Vzhledem k tomu, že je nyní možné požádat o sterilizační zákrok, který je údajně vratný, mohl by se na něj křesťan dívat jako na jednu z možností antikoncepce?

Sterilizace se stala nejpoužívanějším prostředkem plánovaného rodičovství. Zdá se, že mnozí lidé se o tom, zda je pro ně sterilizace přijatelná, rozhodují podle svého sociálního zázemí, vzdělání a také podle svých náboženských názorů. Náboženské hledisko hraje svou roli i v případě svědků Jehovových, kteří mají stejné přání jako žalmista, jenž napsal: „Poučuj mě, Jehovo, o své cestě a veď mě stezkou přímosti.“ (Žalm 27:11) Co sterilizační zákrok obnáší?

U mužů se sterilizace používaná jako metoda antikoncepce nazývá vazektomie. Provádí se řezem a podvázáním dvou tenkých spermatických kanálků, neboli chámovodů, v šourku. To lze udělat různými lékařskými postupy, ale záměrem je zabránit průchodu spermatu z varlat. Sterilizace u žen se dosáhne uzavřením vejcovodů, jež přivádějí vajíčka z vaječníků do dělohy. Obvykle se vejcovody uzavřou přetnutím a podvázáním (nebo přerušením za použití vyšší teploty).

Tento postup se dlouho považoval za nevratnou sterilizaci — za metodu, která má trvalý účinek. Někteří lidé však kvůli tomu, že litovali svého kroku, či kvůli novým okolnostem ve svém životě vyhledali lékařskou pomoc, aby požádali o zrušení vazektomie nebo podvázání vejcovodů. Poté, co se začaly používat specializované nástroje a mikrochirurgie, byly tyto pokusy úspěšnější. Není neobvyklé, dočteme-li se o tom, že u vybraných uchazečů může být zrušení vazektomie — při kterém se znovu spojí oddělené konce tenkých kanálků — úspěšné v 50 až 70 procentech případů. Pokud jde o zrušení podvázání vejcovodů u žen, uvádí se, že v tomto případě je úspěšnost 60 až 80 procent. Někteří lidé, kteří se o tom dozvěděli, získali dojem, že na sterilizaci již není nutné se dívat jako na trvalý zásah. Mohli by se domnívat, že vazektomii a podvázání vejcovodů lze zahrnout do stejné kategorie metod, jako jsou perorální antikoncepční prostředky, používání kondomu a diafragmatického pesaru — tedy metod, které je možné přerušit, je-li žádoucí otěhotnění. Nicméně neměli bychom přehlížet některá závažná hlediska.

Jedním z nich je, že vyhlídka na zrušení sterilizace může být vážně ohrožena takovými činiteli, jako jsou: míra poškození kanálků během sterilizačního zákroku, délka odstraněného nebo zjizveného úseku kanálku, počet let, které od zákroku uplynuly, a v případě vazektomie také to, zda se objevily protilátky proti mužskému spermatu. Nelze přehlížet ani tu skutečnost, že v mnoha oblastech nemusí být k dispozici vhodné vybavení pro mikrochirurgickou operaci, nebo si ji možná nemůže dovolit kvůli vysokým nákladům každý. Proto mnozí z těch, kdo by si snad zoufale přáli sterilizaci zrušit, to nemohou udělat. Pro ně je sterilizace definitivní.a Výše uvedená čísla jsou tedy opravdu jen teoretická a nelze na ně spoléhat.

Některé informace se týkají těchto skutečností: Jeden článek o zrušení vazektomie, uveřejněný ve Spojených státech, uvedl, že po operaci, která stojí 12 000 dolarů, „může jen 63 procent pacientů oplodnit svou partnerku“. Kromě toho jen „6 procent mužů, kteří podstoupili vazektomii, nakonec žádá o její zrušení“. Podle jednoho německého průzkumu, jenž se zabýval situací ve střední Evropě, o zrušení zákroku žádají přibližně 3 procenta mužů, kteří se předtím dali sterilizovat. I kdyby polovina těchto pokusů byla úspěšná, znamenalo by to, že pro 98,5 procenta pacientů byla vazektomie trvalou sterilizací. A v zemích, kde je málo mikrochirurgů nebo kde není žádný, by toto číslo bylo ještě vyšší.

Proto by tedy bylo nerozumné brát sterilizaci — jak u mužů, tak u žen — na lehkou váhu, jako kdyby to byla jen dočasná metoda antikoncepce. A upřímní křesťané by měli uvažovat i o dalších hlediscích.

Základní myšlenkou je, že rozmnožovací schopnost je darem od našeho Stvořitele. K jeho původnímu záměru patřilo, aby se dokonalí lidé rozmnožovali a ‚naplnili zemi a podmanili si ji‘. (1. Mojžíšova 1:28) Poté, co potopa snížila počet obyvatel země na osm, Bůh tyto základní pokyny zopakoval. (1. Mojžíšova 9:1) Izraelskému národu Bůh tento příkaz sice nezopakoval, ale Izraelité přesto považovali potomstvo za něco velmi žádoucího. (1. Samuelova 1:1–11; Žalm 128:3)

Boží zákon, který byl určen Izraeli, obsahoval známky toho, že Bůh věnuje pozornost lidskému rozmnožování. Jestliže například ženatý muž zemřel dříve, než mohl zplodit syna, který by byl pokračovatelem v jeho rodové linii, měl mu jeho bratr zplodit syna ve švagrovském manželství. (5. Mojžíšova 25:5) Ještě větší význam měl zákon, jenž se týkal ženy, která se snažila pomoci při zápase svému manželovi. Pokud by popadla protivníka svého manžela za přirození, byla by jí useknuta ruka. Je zajímavé, že Bůh nevyžadoval poškození jejích rozmnožovacích orgánů nebo orgánů jejího manžela podle zásady oko za oko. (5. Mojžíšova 25:11, 12) Tento zákon zjevně vedl k úctě k rozmnožovacím orgánům; neměly být zbytečně ničeny.b

Víme, že křesťané nejsou pod izraelským Zákonem, a tak nařízení uvedené v 5. Mojžíšově 25:11, 12 pro ně není závazné. Mnohé dvojice, které se rozhodovaly o tom, zda budou používat některou metodu antikoncepce, vzaly v úvahu, že Ježíš svým učedníkům ani nepřikazoval, ani nenaznačoval, že se musí ženit a mít co nejvíce dětí. (Matouš 19:10–12) Apoštol Pavel na druhé straně povzbuzoval vášnivé ‚mladší vdovy, aby se vdávaly a rodily děti‘. (1. Timoteovi 5:11–14) Nezmiňoval se o tom, aby křesťané trvalou sterilizací svou schopnost plodit děti dobrovolně obětovali.

Křesťané udělají dobře, vezmou-li v úvahu tyto skutečnosti, které ukazují, že Bůh si váží jejich rozmnožovací schopnosti. Každá dvojice se musí rozhodnout, zda a kdy použije určitou metodu plánování rodičovství. Takové rozhodování by bylo obzvlášť závažné, pokud by existovala podle názoru lékařů značná pravděpodobnost, že případné budoucí těhotenství by pro matku nebo dítě znamenalo vážné zdravotní nebezpečí, anebo dokonce smrt. Některé dvojice se v této situaci nakonec rozhodly pro sterilizační zákrok, který byl popsán výše, aby zajistily, že žádné těhotenství neohrozí ani život matky (která již možná má jiné děti), ani život dítěte, které by se mohlo později narodit s nějakým vážným zdravotním problémem.

Křesťané, kterým ovšem takové výjimečné a jednoznačné riziko nehrozí, by si určitě přáli, aby projevovali ‚zdravou mysl‘ a přizpůsobovali své myšlení i skutky Božímu názoru, z něhož je patrné, že Bůh chová rozmnožovací schopnost v úctě. (1. Timoteovi 3:2; Titovi 1:8; 2:2, 5–8) Jejich rozhodnutí tak bude zrcadlit zralost a vnímavost vůči tomu, co Písmo ukazuje. Co když se však stalo veřejně známým, že některý křesťan lehkovážně nebere ohled na Boží hodnoty? Nepochybovali by ostatní o tom, zda dává dobrý příklad a zda má pověst, že činí rozhodnutí, která jsou v souladu s Biblí? Takové znepokojivé poskvrnění pověsti některého služebníka by pochopitelně mohlo mít vliv na to, zda splňuje požadavky pro zvláštní služební výsady. Avšak nemuselo by to tak být, pokud si dal tento zákrok udělat z neznalosti. (1. Timoteovi 3:7)