Aktivní křesťanství uprostřed nepokojů

VŠECHNO začalo náhle jednoho dne v dubnu 1994. Při letecké havárii zahynuli prezidenti států Burundi a Rwanda. Do několika hodin propukly ve Rwandě násilnosti strašlivého rozsahu. Za tři měsíce a několik dní bylo pobito více než 500 000 Rwanďanů — mužů, žen a dětí. Někteří lidé té době říkají „genocida“.

Polovina ze 7,5 milionu obyvatel Rwandy musela uprchnout. Bylo mezi nimi asi 2,4 milionu lidí, kteří hledali útočiště v sousedních zemích. Byl to nejrozsáhlejší a nejrychlejší exodus novodobých dějin. Uprchlické tábory spěšně vznikaly v Zairu (nynější Konžské demokratické republice), Tanzanii a Burundi. Některé z těchto táborů, které byly největší na světě, pojaly 200 000 lidí.

Mezi uprchlíky byli mnozí svědkové Jehovovi, mírumilovní lidé, kteří se v životě řídí biblickými zásadami. Bez ohledu na to, v které zemi žijí, zachovávají přísnou neutralitu a uplatňují zásadu vyjádřenou ve slovech z Izajáše 2:4: „Budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“ Svědkové Jehovovi jsou všeobecně známi jako náboženská skupina, která se na genocidě ve Rwandě nepodílela.

Ježíš Kristus řekl, že jeho následovníci „nejsou částí světa“. Jsou však „ve světě“, což znamená, že ne vždy se vyhnou nepokojům mezi národy. (Jan 17:11, 14) Během genocidy ve Rwandě přišlo o život přibližně 400 svědků Jehovových. Asi 2 000 svědků a těch, kdo se zajímají o poselství o Království, se stalo uprchlíky.

Znamená však to, že svědkové nejsou částí světa, že nic nedělají, když nastane nějaká pohroma? Ne. Boží slovo říká: „Jestliže bratr nebo sestra jsou nazí a nemají dostatek jídla na ten den, a přece jim kdosi z vás řekne: ‚Jděte v pokoji, zahřejte se a dobře se najezte‘, ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, k čemu je to prospěšné? Tak i víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jakub 2:15–17) Láska k bližním také svědky podněcuje, aby pomáhali i lidem, kteří nesdílejí jejich náboženské názory. (Matouš 22:37–40)

Spoluvěřícím, kteří se ocitli v úděsné situaci ve Rwandě, si přáli pomoci svědkové Jehovovi z celého světa, ale koordinací humanitární pomoci byla pověřena západní Evropa. V létě roku 1994 skupina dobrovolníků, svědků Jehovových z Evropy, spěchala na pomoc svým křesťanským bratrům a sestrám v Africe. Pro rwandské uprchlíky byly zřízeny dobře organizované tábory a nouzové nemocnice. Lodí, letadlem nebo jinými prostředky k nim bylo dopraveno obrovské množství oděvů, přikrývek, potravin a biblické literatury. Z této humanitární pomoci mělo užitek více než 7 000 postižených osob — téměř třikrát více, než byl tehdy počet svědků Jehovových ve Rwandě. Do prosince toho roku se tisíce uprchlíků včetně většiny těch, kdo byli svědky Jehovovými, vrátily do Rwandy, aby znovu začaly vést normální život.

Válka v Kongu

V roce 1996 vypukla válka ve východní oblasti Konžské demokratické republiky. Tato oblast hraničí se Rwandou a s Burundi. Opět docházelo ke znásilňování a zabíjení. Lidé prchali o život, když kolem hvízdaly kulky, a vesnice byly v plamenech. Svědkové Jehovovi se ocitli uprostřed této vřavy a asi padesát jich zahynulo. Někteří byli zabiti zbloudilými kulkami. Jiní byli pobiti, protože patřili k určité etnické skupině nebo byli omylem považováni za nepřátele. Jedna vesnice, kde žilo 150 svědků, lehla popelem. V jiných vesnicích byly spáleny desítky domů a některé sály Království. Svědkové, kteří ztratili domy i majetek, uprchli do jiných oblastí, kde jim pomohli jejich spoluvěřící.

Po válce přichází hlad, protože úroda bývá zničena, sklady potravin vykradeny a zásobovací cesty odříznuty. Dostupné potraviny jsou drahé. V Kisangani stál začátkem května 1997 kilogram brambor asi tři dolary, což značně převyšovalo finanční možnosti většiny lidí. Většina si mohla dovolit pouze jedno jídlo denně. Po nedostatku potravin samozřejmě přicházejí nemoci. Podvýživa oslabuje tělo, které pak není schopno odolávat malárii, průjmovým onemocněním a žaludečním problémům. Tím bývají postiženy zejména děti, které následně i umírají.

Zjišťování rozsahu potřeb

Svědkové Jehovovi z Evropy na tuto potřebu znovu rychle reagovali. V dubnu 1997 humanitární tým svědků, v němž byli i dva lékaři, přiletěl s léky a penězi. V Gomě zatím místní svědkové zřídili výbory pro humanitární pomoc, které měly za úkol zjistit situaci, aby pomoc mohla být poskytnuta okamžitě. Tým prohledal město a okolní oblasti. Byli vysláni poslové, kteří měli zjistit něco o vzdálenějších místech. Byly také získány informace z Kisangani, které leží přes tisíc kilometrů na západ od Gomy. Místní bratři pomáhali koordinovat humanitární činnost v Gomě, kde žije asi 700 svědků.

Jeden křesťanský starší v Gomě řekl: „Velmi na nás zapůsobilo, když jsme viděli, že naši bratři přišli z takové dálky, aby nám pomohli. Předtím než přišli, pomáhali jsme si navzájem. Bratři z venkova museli utéci do Gomy. Někteří ztratili své domovy a opustili svá pole. Vzali jsme je k sobě domů a podělili se s nimi o své oděvy a tu trochu jídla, co jsme měli. Tady na místě jsme nemohli udělat mnoho. Někteří z nás byli podvyživení.

Bratři z Evropy nám však dovezli peníze, za něž jsme si mohli koupit jídlo, kterého byl velký nedostatek a bylo velmi drahé. Potraviny jsme dostali právě včas, protože hodně z nás už doma nemělo nic k jídlu. Dávali jsme je svědkům i nesvědkům. Kdyby tato pomoc nepřišla v tu chvíli, zemřelo by mnohem více lidí, a zvláště dětí. Jehova svůj lid zachránil. Na nesvědky to udělalo velký dojem. Mnoho z nich mluvilo o naší jednotě a lásce. Někteří dokonce uznali, že máme pravé náboženství.“

Ačkoli se jídlo kupovalo na místě a byly rozdělovány léky, zapotřebí bylo mnohem více. Bylo třeba oděvů, přikrývek a také spousty dalších potravin a léků. Pomoc byla potřebná také k postavení zničených domů.

Lidé dávali štědře

Bratři v Evropě chtěli opět dychtivě pomoci. Kancelář svědků Jehovových v Louviers ve Francii vyzvala sbory v údolí Rhôny, sbory v Normandii a také sbory v části Paříže. Zde přišla na řadu jiná biblická zásada: „Ten, kdo seje skrovně, také skrovně sklidí; a ten, kdo seje štědře, také štědře sklidí. Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2. Korinťanům 9:6, 7)

Tisíce lidí se radostně chopily možnosti něco dát. Krabice a tašky s oděvy, obuví a jinými věcmi proudily do sálů Království a pak byly převáženy do odbočky svědků Jehovových ve Francii. Tam bylo připraveno 400 dobrovolníků, aby vykonali další fázi v operaci „Pomozte Zairu“. Jak darovaného zboží přibývalo, dobrovolníci třídili, skládali a balili oděvy do krabic, které pak po třiceti skládali na palety. Děti myslely na své malé bratry a sestry v Africe a poslaly jim hračky — lesklá autíčka, káči, panenky a medvídky. Byly zabaleny spolu s věcmi nezbytnými k životu. Celkem bylo naplněno devět dvanáctimetrových kontejnerů, které byly odeslány do Konga.

Jak rozsáhlá pomoc byla poslána do střední Afriky díky tisícům svědků z Belgie, Francie a Švýcarska? Do června 1997 to bylo celkem 500 kilogramů léků, 10 tun sušenek s vysokým obsahem bílkovin, 20 tun jiného jídla, 90 tun oblečení, 18 500 párů bot a 1 000 přikrývek. Byla tam dopravena i biblická literatura. Uprchlíci všechny tyto věci uvítali — potěšily je a pomohly jim vydržet ve zkouškách. Celková cena dodávek se blížila jednomu milionu dolarů. Tyto dary dokládají bratrské pouto a lásku mezi těmi, kdo slouží Jehovovi.

Rozdělování v Kongu

Do Konga začalo proudit zboží a z Francie přiletěli dva bratři a jedna sestra, aby sloužili s místními výbory pro humanitární pomoc. O tom, jak konžští svědkové vyjadřovali svou vděčnost, Joseline řekla: „Dostali jsme mnoho děkovných dopisů. Jedna chudá sestra mi dala malachitový přívěsek. Jiní nám dávali své fotky. Když jsme odjížděli, sestry mě líbaly, objímaly a při tom plakaly. I já brečela. Mnoho bratrů se vyjadřovalo v tom smyslu, že ‚Jehova je dobrý. Jehova na nás myslí.‘ Uvědomovali si tedy, že dík za ty dary patří Jehovovi. Když jsme rozdělovali potraviny, bratři a sestry chválili Jehovu písněmi Království. Bylo to velmi dojemné.“

V týmu byl i lékař Loic. V sále Království byly davy lidí, kteří trpělivě čekali, až přijdou na řadu, a on se jim bude moci věnovat. Jedna konžská sestra chtěla také nějak přispět, a tak udělala asi 40 koblih pro ty, kdo čekali u lékaře. Protože tam čekalo asi 80 lidí, každý dostal půl koblihy.

Pomoc nesvědkům

Tato humanitární pomoc nebyla určena výlučně svědkům Jehovovým. I jiní z ní měli užitek, stejně jako v roce 1994. To je v souladu s Galaťanům 6:10: „Pokud k tomu tedy máme příhodný čas, skutečně konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře.“

Svědkové dodali léky a oděvy do několika základních škol a do jednoho sirotčince poblíž Gomy. V tomto sirotčinci bydlí 85 dětí. Na jedné dřívější cestě, při níž měla být zjištěna situace, tým navštívil tento sirotčinec a slíbil, že tam dodá 50 krabic sušenek bohatých na bílkoviny, krabice s oděvy, 100 přikrývek, léky a hračky. Děti se seřadily na dvoře a návštěvníkům zazpívaly. Pak přednesly zvláštní přání, zda by mohly dostat kopací míč.

O několik týdnů později humanitární tým splnil svůj slib, že dodá zásoby. Ředitel, na kterého udělala dojem štědrost a biblická literatura, kterou dostal, řekl, že se chystá stát se svědkem Jehovovým. A dostaly děti ten kopací míč? „Ne,“ odpovídá Claude, koordinátor francouzského humanitárního týmu. „Dali jsme jim dva míče.“

Tábory pro uprchlíky

Pomoc se však neomezovala jen na Kongo. Tisíce lidí uprchly z válečné zóny do blízké země, kde byly spěšně zřízeny tři tábory pro uprchlíky. Svědkové cestovali i tam, aby zjistili, co by se dalo udělat. Když byla připravována tato zpráva, bylo v táborech 211 000 uprchlíků, převážně z Konga. Bylo mezi nimi asi 800 svědků, jejich děti a lidé, kteří se zajímají o dobrou zprávu o Království. Naléhavým problémem v táborech byl nedostatek potravin. V jednom táboře bylo jídla pouze na tři dny, když k tomu připočteme i tři roky staré fazole.

Svědkové měli nicméně dobrou náladu. Ačkoli měli jen málo biblické literatury, pravidelně konali shromáždění pod širým nebem, aby se mohli duchovně budovat. Také se zaměstnávali tím, že kázali dobrou zprávu o Božím Království jiným lidem v táborech. (Matouš 24:14; Hebrejcům 10:24, 25)

V týmu bratrů, kteří zjišťovali situaci, byl i lékař. Ačkoli jim úřady dovolily zůstat v každém táboře jen několik dní, poskytovali lékařské konzultace. U křesťanských starších zanechali léky a peníze. Díky tomu bratři mohli přežít. Pomocníci doufali, že se svědkové v táborech budou moci brzo vrátit do své vlasti.

A co budoucnost? Ježíš Kristus předpověděl, že naše doba se bude vyznačovat velkým nepokojem, že bude poznamenaná válkami a nedostatkem potravin. (Matouš 24:7) Svědkové Jehovovi vědí, že jedině Boží Království ukončí utrpení, které nyní na zemi je. Pod vládou Božího Království se náš pozemský domov stane rájem pokoje, hojnosti a věčného štěstí pro poslušné lidstvo. (Žalm 72:1, 3, 16) Do té doby budou svědkové hlásat dobrou zprávu o nebeském Království a budou také nadále pomáhat svým spoluvěřícím a jiným lidem, kteří se ocitnou v nouzi.

[Praporek na straně 4]

Od roku 1994 svědkové Jehovovi jen z Evropy zaslali do oblasti velkých jezer v Africe přes 190 tun potravin, oděvů, léků a jiných věcí

[Rámeček na straně 6]

Křesťanská láska v praxi

Mezi těmi, kdo se ve Francii horlivě podíleli na projektu „Pomozte Zairu“, byla i Ruth Dannerová. Jako dítě byla pro svou křesťanskou víru vězněna v nacistických koncentračních táborech. Vyjádřila se: „Měli jsme velkou radost, že jsme mohli něco udělat pro své křesťanské bratry a sestry v Africe. Díky jedné věci jsem však měla dvojnásobnou radost. V roce 1945, když jsme se vrátili domů z Německa, jsme neměli vůbec nic. Dokonce i oblečení, které jsme měli, bylo půjčené. Brzo nám však hmotně pomohli naši duchovní bratři z Ameriky. Takže tato humanitární mise mi umožnila, abych splatila něco z laskavosti, které se mi dostalo už před tolika lety. Je obrovská výsada patřit do tak velké rodiny bratrů, kteří v praxi projevují křesťanskou lásku.“ (Jan 13:34, 35)

[Obrázek na straně 7]

Brzo nastane ráj hojnosti pro všechny