„Nauč nás, jak se modlit“

„PANE, nauč nás, jak se modlit.“ Tuto žádost vznesl jeden z učedníků Ježíše Krista. (Lukáš 11:1) Nejmenovaný učedník si modlitby očividně velmi vážil. Podobně i dnešní praví Boží ctitelé si uvědomují její důležitost. Vždyť prostřednictvím modlitby nás může slyšet ta Nejvyšší Osobnost ve vesmíru! Jen si to představte! Ten, ‚který slyší modlitbu‘, osobně věnuje pozornost tomu, co se nás týká a co nám dělá starosti. (Žalm 65:2) A co je ještě důležitější, prostřednictvím modlitby vyjadřujeme Bohu svou vděčnost a chválu. (Filipanům 4:6)

Nicméně slova „nauč nás, jak se modlit“ vyvolávají některé závažné otázky. Na celém světě se rozličná náboženství obrací k Bohu mnoha různými způsoby. Existují tedy správné a nesprávné způsoby modlitby? Při hledání odpovědi se nejprve podívejme na některé rozšířené náboženské zvyky, které s modlitbou souvisí. Zaměříme se na ty, které se provozují v Latinské Americe.

Obrazy, sochy a „svatí ochránci“

Lidé v Latinské Americe jsou zpravidla velmi nábožní. V Mexiku byste například mohli vidět častý jev modlit se ke „svatým ochráncům“. Bývá zvykem, že mexická města mají „svaté ochránce“, pro které se v určité dny pořádají slavnosti. Mexičtí katolíci se navíc modlí k velmi rozmanitým sochám a obrazům. Avšak to, ke kterému „svatému“ jeho ctitel volá, závisí na tom, jakou prosbu chce vznést. Když někdo například hledá partnera do manželství, zapálí svíci „svatému“ Antonínovi. Kdo se chce vydat na cestu autem, svěří se do ochrany „svatému“ Kryštofovi, ochránci cestovatelů, a zvláště pak motoristů.

Odkud však takové zvyky pocházejí? Dějiny ukazují, že když Španělé dorazili do Mexika, našli tam obyvatele oddané uctívání pohanských bohů. Victor Wolfgang von Hagen ve své knize Los Aztecas, Hombre y Tribu (Aztékové, člověk a kmen) říká: „Existovali tam bozi osobní, svého boha měla každá rostlina a boha či bohyni měla také každá činnost, dokonce i sebevražda. Božstvem obchodníků byl Yacatecuhtli. V tomto polyteistickém světě měli všichni bohové jasně určené tendence a funkce.“

Podobnost těchto bohů a katolických „světců“ přímo bila do očí, takže když se španělští dobyvatelé snažili domorodce „pokřesťanštit“, domorodci prostě svou oddanost modlám přesměrovali na církevní „svaté“. Jeden článek v časopise The Wall Street Journal potvrdil, že katolicismus v některých částech Mexika má pohanské kořeny. Článek sděluje, že v jedné oblasti má většina ze šedesáti čtyř „svatých“ uctívaných tamními lidmi svůj protějšek v podobě „konkrétního mayského boha“.

Dílo New Catholic Encyclopedia argumentuje, že „mezi světcem a lidmi na zemi je vytvořeno pouto důvěrného, blízkého vztahu, které se podobá vztahu staršího a mladšího bratra — pouto, které v žádném případě neubírá na vztahu ke Kristu a k Bohu; obohacuje a prohlubuje ho“. Jak by však mohlo pouto, které je jasně pozůstatkem pohanského uctívání, prohloubit něčí vztah k pravému Bohu? Mohou modlitby pronesené k takovým „svatým“ skutečně Boha potěšit?

Původ růžence

Jiným rozšířeným zvykem je používání růžence. Dílo Diccionario Enciclopédico Hispano-Americano (Hispansko-americký encyklopedický slovník) říká, že růženec je „šňůra padesáti nebo sto padesáti korálků oddělených po desítkách jinými korálky větší velikosti; její konce jsou spojené krucifixem, kterému v současnosti předcházejí tři korálky“.

Jedna katolická publikace vysvětluje, jak se růženec používá: „Svatý růženec je forma hlasité i vnitřní modlitby o tajemství našeho vykoupení. Skládá se z patnácti dekád korálků. Každá dekáda sestává z vyslovení modlitby Páně, deseti Zdrávas Maria a jedné Sláva Otci. Nad tajemstvím se rozjímá po dobu každé dekády.“ Tajemství jsou doktríny neboli nauky, které by katolíci měli znát a v tomto případě se vztahují na život, utrpení a smrt Krista Ježíše.

Dílo World Book Encyclopedia říká: „V křesťanství začaly rané formy modliteb růžence ve středověku, ale rozšířily se až v patnáctém a šestnáctém století.“ Omezuje se používání růžence jen na katolicismus? Ne. Diccionario Enciclopédico Hispano-Americano uvádí: „Podobné korálky používají příslušníci islámského, lámaistického a buddhistického náboženství.“ Encyclopedia of Religion and Religions (Encyklopedie náboženství a náboženských skupin) ovšem poznamenává: „Má se za to, že mohamedáni přejali růženec od buddhistů, a křesťané od mohamedánů v době křížových výprav.“

Někteří lidé prohlašují, že růženec jim slouží jen jako opora paměti, když se vyžaduje opakovat mnoho modliteb. Avšak těší to Boha?

Nemusíme spekulovat nebo debatovat o tom, zda jsou takové zvyky vhodné nebo opodstatněné. Když byl Ježíš požádán, aby své učedníky naučil, jak se modlit, dal jim směrodatnou odpověď. To, co řekl, některé čtenáře poučí, a některé možná i překvapí.

[Obrázky na straně 3]

Katolíci běžně používají růženec. Jaký je jeho původ?