Hugenoti a jejich útěk ke svobodě

„Od krále a královny. . . Tímto prohlašujeme, že všichni francouzští protestanté, kteří budou hledat útočiště v tomto našem království a dopraví se do něj, budou mít nejen naši královskou ochranu. . ., ale budeme se jim také snažit všemi přiměřenými způsoby a prostředky poskytnout podporu a pomoc, aby jejich život a pobyt v této říši byl pro ně příjemný a klidný.“

TAK zní prohlášení, které v roce 1689 vydal anglický král Vilém Oranžský se svou chotí, královnou Marií. Proč však francouzští protestanté, kteří byli známi jako hugenoti, potřebovali hledat útočiště a ochranu za hranicemi Francie? Z Francie utíkali asi před 300 lety — co na tom tedy dnes může být pro nás zajímavého?

Evropa byla v šestnáctém století rozervána válkami a spory, při nichž šlo o náboženství. Tomuto bouřlivému dění neunikla ani Francie, v níž došlo (v letech 1562–1598) k řadě náboženských válek mezi katolíky a protestanty. V roce 1598 však francouzský král Jindřich IV. podepsal výnos o toleranci, nantský edikt, který zaručoval protestantským hugenotům určitou míru náboženské svobody. V Evropě bylo takové zákonné uznání dvou náboženství něčím jedinečným. Tím na nějaký čas skončily náboženské nepokoje, které v 16. století sužovaly Francii déle než 30 let.

Nantský edikt sice byl deklarován jako „trvalý a neodvolatelný“, ale přesto byl v roce 1685 zrušen, a to vydáním ediktu fontainebleauského. Francouzský filozof Voltaire později prohlásil, že odvolání tohoto ediktu bylo „jednou z velkých tragédií Francie“. Bezprostředně po tom uprchlo asi 200 000 hugenotů do jiných zemí. Důsledky odvolání ediktu o náboženské snášenlivosti ovšem byly dlouhodobé. Proč však byl nantský edikt odvolán?

Kontroverzní od samého počátku

Nantský edikt sice oficiálně platil skoro 90 let, ale jedna historička o něm říká, že již „skomíral, když byl v roce 1685 zlikvidován“. Tento edikt skutečně neměl pevný základ. Od začátku přispíval ke stavu, který byl popsán jako „studená válka“ mezi katolickým duchovenstvem a tím, co bylo označováno jako „R.P.R.“ (údajně reformované náboženství). Od roku 1598, kdy byl vydán, asi do roku 1630 se odpor proti nantskému ediktu projevoval veřejnými debatami mezi protestanty a katolíky a vydáváním denominačních spisů. Způsobů, jimiž se projevovala nesnášenlivost, však bylo mnoho.

Francouzská vláda v letech 1621 až 1629 s protestanty bojovala, a potom se uchýlila k řadě represivních opatření, jimiž je chtěla přinutit, aby se vrátili do řad katolíků. Za vlády Ludvíka XIV., „krále-slunce“, toto šikanování zesílilo. Svou politkou král podporoval pronásledování a nakonec byl nantský edikt odvolán.

Přísná opatření

K přísným opatřením patřilo to, že protestanté byli postupně zbavováni občanských práv. V letech 1657 až 1685 bylo — často na podnět duchovenstva — proti hugenotům vydáno asi 300 nařízení. Tato nařízení postihovala všechny oblasti jejich života. Hugenotům byla například zakázána celá řada profesí, jako je medicína, právnická praxe, a dokonce i práce porodních asistentek. O porodních asistentkách jedna historička uvádí: „Cožpak bylo možné svěřit něčí život kacířce, jejímž cílem bylo zničit stávající řád?“

V roce 1677 útlak ještě zesílil. Jestliže byl některý hugenot přistižen, jak se snaží obrátit na svou víru katolíka, měl zaplatit pokutu tisíc livrů. Státní fondy vzniklé z nadměrných daní se používaly k ovlivňování hugenotů, aby se obrátili na katolickou víru. V roce 1675 dalo katolické duchovenstvo králi Ludvíkovi XIV. 4,5 milionu livrů a vyjádřilo žádost: „Nyní je třeba, abyste vy plně prokázal svou vděčnost tím, že použijete svou autoritu, a kacířství úplně vymýtíte.“ Tato taktika v podobě „kupování“ konvertitů vedla k tomu, že se během tří let obrátilo na katolickou víru asi 10 000 lidí.

V roce 1663 bylo přijetí protestantismu postaveno mimo zákon. Existovala místa, kde bylo hugenotům zakázáno bydlet. Příkladem krajních opatření je to, že se děti v sedmi letech mohly proti vůli svých rodičů stát katolíky. Protestantští rodiče byli povinni platit za výuku, kterou jejich děti dostávali od jezuitů nebo jiných katolických učitelů.

Další zbraní proti hugenotům byla tajná organizace Compagnie du Saint-Sacrement (Společnost Nejsvětější Svátosti). O této katolické organizaci historička Janine Garrissonová říká, že tvořila „rozsáhlou síť “ pokrývající celou Francii. Pronikala do nejvyšších společenských vrstev, a nechyběly jí proto ani finanční prostředky, ani utajované informace. Janine Garrissonová vysvětluje, že tato organizace používala mnoho různých taktik. „K okleštění protestantské obce používala tato Společnost všech prostředků — od nátlaku až po vytváření překážek, od manipulace až po zlomyslné udávání.“ V tomto období pronásledování však většina hugenotů zůstala ve Francii. Historička Garrissonová poznamenává: „Je obtížné pochopit, proč v době, kdy se nepřátelství proti nim stupňovalo, neodcházeli protestanté z království ve větším počtu.“ Nakonec však byl útěk ke svobodě nezbytný.

Znovu ve stejné situaci

Uzavřením nijmegenského míru (1678) a řezenské dohody (1684) přestala Ludvíkovi XIV. hrozit válka ze strany vnějších nepřátel. Na druhé straně průlivu La Manche, v Anglii, nastoupil v únoru roku 1685 na trůn katolický král. Ludvík XIV. mohl této nové situace využít. Několik let předtím vydalo katolické duchovenstvo ve Francii galikánskou Deklaraci, která měla čtyři články a omezovala papežovu moc. Papež Inocenc XI. potom „považoval francouzskou církev za téměř schismatickou“. Když tedy Ludvík XIV. odvolal nantský edikt, mohl tím zlepšit svou poškozenou pověst a obnovit normální vztahy s papežem.

Králova politika vůči protestantům se stala naprosto jasnou. Měkký postup (přesvědčování a legislativní kroky) zjevně k ničemu nevedl. Naproti tomu nedávné dragonádya přinesly výsledky. A proto Ludvík XIV. v roce 1685 podepsal fontainebleauský edikt, a edikt nantský tím byl odvolán. V souvislosti s jeho odvoláním propuklo tak prudké pronásledování, že se hugenoti dostali do horší situace, než v jaké byli před jeho vyhlášením. Co měli za těchto okolností dělat?

Skrýt se, bojovat, nebo utéci?

Někteří hugenoti se rozhodli, že budou svou bohoslužbu konat tajně. Místa, kde mívali shromáždění, byla zničena, jejich veřejná bohoslužba byla zakázána, a proto začali provádět své bohoslužby v podzemí neboli jako ‚církev v pustině‘. Dělali to, ačkoli ti, kdo taková shromáždění pořádali, mohli být podle zákona, který byl vydán v červenci roku 1686, odsouzeni k smrti. Někteří hugenoti se zřekli své víry a domnívali se, že později se k ní budou moci obrátit znovu. Takoví konvertité praktikovali katolicismus jen navenek, což později napodobovaly i další generace.

Vláda se snažila konverzi jednotlivců upevnit. Noví konvertité mohli dostat práci jedině tehdy, jestliže předložili potvrzení, že jsou katolíky; potvrzení musel podepsat kněz jejich farnosti, který sledoval, kdo chodí do kostela. Jestliže děti nebyly pokřtěny a vychovávány jako katolíci, mohly být rodičům odňaty. Na školách mělo být podporováno katolické náboženství. Projevovala se snaha vydávat pro takzvaný „lid Knihy [Bible]“ — neboli protestanty — náboženské spisy podporující katolicismus. Vláda vytiskla přes milion knih a poslala je do oblastí, kde mnoho lidí konvertovalo ke katolické církvi. Opatření byla tak přísná, že pokud nějaký nemocný člověk odmítl katolické poslední pomazání a pak se uzdravil, byl na doživotí odsouzen do vězení nebo na galeje. A když později zemřel, jeho tělo bylo pohozeno jako pouhý odpad, a jeho majetek byl zkonfiskován.

Někteří hugenoti se uchýlili k ozbrojenému odporu. V roce 1702 došlo v oblasti Cévennes k povstání militantních hugenotů, kteří dostali jméno camisardi a byli známi svým náboženským zápalem. Odvetou za jejich přepadávání a noční útoky bylo to, že vládní vojska vypalovala vesnice. Občasné útoky hugenotů sice ještě nějaký čas pokračovaly, ale v roce 1710 již byli camisardi potřeni — vojsko krále Ludvíka je svou silou zničilo.

Jiní hugenoti se rozhodli z Francie uprchnout. Tato emigrace byla označena jako skutečná diaspora. Když tito hugenoti odcházeli ze země, byli většinou bez prostředků, protože jejich majetek byl zkonfiskován státem a část tohoto majetku dostala katolická církev. Utéci tedy nebylo snadné. Francouzská vláda reagovala na vývoj událostí okamžitě: dala střežit únikové cesty a prohledávat lodě. Plavidla, která opouštěla Francii, drancovali piráti, protože za dopadení uprchlíků dostávali odměnu. Hugenoty, kteří byli při útěku dopadeni, čekal těžký trest. Situace se navíc zhoršila tím, že v obcích působili zvědové, kteří se snažili vypátrat jména těch, kdo se chystali uprchnout, a také zjistit jejich plánovanou trasu. Zadržování pošty, podvrhy a intriky byly na denním pořádku.

Vítaný azyl

Hugenoti, kteří uprchli z Francie a byli uvítáni v hostitelských zemích, byli známi jako „réfugiés“ (utečenci). Prchali do Holandska, Švýcarska, Německa a Anglie. Později někteří odešli do Skandinávie, Ameriky, Irska, Západní Indie, Jižní Afriky a Ruska.

Celá řada evropských zemí vydala výnosy, v nichž byli hugenoti zváni, aby se přistěhovali. K různým výhodám, jež jim byly nabídnuty, patřilo bezplatné udělení občanství, zproštění daní a bezplatné členství v cechu. Podle historičky Elisabeth Labrousseové byli hugenoti většinou „mladí muži . . . podnikaví, energičtí poddaní s mimořádně vysokou morálkou“. A tak Francie, která tehdy byla na vrcholu své moci, ztratila zkušené odborníky v mnoha pracovních oborech. Ano, „majetek, bohatství a technické znalosti“ — to vše se ocitlo v cizině. K tomu, že byl hugenotům nabídnut azyl, vedly ovšem i důvody náboženské a politické. V čem však spočívaly dlouhodobé důsledky této emigrace?

Odvolání nantského ediktu a s tím související pronásledování vyvolalo negativní mezinárodní reakci. Vilém Oranžský mohl využít protifrancouzských nálad, aby se stal vládcem Holandska. Za pomoci hugenotských důstojníků se stal také králem Velké Británie místo katolického krále Jakuba II. Historik Philippe Joutard vysvětluje, že „antiprotestantská politika Ludvíka XIV. byla jednou z hlavních příčin svržení Jakuba II. [a] vytvoření augsburgské ligy. . . . [Tyto] události se staly mezníkem v dějinách Evropy a vedly k tomu, že francouzská hegemonie byla nahrazena hegemonií anglickou.“

Hugenoti sehráli důležitou roli v kulturních dějinách Evropy. Jakmile získali svobodu, využili ji k tomu, aby vytvořili literaturu, která ovlivnila filozofii osvícenství a myšlenky tolerance. Například jeden francouzský protestant přeložil díla anglického filozofa Johna Locka, který šířil myšlenku o přirozených právech. Jiní protestantští spisovatelé zdůrazňovali svobodu svědomí. Tehdy vznikla myšlenka, že poslušnost vůči panovníkům je relativní a může být zamítnuta, jestliže panovníci poruší smlouvu, která byla uzavřena mezi nimi a lidem. Proto mohl historik Charles Read prohlásit, že odvolání nantského ediktu bylo „jedním z faktorů, které zjevně předcházely francouzské revoluci“.

Vyplývá z toho nějaké poučení?

Pronásledování nepřineslo v konečném důsledku nic dobrého a stát přicházel o mnoho cenných lidí. Proto markýz de Vauban, vojenský poradce krále Ludvíka XIV., na krále naléhal, aby nantský edikt obnovil. Řekl: „Obrácení srdcí patří jedině Bohu.“ Proč si tedy francouzský stát nevzal poučení a své rozhodnutí nezměnil? Jedním důvodem jistě byla králova obava, že by to mohlo znamenat oslabení státu. Podporovat ve Francii katolickou protireformaci a náboženskou nesnášenlivost bylo kromě toho v 17. století výhodné.

Průvodní okolnosti související s odvoláním nantského ediktu vyvolávají otázku: „Kolik pluralismu si může společnost dovolit a kolik ho může snést?“ Historikové poukazují na to, že při rozboru historie hugenotů se vnucuje úvaha o tom, „jakými mechanismy působí moc a jak dochází k jejich deformaci“. Dnes je v nejrůznějších společenstvích zastoupeno stále více ras a stále více náboženských směrů. A tak „útěk hugenotů ke svobodě“ je naléhavou připomínkou toho, co se stane, jestliže se politika podněcovaná církví dostane před zájem o blaho lidí.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 28]

Dragonády

Terorem ke konverzi

Dragouni byli někdy považováni za „vynikající misionáře“. Mezi hugenoty však vyvolávali paniku, a jakmile se lidé doslechli o jejich příchodu, v některých případech se na katolickou víru obracely celé vesnice. Kdo vůbec byli tito dragouni?

Dragouni byli těžce vyzbrojení vojáci, kteří se ubytovávali v domech hugenotů, a to s cílem obyvatele domu zastrašovat. Využívání dragounů k této činnosti je označováno jako dragonády. Aby bylo břemeno uvalené na rodiny ještě těžší, bylo do jednoho domu posláno více vojáků, než kolik jich mohla rodina finančně zajistit. Dragouni měli právo tyto rodiny týrat, budit je ze spánku a ničit jejich majetek. Pokud se obyvatelé zřekli protestantské víry, dragouni odešli.

V roce 1681 se dragonády používaly k obracení lidí na katolickou víru v Poitou v západní Francii, v oblasti, kde bylo hugenotů mnoho. Během několika měsíců se na katolickou víru obrátilo 30 000 až 35 000 lidí. Tentýž prostředek se používal v roce 1685 i v jiných hugenotských enklávách. Během několika měsíců se 300 000 až 400 000 osob přísahou zřeklo své víry. Podle historika Jeana Quéniarta bylo díky „úspěšnosti dragonád odvolání [tolerantního nantského ediktu] nevyhnutelné, protože se zdálo, že to je nyní možné“.

[Podpisek]

© Cliché Bibliothèque Nationale de France, Paříž

[Obrázek na straně 25]

Touto deklarací z roku 1689 byl nabídnut azyl francouzským protestantům, kteří toužili po vysvobození z náboženského útlaku

[Podpisek]

Se svolením The Huguenot Library, Huguenot Society of Great Britain and Ireland, Londýn

[Obrázek na straně 26]

Odvolání nantského ediktu, 1685 (Toto je první stránka odvolání)

[Podpisek]

Documents conservés au Centre Historique des Archives nationales à Paris

[Obrázek na straně 26]

Bylo zničeno mnoho protestantských kostelů

[Podpisek]

© Cliché Bibliothèque Nationale de France, Paris