Vandalismus — Proč?

„NEMÁM, co říct.“ Tato slova byla obrovskými písmeny napsána na nově omítnuté zdi v jedné příjemné čtvrti v São Paulu. Skutek vandalství, pomyslíte si možná. Graffiti jsou však jen jedním z mnoha projevů vandalismu.

Představte si, že vám bezohlední vandalové poškodili vaše nové auto. Nebo si možná všimnete, že vandalové poškodili či zničili veřejný majetek, který má sloužit mnoha lidem. Proč? Ano, „Proč?“. Přemýšleli jste už někdy o tom, proč je vandalismus tak rozšířený? Zdá se, že vandalové na mnoha místech s potěšením čmárají po telefonních budkách nebo je ničí. Jejich terčem se často stávají veřejné dopravní prostředky, jako například vlaky nebo autobusy. Vandalům je zdánlivě všechno jedno. Co však stojí za mnoha projevy vandalismu, které pozorujeme nebo které nám působí škodu?

Marcoa, jeden mladík z Ria de Janeiro, se cítil zklamaný poté, co jeho tým prohrál fotbalový zápas — tak zklamaný, že začal po autobusu, který vezl fanoušky vítězného týmu, házet kameny. Nebo uvažujme o Clausovi. Když se mu nedařilo ve škole, rozzuřil se tak, že začal kameny rozbíjet okna. „Legrace“ však brzy skončila, když byl jeho otec požádán, aby způsobenou škodu zaplatil. Další mladík, Erwin, studoval a přivydělával si prací. Ostatní považovali jej i jeho kamarády za slušné mladé lidi. Oni se však bavili tím, že pustošili okolí. Erwinovi rodiče o tom vůbec nevěděli. Valter byl sirotek, jemuž nezbývalo téměř nic jiného, než aby se jeho domovem staly ulice São Paula. Jeho nejlepšími přáteli byli členové gangu vandalů, a tak se s nimi podílel na jejich vandalství a také se učil bojová umění. Tyto příklady ukazují, že za vandalismem stojí konkrétní lidé a že ho vyvolávají různé emoce.

„Vandalství může být skutkem pomsty nebo způsobem vyjádření politického názoru. Jak mladí, tak dospělí lidé se někdy dopouštějí zločinu jen pro ‚zábavu‘,“ říká The World Book Encyclopedia. Vandalismus však není jen pouhou mladickou zábavou, ale může mít velmi ničivé, či dokonce smrtelné následky. Skupina mladíků se chtěla „jen trochu pobavit“, a tak když uviděli jednoho spícího muže, polili jej hořlavou kapalinou a zapálili. Obětí byl Indián, který později v nemocnici zemřel. Podle jedné zprávy „ti mladíci údajně řekli, že si nemysleli, že se někdo bude zajímat o několik žebráků, kteří byli na ulici upáleni, a nečekali, že z toho budou obžalováni“. Bez ohledu na to, zda vandalismus je či není spojen s oběťmi na životech, jeho cena je z finančního i citového hlediska nevyčíslitelná. Jak lze tedy vandalismus potlačit či odstranit?

Kdo může potlačit vandalismus?

Mohou vandalismu zabránit policie a školství? Jedním z problémů je, že úřady jsou někdy zaneprázdněny spíše závažnějšími zločiny — jako třeba vraždami nebo obchodováním s drogami — než trestnými činy, které ‚nejsou spojeny s oběťmi na životech‘. Jak řekl jeden policista, když se mladý člověk dostane do potíží, jeho rodiče to často „dávají za vinu dětem, s nimiž se potlouká, škole anebo také policii, protože ho přistihla“. Vzdělání a prosazování zákona sice mohou vandalismus omezit; co je to však platné, jestliže se nemění postoje rodičů? Jedna sociální kurátorka pro mladistvé řekla: „Příčinami problému jsou nuda a příležitost. [Děti jsou] venku dlouho do večera a nemají co dělat. A pravděpodobně jsou bez dohledu, jinak by venku nezůstávaly.“

Přestože je vandalismus na mnoha místech vážným problémem, uvažujme o tom, k jakému obratu by mohlo dojít. Ti mladí vandalové, o nichž byla zmínka na začátku, se změnili; nyní je jim protispolečenské chování naprosto cizí. Co tyto bývalé provinilce přimělo, aby změnili svůj životní styl? Překvapilo by vás, kdyby se podařilo nejen omezit, ale dokonce úplně odstranit vandalismus jako takový? Zveme vás, abyste si přečetli následující článek.

[Poznámka pod čarou]