Kdo byli Makabejci?

OBDOBÍ Makabejců je pro mnoho lidí jako černá skřínka, skrytá v mezidobí od dokončení posledních knih Hebrejských písem do příchodu Ježíše Krista. Po leteckém neštěstí lze prozkoumáním černé skřínky, která byla v letadle, zjistit některé podrobnosti, a stejně tak lze některé věci hlouběji pochopit prozkoumáním makabejského období, přechodného období, kdy se nově formoval židovský národ.

Kdo byli Makabejci? Jak před příchodem předpověděného Mesiáše ovlivnili judaismus? (Daniel 9:25, 26)

Prudký příliv helénismu

Alexandr Veliký dobyl všechna území od Řecka až po Indii (336–323 př. n. l.). Skutečnost, že jeho království bylo tak rozsáhlé, byla významným činitelem při šíření helénismu — řeckého jazyka a řecké kultury. Alexandrovi důstojníci i vojáci si brali za manželky místní ženy, což vedlo k tomu, že se s kulturou řeckou začaly mísit cizí kultury. Když Alexandr zemřel, jeho království si mezi sebou rozdělili jeho generálové. Na počátku druhého století př. n. l. Antiochos III., který pocházel z řecké seleukovské dynastie vládnoucí v Sýrii, vydobyl Izrael z nadvlády řeckých Ptolemaiovců, kteří vládli v Egyptě. Jak zapůsobilo helénistické panování na Židy v Izraeli?

Jeden historik píše: „Stykům se svými sousedy, kteří již byli helenizováni, se Židé nemohli vyhnout, a tím spíše se nemohli vyhnout stykům se svými bratry, kteří žili v cizině. Museli tedy nevyhnutelně vstřebávat řeckou kulturu a řecký způsob myšlení. . . K tomu, aby do sebe v období helénismu někdo vstřebal řeckou kulturu, stačilo dýchat!“ Židé přijímali řecká jména. V různé míře přijímali řecké zvyky a řecký způsob oblékání. Asimilace začala působit svou rafinovanou silou.

Zkaženost kněží

Kněží podléhali vlivu helénismu snadněji než ostatní Židé. Mnozí z nich se domnívali, že přijetím helénismu napomohou k pokroku judaismu. Jedním takovým Židem byl Jason (jehož hebrejské jméno bylo Jozue), bratr velekněze Oniáse III. Když se Oniás zdržoval v Antiochii, Jason nabídl řeckým úřadům úplatek. Proč? Chtěl dosáhnout toho, aby byl místo Oniáse jmenován veleknězem on sám. Řecký seleukovský vládce Antiochos Epifanés (175–164 př. n. l.) tuto nabídku ochotně přijal. Řečtí vládci se předtím do úřadování židovského velekněze nijak nevměšovali, ale Antiochos potřeboval finanční prostředky na svá vojenská tažení. Také ho těšilo, že zde bude židovský předák, který bude aktivněji podporovat helenizaci. Na Jasonovu žádost udělil Antiochos Jeruzalému status řeckého města (polis). A Jason za to vybudoval gymnasion, ve kterém se mladí Židé, a dokonce i kněží účastnili sportovních soutěží.

To nebyl ojedinělý případ proradnosti. O tři roky později Menelaos, který možná ani nebyl z kněžského rodu, nabídl úplatek ještě větší, a Jason uprchl. Když měl Menelaos Antiochovi zaplatit, vzal velký peněžní obnos z chrámové pokladnice. Oniás III. (tehdy v exilu v Antiochii) se proti tomu postavil a Menelaos se postaral o to, aby byl Oniás III. zavražděn.

Když se rozšířila pověst, že Antiochos zemřel, Jason se s tisícem mužů vrátil do Jeruzaléma a chtěl si přisvojit Menelaův velekněžský úřad. Antiochos však nezemřel. Doslechl se o Jasonově akci a o tom, že mezi Židy vznikají nepokoje na protest proti jeho helenizačním metodám, a reagoval na to radikálním zásahem.

Antiochos podniká drastické kroky

Moshe Pearlman ve své knize The Maccabees (Makabejci) píše: „Záznamy o tom sice výslovně nemluví, ale Antiochos patrně došel k závěru, že liberální postoj k náboženství Židů byl politickou chybou. Podle jeho názoru měla nejnovější vzpoura Židů v Jeruzalémě příčiny nejen náboženské, ale byla podnícena proegyptskými náladami, které převládaly mezi obyvateli Judeje, a tyto politické názory se projevily nebezpečným způsobem právě proto, že ze všech národů v jeho říši pouze Židé v minulosti usilovali o rozsáhlou náboženskou samostatnost a ta jim byla povolena. . . . Rozhodl, že tomu musí být učiněna přítrž.“

Izraelský státník a učenec Abba Eban stručně popsal vývoj událostí: „V letech 168 a 167 [př. n. l.] dostaly události rychlý spád — židovské obyvatelstvo bylo zmasakrováno, Chrám byl vyloupen, Židům bylo zakázáno řídit se předpisy židovského náboženství. Obřízka a zachovávání Sabatu byly zakázány pod trestem smrti. Poslední úder přišel v prosinci roku 167, kdy byl na Antiochův příkaz postaven uvnitř Chrámu oltář Diovi a od Židů se vyžadovalo, aby bohu Řeků obětovali maso vepřů — zvířat, která byla samozřejmě podle židovského zákona nečistá.“ V tomto období Menelaos a jiní zhelenizovaní Židé dále zastávali svá postavení a vykonávali svůj úřad v chrámu, který byl nyní poskvrněný.

Mnoho Židů sice helénismus přijalo, ale objevila se nová skupina, která si dala jméno chasidim — zbožní — a vybízela Židy k přísnějšímu dodržování Mojžíšova Zákona. Prostí lidé už byli jednáním zhelenizovaných kněží zhnuseni a stále více se přikláněli na stranu chasidů. Nastalo období mučednictví, protože Židé v celé zemi byli pod trestem smrti nuceni přizpůsobovat se pohanským zvykům a obětem. Apokryfní knihy Makabejské obsahují mnoho zpráv o mužích, ženách a dětech, kteří raději zemřeli, než by se dopustili kompromisu.

Protiútok Makabejců

Krajně tvrdá opatření Antiochova vedla k tomu, že mnoho Židů začalo bojovat za své náboženství. Ve městě Modiʼin, které leží na severozápad od Jeruzaléma nedaleko současného města Lod, byl do středu města povolán kněz Mattatiáš. Místní obyvatelstvo mělo Mattatiáše v úctě, a proto se ho králův představitel snažil přemluvit, aby se účastnil pohanské oběti — aby si tím zachránil život a zároveň aby dal příklad ostatnímu obyvatelstvu. Když to Mattatiáš odmítl, vystoupil jiný Žid, který byl ochoten ke kompromisu. Mattatiáš se rozhorlil, uchopil zbraň, a tohoto Žida zabil. Řečtí vojáci byli prudkou reakcí starého muže tak ohromeni, že se nezmohli na rychlou odvetu. Během několika vteřin Mattatiáš zabil i řeckého důstojníka. Pět Mattatiášových synů a obyvatelé města přemohli řecké vojsko, které se nestačilo postavit na svou obranu.

Mattatiáš vykřikl: „Stoupenci Zákona, za mnou!“ Aby unikl trestu, uprchl pak se svými syny do hor. A když se zpráva o tom, co udělali, rozkřikla, Židé (včetně mnoha chasidů) se k nim přidávali.

Mattatiáš jmenoval do čela vojenských operací svého syna Judu. Juda projevoval ve vojenských akcích takové hrdinství, že byl nazván Makabi, podle slova, které znamená „kladivo“. Mattatiáš a jeho synové byli označováni jako Hasmoneovci, což je označení odvozené buď od jména města Chešmon, nebo od jejich předka, který se jmenoval stejně. (Jozue 15:27) Při tomto povstání se však Juda Makabi stal tak význačnou osobností, že celá rodina začala být označována jménem Makabejci.

Chrám očištěn

V prvním roce povstání se Mattatiášovi a jeho synům podařilo zorganizovat malé vojsko. Nejednou se stalo, že na skupiny chasidských bojovníků řecké oddíly zaútočily v Sabatu. Tito bojovníci sice byli schopni se bránit, ale nechtěli porušovat Sabat. To vedlo k hromadnému vraždění. Mattatiáš — nyní uznávaný jako náboženská autorita — vydal ustanovení, podle kterého se Židé směli o Sabatu bránit. Toto ustanovení vedlo k tomu, že povstání získalo novou sílu, a také se pro judaismus stalo vzorem, podle kterého mohli židovští náboženští vůdcové přizpůsobovat židovský zákon měnícím se okolnostem. Tato tendence se v Talmudu projevuje v pozdějším výroku: „Ať znesvětí jeden Sabat, aby mohli mnoho Sabatů posvětit.“ (Joma 85b)

Po smrti svého zestárlého otce se Juda Makabejský stal všeobecně uznávaným vůdcem povstání. Byl si vědom toho, že v otevřené bitvě není schopen svého nepřítele porazit, a proto přišel na nové způsoby boje, podobné dnešnímu partyzánskému válčení. Na Antiochovy vojenské oddíly útočil v místech, kde se nemohly bránit způsobem, na který byly zvyklé. Tak se Judovi podařilo postupně v jednotlivých bojích vítězit nad vojskem, které bylo daleko početnější než jeho.

Vnitřní spory a vzrůstající moc Říma vedly k tomu, že vládci seleukovské říše ztráceli zájem o prosazování protižidovských nařízení. To Judovi umožnilo zaútočit přímo na brány Jeruzaléma. V prosinci roku 165 př. n. l (nebo možná 164 př. n. l.) se svými oddíly dobyl chrám, očistil jeho náčiní a znovu jej zasvětil — přesně na den tři roky po jeho znesvěcení. Tuto událost si Židé každoročně připomínají svátkem chanuka, to znamená svátkem zasvěcení.

Zbožnost ustupuje před politickými zájmy

Povstání dosáhlo svých cílů. Nařízení, kterými bylo zakázáno praktikovat judaismus, byla zrušena. V chrámu bylo obnoveno uctívání a přinášení obětí. Chasidové byli nyní spokojeni, odešli z vojska Judy Makabejského a vrátili se do svých domovů. Juda však měl jiné plány. Měl dobře vycvičenou armádu — proč by ji tedy nepoužil k vytvoření nezávislého židovského státu? Náboženské důvody, kterými bylo povstání vyvoláno, byly nyní nahrazeny podněty politickými. Boj tedy pokračoval.

Juda Makabejský se snažil získat podporu ve svém boji proti seleukovské nadvládě, a proto uzavřel smlouvu s Římem. V roce 160 př. n. l. sice v bitvě přišel o život, ale jeho bratři bojovali dál. Judův bratr Jonatan se postaral o to, aby seleukovští panovníci souhlasili s jeho jmenováním do úřadu velekněze a vladaře Judeje, ovšem stále ještě pod jejich nadvládou. Jonatan se stal obětí syrského spiknutí, byl oklamán, zajat a zabit; jeho postavení pak převzal jeho bratr Simeon, poslední z Makabejských bratrů. Pod Simeonovou vládou byly (v roce 141 př. n. l.) odstraněny poslední stopy seleukovské nadvlády. Simeon obnovil spojenectví s Římem a židovští předáci ho přijali jako panovníka a velekněze. Tím byla založena nezávislá hasmoneovská dynastie v rukou Makabejců.

Makabejci obnovili před příchodem Mesiáše uctívání v chrámu. (Srovnej Jana 1:41, 42; 2:13–17) Ale důvěra v kněžstvo, která byla otřesena jednáním zhelenizovaných kněží, byla pod vládou Hasmoneovců podlamována dál. Nebyl zde žádný král z věrného Davidova rodu, a vlády se ujali kněží, kteří sledovali politické cíle, což byl stav, který skutečně nemohl židovskému národu přinést pravé požehnání. (2. Samuelova 7:16; Žalm 89:3, 4, 35, 36)

[Obrázek na straně 21]

Mattatiáš, otec Judy Makabejského, vykřikl: ‚Stoupenci Zákona, za mnou‘

[Podpisek]

Mattatiáš se obrací na židovské uprchlíky/The Doré Bible Illustrations/Dover Publications