Životní příběh
Pamatujme na svého Stvořitele od mládí
VYPRÁVÍ DAVID Z. HIBSHMAN
„Pevně doufám, že pokud se přiblížil konec mého života, zůstala jsem Jehovovi věrná. Prosím ho, aby se postaral o mého Davida. Děkuji ti za něho, Jehovo, a za naše manželství. Bylo tak báječné, tak šťastné!“
PŘEDSTAVTE si, jak jsem se asi cítil, když jsem po pohřbu své manželky v březnu roku 1992, našel tento poslední záznam v jejím deníku. Pouhých pět měsíců předtím jsme slavili Helenino 60. výročí v celodobé službě.
Jasně si pamatuji ten den roku 1931, kdy jsme Helen a já seděli vedle sebe na sjezdu v Columbu ve státě Ohio v USA. Helen ještě nebylo čtrnáct, ale oceňovala význam této události více než já. Helenino nadšení se projevilo krátce poté, co se ona a její ovdovělá maminka staly průkopnicemi, jak se mezi svědky Jehovovými říká celodobým kazatelům. Vzdaly se svého pohodlného domova a odešly kázat do venkovských oblastí na jihu Spojených států.
Mé křesťanské dědictví
V roce 1910 se moji rodiče se dvěma malými dětmi přestěhovali z východní Pensylvánie do Grove City v západní části státu. Koupili si na splátky skromné bydlení a stali se aktivními členy Reformované církve. Krátce nato je navštívil William Evans, badatel Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým. Tatínek, kterému v té době bylo kolem 25 let, a o pět let mladší maminka naslouchali tomuto přátelskému Walesanovi a pozvali ho na jídlo. Brzy přijali biblickou pravdu, kterou se učili.
Tatínek rozhodl, že kvůli tomu, abychom byli blíže sboru, se naše rodina přestěhuje do města Sharon ležícího asi 40 kilometrů od našeho původního bydliště. Několik měsíců po přestěhování, v roce 1911 nebo 1912, byli tatínek i maminka pokřtěni. Proslov ke křtu pronesl Charles Taze Russell, první prezident Watch Tower Society. Já jsem se narodil 4. prosince 1916, když moji rodiče měli již čtyři děti. V době mého narození někdo řekl: „Další bratr hodný toho, aby byl milován.“ Proto se jmenuji David, což znamená „milovaný“.
Když mi byly čtyři týdny, byl jsem na svém prvním sjezdu. Tatínek a moji starší bratři chodili v té době na sborová shromáždění několik kilometrů pěšky, kdežto maminka, má sestra a já jsme tam jezdili tramvají. Shromáždění se skládala z dopolední a odpolední části. Doma jsme často mluvili o článcích ze Strážné věže a Zlatého věku, což byl dřívější název časopisu Probuďte se!
Mám užitek z dobrých příkladů
Náš sbor navštívilo mnoho poutníků, jak se tehdy říkalo cestujícím řečníkům. Většinou s námi strávili den nebo dva. Jeden řečník, na kterého si dobře vzpomínám, byl Walter J. Thorn, který pamatoval na svého Vznešeného Stvořitele za „dnů svého jinošství“. (Kazatel 12:1) Jako chlapec jsem doprovázel tatínka při promítání „Fotodramatu Stvoření“, čtyřdílného představení o dějinách lidstva, které se skládalo z filmu a diapozitivů synchronizovaných se zvukem.
Pro naši rodinu se stali duchovními rodiči a prarodiči bratr Evans a jeho manželka Miriam, a to i přesto, že neměli žádné děti. William vždy tatínka oslovoval „synu“ a spolu s Miriam vštípili naší rodině evangelizačního ducha. Na začátku dvacátého století bratr Evans podnikal cesty zpět do Walesu, aby oznamoval biblickou pravdu v oblasti okolo Swansea. Tam byl znám jako kazatel z Ameriky.
V roce 1928 bratr Evans opustil své zaměstnání a začal kázat na vrchovině v Západní Virginii. Moji dva starší bratři, jednadvacetiletý Clarence a devatenáctiletý Carl, ho doprovázeli. Všichni čtyři, já i moji tři bratři, jsme byli mnoho let v celodobé službě. V mládí jsme všichni sloužili jako cestující dozorci svědků Jehovových. Nedávno mi maminčina nejmladší sestra Mary, které je nyní hodně přes devadesát, napsala: „Jsme opravdu všichni vděčni, že bratr Evans byl horlivý pro službu a navštívil Grove City.“ Teta Mary je další z těch, kdo pamatovali na svého Stvořitele od mládí.
Návštěva sjezdů
Historického sjezdu v Cedar Pointu v Ohiu, který se konal v roce 1922, se mohli zúčastnit jen tatínek a Clarence. Avšak v roce 1924 jsme již měli auto a celá naše rodina jela na sjezd do Columba v Ohiu. Od nás dětí se očekávalo, že během osmidenního sjezdu si své jídlo budeme platit z vlastních úspor. Rodiče chtěli, aby se každý z nás naučil, jak se o sebe postarat. A tak jsme chovali kuřata a králíky a měli jsme úly. Navíc jsme my, všichni chlapci, roznášeli noviny.
V době torontského sjezdu v Kanadě v roce 1927 bylo našemu bratříčku Paulovi šest měsíců. Určili mě, abych zůstal doma a za pomoci vdané tety se o něho staral, zatímco rodiče jeli s ostatními dětmi do Toronta. Jako odměnu jsem dostal deset dolarů, za které jsem si koupil nový oblek. Vždy jsme byli vedeni k tomu, abychom se na shromáždění pěkně oblékali a abychom o své oblečení pečovali.
V době památného sjezdu v roce 1931 v Columbu v Ohiu byli Clarence a Carl ženatí a se svými manželkami sloužili v průkopnické službě. Každý žil ve vlastnoručně vyrobeném mobilním domě. Carl si vzal Claire Houstonovou z Wheelingu v Západní Virginii, a proto jsem na sjezdu v Columbu seděl vedle její mladší sestry Helen.
Celodobá služba
V roce 1932, když mi bylo patnáct let, jsem dostudoval střední školu. Následující rok jsem svému bratru Clarencovi, který pracoval jako průkopník v Jižní Karolíně, přivezl ojeté auto. Podal jsem si přihlášku do průkopnické služby a začal jsem spolupracovat s Clarencem a jeho manželkou. Helen v té době byla průkopnicí v Hopkinsville v Kentucky a tehdy jsem jí poprvé napsal. V odpovědi se mě ptala: „Jsi průkopník?“
Ve svém dopise, který si Helen schovala a měla ho až do své smrti téměř 60 let, jsem odpověděl: „Jsem a doufám, že jím vždy budu.“ V tom dopise jsem Helen vyprávěl o tom, jak jsem duchovním a soudním úředníkům ve svém kazatelském působišti rozšiřoval brožuru Království — naděje světa.
V roce 1933 mi tatínek vyrobil stan na kolečkách — 2,4 metru dlouhý, 2 metry široký obytný automobil se stěnami vyrobenými z plachet natáhnutých okolo tenkých vzpěr a s oknem vpředu i vzadu. To byl můj skromný příbytek po následující čtyři roky průkopnické služby.
V březnu 1934 jsme se Clarence a Carl, jejich manželky, Helen a její maminka, Clarencova švagrová a já — nás osm — vydali na západ, abychom se zúčastnili sjezdu v Los Angeles v Kalifornii. Někteří jeli a spali v mém obytném autě. Ostatní si zařídili nocleh, kdežto já jsem spal v autě. Jelikož jsme měli problémy s autem, přijeli jsme do Los Angeles až na druhý den šestidenního sjezdu. Tam jsme Helen a já 26. března konečně mohli symbolizovat své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.
Na sjezdu se Joseph F. Rutherford, tehdejší prezident Watch Tower Society, osobně setkal se všemi průkopníky. Povzbudil nás, když řekl, že jsme statečnými bojovníky za biblickou pravdu. Při této příležitosti byla průkopníkům poskytnuta finanční pomoc, aby mohli pokračovat ve své službě.
Vzdělání pro život
Když jsme se vrátili ze sjezdu v Los Angeles, všichni jsme se dělili o poselství o Království s lidmi po celém území států Jižní Karolína, Virginie, Západní Virginie a Kentucky. O několik let později Helen o té době napsala: „Nebyl tam žádný sbor, o který bychom se mohli opřít, ani přátelé, kteří by nám pomáhali, protože jsme skutečně byli cizinci v cizí zemi. Ale nyní vím, že to byla pro mě dobrá škola. Obohatilo mě to.“
Ptala se: „Jak mladá dívka naloží s časem, když je pryč od přátel a mimo domov? No, nebylo to tak špatné. Nevzpomínám si, že bych se někdy nudila. Hodně jsem četla. Nikdy jsme nepřestali číst a studovat biblickou literaturu. Měla jsem blízký vztah k mamince a učila se, jak vyjít s penězi, které jsme měli, jak nakupovat, vyměňovat vypuštěné pneumatiky, vařit, šít a kázat. Ničeho nelituji a ráda bych to všechno udělala znovu.“
Během těchto let Helen a její maminka byly spokojené se životem v malém obytném automobilu, ačkoli její maminka vlastnila pěkný dům. Po sjezdu v Columbu v Ohiu v roce 1937 se zdraví Heleniny maminky zhoršilo a byla hospitalizována. V listopadu 1937 zemřela ve svém působišti ve Philippi v Západní Virginii.
V manželství pokračujeme ve službě
Dne 10. června 1938 jsme se s Helen vzali. Měli jsme jednoduchý svatební obřad v domě, kde se Helen narodila, v Elm Grove blízko Wheelingu v Západní Virginii. Náš drahý bratr Evans, který přivedl naši rodinu k pravdě několik let před mým narozením, přednesl svatební proslov. Po svatbě jsme Helen a já plánovali pokračovat v průkopnické službě ve východním Kentucky, ale velmi nás překvapilo, když jsme byli pozváni do zónové služby. Znamenalo to navštěvovat skupiny svědků Jehovových v západním Kentucky a v části Tennessee a pomáhat jim ve službě. Na celém území, které jsme navštěvovali, bylo tehdy asi jen 75 hlasatelů Království.
Časem bylo myšlení mnoha lidí pokřiveno nacionalismem a já jsem očekával, že budu za svou křesťanskou neutralitu brzy uvězněn. (Izajáš 2:4) Avšak díky záznamu o mé kazatelské činnosti jsem od odvodní komise dostal potvrzení, které mi umožňovalo pokračovat v celodobé službě.
Když jsme začali s cestující službou, téměř každý poukazoval na naše mládí. V Hopkinsville v Kentucky jedna křesťanská sestra pozdravila Helen, vřele ji objala a zeptala se: „Vzpomínáš si na mě?“ V roce 1933 jí Helen vydala svědectví v obchodě, který vedl její manžel. Byla učitelkou v nedělní škole, a po přečtení knihy, kterou jí Helen zanechala, se postavila před třídu a omluvila se, že žáky vyučovala nebiblickým naukám. Když se nechala vypsat z církve, začala ve své obci ohlašovat biblickou pravdu. V západní části Kentucky jsme s Helen sloužili po tři roky a tato sestra s manželem nám často poskytovali přístřeší svého domova.
V těchto dnech jsme měli malé místní sjezdy a na jednom z nich sloužil A. H. Macmillan. Když byla Helen malá, přespával tento bratr v domě Heleniných rodičů, takže během sjezdu chtěl bydlet s námi v našem pět metrů dlouhém mobilním domě, kde jsme měli postel navíc. Svůj život zasvětil Jehovovi v roce 1900, kdy mu bylo 23 let, a také pamatoval na svého Vznešeného Stvořitele za dnů svého jinošství.
V listopadu 1941 byla práce cestujících bratrů dočasně zrušena a já jsem byl přidělen jako průkopník do města Hazard v Kentucky. Opět jsme pracovali s mým bratrem Carlem a jeho manželkou Claire. Zde se k nám připojil Joseph Houston, Helenin synovec, a začal s průkopnickou službou. V celodobé službě pracoval téměř padesát let, když v roce 1992 náhle zemřel na srdeční infarkt, zatímco věrně sloužil v brooklynském světovém ústředí svědků Jehovových v New Yorku.
V roce 1943 jsme byli přiděleni do Rockville v Connecticutu. Pro nás s Helen to byl, jak se říká, jiný svět, protože jsme byli zvyklí kázat na jihu. V Rockville Helen vedla pravidelně každý týden více než dvacet domácích biblických studií. Nakonec jsme si pronajali skromnou místnost jako sál Království a byl zorganizován základ malého sboru.
Zatímco jsme sloužili v Rockville, byli jsme pozváni, abychom se zúčastnili páté třídy biblické školy Strážné věže Gilead v South Lansingu v New Yorku. K naší radosti jsme zjistili, že mezi našimi spolužáky budou Aubrey a Bertha Bivensovi, přátelé z průkopnické služby v Kentucky.
Škola a naše nové pověření
Přestože jsme byli poměrně mladí, většina našich spolužáků byla ještě mladší. Ano, pamatovali na svého Vznešeného Stvořitele ve svém mládí. Graduovali jsme v červenci 1945, tedy v době, kdy se blížil konec druhé světové války. Mezitím, co jsme čekali na misionářské pověření, sloužili jsme se sborem Flatbush v Brooklynu v New Yorku. Konečně jsme 21. října 1946 spolu se šesti dalšími spolužáky, včetně Bivensových, letěli do našeho nového domova ve městě Guatemala, což je hlavní město Guatemaly. V celé této středoamerické zemi bylo v té době méně než 50 Jehovových svědků.
V dubnu 1949 se několik z nás, misionářů, přestěhovalo do města Quetzaltenango, které je co do významu a velikosti druhé v Guatemale. Toto město se nachází 2 300 metrů nad hladinou moře a horský vzduch je ostrý a čistý. Helen shrnula naši činnost zde, když napsala: „Bylo pro nás výsadou kázat v desítkách měst a vesnic. Vstávali jsme ve čtyři ráno a jezdili autobusem (který často měl místo oken stahovací plachty) do vzdáleného města. Tam jsme kázali asi osm hodin a vraceli jsme se až večer.“ Na mnoha těchto místech jsou dnes sbory, včetně šesti sborů v Quetzaltenangu.
Brzy nato bylo zapotřebí, aby misionáři sloužili také v Puerto Barrios, které leží na Karibském pobřeží a je třetím největším městem v Guatemale. Naši milovaní společníci Bivensovi, se kterými jsme sloužili v Guatemale pět let, byli mezi těmi, kdo se přestěhovali do tohoto nového působiště. Loučení s Bivensovými bylo bolestné a vyvolalo v nás pocit prázdnoty. V misionářském domově jsme zůstali jen Helen a já, a tak jsme se přestěhovali do malého bytu. V roce 1955 jsme s Helen přijali nabídku sloužit v novém působišti, v tropičtějším městě Mazatenango. Můj nejmladší bratr Paul a jeho manželka Dolores, kteří absolvovali Gilead v roce 1953, zde začali sloužit krátce před tím, než jsme přijeli.
V roce 1958 bylo v Guatemale přes 700 svědků, 20 sborů a tři kraje. Já jsem byl opět jmenován cestujícím dozorcem a tak jsme s Helen začali navštěvovat skupinky svědků a několik sborů, včetně jednoho sboru v Quetzaltenangu. V srpnu 1959 jsme pak byli pozváni, abychom se vrátili do města Guatemala, kde jsme bydleli v odbočce. Dostal jsem pověření pracovat v odbočce, kdežto Helen pokračovala v misionářské službě ještě dalších 16 let. Potom začala v kanceláři odbočky pracovat i ona.
Další požehnání
Před lety se zdálo, že jsem z těch, kdo slouží Jehovovi, vždy ten nejmladší. Nyní bývám tím nejstarším, jako to bylo v roce 1996, kdy jsem se zúčastnil školy pro členy výborů odboček v Pattersonu ve státě New York. Právě jako mně v mládí hodně pomohli starší zvěstovatelé, bylo pro mě v minulých desetiletích výsadou pomáhat mnoha mladým, kteří toužili pamatovat na svého Stvořitele ve svém mládí.
Jehova na svůj lid zde v Guatemale stále vylévá požehnání. Ve městě Guatemala bylo v roce 1999 přes 60 sborů. A na severu, jihu, východě a západě je mnoho dalších sborů a tisíce hlasatelů dobré zprávy o Božím Království. Počet hlasatelů Království se od doby, kdy jsme před 53 lety přijeli, zvýšil z méně než 50 na dnešních více než 19 000!
Je toho mnohem víc, za co jsem vděčný
Nikdo se v životě neobejde bez problémů, ale můžeme vždy uvrhnout „své břemeno na Jehovu“. (Žalm 55:22) Často nás podporuje prostřednictvím našich milujících společníků. Například několik let před svou smrtí mi Helen darovala zarámovaný obrázek, kde byl napsán biblický text z Hebrejcům 6:10: „Bůh není nespravedlivý, aby nedbal na vaši práci a lásku, kterou jste k Němu projevovali tím, že jste předkládali služby Jeho lidu a stále je předkládáte.“ (Weymouth)
V připojené poznámce bylo mimo jiné uvedeno: „Můj drahý, je toho tak málo, co ti mohu dát, kromě VEŠKERÉ MÉ LÁSKY . . . Tento text se na Tebe velmi hodí a prosím Tě, aby sis ho dal na stůl, ne proto, že jsem ti ho dala já, ale proto, že se vztahuje na Tebe, na Tvou dlouholetou službu.“ Do dnešního dne mám tento obrázek na svém kancelářském stole v guatemalské odbočce.
Sloužím Jehovovi od mládí a nyní v pokročilém věku děkuji Jehovovi za dobré zdraví, které mi umožňuje zvládat své povinnosti. Když si pravidelně čtu Bibli, často narážím na texty, o kterých si myslím, že by si je má milovaná Helen ve své Bibli podtrhla. To se mi stalo, když jsem si znovu četl Žalm 48:14: „Tento Bůh je . . . naším Bohem na neurčitý čas, dokonce navždy. Sám nás povede, dokud nezemřeme.“
Je pro mě potěšením dělit se s dalšími lidmi o naději na vzkříšení, kdy lidé všech dřívějších národů budou vítat své milované ze smrti do života v novém světě. Je to opravdu nádherná vyhlídka! Tehdy budeme plakat radostí a budeme si uvědomovat, že Jehova je skutečně Bůh, „který utěšuje zkroušené“! (2. Korinťanům 7:6)
[Obrázek na straně 25]
Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček: Maminka, tatínek, teta Eva a bratři Carl a Clarence, 1910
[Obrázky na straně 26]
S Helen v roce 1947 a 1992