Náboženské války ve Francii

V NEDĚLI 1. března 1562 jeli vévoda de Guise a jeho bratr Karel, kardinál lotrinský — dvě opory francouzského katolictví —, se svými ozbrojenými strážemi směrem k vesnici Wassy na východ od Paříže. Rozhodli se, že se v kostele ve Wassy zastaví na mši.

Náhle zaslechli zvuk chorálu. Zpěv pocházel od několika set protestantů, kteří byli shromážděni na bohoslužbě v jedné stodole. Vojáci vtrhli dovnitř. Ve zmatku, který následoval, začaly padat urážky a potom létaly kameny. Vojáci začali střílet. Desítky protestantů zabili a sto dalších zranili.

Co k tomuto krveprolití vedlo? Jak reagovali protestanté?

Dějinné pozadí

V první polovině 16. století byla Francie prosperující a hodně lidnatou zemí. Tento hospodářský a demografický rozmach doprovázelo úsilí uvést do života duchovnější a bratrštější formu katolictví. Lidé chtěli církev, která by byla méně bohatá a více svatá. Někteří členové duchovenstva i učení humanisté požadovali náboženské reformy, jež by vysoce postaveným prelátům zamezily zneužívat jejich úřad a postihovaly by nezpůsobilost nižších kněží. Jedním duchovním, který usiloval o obnovu, byl katolický biskup Guillaume Briçonnet.

Briçonnet ve své diecézi v Meaux všechny povzbuzoval, aby četli Písmo. Dokonce financoval nový překlad Křesťanských řeckých písem do francouzštiny. Brzy na něho dopadl hněv Sorbonny, pařížské teologické univerzity, která byla strážkyní katolické pravověrnosti, a tím byly jeho snahy přerušeny. Ale biskup měl ochranu francouzského krále Františka I., jenž panoval v letech 1515 až 1547. V té době byl král reformám nakloněn.

František I. však toleroval kritiku církve jen do té doby, dokud nenarušovala veřejný pořádek a národní jednotu. V roce 1534 protestantští extrémisté vyvěšovali plakáty, které odsuzovaly katolickou mši jako modlářství, a jeden tento plakát přibili dokonce i na dveře královy ložnice. Výsledkem bylo, že František I. svůj postoj změnil a zahájil proti protestantům nelítostné represivní tažení.

Brutální útlak

Protestanté začali být brzy upalováni na hranici. Mnoho humanistů, jejich příznivců a stoupenců začínajícího protestantství utíkalo ze země. Úřady začaly cenzurovat knihy a ovládat učitele, vydavatele a tiskaře.

Plná tíha odporu oficiálních míst dopadla i na valdenské. To byla malá skupina orientovaná na Bibli, jejíž přívrženci žili v chudých vesnicích na jihovýchodě země. Někteří byli upáleni na hranici, stovky jich byly povražděny a asi dvacet jejich vesnic bylo zpustošeno. (Viz rámeček na straně 6.)

Katoličtí biskupové si uvědomovali, že církevní reforma je potřebná, a v prosinci 1545 se setkali na koncilu v italském Tridentu. Dílo The Cambridge Modern History píše, že když koncil v roce 1563 skončil, „bylo jeho celkovým výsledkem . . . posílení rukou těch, kdo byli rozhodnuti vykořenit protestantství“.

Předehra k válkám

Mnoho členů hnutí za reformu v rámci katolické církve bylo čekáním na změny již unaveno, a přiklonilo se k protestantství. Asi v roce 1560 se k hugenotům, jak se protestantům začalo říkat, přidala řada francouzských šlechticů a jejich přívrženců. Hugenoti se ozývali stále hlasitěji. Jejich veřejná shromáždění byla někdy zdrojem provokací a projevů nepřátelství. Například v roce 1558 se jich tisíce shromáždily v Paříži a čtyři dny za sebou zpívaly žalmy.

To vše rozzuřilo vlivné osobnosti katolické církve i katolické masy. V červnu 1559 vydal král Jindřich II. na podnět lotrinského kardinála Karla écouenský edikt. Jeho hlásaným záměrem bylo vymýtit „hanebnou luteránskou chátru“. To vedlo v Paříži k hrůznému tažení proti hugenotům.

Jindřich II. zemřel o několik týdnů později na následky zranění, jež utrpěl v rytířském turnaji. Edikt, který neústupným protestantům určoval trest smrti, obnovil na naléhání rodiny de Guise Jindřichův syn, král František II. Rok nato František II. zemřel a místo jeho desetiletého bratra Karla IX. vládla jeho matka Kateřina Medicejská. Kateřina prováděla politiku smíření. To se však nelíbilo Guisům, kteří byli rozhodnuti protestantství potlačit.

V roce 1561 Kateřina zorganizovala seminář v Poissy u Paříže, na němž se setkali katoličtí a protestantští teologové. V lednu 1562 vydala edikt, jímž protestantům dala svobodu shromažďovat se k uctívání mimo města. Katolíci byli popuzeni. Dva měsíce nato došlo k události, která již byla popsána — k pobití protestantů ve stodole ve vesnici Wassy.

První tři války

Krveprolitím ve Wassy byla zahájena první z osmi náboženských válek, jež potopily Francii do hrůz vzájemného vraždění, trvajícího od roku 1562 až do poloviny 90. let 16. století. Svou úlohu v nich hrály i politické a sociální problémy, nicméně tato krvavá lázeň byla motivována především nábožensky.

Po bitvě u Dreux v prosinci 1562, kde padlo 6 000 osob, se první náboženská válka chýlila ke konci. Amboiský mír, podepsaný v březnu 1563, zaručil hugenotské šlechtě omezenou svobodu uctívat na určitých místech.

„Druhou válku uspíšily obavy hugenotů z mezinárodního katolického spiknutí,“ říká The New Encyclopædia Britannica. V té době katoličtí magistráti běžně věšeli občany jen za to, že byli hugenoty. Pokus hugenotů o zajetí krále Karla IX. a jeho matky Kateřiny roznítil v roce 1567 druhou válku.

Po vyprávění o obzvlášť krvavé bitvě u St.-Denis za Paříží historikové Will a Ariel Durantovi napsali: „Francie znovu žasla, co je to za náboženství, jež vede lidi k takovým jatkám.“ Brzy nato, v březnu 1568, zaručil longjumeauský mír hugenotům mírnou toleranci, kterou jim již udělil mír amboiský.

Katolíci však byli rozzuřeni a odmítali plnit závěry mírové smlouvy. A tak v září 1568 vypukla třetí náboženská válka. Mírová smlouva, která následovala, udělovala hugenotům ještě větší výsady. Byla jim předána opevněná města, mimo jiné i přístav La Rochelle. Kromě toho byl do královské rady jmenován významný hugenotský šlechtic, admirál de Coligny. Katolíci byli opět pobouřeni.

Masakr o bartolomějské noci

Asi o rok později, 22. srpna 1572, se v Paříži Colignyho, který se právě vracel z Louvru do svého domu, pokusil někdo zabít. Coligny však pokus o vraždu přežil. Protestanté zuřili a pohrozili tvrdou odvetou, jestliže nebude rychle učiněno spravedlnosti zadost. Na soukromé poradě se mladý král Karel IX., jeho matka Kateřina Medicejská a několik dalších významných osobností rozhodli, že Colignyho odstraní. Aby se vyhnuli jakékoli odvetě, nařídili také vraždu všech protestantů, kteří přijeli do Paříže na svatbu protestanta Jindřicha Navarrského a Kateřininy dcery Markéty z Valois.

V noci 24. srpna začaly vyzvánět zvony na kostele v Saint-Germain-l’Auxerrois, který stojí naproti Louvru. Byl to signál, že pobíjení má začít. Vévoda de Guise a jeho muži vtrhli do budovy, kde spal Coligny. Coligny byl zabit a vyhozen z okna a jeho mrtvola byla zhanobena. Katolický vévoda rozhlašoval příkaz: „Všechny je pozabíjejte. Je to králův rozkaz.“

Od 24. do 29. srpna se v pařížských ulicích odehrávaly scény z hororu. Někteří lidé tvrdili, že Seina zrudla krví tisíců pobitých hugenotů. Ke krvavým lázním došlo i v jiných městech. Odhady počtu obětí kolísají mezi 10 000 až 100 000; většina historiků se shoduje na počtu nejméně 30 000 obětí.

„Stejně strašné jako sám masakr,“ píše jeden historik, „bylo to, jakou radost vyvolal.“ Když papež Řehoř XIII. o pobití uslyšel, dal sloužit děkovnou mši a Kateřině Medicejské poslal své blahopřání. Na památku povraždění hugenotů dal také razit zvláštní medaili a schválil namalování obrazu masakru s nápisem: „Papež zabití Colignyho schvaluje.“

Po masakru měl prý Karel IX. vidění svých obětí a u své chůvy naříkal: „Jakou špatnou radu jsem to poslechl! Ó můj Bože, odpusť mi!“ Zemřel v roce 1574 ve věku 23 let a po něm nastoupil na trůn jeho bratr Jindřich III.

Náboženské války pokračovaly

Mezitím bylo katolické obyvatelstvo svými vůdci podněcováno proti hugenotům. V Toulouse nabádali katoličtí duchovní své následovníky: „Zabíjejte všechny, drancujte; jsme vaši otcové. Ochráníme vás.“ Král, parlament, guvernéři a vojenští velitelé dali násilnými represemi příklad, a katolické masy je následovaly.

Avšak hugenoti podnikli protiúder. Do dvou měsíců od masakru o bartolomějské noci začala čtvrtá náboženská válka. Tam, kde hugenoti počtem převyšovali katolíky, ničili sochy, krucifixy a oltáře v katolických kostelích, a dokonce zabíjeli. „Bůh nechce ušetřit ani města, ani lidi,“ prohlásil Jan Kalvín, vůdce francouzského protestantství, ve svém prohlášení Déclaration pour maintenir la vraye foy (Deklarace za udržení pravé víry).

Následovaly čtyři další náboženské války. Ta pátá skončila v roce 1576, když král Jindřich III. podepsal mírovou smlouvu, která hugenotům dávala plnou svobodu uctívání všude ve Francii. Nakonec se ultrakatolická Paříž vzbouřila a Jindřich III., jenž byl považován za příliš smířlivého vůči hugenotům, byl vyhnán. Katolíci vytvořili opoziční vládu, katolickou Svatou ligu, kterou vedl Jindřich de Guise.

V osmé válce, neboli válce tří Jindřichů, vytvořil Jindřich III. (katolík) alianci se svým budoucím nástupcem Jindřichem Navarrským (protestantem) proti Jindřichovi de Guise (katolíkovi). Jindřichovi III. se podařilo zařídit, aby byl Jindřich de Guise zavražděn, ale v srpnu 1589 zavraždil jeden dominikánský mnich jeho samotného. A tak se Jindřich Navarrský, který byl o 17 let dříve ušetřen při bartolomějské noci, stal králem Jindřichem IV.

Jindřich IV. byl hugenot, a tak se mu Paříž odmítla podřídit. Katolická Svatá liga proti němu zorganizovala ozbrojený odpor po celé zemi. Několik bitev vyhrál, ale když přišla katolíkům na pomoc španělská armáda, rozhodl se, že se protestantství vzdá a přijme katolickou víru. Byl korunován 27. února 1594, a když vstoupil do Paříže, lid, naprosto vyčerpaný válkami, ho zdravil jako krále.

Tak po více než třiceti letech skončily francouzské náboženské války, v nichž se katolíci a protestanté opakovaně navzájem zabíjeli. Dne 13. dubna 1598 vydal Jindřich IV. edikt nantský, který protestantům uděloval svobodu svědomí a vyznání. Podle papeže byl edikt „tou nejhorší věcí, jakou je možné si představit, protože uděloval svobodu svědomí každému, a to je nejstrašnější věc na světě“.

Katolíci v celé Francii považovali nantský edikt za porušení Jindřichova slibu, že bude podporovat jejich víru. Církev neměla klid, dokud Ludvík XIV. téměř o století později nantský edikt nezrušil a nezahájil ještě tvrdší pronásledování hugenotů.

Důsledky válek

Do konce 16. století byla prosperita Francie ta tam. Polovina království byla obléhána, pleněna, vydírána vysokým výkupným nebo pustošena. Vojáci měli na lid přehnané požadavky a to vedlo k selským bouřím. Protestantské obyvatelstvo bylo zdecimováno rozsudky smrti, masakry, vyhoštěními a přestupy na katolickou víru a vstoupilo do 17. století početně oslabeno.

Katolíci podle všeho francouzské náboženské války vyhráli. Ale požehnal Bůh jejich vítězství? Je zjevné, že ne. Mnoho Francouzů bylo tím vším zabíjením ve jménu Božím unaveno, a veškeré náboženství odvrhlo. Stali se předchůdci toho, co bylo nazváno protikřesťanská orientace 18. století.

[Praporek na straně 9]

„Bůh nechce ušetřit ani města, ani lidi.“ To prohlásil vůdce francouzského protestantství

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Valdenští byli pevní — K čemu to vedlo?

PIERRE VALDES neboli Peter Waldo žil ve 12. století ve Francii a byl bohatým kupcem. V té době, kdy římskokatolická církev záměrně držela lidi v nevědomosti o Bibli, Waldo financoval překlad evangelií a jiných biblických knih do běžného jazyka lidí v jihovýchodní Francii. Pak se vzdal svého obchodu a věnoval se kázání evangelia. Brzy se k němu připojilo mnoho lidí a v roce 1184 byli on a jeho společníci papežem Luciem III. exkomunikováni.

Časem se tyto skupiny kazatelů orientovaných na Bibli staly známými jako valdenští. Zastávali návrat k naukám a činnostem raného křesťanství. Odmítali tradiční katolické zvyklosti a nauky, mimo jiné odpustky, modlitby za zemřelé, očistec, uctívání Marie, modlitby ke „svatým“, křest kojenců, zbožňování krucifixu a transsubstanciaci. Kvůli tomu katolická církev často valdenským působila velké utrpení. Historik Will Durant popisuje situaci, kdy král František I. zahájil tažení proti nekatolíkům:

„Kardinál de Tournon tvrdil, že valdenští uzavřeli zrádné spiknutí proti vládě, a churavého, váhavého krále přesvědčil, aby podepsal výnos (1. ledna 1545), že valdenští, kteří byli shledáni vinnými z kacířství, by měli být usmrceni. . . . Během jednoho týdne (12.–18. dubna) bylo několik vesnic do základů spáleno a v jedné z nich bylo pobito 800 mužů, žen a dětí. Během dvou měsíců byly zabity 3 000 lidí, 22 vesnic bylo srovnáno se zemí a 700 mužů posláno na galeje. Dvacet pět vyděšených žen, jež hledaly útočiště v jedné jeskyni, se udusilo, když byl u vchodu do jeskyně zažehnut oheň.“

O takových historických událostech pan Durant napsal: „Toto pronásledování bylo významnou chybou Františkovy vlády.“ Ale jak to působilo na ty, kdo pevný postoj valdenských v době pronásledování schváleného králem pozorovali? Durant napsal: „Statečnost mučedníků dodala jejich věci důstojnost a skvělost. Tisíce pozorovatelů — lidí, kteří by se bez těchto okázalých poprav možná nikdy nenamáhali měnit svou zděděnou víru — to jistě rozrušilo a ovlivnilo.“

[Obrázek na straně 5]

Krveprolitím ve Wassy začaly náboženské války

[Podpisek]

Bibliothèque Nationale, Paříž

[Obrázek na straně 7]

Bartolomějská noc, během níž katolíci pobili tisíce protestantů

[Podpisek]

Fotografie Musée cantonal des Beaux-Arts, Lausanne

[Obrázky na straně 8]

Protestanté zabíjeli katolíky a ničili majetek církve (nahoře a dole)

[Podpisky]

Bibliothèque Nationale, Paříž

Bibliothèque Nationale, Paříž