží, násilí může vzrůstat. Svědkové Jehovovi na celém světě si však nadále budou udržovat svou křesťanskou neutralitu a budou druhým projevovat upřímný soucit.

[Poznámky pod čarou]

[Mapa na straně 12]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

RWANDA

Kigali

UGANDA

ZAIR

Rutshuru

Goma

Jezero Kivu

Bukavu

Uvira

BURUNDI

Bujumbura

[Obrázky na straně 15]

Vlevo: Eugène Ntabana a jeho rodina byli povražděni

Vpravo: Denise Mukagisagaraová z kmene Tutsi byla zabita navzdory tomu, že se ji hutští bratři snažili ochránit

[Obrázky na straně 16 a 17]

Nahoře: Péče o nemocné v sále Království v Gomě. Dole vlevo: Přes 35 tun humanitární pomoci, kterou svědkové připravili a odeslali nákladním letadlem. Dole: Poblíž jezera Kivu, kam byli svědkové přestěhováni. Dole vpravo: Rwandští uprchlíci u sálu Království v Zairu