Karaité a jejich hledání pravdy

„DŮKLADNĚ pátrejte v [Písmu] a nespoléhejte se na můj názor.“ Tato slova vyslovil v osmém století našeho letopočtu vůdce karaitů. Kdo byli karaité? Můžeme se od nich něčemu užitečnému naučit? Pro odpovědi se musíme vrátit do dějin k dlouhodobému sporu, kvůli kterému hnutí karaitů vzniklo.

Proč došlo ke sporu?

V posledních staletích před naším letopočtem se v judaismu vyvinul nový filozofický směr. Tento směr se vyznačoval hlavně názorem, že Bůh dal na hoře Sinaj dva Zákony, jeden psaný a druhý ústní.a V prvním století našeho letopočtu nastaly vášnivé spory mezi těmi, kdo se tohoto učení zastávali, a těmi, kdo ho zavrhovali. Farizeové ho prosazovali, kdežto saduceové a essejci se stavěli proti.

Právě v této rozporuplné době se objevil slíbený Mesiáš, Ježíš z Nazaretu. (Daniel 9:24, 25; Matouš 2:1–6, 22, 23) Ježíš stál proti těmto všem soupeřícím židovským skupinám. Když s nimi rozmlouval, odsoudil skutečnost, že kvůli své tradici dělali Boží slovo neplatným. (Matouš 15:3–9) Ježíš také při vyučování duchovních pravd učil způsobem, kterým to mohl dělat jen Mesiáš. (Jan 7:45, 46) Kromě toho i samotní Ježíšovi následovníci dokázali, že mají božskou podporu. Začali být známí jako křesťané. (Skutky 11:26)

Když byl roku 70 n. l. zničen jeruzalémský chrám, byli farizeové jedinou náboženskou sektou, která tuto pohromu přežila bez újmy. Už nebylo žádné kněžstvo, nebyly přinášeny žádné oběti a nebyl ani chrám, a proto mohli farizejští zastánci judaismu za to všechno vymyslet náhradu. Psaný Zákon byl tedy nahrazen tradicemi a výkladem. Tak byla otevřena cesta pro sepsání nových „svatých knih“. Nejprve byla napsána Mišna se svými dodatky a výklady ústního zákona. Později byly připojeny jiné spisy a celému dílu se začalo říkat Talmud. Ve stejnou dobu se odpadlí křesťané začali zvolna vzdalovat od Ježíšova učení. Každý z táborů vytvořil vlastní mocný náboženský systém — církevní autorita stála proti autoritě rabínů.

Židé měli nejdříve s pohanským a později s „křesťanským“ Římem konflikty, a proto se středisko judaismu nakonec přesunulo do Babylóna. Právě tam byl ve své nejúplnější podobě sestaven Talmud. Třebaže rabínové tvrdili, že v Talmudu je plněji zjevena Boží vůle, mnozí Židé si uvědomovali, že vliv rabínů roste, a toužili po Božím slově, jež jim bylo předáno prostřednictvím Mojžíše a proroků.

Ve druhé polovině osmého století našeho letopočtu se babylónští Židé vzepřeli autoritě rabínů a jejich víře v ústní zákon a reagovali na výzvu učeného vůdce, který se jmenoval Anan ben David. Tento učenec prohlašoval, že každý Žid má nezadatelné právo studovat Hebrejská písma, která jsou jediným zdrojem pravého náboženství, a to bez ohledu na rabínský výklad nebo na Talmud. Anan vyučoval: „Důkladně pátrejte v Tóře [v psaném Božím zákoně] a nespoléhejte se na můj názor.“ Protože Ananovi následovníci kladli důraz na Písmo, začali být známí jako Qaraʼim, což je hebrejské slovo, které znamená „čtenáři“.

Karaité ve střetu s rabíny

Které nauky karaitů ohromily rabíny? Rabínové například zakazovali požívat najednou maso a mléko. Takto prý ústní zákon vysvětluje 2. Mojžíšovu 23:19, kde čteme: „Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.“ Naproti tomu karaité učili, že tímto veršem je míněno přesně to, co je v něm napsáno — nic více a nic méně. Dokazovali, že rabínská omezení jsou lidské výmysly.

Podle rabínského výkladu 5. Mojžíšovy 6:8, 9 si židovští muži měli k modlitbě brát tefillin neboli fylakteria a ke každému dveřnímu rámu měla být připevněna mezuza.b Karaité považovali tyto verše za obrazné a symbolické, a proto taková rabínská pravidla odmítali.

V jiných věcech však byli karaité daleko přísnější než rabíni. Příkladem toho je jejich porozumění 2. Mojžíšově 35:3, kde se píše: „V sabatním dnu si v žádném ze svých obydlí nerozděláte oheň.“ Karaité zakazovali nechat svítit lampu, i kdyby byla rozžata před Sabatem.

Zvláště po smrti Anana se karaité často rozcházeli v názorech, pokud jde o uplatnění a podstatu jistých pravidel, a jejich poselství už nebylo tak zřetelné. Karaité postrádali jednotu, protože nepřipouštěli existenci nějakého jednotlivého vůdce, ale kladli důraz na osobní čtení a výklad Písma, a tak odporovali jakékoli autoritě, jež by v něčem připomínala rabíny. Přesto však bylo hnutí karaitů velmi populární i mimo židovskou komunitu v Babylóně a rozšířilo se také po celém Středním východě. Hlavním střediskem karaitů se stal Jeruzalém.

V devátém a desátém století našeho letopočtu karaitští učenci vynikali v obnoveném studiu hebrejského jazyka a zažívali jakýsi zlatý věk. Za svatá pokládali psaná hebrejská Písma, ne však ústní tradice. Někteří karaité byli pečlivými opisovači Hebrejských písem. Právě karaité dali všem Židům podnět k masoretskému studiu Písem, a proto se text Bible zachoval poměrně přesně až do dnešní doby.

Bylo to období rychlého růstu a karaité působili mezi ostatními Židy jako misionáři. Pro rabínský judaismus to byla jasná hrozba.

Jak reagovali rabíni?

Rabínský protiútok, to byl mohutný příval slov s vychytrale pružným, proměnlivým učením. Během století, které následovalo po Ananově útoku, si rabínové osvojili některé vyučovací metody karaitů. Dovedně citovali Písma a ve svém řečnictví začali používat styl a prostředky karaitů.

Vůdce tohoto slovního boje s karaity byl nepochybně Saadia ben Josef, který se v první polovině desátého století n. l. stal představeným babylónské židovské komunity. Jeho hlavní dílo The Book of Beliefs and Opinions (Věrouky a názory) přeložil do angličtiny Samuel Rosenblatt. Tento překladatel v úvodu napsal: „[Saadia] byl ve své době autoritou, pokud jde o Talmud, ale přesto tento pramen židovské tradice využíval poměrně málo — očividně proto, že chtěl karaity, kteří považovali za závazný jen psaný zákon, přemoci jejich vlastními zbraněmi.“

Rabínský judaismus kráčel v Saadiových stopách a nakonec zvítězil. Natolik se přizpůsobil psanému zákonu, že karaité ztratili své nejpádnější argumenty. Ránu z milosti karaitům udělil Moše Maimonides, významný znalec Talmudu, který žil ve dvanáctém století. Obdivovali ho i samotní karaité, s nimiž žil v Egyptě. Choval se k nim totiž tolerantně, vystupoval učeně a působil přesvědčivě. Tím oslabil vliv jejich vlastních představitelů.

Hnutí karaitů postupně zaniká

Karaité tehdy postrádali jednotu a bez dobře organizované obrany ztratili jak vliv, tak následovníky. Čas plynul a karaité pozměňovali své názory a zásady. Spisovatel Leon Nemoy, jenž psal o karaitech, to vyjádřil takto: „Teoreticky byl Talmud nadále zapovězen, ale v karaitských zvycích a v jejich uplatnění zákona se nenápadně objevovalo dost myšlenek z Talmudu.“ Karaité už v podstatě nešli za svým původním cílem a přejali mnoho názorů rabínského judaismu.

V Izraeli je dosud asi 25 000 karaitů. Dalších několik tisíc jich žije v jiných zemích, hlavně v Rusku a ve Spojených státech. Mají však vlastní ústní tradice, a liší se tedy od prvních karaitů.

Jaké poučení si z dějin těchto karaitů můžeme odnést? Je závažnou chybou ‚činit Boží slovo neplatným kvůli svému ústnímu podání‘. (Matouš 15:6) Osvobodit se od obtížných tradic znamená získat přesné poznání Písem. (Jan 8:31, 32; 2. Timoteovi 3:16, 17) Ano, ti, kdo pátrají po Boží vůli a snaží se ji činit, se nespoléhají na lidské tradice. Raději pilně hledají v Bibli a uplatňují užitečné poučení z Božího inspirovaného slova.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 30]

Skupina karaitů

[Podpisek]

Z knihy The Jewish Encyclopedia, 1910