Jehova nás nikdy neopustil

VYPRÁVÍ NASHO DORI

Mbreštan je horská vesnička v jižní Albánii nedaleko od Řecka. V roce 1907 jsem se tam narodil. Když mi bylo pět, začal jsem chodit do řecké školy. Avšak mé vzdělávání bylo přerušeno, když během první světové války napadly italské jednotky Albánii. Po válce jsem se do školy vrátil, ale to už se vyučovalo albánsky.

MOJI rodiče nebyli moc nábožensky založeni, ale přesto zachovávali tradice albánské pravoslavné církve. Můj prastrýc byl ve vesnici Mbreštan knězem, a tak jsem pracoval v kostele a na vlastní oči viděl, co se tam dělo. Obřady mi připadaly prázdné a znepokojovalo mě pokrytectví.

Rodiče se řídili místním zvykem, a tak pro mě vybrali dívku, kterou jsem si měl vzít za manželku. Argjiro byla z blízké vesnice Grabova a v roce 1928, když jí bylo osmnáct let, jsme se vzali.

Poznávám biblickou pravdu

Přibližně v té době jsem si postěžoval na pravoslavnou církev svému bratranci ze Spojených států, který byl u nás na návštěvě. „V Americe, blízko mého domu,“ odpověděl, „je skupina lidí, kteří nepatří k žádné církvi, a přitom studují Bibli.“ Myšlenka, že bych mohl studovat Bibli, a přitom nebýt členem církve, se mi velmi zalíbila. Poprosil jsem ho tedy, aby mi poslal nějakou biblickou literaturu.

Vůbec jsem si na náš rozhovor nevzpomněl, dokud mi asi o rok později nepřišel balíček z Milwaukee ve státě Wisconsin. Uvnitř byla kniha Harfa Boží v albánštině a Strážná věž v řečtině. Knihu jsem povrchně pročetl a všiml jsem si, že se tam píše o pravé církvi. To mě rozladilo. ‚S církví nechci mít nic společného,‘ řekl jsem si. Proto jsem tu knihu nepřečetl důkladně.

V roce 1929 jsem vstoupil do armády. Poslali mě do Tirany, která je hlavním městem Albánie. Tam jsem se setkal se Stathim Muçim, který četl Bibli v řečtině. „Chodíš do kostela?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděl. „Odešel jsem z církve. Patřím k mezinárodním badatelům Bible.“ V neděli jsme já, Stathi a ještě jeden voják šli společně na shromáždění. Tam jsem se dověděl, že církev není nějaká budova nebo náboženství, ale že se skládá z pomazaných Kristových služebníků. Tehdy jsem pochopil, co říkala Harfa Boží.

V polovině dvacátých let se ze Spojených států do Albánie vrátili Nasho Idrizi a Spiro Vruho a ti zde šířili biblickou pravdu, kterou se tam dověděli. Začal jsem spolu s hrstkou badatelů Bible navštěvovat shromáždění v Tiraně. Brzo mi bylo jasné, že jsem našel Jehovovu organizaci. Dne 4. srpna 1930 jsem se tedy dal v blízké řece pokřtít.

Pak jsem se vrátil do Mbreštanu a tam jsem se věnoval své ševcovské práci. Důležitější však bylo, že jsem začal druhým lidem vyprávět o biblické pravdě, kterou jsem se dověděl. Říkával jsem jim: „Ježíš Kristus není jako ikony v kostele. On je živý!“

Kázání navzdory odporu

V roce 1925 se dostal k moci Ahmed Bej Zogu; ten se v roce 1928 prohlásil za krále Zoga I. a vládl do roku 1939. Jeho ministr pro zachovávání lidských práv naše křesťanské dílo povolil. Přesto jsme měli problémy. Bylo to proto, že Musa Juka, ministr vnitra, byl úzce spřízněn s římským papežem. Juka nařídil, aby byla uznána jen tři náboženství: islám, pravoslaví a římský katolicismus. Policie se snažila zkonfiskovat naše knihy a zastavit naše kázání, ale to se jí nepodařilo.

Ve třicátých letech jsem často navštěvoval Berat, jedno větší město v Albánii, odkud naše kazatelské dílo řídil Mihal Sveci. Podnikali jsme kazatelské výpravy do celé Albánie. Jednou jsem byl na dva týdny poslán do města Skadar a tam jsem zanechal mnoho literatury. V roce 1935 jsme si jako skupina najali autobus, abychom mohli kázat ve městě Këlcyrë. Potom jsme uspořádali větší kazatelskou cestu po Albánii. Navštívili jsme města Përmet, Leskovik, Ersekë, Korçë, Pogradec a Elbasan. Výprava končila v Tiraně, právě včas, abychom tam uspořádali slavnost na památku Kristovy smrti.

Díky zásobě duchovní potravy jsme zůstávali duchovně silní, a proto jsme necítili, že by nás Jehova opustil. V letech 1930 až 1939 jsem pravidelně dostával řeckou Strážnou věž. Mým cílem bylo číst si Bibli nejméně hodinu denně, což jsem dělal asi šedesát let, dokud mi neselhal zrak. Celá Bible v albánštině začala být dostupná teprve nedávno, a tak jsem rád, že jsem se jako dítě naučil řecky. I jiní albánští svědkové se tehdy naučili číst řecky, aby mohli číst celou Bibli.

V roce 1938 byla pokřtěna Argjiro. Do roku 1939 se narodilo sedm z našich deseti dětí. Tři z nich naneštěstí zemřely, když byly ještě malé.

Potíže během druhé světové války

V předvečer vypuknutí druhé světové války, v dubnu 1939, napadli Albánii italské fašistické jednotky. Dílo svědků Jehovových bylo brzo nato zakázáno, ale naše malá skupina padesáti zvěstovatelů Království pokračovala v kázání. Během druhé světové války bylo zkonfiskováno a zničeno asi 15 000 našich knih a brožur.

Jani Komino měl ve svém domě velký sklad literatury. Italské vojáky rozčililo, když se dověděli, že knihy byly tištěny ve Spojených státech. „Jste propagandisté! Spojené státy jsou proti Itálii!“ říkali. Mladí horliví bratři Thomai a Vasili Camaovi byli zatčeni a když vyšlo najevo, že knihy, které měli, pocházejí od bratra Komino, byl zatčen i on. Zanedlouho policie předvolala k výslechu mě.

„Znáte tyto muže?“ ptali se mě.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Pracujete s nimi?“

„Ano,“ odvětil jsem. „Jsme svědkové Jehovovi. Nejsme proti žádné vládě. Jsme neutrální.“

„Rozšiřoval jste tuto literaturu?“

Když jsem odpověděl kladně, nasadili mi pouta a 6. července 1940 mě uvěznili. Ve vězení jsem se připojil k pěti jiným vězňům, kteří pocházeli ze stejné vesnice jako já. Byli to Josef Kaci, Llukan Barko, Jani Komino a bratři Camaovi. Ve vězení jsme se setkali se třemi dalšími svědky, kteří se jmenovali Gori Naçi, Nikodhim Shyti a Leonidas Pope. Všech devět nás nacpali do cely široké 1,8 metru a dlouhé 3,7 metru!

Po několika dnech nás řetězem svázali dohromady a odvezli nás do města Përmet. O tři měsíce později jsme byli převedeni do vězení v Tiraně a po dobu dalších osmi měsíců drženi ve vazbě, aniž nás kdo vyslechl.

Nakonec nás předvedli před vojenský soud. Bratr Shyti a já jsme byli odsouzeni na 27 měsíců, bratr Komino na 24 měsíců a ostatní byli propuštěni po deseti měsících. Převezli nás do vězení ve městě Gjirokastër, kde bratr Gole Flloko pomáhal roku 1943 zajistit, aby nás propustili. Pak se naše rodina usadila ve městě Përmet a tam jsem se stal dozorcem v jednom malém sboru.

Přestože naše dílo bylo zakázáno a v okolních státech zuřila druhá světová válka, dále jsme dělali, co jsme mohli, abychom splnili své pověření kázat poselství o Království. (Matouš 24:14) V roce 1944 bylo ve vězení celkem 15 svědků. Přesto jsme v této těžké době nikdy necítili, že by nás Jehova opustil.

Zkoušky neutrality

Ačkoli v roce 1945 válka skončila, naše těžkosti pokračovaly, a dokonce se prohlubovaly. Volby, které proběhly 2. prosince 1946, byly povinné. Kdokoli se odvážil na volby nejít, byl považován za nepřítele státu. Křesťané z našeho sboru v Përmet se začali ptát: „Co máme dělat?“

„Pokud důvěřujete Jehovovi,“ řekl jsem jim, „nepotřebujete se mě ptát, co máte dělat. Už víte, že Jehovův lid je neutrální. Není částí světa.“ (Jan 17:16)

Když se přiblížil den voleb, přišli k nám domů zástupci vlády. Začali mírně: „Pojďte, dáme si kafíčko a popovídáme si. Víte, co se dnes děje?“

„Ano. Dnes jsou volby,“ odpověděl jsem.

„Měl byste si pospíšit, nebo to nestihnete,“ řekl jeden úředník.

„Ale kdepak, nemám v úmyslu tam jít. Už jsme hlasovali pro Jehovu,“ opáčil jsem.

„V pořádku, pak jděte a volte opozici.“

Vysvětlil jsem mu, že svědkové Jehovovi jsou naprosto neutrální. Když náš postoj vešel ve známost, vyvíjeli na nás větší tlak. Přikázali nám, abychom se přestali scházet, a tak jsme se scházeli potají.

Návrat do mé rodné vesnice

V roce 1947 se naše rodina vrátila do vesnice Mbreštan. Krátce potom, jedno chladné zimní odpoledne, si mě zavolali do kanceláře Sigurimi (tajné policie). „Víte, proč jsme vás předvolali?“ zeptal se mě policista.

„Asi proti mně máte nějaké obvinění,“ odpověděl jsem. „Bible ale říká, že svět nás bude nenávidět, a tak mě obviňování nepřekvapuje.“ (Jan 15:18, 19)

„Nemluvte mi tady o Bibli,“ obořil se na mě. „Nebo vám urazím palici.“

Policista se svými muži odešel z kanceláře a přikázal mi, abych zůstal venku v zimě. Po chvíli mě zavolal zpět do své kanceláře a přikázal mi, abychom u nás doma přestali pořádat shromáždění. „Kolik lidí žije ve vaší vesnici?“ zeptal se.

„Sto dvacet,“ řekl jsem.

„Jaké mají náboženství?“

„Albánské pravoslavné.“

„A vy?“

„Já jsem svědek Jehovův.“

„Sto dvacet lidí jde jedním směrem, a vy musíte jít opačně?“ Pak mi přikázal, abych v kostele pálil svíčky. Když jsem mu řekl, že to dělat nebudu, začal mě bít holí. Nakonec mě asi v jednu hodinu v noci propustil.

Doručování literatury zastaveno

Když skončila druhá světová válka, znovu jsme začali dostávat poštou Strážnou věž, ale nakonec časopisy přestaly docházet. Pak mě jednoho večera asi v deset hodin předvolali do kanceláře tajné policie. „Přišel jeden časopis v řečtině,“ řekli mi, „a rádi bychom, abyste nám vysvětlil, co se tam píše.“

„Neumím moc řecky,“ řekl jsem. „Můj soused umí řecky lépe. Snad vám pomůže.“

„Ne, my chceme, abyste nám to vysvětlil vy,“ řekl úředník a vytáhl některé Strážné věže v řečtině.

„Ty jsou přece moje!“ zvolal jsem. „To vám samozřejmě mohu vysvětlit. Časopisy jsou z Brooklynu v New Yorku. Tam je ústředí svědků Jehovových. Já jsem svědek Jehovův. To ale vypadá, že si spletli adresu. Měli ty časopisy poslat mně, a ne vám.“

Ty časopisy mi nedali a od té doby až do roku 1991 — déle než čtyřicet let — do Albánie nepřišla žádná biblická literatura. Během těch let jsme dále kázali pouze s Biblí. V roce 1949 bylo asi 20 svědků ve vězení; někteří byli odsouzeni na pět let.

Těžkostí přibývá

V padesátých letech museli lidé u sebe nosit dokumenty, které ukazovaly, že podporují armádu. Ale svědkové Jehovovi takové dokumenty nosit odmítali. Proto jsme s bratrem Kominem strávili další dva měsíce ve vězení.

V době, kdy stát připouštěl existenci některých náboženství, jsme měli do jisté míry svobodu. V roce 1967 však byla všechna náboženství zakázána, a Albánie se oficiálně stala úplně ateistickou zemí. Svědkové se dále snažili pořádat shromáždění, ale bylo to velmi obtížné. Někteří z nás si na podšívku kabátu přišili zvláštní kapsu, aby tam mohli schovat malou Bibli. Pak jsme šli na pole, abychom si ji mohli číst.

Svědkové Jehovovi v Tiraně byli při čtení Bible přistiženi, a tři z nich byli odsouzeni na pět let do vzdáleného pracovního tábora. Následkem toho trpěly i jejich rodiny. My, kteří jsme bydleli v odloučených vesničkách, jsme nebyli posláni někam daleko, protože nás nepovažovali za nebezpečné. Avšak naše neutralita vedla k tomu, že nás vyškrtli z potravinového soupisu. Byl to tedy těžký život. Zemřely nám také dvě další děti. Nikdy jsme však neměli pocit, že by nás Jehova opustil.

V Albánii zavládl strach. Každý byl sledován a státní policie psala udání na každého, kdo se opovážil vyjádřit názor odlišný od názoru vládnoucí strany. Byli jsme tedy velmi opatrní, když jsme měli podávat písemnou zprávu o své činnosti. Když jsme se chtěli duchovně povzbudit, mohli jsme se scházet jen po dvou či po třech. Přesto jsme nikdy nepřestali kázat.

Tajná policie se snažila vnést mezi bratry zmatek, a proto rozšířila zprávu, že jeden významný svědek Jehovův v Tiraně byl vyzvědač. To způsobilo, že někteří zvěstovatelé ztratili jistotu, a částečně to také narušilo naši jednotu. Neměli jsme žádnou novější biblickou literaturu ani žádné spojení s Jehovovou viditelnou organizací, a tak se stalo, že někteří bratři podlehli strachu.

Úřady navíc rozšířily řeči o tom, že Spiro Vruho, vysoce vážený křesťanský starší v Albánii, spáchal sebevraždu. „Vidíte,“ říkali, „dokonce Vruho to vzdal.“ Později vyšlo najevo, že bratra Vruha ve skutečnosti zavraždili.

V roce 1975 jsem spolu s Argjiro a s naším synem zůstal několik měsíců v Tiraně. Během volebního období nám městské úřady vyhrožovaly: „Když nepůjdete volit, zařídíme, aby váš syn ztratil práci.“

„Můj syn má to místo už dvacet pět let,“ odpověděl jsem. „Máte o něm a o jeho rodině podrobné personální záznamy. Já nechodím k volbám už více než čtyřicet let. Tato informace je obvykle v personálních záznamech. Pokud tam není, pak své záznamy nevedete pořádně. Pokud tam je, pak nejste věrní straně, protože jste ho nechali tolik let pracovat.“ Jakmile to na úřadě slyšeli, řekli, že na celou věc zapomenou, když se vrátíme do Mbreštanu.

Dramatické změny

V roce 1983 jsme se z Mbreštanu odstěhovali do města Laç. Krátce potom, v roce 1985, diktátor zemřel. Vládl od těch prvních povinných voleb v roce 1946. Jeho socha, která dominovala hlavnímu náměstí v Tiraně, byla za nějakou dobu stržena i se sochou Stalina.

Během těch desetiletí zákazu naší činnosti se s mnohými svědky zacházelo surově, a někteří byli zabiti. Jeden muž řekl na ulici několika svědkům: „Za komunistů jsme Boha všichni opustili. Jenom svědkové Jehovovi mu zůstali věrní i přes zkoušky a těžkosti.“

V červnu 1991, když jsme dostali více svobody, podalo zprávu z kazatelské služby devět zvěstovatelů. V červnu 1992, měsíc po zrušení zákazu, kázalo padesát šest zvěstovatelů. V tomtéž roce o něco dříve jsme se velmi radovali, když slavnost na památku Kristovy smrti navštívilo 325 lidí. Od té doby vzrostl počet zvěstovatelů na více než 600 a 14. dubna 1995 navštívilo Památnou slavnost celkem 3491 lidí! V nedávných letech jsem zažil nevýslovnou radost, když jsem viděl, že do našeho sboru přibylo tolik mladých lidí.

Argjiro během těch mnoha let zůstala věrná jak Jehovovi, tak mně. Když jsem byl ve vězení nebo na cestách při kazatelské službě, trpělivě se starala o naši rodinu a vůbec si nestěžovala. Jeden z našich synů a jeho manželka byli v roce 1993 pokřtěni. To nám udělalo velkou radost.

Jedině Boží Království

Jsem velmi rád, když vidím, jak je Jehovova organizace v Albánii sjednocena a jak se těší z duchovního pokroku. Cítím se jako letitý Simeon v Jeruzalémě, když před svou smrtí dostal drahocennou výsadu vidět dávno slíbeného Mesiáše. (Lukáš 2:30, 31) Když se mě teď někdo zeptá, jakou formu vlády bych chtěl, řeknu: „Ani komunismus, ani kapitalismus. Není důležité, zda půdu vlastní lidé, nebo stát. Vlády staví silnice, elektrifikují vzdálené vesnice a zaručují určitý pořádek. Ale Jehovova vláda, Jehovovo nebeské Království, je jediné řešení vážných problémů, které má jak Albánie, tak ostatní svět.“

Celosvětové kázání svědků Jehovových o Božím Království není dílo žádného člověka. Je to Boží dílo. Jsme Boží služebníci. I když jsme v Albánii měli mnoho těžkostí a dlouho jsme neměli spojení s Jehovovou viditelnou organizací, on nás nikdy neopustil. Stále jsme měli jeho ducha. Vedl nás na každém kroku. Pozoroval jsem to v průběhu celého svého života.