Jehova je můj skalní útes

VYPRÁVÍ EMMANUEL LIONOUDAKIS

Maminka se zamračila a řekla mi: „Pokud trváš na svém rozhodnutí, potom budeš muset z tohoto domu odejít.“ Rozhodl jsem se kázat celodobě o Božím Království. Členové mé rodiny však nemohli unést ponížení, které pociťovali kvůli tomu, že jsem byl opakovaně zatýkán.

MOJI rodiče byli pokorní a bohabojní. Žili ve vesnici Douliana v západní části řeckého ostrova Kréty, kde jsem se v roce 1908 narodil. Již od mládí mě učili, abych měl bázeň před Bohem a abych měl k němu úctu. Miloval jsem Boží slovo, a to i přesto, že jsem nikdy neviděl, že by ho učitelé nebo kněží řecké pravoslavné církve drželi v ruce.

Potom, co si jeden z našich sousedů přečetl šest svazků Studies in the Scriptures (Studií Písem) od C. T. Russella a knihu Harfa Boží, začal mi s nadšením vyprávět o tom, jaké překvapivé biblické myšlenky se z těchto knih dozvěděl. Ty knihy vydali badatelé Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Byl jsem velmi rád, když jsem od kanceláře Watch Tower Society v Aténách i já získal Bibli a nějaké knihy. Dodnes si pamatuji, jak jsme s tím sousedem zůstávali vzhůru dlouho do noci, modlili se k Jehovovi a při svíčkách dychtivě hltali myšlenky z Písma pomocí publikací, které jsme měli.

Bylo mi dvacet let a pracoval jsem jako učitel v sousední vesnici. V té době jsem se začal dělit s ostatními lidmi o své právě nalezené biblické poznání. Brzy jsme již byli čtyři a studovali Bibli na pravidelných shromážděních, která jsme pořádali v Doulianě. Zároveň jsme rozšiřovali traktáty, brožury, knihy a Bible, abychom pomohli ostatním lidem poznat jedinou naději pro lidstvo, Boží Království.

V roce 1931 jsme patřili k těm tisícům Božích služebníků po celém světě, kteří přijali jméno svědkové Jehovovi, jež je založeno na Bibli. (Izajáš 43:10) Následující rok jsme se podíleli na informační kampani, jejímž cílem bylo vysvětlit úřadům naše nové jméno a jeho význam. V rámci této kampaně jsme všem kněžím, soudcům, policistům a obchodníkům v naší oblasti rozšiřovali brožuru, která se k tomuto námětu vztahovala.

Podle očekávání duchovenstvo podnítilo vlnu pronásledování. Když jsem byl zatčen poprvé, byl jsem odsouzen ke dvaceti dnům vězení. Krátce potom, co jsem byl propuštěn, mě opět zatkli a odsoudili do vězení na jeden měsíc. Když soudce vyžadoval, abychom přestali kázat, odpověděli jsme mu slovy ze Skutků 5:29: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ Později, v roce 1932, navštívil naši skupinku v Doulianě zástupce Watch Tower Society, a všichni čtyři jsme byli pokřtěni.

Nacházím duchovní rodinu

Toužil jsem dělat více v kazatelském díle, a proto jsem se vzdal svého učitelského povolání. To bylo pro maminku příliš. Vyžadovala, abych odešel z domova. Se schválením kanceláře odbočky Watch Tower Society v Aténách mě jeden štědrý křesťanský bratr ochotně přijal ve svém domě v Irákleiu na Krétě. A tak se v srpnu 1933 přišli bratři z naší vesnice a několik zájemců se mnou rozloučit na autobusovou zastávku. Byla to velmi dojemná chvíle, všichni jsme plakali, protože jsme nevěděli, kdy se opět uvidíme.

V Irákleiu jsem se stal součástí láskyplné duchovní rodiny. Pravidelně jsme se ke studiu a uctívání scházeli se třemi dalšími křesťanskými bratry a jednou sestrou. Zažil jsem splňování Ježíšova slibu: „Nikdo neopustil dům ani bratry ani sestry ani matku ani otce ani děti ani pole kvůli mně a kvůli dobré zprávě, aby nyní, v tomto časovém období nedostal stonásobně domů a bratrů a sester a matek.“ (Marek 10:29, 30) Mým úkolem bylo kázat ve městě a v okolních vesnicích. Když jsem toto město propracoval, přesunul jsem se, abych pokračoval v práci ve správních oblastech Irákleio a Lasíthion.

Osamělý průkopník

Mnoho času mi zabralo to, že jsem se musel od vesnice k vesnici plahočit pěšky. Kromě toho jsem s sebou musel nosit několik kilogramů publikací, jelikož zásilky literatury nepřicházely často. Neměl jsem kde spát, a proto jsem chodil do vesnických hospod, čekal, dokud neodejde poslední host — což bylo obvykle po půlnoci —, a tam spal vždy na nějaké pohovce. Ráno jsem pak vstával velmi brzy, dříve než majitel hospody začal obsluhovat. V pohovkách, na kterých jsem spal, bývala spousta blech.

Přestože lidé obyčejně reagovali na poselství chladně, byl jsem šťastný, že sílu svého mládí dávám Jehovovi. Pokaždé, když jsem našel někoho, koho biblická pravda zaujala, posílilo to mé rozhodnutí pokračovat v této službě, která zachraňuje životy. Povzbuzením pro mě bylo také společenství s mými duchovními bratry. Obvykle jsem se s nimi vídal po dvaceti až padesáti dnech odloučení, podle toho, jak daleko od Irákleia jsem kázal.

Dodnes si jasně vzpomínám na to, jak jsem se jednou odpoledne cítil osamělý, zvláště když jsem si uvědomil, že moji křesťanští bratři a sestry v Irákleiu mají mít ten večer pravidelné shromáždění. Tak velmi jsem toužil je vidět, že jsem se rozhodl jít pěšky více než 25 kilometrů, což byla vzdálenost, která mě od nich dělila. Nikdy jsem nešel tak rychle jako tehdy. Hřejivé společenství s bratry mě ten večer velmi povzbudilo a doplnilo mé duchovní síly.

Zanedlouho začalo mé úsilí v kazatelské službě přinášet ovoce. Stejně jako v době apoštolů ‚k nám Jehova dále připojoval ty, kdo byli zachraňováni‘. (Skutky 2:47) Počet Jehovových ctitelů na Krétě se začal zvyšovat. Časem se ke mně ve službě připojili další zvěstovatelé, a tak jsem se už necítil osamělý. Snášeli jsme tělesné obtíže i prudký odpor. Denně jsme měli k jídlu chléb a k tomu vejce, olivy nebo zeleninu, kterou jsme dostali za literaturu od lidí, jimž jsme kázali.

V Ierápetře, v městečku, které leží v jihovýchodní části Kréty, jsem vydal svědectví Minovi Kokkinakisovi, obchodníkovi s látkami. Přestože jsem se vytrvale snažil zahájit s ním biblické studium, měl málo času kvůli svému časově náročnému způsobu života. Když se však nakonec rozhodl přistupovat ke studiu vážně, udělal ve svém životě převratné změny. Také se stal velmi horlivým a neúnavným hlasatelem dobré zprávy. Na Emmanuela Paterakise, osmnáctiletého Kokkinakisova zaměstnance, tyto změny tak zapůsobily, že brzy požádal o biblickou literaturu. Bylo pro mě zdrojem velké radosti, když jsem sledoval Emmanuelův neustálý duchovní pokrok, až se nakonec stal misionářem.a

Mezitím se sbor v mé rodné vesnici stále rozrůstal a v té době měl již 14 zvěstovatelů. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem četl dopis od své tělesné sestry Despiny, v němž mi oznámila, že jak ona, tak i moji rodiče přijali pravdu a jsou již pokřtěnými Jehovovými ctiteli.

Vytrvávám během pronásledování a vyhnanství

Představitelé řecké pravoslavné církve se začali na naši kazatelskou činnost dívat jako na metlu pustošivých kobylek, a byli rozhodnuti ji potlačit. V březnu 1938 jsem byl předveden před veřejného žalobce, který požadoval, abych tu oblast okamžitě opustil. Odpověděl jsem mu, že naše kazatelská činnost je ve skutečnosti prospěšná a že práci, kterou děláme, nařídila vyšší autorita, totiž náš Král Ježíš Kristus. (Matouš 28:19, 20; Skutky 1:8)

Následující den jsem byl předvolán na místní policejní stanici. Tam mi sdělili, že jsem byl označen za nežádoucí osobu a odsouzen k jednomu roku vyhnanství na ostrově Amorgos v Egejském moři. Po několika dnech jsem tam byl v poutech odvezen lodí. Na Amorgu nebyl kromě mne žádný svědek Jehovův. Představte si, jaké bylo proto moje překvapení, když jsem se po šesti měsících dozvěděl, že na ostrov byl vypovězen další svědek. Kdo to byl? Minos Kokkinakis, se kterým jsem na Krétě vedl biblické studium. Byl jsem šťastný, že mám společníka, s nímž mohu mluvit o duchovních věcech. O něco později jsem měl výsadu pokřtít jej v moři u Amorgu.b

Krátce potom, co jsem se vrátil na Krétu, jsem byl znovu zatčen a vypovězen — tentokrát na šest měsíců do městečka Neápolis. Po skončení tohoto šestiměsíčního vypovězení jsem byl zatčen a uvězněn na deset dnů a potom poslán na čtyři měsíce na jeden ostrov, který byl určen jako místo, kam byli posíláni do vyhnanství komunisté. Uvědomil jsem si, jak pravdivá jsou slova apoštola Pavla: „Všichni ti, kdo touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2. Timoteovi 3:12)

Vzrůst navzdory odporu

Během německé okupace Řecka v letech 1940 až 1944 se naše kazatelská činnost téměř zastavila. Jehovův lid v Řecku se však potom rychle znovu zorganizoval, a opět jsme začali kázat. Snažili jsme se dohnat ztracený čas, a proto jsme neúnavně a horlivě pokračovali v díle Království.

Podle očekávání opět vzplanul náboženský odpor. Pravoslavní kněží brali velmi často právo do svých rukou. V jedné vesnici kněz proti nám podnítil dav. Dokonce mě sám začal bít, zatímco jeho syn mě tloukl zezadu. Vběhl jsem do nejbližšího domu, abych se tam ukryl, ale můj společník, který kázal se mnou, byl odvlečen na náves. Tam výtržníci roztrhali jeho literaturu a jedna žena stále křičela ze svého balkonu: „Zabijte ho!“ Nakonec nám jeden lékař a jeden policista, který šel kolem, přispěchali na pomoc.

Později, v roce 1952, jsem byl opět zatčen a odsouzen ke čtyřem měsícům vyhnanství v Kastéllionu Kissamu na Krétě. Hned potom jsem dostal školení, abych mohl navštěvovat sbory a duchovně je posilovat. Po dvou letech služby cestujícího dozorce jsem se oženil s věrnou křesťanskou sestrou, která se — stejně jako moje tělesná sestra — jmenuje Despina a která vždy věrně a oddaně sloužila Jehovovi. Následně jsem byl pověřen, abych sloužil jako zvláštní průkopník v Chaniji na Krétě, kde sloužím až dosud.

Během téměř sedmdesáti let celodobé služby jsem již propracoval většinu území Kréty — ostrova, jehož rozloha je 8 300 čtverečních kilometrů a jehož délka je téměř 250 kilometrů. Nejšťastnější jsem, když vidím, jak se z hrstky svědků, kteří byli na tomto ostrově ve třicátých letech, jejich počet rozrostl na více než 1 100 činných hlasatelů Božího Království, kteří tu jsou dnes. Děkuji Jehovovi za to, že mi dal příležitost pomáhat mnohým z nich, aby získali přesné poznání z Bible a také úžasnou naději do budoucna.

Jehova je „ten, kdo . . . opatřuje únik“

Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že pomáhat lidem, aby se seznámili s pravým Bohem, vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Jehova svým služebníkům ochotně pomáhá, aby si tyto velmi potřebné vlastnosti osvojili. Během 67 let, která jsem strávil v celodobé službě, jsem si opakovaně připomínal slova apoštola Pavla: „Ve všem se doporučujeme jako Boží služebníci vytrvalostí v mnohém, v souženích, v případech nouze, v obtížích, při bití, během věznění, za nepokojů, při namáhavých pracích, v bezesných nocích, v časech bez jídla.“ (2. Korinťanům 6:4, 5) Zejména v prvních letech mé služby byla moje finanční situace velmi špatná. Jehova však mě a mou rodinu nikdy nezanechal. Prokázal se jako spolehlivý Pomocník, který má moc ochránit své služebníky. (Hebrejcům 13:5, 6) Vždycky jsme sledovali jeho láskyplnou podporu jak při shromažďování jeho ovcí, tak při zajišťování našich potřeb.

Když se ohlédnu a vidím, jak v duchovním smyslu poušť rozkvetla, jsem přesvědčen, že moje práce nebyla marná. Se silou svého mládí jsem naložil tím nejlepším způsobem. Moje životní dráha celodobé služby má větší smysl, než kdybych usiloval o cokoli jiného. Nyní, když jsem pokročilého věku, mohu upřímně povzbudit ty, kdo jsou mladší, aby ‚pamatovali na svého Vznešeného Stvořitele za dnů svého jinošství‘. (Kazatel 12:1)

Přestože mi je 91 let, stále jsem schopen věnovat každý měsíc kazatelské službě více než 120 hodin. Každý den vstávám v půl osmé a vydávám svědectví lidem na ulici, v obchodě nebo v parku. Měsíčně rozšířím v průměru 150 časopisů. I když mi nyní ztrpčují život problémy se sluchem a pamětí, moji milující duchovní bratři a sestry — má velká duchovní rodina — a také rodiny mých obou dcer jsou pro mě skutečnou oporou.

Především jsem se naučil důvěřovat v Jehovu. Po celou dobu se prokazoval jako „můj skalní útes a má pevnost, [jako] Ten, kdo mi opatřuje únik“. (Žalm 18:2)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 26 a 27]

Dole: s manželkou; vlevo: v roce 1927; protější strana: s Minem Kokkinakisem (vlevo) a ještě jiným svědkem na Akropoli v roce 1939, krátce po návratu z vyhnanství