Životní příběh

Jehova poskytuje „moc, která je nad to, co je normální“

VYPRÁVÍ HELEN MARKSOVÁ

Byl parný letní den roku 1986. Jako jediná jsem čekala v celních prostorách jednoho z nejklidnějších letišť v Evropě. Bylo to v Tiraně, hlavním městě Albánie. Tato země se prohlašovala za „první ateistický stát na světě“.

S POCITY nejistoty a znepokojení jsem sledovala ozbrojeného úředníka, který začal prohledávat mé zavazadlo. Pokud bych udělala nebo řekla něco, co by vzbudilo jeho podezření, mohlo to pro mě znamenat vypovězení ze země a pro lidi, kteří na mě čekali venku, vězení nebo pracovní tábor. Naštěstí se mi podařilo úředníka pohnout k větší přívětivosti tím, že jsem mu nabídla nějaké žvýkačky a koláčky. Ale jak jsem se já — žena, které bylo něco přes šedesát — do této situace dostala? Proč jsem se vzdala pohodlného života, riskovala a snažila se podporovat zájmy Království v jedné z posledních bašt marxismu-leninismu?

Neduživé děvče s hlavou plnou otázek

Narodila jsem se v roce 1920 ve městě Ierápetra na Krétě. O dva roky později můj tatínek zemřel na zápal plic. Maminka byla chudá a negramotná. Byla jsem nejmladší ze čtyř dětí, a protože jsem měla žloutenku, byla jsem bledá a neduživá. Naši sousedé přišli s návrhem, aby moje maminka věnovala svou pozornost a omezené prostředky třem zdravějším dětem a mě nechala zemřít. Jsem ráda, že tuto radu neposlechla.

Maminka chtěla zajistit, aby tatínkova duše pokojně přebývala v nebi, a proto často chodila na hřbitov. Obvykle také využívala služeb pravoslavného kněze. Tyto služby však nebyly levné. Stále si pamatuji na první svátek vánoční. Bylo lezavě chladné počasí, maminka se vrátila ze hřbitova domů a já se přišourala vedle ní. Právě jsme knězi dali naše poslední peníze. Maminka nám dětem uvařila trochu zeleniny a pak s prázdným žaludkem a tvářemi zalitými slzami zoufalství odešla do druhé místnosti. O něco později jsem sebrala odvahu, šla jsem ke knězi a zeptala se ho, proč mu moje chudá maminka musí platit a proč tatínek zemřel. Provinile zašeptal: „Bůh si ho vzal. Tak to v životě chodí. To pochopíš.“

Nedovedla jsem si jeho odpověď dát dohromady s Pánovou modlitbou, kterou jsem se naučila ve škole. Vzpomínám si ještě na její krásná úvodní slova, která mají hluboký význam: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno. Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Matouš 6:9, 10) Pokud Bůh chtěl, aby se na zemi děla jeho vůle, proč musíme tolik trpět?

Tato otázka mi málem byla zodpovězena, když nás v roce 1929 navštívil Emmanuel Lionoudakis, který byl svědek Jehovův a sloužil jako celodobý kazatel.a Když se ho maminka zeptala, co si přeje, Emmanuel neřekl ani slovo a podal jí kartu se svědectvím. Dala mi kartu, abych ji přečetla. Bylo mi tehdy jen devět let, a proto jsem tomu moc nerozuměla. Maminka usoudila, že návštěvník je němý, a proto mu řekla: „Chudáčku, vy nemůžete mluvit, a já zase neumím číst.“ Pak ho laskavě vyprovodila ke dveřím.

O několik let později jsem už odpověď našla. Můj bratr Emmanuel Paterakis dostal od téhož celodobého služebníka brožuru Kde jsou mrtví?, kterou vydali svědkové Jehovovi.b Při čtení se mi ulevilo, protože jsem se dozvěděla, že si mého tatínka nevzal Bůh. Pochopila jsem, že smrt je následkem lidské nedokonalosti a že mého tatínka čeká vzkříšení k životu v pozemském ráji.

„Tahle kniha tě zničila!“

Díky biblické pravdě se nám otevřely oči. Našli jsme starou Bibli, která patřila tatínkovi, a začali ji studovat — často při svíčkách postavených kolem krbu. Jelikož jsem byla jediná mladá žena, která se v té oblasti zajímala o Bibli, nemohla jsem se podílet na činnosti místní malé skupiny svědků. Nějaký čas jsem upřímně, přesto však nesprávně, věřila tomu, že toto náboženství je určeno pouze pro muže.

Můj bratr se nadchl pro kazatelskou činnost a to mě povzbuzovalo. Zakrátko se o naši rodinu začala zajímat policie. Pravidelně u nás ve dne v noci prováděla prohlídky, protože hledala Emmanuela a literaturu. Živě si vzpomínám na to, když nás kněz přišel přesvědčit, abychom se vrátili do církve. Když mu Emmanuel ukázal v Bibli, že Boží jméno je Jehova, popadl ji, výhrůžně s ní bratrovi zašermoval před obličejem a zakřičel: „Tahle kniha tě zničila!“

V roce 1940 Emmanuel odmítl sloužit v armádě, a proto byl zatčen a poslán na albánskou frontu. Ztratili jsme s ním spojení a mysleli jsme si, že je mrtvý. O dva roky později jsme však od něj nečekaně dostali dopis, který poslal z vězení. Byl naživu a dařilo se mu dobře. Jeden z biblických textů, které v tomto dopise uvedl, mám od té doby nesmazatelně vryt do mysli: „Pokud jde ... o Jehovu, jeho oči se toulají po celé zemi, aby ukázal svou sílu ve prospěch těch, jejichž srdce je vůči němu úplné.“ (2. Paralipomenon 16:9) Takové povzbuzení jsme v té době opravdu velmi potřebovali.

Když byl Emmanuel ve vězení, požádal některé bratry, aby mě navštívili. Okamžitě bylo zajištěno, aby se na farmě za městem konala tajná křesťanská shromáždění. Neměli jsme ani potuchy o tom, že jsme sledováni. Jednou v neděli obklíčili ozbrojení policisté místo, kde jsme se shromáždili. Naložili nás do otevřeného nákladního auta a vozili nás po městě. Nezapomenu na to, jak se nám lidé posmívali a jak námi pohrdali, ale Jehova nám prostřednictvím svého ducha poskytl vnitřní pokoj.

Převezli nás do jiného města a tam nás zavřeli do nějakých velmi tmavých a špinavých cel. Záchod v mé cele tvořil kbelík bez víka, který se vynášel jednou denně. Byla jsem poslána do vězení na osm měsíců, protože mě považovali za „učitelku“ skupiny. Bratr, který tam byl uvězněn, však zajistil, aby se našeho případu ujal jeho právník, a ten zařídil naše propuštění.

Nový život

Když byl Emmanuel propuštěn z vězení, začal jako cestující dozorce navštěvovat sbory v Aténách. Já jsem se tam přestěhovala v roce 1947. Konečně jsem se setkala s velkou skupinou svědků, která byla tvořena nejen muži, ale i ženami a dětmi. V červenci 1947 jsem nakonec symbolizovala své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Často jsem snila o tom, že se stanu misionářkou a že začnu chodit do večerní školy, abych se naučila anglicky. V roce 1950 jsem se stala průkopnicí. Maminka se ke mně přistěhovala a také přijala biblickou pravdu. Zemřela o 34 let později a až do své smrti byla svědkem Jehovovým.

Ve stejném roce jsem se seznámila s příkladným, duchovním člověkem, Johnem Marksem (Markopoulosem), ze Spojených států. John se narodil v jižní Albánii a poté, co se přistěhoval do Spojených států, se stal svědkem Jehovovým. V roce 1950 byl v Řecku a pokoušel se tam získat albánské vízum. Albánie v té době byla uzavřenou zemí, ve které byla nastolena nejpřísnější forma komunismu. Ačkoli John neviděl svou rodinu od roku 1936, povolení pro vstup do Albánie nedostal. Planoucí horlivost, kterou projevoval ve službě pro Jehovu, a jeho hluboká láska ke společenství bratrů na mě silně zapůsobily, a 3. dubna 1953 jsme se vzali. Pak jsem se s ním přestěhovala do našeho nového domova v New Jersey v USA.

John i já jsme sloužili jako celodobí kazatelé, a abychom se uživili, měli jsme na pobřeží malý obchod, ve kterém jsme připravovali snídaně rybářům. Pracovali jsme pouze přes léto, a to od rozbřesku do devíti hodin dopoledne. Žili jsme jednoduše a soustředili se v prvé řadě na duchovní činnosti. Proto jsme mohli strávit většinu svého času v kazatelské službě. V průběhu let jsme byli požádáni, abychom se přestěhovali do různých měst, ve kterých bylo potřeba více kazatelů. S Jehovovou podporou jsme na těchto místech pomáhali zájemcům, zakládali sbory a podíleli se na stavbách sálů Království.

Pomáháme našim bratrům v nouzi

Brzy se však před námi otevřela vzrušující vyhlídka. Odpovědní bratři chtěli navázat spojení se spolukřesťany žijícími v zemích na Balkánském poloostrově, ve kterých bylo naše dílo zakázáno. Po léta byli svědkové Jehovovi v těchto zemích izolováni od mezinárodního společenství bratrů, dostávali jen málo duchovního pokrmu nebo ho nedostávali vůbec a také snášeli krutý odpor. Většina z nich žila pod nepřetržitým dohledem a mnozí byli ve vězení nebo v pracovních táborech. Nutně potřebovali biblické publikace, vedení a povzbuzení. Jednou jsme například obdrželi zakódovanou zprávu z Albánie, která zněla: „Modlete se za nás k Pánu. V každém domě zabavována literatura. Nedovolují nám studovat. Tři osoby zatčeny.“

A tak jsme se v listopadu 1960 vydali na šestiměsíční cestu, abychom některé z těchto zemí navštívili. Bylo zřejmé, že k tomu, abychom svůj úkol úspěšně zvládli, budeme potřebovat „moc, která je nad to, co je normální“, tedy smělost, vynalézavost a odvahu od Boha. (2. Korinťanům 4:7) Naším prvním cílem byla Albánie. V Paříži jsme koupili automobil a vydali se na cestu. Když jsme dorazili do Říma, dostal albánské vízum pouze John. Musela jsem pokračovat do Atén v Řecku a tam na něho počkat.

John se dostal do Albánie na konci února 1961 a zůstal tam až do konce března. V Tiraně se osobně setkal s třiceti bratry. Byli opravdu nadšeni, když dostali tolik potřebnou literaturu a povzbuzení. Byla to první návštěva ze zahraničí po 24 letech.

Na Johna zapůsobila ryzost a vytrvalost těchto bratrů. Dozvěděl se, že mnoho z nich přišlo o práci a bylo zadrženo, protože se nepodíleli na činnostech organizovaných komunistickým státem. Velký dojem na něj udělali dva osmdesátiletí bratři, kteří mu jako dar na kazatelské dílo věnovali asi sto dolarů. Našetřili si je za mnoho let ze svých nízkých státních důchodů.

Poslední den Johnova pobytu v Albánii připadl na 30. března 1961 — den Slavnosti na památku Ježíšovy smrti. John přednesl na Památné slavnosti proslov ke 37 přítomným. Jakmile proslov skončil, bratři rychle vyvedli Johna zadním vchodem ven a dovezli ho do přístavu Durrës, kde nastoupil na tureckou obchodní loď směřující do přístavu Pireus v Řecku.

Byla jsem šťastná, že se mi vrátil v pořádku. Nyní jsme mohli pokračovat v naší nebezpečné cestě. Projeli jsme další tři země na Balkánském poloostrově, v nichž bylo dílo svědků zakázáno. Byla to riskantní cesta, protože jsme převáželi biblickou literaturu, psací stroje a další potřebné věci. Měli jsme výsadu setkat se s některými věrně oddanými bratry a sestrami, kteří byli připraveni dát pro Jehovu v sázku svou práci, svobodu, a dokonce svůj život. Jejich horlivost a opravdová láska nás velmi povzbudila. Přesvědčili jsme se také o tom, že jim Jehova poskytuje „moc, která je nad to, co je normální“.

Po úspěšném dokončení naší cesty jsme se vrátili do Spojených států. V následujících letech jsme se různými způsoby nadále pokoušeli do Albánie posílat literaturu a dostávat odtud zprávy o činnosti našich bratrů.

Často na cestách, v nebezpečích

Léta plynula, a když v roce 1981 John ve svých 76 letech zemřel, zůstala jsem sama. Má neteř Evangelia spolu se svým manželem Georgem Orphanidesem mě laskavě vzali k sobě a od té doby mi poskytují cennou citovou a praktickou podporu. Sami na sobě zažili Jehovovu podporu v době, kdy pod zákazem sloužili v Súdánu.c

Později se mělo znovu zkusit navázat spojení s našimi bratry v Albánii. Jelikož tam žili příbuzní mého manžela, bratři mě požádali, zda bych byla ochotná podniknout cestu do této země. Samozřejmě jsem s tím souhlasila.

Po měsících vytrvalého úsilí jsem v květnu 1986 od albánského vyslanectví v Aténách obdržela vízum. Členové diplomatického sboru mě důrazně varovali, že pokud se přihodí něco špatného, nemohu od ostatních států očekávat žádnou pomoc. Když jsem si u zástupce letecké společnosti kupovala letenky do Albánie, byl ohromen. Nepřipustila jsem, aby mě strach zastavil, a brzy jsem byla na palubě letadla, které na lince z Atén do Tirany létalo pouze jednou za týden. V tomto letadle byli pouze tři velmi staří Albánci, kteří navštívili Řecko ze zdravotních důvodů.

Jakmile letadlo přistálo, doprovodili mě do prázdného hangáru, který byl používán jako celnice. Přestože bratr a sestra mého manžela nebyli svědky Jehovovými, ochotně mi pomohli navázat spojení s několika místními bratry. Podle zákona museli moji příbuzní informovat starostu obce o mém příjezdu. Kvůli tomu mě policie velmi pečlivě sledovala. Moji příbuzní mi proto navrhli, abych zůstala u nich doma, zatímco oni budou pátrat po dvou bratrech žijících v Tiraně a přivedou je ke mně.

V té době se vědělo, že v celé Albánii je devět pokřtěných bratrů. Léta strávená pod zákazem, pronásledování a přísný dozor je naučily velké opatrnosti. Na obličeji se jim vytvořily hluboké vrásky. Když jsem si získala důvěru těchto dvou bratrů, jejich první otázka zněla: „Kde máš Strážné věže?“ Léta si museli vystačit s pouhými dvěma výtisky starších knih, a neměli dokonce ani Bibli.

Podrobně vyprávěli o tom, jaká krutá opatření proti nim režim přijal. Zmínili se o případu jednoho drahého bratra, který byl rozhodnut, že zůstane v blížících se volbách politicky neutrální. Stát řídil vše a to znamenalo, že jeho rodina nedostane žádné příděly potravin. Jeho děti měly být spolu se svými rodinami poslány do vězení, přestože s jeho náboženským přesvědčením neměly nic společného. V noci před volbami údajně došlo k tomu, že členové bratrovy vlastní rodiny ho ze strachu zabili a jeho tělo hodili do studny. Později tvrdili, že dostal panický strach a zabil se sám.

Pohled na tyto chudé spolukřesťany byl srdcervoucí. Když jsem se jim ale pokusila dát dvacetidolarovou bankovku, odmítli ji se slovy: „Chceme jen duchovní pokrm.“ Tito drazí bratři žili již desítky let v totalitním režimu, kterému se podařilo udělat z většiny obyvatel ateisty. Ale víra a odhodlání těchto bratrů byly stejně silné jako u svědků žijících kdekoli jinde. Když jsem o dva týdny později opouštěla Albánii, měla jsem jistotu, že Jehova je i za těch nejobtížnějších okolností schopen poskytovat „moc, která je nad to, co je normální“.

Také jsem měla výsadu navštívit Albánii v roce 1989 a znovu v roce 1991. Svoboda projevu a náboženství se v této zemi postupně rozvíjela, a počet ctitelů Jehovy se díky tomu rychle zvyšoval. Hrstka Bohu zasvěcených křesťanů, která tam byla v roce 1986, se nyní rozrostla na více než 2 200 činných zvěstovatelů. Mezi ně patří i sestra mého manžela, která se jmenuje Melpo. Může snad někdo pochybovat o tom, že Jehova této věrné skupině žehnal?

Plnohodnotný život díky síle od Jehovy

Když se dívám zpět, jasně vidím, že naše práce — Johnova i moje — nebyla marná. Svou mladistvou sílu jsme využili tím nejužitečnějším způsobem. Naše životní dráha celodobých služebníků měla větší smysl, než kdybychom usilovali o cokoli jiného. Mám radost z mnoha milých lidí, kterým jsme pomohli poznat biblickou pravdu. Nyní, když jsem už v pokročilém věku, mohu upřímně povzbuzovat ty, kdo jsou mladší, aby ‚pamatovali na svého Vznešeného Stvořitele za dnů svého mládí‘. (Kazatel 12:1)

Přestože je mi 81 let, stále jsem schopna sloužit jako celodobá zvěstovatelka dobré zprávy. Vstávám brzy a vydávám svědectví lidem na autobusových zastávkách, parkovištích, na ulici, v obchodech nebo v parcích. I když mi nyní ztrpčují život problémy související se stářím, moji milující duchovní bratři a sestry — má velká duchovní rodina — a také rodina mé neteře jsou pro mě skutečnou oporou. Především jsem se naučila, že „moc, která je nad to, co je normální, [je] Boží, a ne z nás“. (2. Korinťanům 4:7)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Nahoře: John (zcela vlevo), já (uprostřed), můj bratr Emmanuel (nalevo ode mě) a moje maminka (nalevo od něho), se skupinou betelitů v Aténách v roce 1950

[Obrázek na straně 25]

Vlevo: S Johnem v našem obchodě na pobřeží v roce 1956

[Obrázek na straně 26]

Oblastní sjezd v Tiraně v Albánii v roce 1995

[Obrázek na straně 26]

Betel v Tiraně v Albánii. Byl dokončen v roce 1996

[Obrázek na straně 26]

Nahoře: článek ze „Strážné věže“ z roku 1940, který byl tajně přeložen do albánštiny

[Obrázek na straně 26]

Se svou neteří Evangelií Orphanidesovou (vpravo) a jejím manželem Georgem