Michael Faraday — Věřící vědec

„Otec elektřiny.“ „Největší vědec-experimentátor, který kdy žil.“ To jsou dva výroky o Michaelovi Faradayovi, který se narodil v Anglii roku 1791. Jeho objev elektromagnetické indukce vedl k vyvinutí elektrických motorů a k výrobě elektřiny.

FARADAY pronesl v londýnském Královském ústavu mnoho přednášek o chemii a fyzice. Přednášky zaměřené na popularizaci vědy pomáhaly mladým lidem pochopit složité pojmy. Dostalo se mu poct od mnoha univerzit. Přesto se vyhýbal publicitě. Byl to hluboce nábožensky založený člověk a nejraději byl ve svém třípokojovém bytě ve společnosti své rodiny a spoluvěřících. Faraday patřil ke skupině, kterou označil za „velmi malou a opovrhovanou sektu křesťanů známou . . . jako sandemanisté“. Kdo byli tito lidé? Čemu věřili? A jaký vliv to mělo na Faradaye?

Sandemanisté

„Počáteční vztah mezi Faradayovou rodinou a církví sandemanistů zpečetili prarodiče Michaela Faradaye,“ uvádí Geoffrey Cantor, autor knihy Michael Faraday: Sandemanian and Scientist (Michael Faraday: sandemanista a vědec). Ti se přidali k následovníkům cestujícího nonkonformního kazatele, jehož společníci přijali sandemanistické náboženské názory.

Robert Sandeman (1718–1771) studoval matematiku, řečtinu a jiné jazyky na univerzitě v Edinburghu. Jednou si vyslechl kázání někdejšího presbyteriánského kazatele Johna Glasse. To, co se dověděl, ho přimělo opustit univerzitu, vrátit se domů do Perthu a připojit se k Johnovi Glassovi a jeho společníkům.

Ve dvacátých letech osmnáctého století začal John Glass pochybovat o některých naukách skotské církve. Sám studoval Boží slovo, a to ho dovedlo k závěru, že biblický národ Izrael znázorňoval duchovní národ, jehož občané pocházejí z mnoha národů. Nikde nenašel nic, co by ospravedlňovalo existenci oddělené církve pro každý národ.

Ve svém kostele v Tealingu, na kraji skotského Dundee, se už necítil dobře, a tak ze skotské církve odešel a zorganizoval vlastní shromáždění. Připojilo se k němu asi sto lidí a už od počátku pociťovali potřebu udržovat ve svých řadách jednotu. Rozhodli se, že se při řešení všech neshod, které by mohly vyvstat, budou řídit Kristovými pokyny zaznamenanými u Matouše v 18. kapitole, ve verších 15–17. Později pořádali týdenní shromáždění, na nichž se scházeli, aby se modlili a vyslechli si povzbudivé proslovy.

Když se začal na shromážděních různých skupin scházet značný počet lidí, bylo třeba důvěryhodných mužů, kteří by v těchto skupinách dohlíželi na uctívání. Kdo však pro to splňoval požadavky? John Glass a jeho společníci věnovali zvláštní pozornost tomu, co napsal apoštol Pavel. (1. Timoteovi 3:1–7; Titovi 1:5–9) Nenalezli nic o univerzitním vzdělání ani o tom, že je třeba rozumět hebrejštině či řečtině. A tak na modlitbách přemítali o biblických pokynech, načež jmenovali způsobilé muže, aby se stali staršími. Lidé zachovávající věrnost skotské církvi považovali „málem za rouhání“, když nevzdělanci, „co vyrostli pro stav, jehlu či pluh“, tvrdí, že rozumějí Bibli a káží její poselství. Když si v roce 1733 Glass a jeho spoluvěřící postavili v Perthu svůj vlastní shromažďovací sál, místní duchovenstvo se snažilo přimět magistrát, aby je vyhnal. To se jim však nepodařilo a hnutí nabývalo na síle.

Robert Sandeman se oženil s nejstarší Glassovou dcerou a ve věku dvaceti šesti let se stal starším sboru glassitů v Perthu. Jeho povinnosti staršího na něj tak doléhaly, že se rozhodl pastýřské práci věnovat všechen svůj čas. Když později zemřela jeho manželka, Robert „ochotně souhlasil, že bude sloužit Pánu bez ohledu na to, kde to bude,“ uvádí jedna biografická črta.

Sandemanismus se šíří

Sandeman horlivě rozšířil svou službu ze Skotska do Anglie, kde rostly nové skupiny spoluvěřících. Mezi anglickými kalvinisty vládl tehdy spor. Někteří věřili, že jsou předurčeni ke spáse. Sandeman se přikláněl na stranu těch, kdo věřili, že víra je bezpodmínečně nutná. K podpoře tohoto názoru publikoval knihu, která měla čtyři dotisky a objevila se také ve dvou amerických vydáních. Podle Geoffreye Cantora bylo vydání tohoto díla „událostí prvořadého významu, která pozdvihla sektu sandemanistů z jejích převážně malých začátků ve Skotsku“.

V roce 1764 odcestoval Sandeman doprovázený dalšími glassitskými staršími do Ameriky. Tato návštěva vyvolala hodně pronásledování a odporu. Nicméně jejím výsledkem byl vznik nové skupiny spoluvěřících křesťanů v Danbury ve státě Connecticut.a Tam v roce 1771 Sandeman zemřel.

Faradayovo náboženské přesvědčení

Mladý Michael přijal sandemanistické učení od svých rodičů. Dozvěděl se, že sandemanisté se straní těch, kdo nejednají podle toho, co učí Bible. Například se odmítali účastnit anglikánských svatebních obřadů a své svatební obřady raději omezili na to, co bylo vzhledem k zákonu nezbytné.

Pro sandemanisty bylo charakteristické, že se podřizovali vládám a přitom byli politicky neutrální. Bývali sice uznávanými členy společnosti, ale zřídka přijímali úřední postavení ve veřejné správě. Avšak i v těch několika případech, kdy to udělali, se vyhýbali stranické politice. Tento jejich postoj jim byl vytýkán. (Srovnej Jana 17:14.) Sandemanisté hlásali, že Boží nebeské Království je dokonalé vládní uspořádání. Na politiku pohlíželi jako na „obyčejnou, špinavou hru zbavenou morálky,“ uvádí pan Cantor.

Ačkoli byli jiní než ostatní lidé, nezačali mít farizejský postoj. Prohlašovali: „Pokládáme za naprosto nezbytné vyhnout se duchu a zvyklostem starověkých farizeů: nebudeme dělat hříchy ani nebudeme dělat povinnosti z věcí, o kterých Bible nemluví, ani nebudeme lidskými tradicemi nebo vychytralými vytáčkami činit božské předpisy neplatnými.“

Přijali biblickou zvyklost odnětí pospolitosti a ze svých řad vyloučili kohokoli, kdo se stal opilcem, vyděračem, smilníkem nebo tím, kdo páchal jiný závažný hřích. Jestliže hříšník činil pokání, snažili se ho napravit. V opačném případě se řídili biblickým nařízením, a ‚odstranili toho ničemu ze svého středu‘. (1. Korinťanům 5:5, 11, 13)

Sandemanisté poslouchali biblický příkaz zdržovat se krve. (Skutky 15:29) John Glass argumentoval tím, že Boží lid je povinen dodržovat omezení týkající se krve právě tak, jako by to byl příkaz o nejedení ovoce ze stromu poznání dobrého a špatného, který dal Bůh prvním lidem. (1. Mojžíšova 2:16, 17) Neposlušnost příkazu o krvi se rovnala odmítnutí náležitého využítí Kristovy krve — odmítnutí využít ji k vykoupení z hříchu. Glass usuzoval: „Tento zákaz jedení krve vždycky byl — a stále je — jedním z nejdůležitějších a nejvýznamnějších zákazů.“

Sandemanisté o Písmu uvažovali a to jim pomohlo vyhnout se mnoha léčkám. Například ve věcech zábavy pohlíželi na Kristovy pokyny jako na vodítka. „Netroufáme si vytvářet zákony tam, kde Kristus žádné nedal,“ říkali, „ani obcházet ty, které nám dal. Protože tedy nemůžeme přijít na to, kde je kratochvíle — ať už na veřejnosti, či v soukromí — zakázána; každou zábavu pokládáme za zákonnou, pokud není spojena s okolnostmi, které jsou skutečně hříšné.“

Třebaže sandemanisté zastávali mnoho názorů, které se přesně zakládaly na Bibli, nepochopili, jak je důležitá právě ta činnost, která je pro pravé křesťany charakteristická: že by totiž každý měl kázat dobrou zprávu o Království ostatním lidem. (Matouš 24:14) Jejich shromáždění přesto byla pro každého volně přístupná a tam se snažili sdělovat důvod pro svou naději těm, kdo je o to požádali. (1. Petra 3:15)

Jak tato soustava náboženských nauk ovlivnila vědce Michaela Faradaye?

Faraday sandemanista

Michael Faraday, který si svými pozoruhodnými objevy získal uznání a slávu, žil životem prostým. Když zemřel nějaký proslulý člověk, od veřejně činných osob se očekávalo, že jim přijdou na pohřeb, ale Faraday, vynikající osobnost, nepřišel, neboť mu svědomí nedovolovalo, aby byl přítomen při bohoslužbě anglikánské církve.

Při své vědecké práci se Faraday pevně držel toho, co mohl prokázat jako fakta. Vyhýbal se tedy úzké spolupráci se vzdělanci, kteří prosazovali vlastní hypotézy a jednali stranicky. Jednou se před posluchači vyjádřil: ‚Žádný elementární fakt nás nikdy nezklame, neboť elementární fakt je možné vždycky prokázat.‘ Vědu vykreslil tak, že je závislá ‚na pečlivě vypozorovaných faktech‘. Na závěr jednoho svého rozboru základních přírodních sil Faraday posluchače povzbudil, aby „rozjímali o Tom, kdo [tyto síly] vytvořil“. Pak citoval křesťanského apoštola Pavla: „Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství.“ (Římanům 1:20, Kralická bible)

Faraday se od ostatních vědců lišil svou touhou učit se z Knihy inspirované Bohem stejně jako z knihy přírody. „Prostřednictvím svého sandemanismu objevil způsob, jak žít v poslušnosti Božího mravního zákona a se slibem věčného života,“ podotýká pan Cantor. „Díky vědě přišel do úzkého styku s fyzikálními zákony, které z Boží vůle řídí vesmír.“ Faraday věřil, že „absolutní autorita Bible nemůže být vědou oslabena, ale věda, pokud se provozuje skutečně křesťansky, může objasnit tu druhou Boží knihu“.

Faraday pokorně odmítal mnohé pocty, kterými ho lidé chtěli zahrnout. Důsledně vyjadřoval svůj nezájem o rytířský titul. Chtěl nadále zůstat ‚prostým panem Faradayem‘. Mnoho svého času věnoval svým povinnostem staršího, k čemuž patřily i cesty z hlavního města do jedné vesnice v Norfolku, kde se staral o malou skupinu spoluvěřících, kteří tam žili.

Michael Faraday zemřel 25. srpna 1867 a byl pohřben na highgateském hřbitově v severní části Londýna. Životopisec John Thomas nám sděluje, že Faraday „pro budoucí generace vyřešil větší množství čistě vědeckých problémů než kterýkoli jiný vědec-fyzik a praktické důsledky jeho objevů nesmírně ovlivnily povahu civilizovaného života“. Sarah, vdova po Faradayovi, napsala: „Mám-li uvést nějaké jeho životní vodítko & pravidlo, pak mohu poukázat jen na Nový zákon, neboť on ho považoval za Slovo Boží . . . závazné pro křesťany dnes stejně jako v době, kdy bylo sepsané.“ To je výmluvné svědectví o význačném vědci, který žil s oddaností podle své víry.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 29]

Michael Faraday jako přednášející na britském Královském ústavu popularizoval vědu takovým způsobem, že jí mohla rozumět i mládež. Jeho rady určené přednášejícím kolegům obsahují praktické návrhy, o nichž by měli přemýšlet i novodobí křesťané, kteří veřejně vyučují.

◻ „Mluva by neměla být překotná a uspěchaná — a v důsledku toho nesrozumitelná —, ale naopak pozvolná a promyšlená.“

◻ Řečník by měl usilovat o to, aby u svých posluchačů vzbudil zájem „na počátku přednášky řadou míst s nepatrnou gradací, kterých si posluchači nevšimnou; měl by se snažit udržet živý zájem tak dlouho, jak to téma vyžaduje“.

◻ „Přednášející klesne hluboko pod svou důstojnost, jestliže se sníží k vyvolávání potlesku a žádostem o pochvalu.“

◻ O používání osnovy: „Vždy jsem nucen . . . načrtnout si plán [daného tématu] na papír a dopsat konkrétní myšlenky, které si vybavím buď pomocí asociace, či jinak . . . Mám sled hlavních a vedlejších záhlaví ve správném pořadí a podle nich pak zpracuji celé téma.“

[Podpisek obrázku na straně 26]

S laskavým svolením Královského ústavu