Životní příběh

Jsem vděčná za krásné vzpomínky

VYPRÁVÍ DRUSILLA CAINEOVÁ

Psal se rok 1933, právě jsem se provdala, a můj manžel Zanoah Caine byl stejně jako já kolportérem — celodobým evangelistou. Nadšeně jsem si plánovala, že budu pracovat společně s manželem v jeho působišti, ale k tomu jsem potřebovala jízdní kolo. Takový přepych jsem si ale do té doby nemohla dovolit, protože během hospodářské krize jsme to neměli lehké. Co teď?

KDYŽ se o mém problému dozvěděli tři mladší bratři mého manžela, začali na místní skládce hledat staré součástky, ze kterých by mi kolo vyrobili. Podařilo se jim to, a kolo bylo pojízdné! Jakmile jsem se naučila jezdit, Zanoah a já jsme začali vesele projíždět anglická hrabství Worcester a Hereford a vydávali jsme svědectví každému, koho jsme potkali.

Tehdy jsem netušila, že tento jednoduchý projev víry povede k životu plnému bohatých vzpomínek. Duchovní základ mému životu ovšem dali moji drazí rodiče.

Obtížné roky Velké války

Narodila jsem se v prosinci roku 1909. Krátce nato získala maminka knihu Božský plán věků a v roce 1914 mě rodiče vzali do Oldhamu v hrabství Lancashire na představení „Fotodrama Stvoření“. (Obojí bylo od tehdejších badatelů Bible, což jsou dnešní svědkové Jehovovi.) Byla jsem sice ještě malá, ale živě si vzpomínám, jak jsem cestou domů poskakovala radostí z toho, co jsem viděla. V Rochdale, kde jsme bydleli, tehdy Frank Heeley založil skupinu ke studiu Bible. Studia jsme se účastnili, a tak naše rodina získala určité poznání Písma.

V témž roce vypukla Velká válka — dnes jí říkáme první světová válka — a náš poklidný život se rázem změnil. Otec byl povolán do armády, ale zaujal neutrální postoj. U soudu byl označen jako „velice slušný člověk“ a bylo předloženo několik dopisů od „uznávaných mužů, kteří se vyjádřili, že podle jejich názoru je jeho námitka proti vojenské službě upřímná“ — tak o tom psaly místní noviny.

Služby v armádě však otec zcela zbaven nebyl, ale byl zařazen mezi ty, kdo jsou zproštěni „pouze bojové služby“. Okamžitě se stal terčem posměchu, a stejně i maminka a já. Nakonec bylo jeho zařazení revidováno a otec byl poslán pracovat do zemědělství; někteří sedláci však jeho situace využívali a platili mu málo, nebo mu neplatili vůbec. Aby měla rodina prostředky na obživu, pracovala maminka v soukromé prádelně a za almužnu tam dělala těžkou práci. Dnes však vidím, jak velice mě posílilo to, že ve věku, kdy se můj život formoval, jsem prožívala takové obtížné okolnosti; pomohlo mi to vážit si duchovních věcí, které jsou důležitější.

Malé začátky

Zanedlouho se objevil na scéně Daniel Hughes, horlivý badatel Bible. Byl horníkem ve vesnici Ruabon, vzdálené asi 20 kilometrů od města Oswestry, do něhož jsme se předtím přestěhovali. Pro mě to byl strýček Dan. Stýkal se s naší rodinou a kdykoli k nám přišel na návštěvu, rozhovory se vždy soustřeďovaly na biblické náměty. Prázdné řeči nikdy nevedl. V roce 1920 byla v Oswestry založena skupina ke studiu Bible a v roce 1921 mi strýček Dan daroval výtisk knihy Harfa Boží. Byla pro mě jako poklad, protože jsem s její pomocí biblické nauky daleko lépe chápala.

Byl zde také Pryce Hughes,a který se později stal předsedajícím služebníkem londýnské odbočky svědků Jehovových. Žil se svou rodinou nedaleko v Bronygarthu, na pomezí Walesu, a jeho sestra Cissie se stala blízkou přítelkyní mé matky.

Vzpomínám si, jaké vzrušení vyvolala v roce 1922 výzva ‚zvěstovat Krále a jeho království‘. V následujících letech jsem sice ještě chodila do školy, ale dychtivě jsem se účastnila rozšiřování zvláštních traktátů, v roce 1924 zejména traktátu Ecclesiastics Indicted (Duchovní obviněni). Při vzpomínce na toto desetiletí vidím, jaká to byla výsada stýkat se s tolika věrnými bratry a sestrami — například s Maud Clarkovoub a její průkopnickou partnerkou Mary Grantovouc, Edgarem Clayemd, Robertem Hadlingtonem, Katy Robertsovou, Edwinem Skinnereme a také s Percy Chapmanem a Jackem Nathanem,f kteří oba odešli do Kanady, aby tam pomáhali v díle.

Biblická přednáška „Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemřou“ byla v našem rozsáhlém kazatelském území velmi časovým svědectvím. Stanley Rogers, příbuzný Pryceho Hughese, přijel 14. května 1922 z Liverpoolu, aby přednesl tento proslov ve vesnici Chirk severně od našeho města, a později téhož večera v kině v Oswestry. Stále ještě mám jeden z letáků, které byly vytištěny pro tuto příležitost. Po celý ten čas k nám přijížděli tři cestující dozorci — tehdy se jim říkalo poutníci —, a to Herbert Senior, Albert Lloyd a John Blaney, a naše malá skupinka čerpala z jejich návštěv posilu.

Doba rozhodování

V roce 1929 jsem se rozhodla dát se pokřtít. Bylo mi 19 let, a právě tehdy jsem se ocitla ve své první skutečné zkoušce. Seznámila jsem se s jedním mládencem, jehož otec byl politikem. Cítili jsme se k sobě přitahováni a on mě požádal o ruku. Dala jsem mu tedy výtisk knihy Vláda, která vyšla rok předtím. Brzy se však ukázalo, že nebeská vláda, o níž tato kniha pojednávala, ho nezajímá. Na základě svého studia jsem věděla, že kdysi pro Izraelity platil příkaz nevstupovat do manželského svazku s nevěřícími a že tato zásada platí i pro křesťany. Bylo to sice těžké, ale jeho nabídku jsem odmítla. (5. Mojžíšova 7:3; 2. Korinťanům 6:14)

Sílu jsem získala ze slov apoštola Pavla: „Nevzdávejme se tedy konání toho, co je znamenité, neboť v patřičném období budeme sklízet, jestliže neochabneme.“ (Galaťanům 6:9) Pomohl mi také milovaný strýček Dan, když mi napsal: „Ať je zkouška malá nebo velká, uplatňuj Římanům 8, verš 28“, který zní: „A víme, že Bůh nechává všechna svá díla spolupůsobit k dobru těch, kdo milují Boha, těch, kdo jsou povoláni podle jeho záměru.“ To rozhodnutí nebylo lehké, ale věděla jsem, že je správné. Téhož roku jsem se přihlásila do kolportérské služby.

Náročný úkol

V roce 1931 jsme přijali nové jméno, svědkové Jehovovi, a téhož roku se konala intenzivní kampaň s brožurou Království — naděje světa. Každý politik, duchovní a podnikatel dostal jeden výtisk. Můj obvod sahal od Oswestry asi 25 kilometrů na sever do Wrexhamu. Propracovat jej celý — to byl opravdu náročný úkol.

Následující rok zazněla na sjezdu v Birminghamu výzva, že se hledá 24 dobrovolníků. Čtyřiadvacet z nás se horlivě zapsalo do nového odvětví služby, ačkoli jsme vůbec nevěděli, oč jde. Představte si naše překvapení, když bylo určeno, abychom ve dvojicích nabízeli tutéž brožuru Království — naděje světa, a přitom na sobě nosili těžké reklamní tabule oznamující Království.

Pracovali jsme v blízkosti katedrály a já jsem při tom byla velmi nervózní, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že mě v tom městě nikdo nezná. První, kdo ke mně přišel, však byla jedna bývalá spolužačka, která na mě nevěřícně zírala a potom řekla: „Můj ty světe, co to děláš, že máš na sobě tohle?“ Tento zážitek mě úplně vyléčil, a strach z lidí jsem už pak neměla!

Služba ve vzdálenějších místech

V roce 1933 jsem se vdala; můj manžel Zanoah byl vdovcem a byl o 25 let starší než já. Jeho první manželka byla horlivou badatelkou Bible a po její smrti zůstal Zanoah ve svém působišti. Brzy jsme se odstěhovali z Anglie do nového obvodu asi 150 kilometrů daleko, do severního Walesu. Krabice, kufry a jiné cenné věci jsme přivázali na řídítka, upevnili je do rámů kol a nacpali jsme je do sedlových brašen, což všechno sice bylo riskantní, ale do svého působiště jsme se dostali. Jízdní kola zde byla nepostradatelná — dostali jsme se na nich kamkoli, dokonce i k vrcholu velšské hory Cader Idris, která je asi 900 metrů vysoká. Byli zde lidé, kteří toužili slyšet ‚tuto dobrou zprávu o království‘, a my jsme měli velkou radost, když jsme je našli. (Matouš 24:14)

Zanedlouho jsme se dozvěděli, že zde už jistý Tom Pryce kázal totéž, co my. Nakonec jsme Toma vypátrali; žil na Long Mountain u Welshpoolu — a čekalo nás velké překvapení! Když jsem kdysi začínala kázat, dala jsem mu biblickou studijní pomůcku, knihu Smíření. Sám si ji prostudoval, napsal si do Londýna o další literaturu a od té doby se o svou nově nalezenou víru horlivě dělil s druhými lidmi. Prožili jsme společně mnoho radostných chvil a často jsme se všichni tři navzájem povzbuzovali společným studiem.

Katastrofa vede k požehnání

V roce 1934 byli všichni kolportéři z okolí severního Walesu pozváni do města Wrexham, aby tam pomohli rozšiřovat brožuru Spravedlivý panovník. Den před zahájením této zvláštní kampaně došlo k celonárodní katastrofě. V uhelných dolech v Gresfordu, asi 3 kilometry na sever od Wrexhamu, nastal výbuch, při němž přišlo o život 266 horníků. Zůstalo po nich přes 200 sirotků a 160 vdov.

Měli jsme si udělat seznam pozůstalých, osobně je navštívit a zanechat jim brožuru. Mezi jmény, která jsem dostala, bylo jméno jisté paní Chadwickové, která přišla o devatenáctiletého syna. Když jsem k ní přišla, byl u ní na návštěvě její starší syn Jack, který ji přišel potěšit. Tento mladý muž mě poznal, ale neřekl mi to. Brožuru si přečetl a potom si vyhledal jinou brožuru, totiž Konečný boj, kterou jsem mu zanechala před několika lety.

Jack a jeho manželka May zjistili, kde bydlím, a přišli si pro další literaturu. V roce 1936 souhlasili s tím, aby se u nich doma ve Wrexhamu konala shromáždění. O šest měsíců později je navštívil Albert Lloyd, a potom zde byl založen sbor. Jack Chadwick se stal předsedajícím dozorcem. Nyní jsou ve Wrexhamu tři sbory.

Život v romském obytném voze

Přecházeli jsme z místa na místo, a až do té doby jsme bydleli, jak se dalo. Nyní se však Zanoah rozhodl, že přišel čas, abychom měli své vlastní obydlí, které by bylo možné také přemístit. Manžel byl romského původu, a protože byl zručným tesařem, postavil pro nás romský obytný vůz. Dali jsme mu biblické jméno Alžběta, které znamená „Bůh hojnosti“.

Vzpomínám si zejména na to, jak jsme jeden čas bydleli v nějakém sadu u potoka. Připadala jsem si jako v ráji! Léta, kdy jsme spolu bydleli v tom obytném voze, byla pro nás dobou nezkaleného štěstí, i když to bylo bydlení skromné. Za chladného počasí nám ložní prádlo často přimrzalo ke stěnám vozu a trvalým problémem bylo srážení páry. Museli jsme si také přinášet vodu, někdy z dost velké vzdálenosti, ale tyto těžkosti jsme společně překonávali.

Jednou v zimě jsem byla nemocná, měli jsme málo jídla a neměli jsme peníze. Zanoah si sedl na postel, vzal mě za ruku a přečetl mi Žalm 37:25: „Býval jsem mladý muž, také jsem zestárl, a přece jsem neviděl nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.“ Zadíval se na mě a řekl: „Pokud se brzo nic nestane, budeme žebrat, a neumím si představit, že by Bůh něco takového dopustil!“ Potom odešel vydávat svědectví sousedům.

Když se Zanoah v poledne vrátil, aby mi udělal něco k pití, čekala na něj obálka. Bylo v ní 50 liber od jeho otce. Před lety byl Zanoah křivě obviněn ze zpronevěry, ale nyní se potvrdila jeho nevina. Tento dar dostal jako odškodné. Přišlo to skutečně v pravý čas!

Prospěšné ponaučení

Z některých situací získáme ponaučení až po letech. Zde je příklad: V roce 1927, než jsem odešla ze školy, jsem vydala svědectví všem spolužákům a učitelům — kromě učitelky Lavinie Faircloughové. Mé životní plány nikoho nezajímaly a se slečnou Faircloughovou jsem beztak příliš dobře nevycházela, a proto jsem se rozhodla, že s ní o tom mluvit nebudu. Představte si moje potěšení a radost, když mi asi o dvacet let později maminka řekla, že se tato učitelka vrátila a navštívila všechny staré přátele a žáky, aby jim pověděla, že se nyní stala svědkem Jehovovým!

Když jsme se setkaly, vysvětlila jsem jí, proč jsem s ní tehdy o své víře a o svých životních plánech nemluvila. Tiše naslouchala a pak řekla: „Pravdu jsem hledala stále, celý život!“ Tento zážitek pro mě byl prospěšným ponaučením, že mám vydat svědectví každému, s kým se setkám, a k nikomu nemám chovat žádné předsudky.

Další válka — a pozdější zážitky

Ve třicátých letech se opět začala stahovat válečná mračna. Můj bratr Dennis, který byl o deset let mladší než já, byl zproštěn vojenské služby s podmínkou, že zůstane ve svém zaměstnání. O poznání pravdy se nikdy příliš nezajímal, a tak jsme s manželem poprosili místní průkopníky, Ruperta Bradburyho a jeho bratra Davida, aby ho navštívili. Udělali to, a zahájili s ním biblické studium. V roce 1942 byl Dennis pokřtěn, později vstoupil do průkopnické služby a v roce 1957 byl jmenován cestujícím dozorcem.

V roce 1938 se nám narodila dcera Elizabeth, a Zanoah zvětšil náš obytný vůz, protože naše rodina potřebovala víc místa. Když se nám v roce 1942 narodila druhá dcera, Eunice, viděli jsme, že bude rozumné najít si trvalejší domov. Zanoah proto na několik let průkopnickou službu přerušil a odstěhovali jsme se do malého domku nedaleko Wrexhamu. Později jsme se usadili ve městě Middlewich v sousedním hrabství Cheshire. Tam můj milovaný manžel v roce 1956 zemřel.

Obě naše dcery se staly celodobými kazatelkami evangelia a jsou šťastně vdané. Manžel Eunice je starším a oba slouží jako zvláštní průkopníci v Londýně. Manžel Elizabeth je také sborovým starším, a jsem velice ráda, že společně se svými dětmi a s mými čtyřmi pravnoučaty žijí blízko mě v Prestonu v hrabství Lancashire.

Jsem vděčná za to, že mohu dojít od dveří svého bytu přes ulici do sálu Království. V posledních letech spolupracuji se skupinou, která mluví gudžarátsky a schází se také v tomto sále. Učit se ten jazyk není snadné, protože teď trochu špatně slyším. Někdy je obtížné postřehnout ty mnohé jemné odstíny v tónech, což mladí lidé dokáží snadno. Je to náročné, ale velice mě to zajímá.

Stále ještě mohu kázat dům od domu a u sebe doma vést biblická studia. Když ke mně přijdou na návštěvu přátelé, je vždy příjemné, jestliže jim mohu vyprávět něco ze svých dávných zážitků. Mám krásné vzpomínky na téměř devadesát let společenství se svědky Jehovovými a na požehnání, kterého se mi za tu dobu dostalo, a jsem za ně velice vděčná.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Leták oznamující biblickou přednášku „Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemřou“, kterou jsem si vyslechla 14. května 1922

[Obrázek na straně 26]

Zanoah a já krátce po naší svatbě v roce 1933

[Obrázek na straně 26]

U „Alžběty“, našeho obytného vozu, který postavil můj manžel