Ani tragédie mě nezlomily — Jak mi v tom pomohla Bible?

Vypráví Enrique Caravaca Acosta

Bylo 15. dubna 1971 a já jsem jel na naši farmu, abych navštívil rodinu. Nějakou dobu jsem tam nebyl, a tak jsem se moc těšil, až všechny uvidím. Přemýšlel jsem, jestli budou doma a koho asi potkám jako prvního. Když jsem na farmu dorazil, ke svému zděšení jsem našel čtyři mrtvé lidi, včetně mé maminky. Někdo je zavraždil.

BYL jsem naprosto otřesený. Co se vlastně stalo? Co budu dělat? Nikde jsem nikoho neviděl a cítil jsem se zmatený a bezmocný. Než budu ve svém příběhu pokračovat, rád bych vám řekl něco o naší rodině. Lépe tak pochopíte, jak jsem prožíval nejen tuto tragédii, ale i ty další, které mě v životě postihly.

Našli jsme pravdu

Narodil jsem se v Quirimánu blízko města Nicoya v Kostarice a s rodiči jsem žil na naší farmě. Byli jsme katolíci, ale určité nauky se nám nelíbily a měli jsme mnoho nezodpovězených otázek.

V roce 1953, když mi bylo 37 let, k nám jednou ráno přišel Anatolio Alfaro a povzbudil nás ke studiu Bible. Přečetl nám mnoho biblických veršů a vysvětlil řadu nauk. Tatínek, maminka, jeden z mých bratrů, sestra, její kamarádka, která u nás bydlela, a já jsme seděli a naslouchali. Rozhovor trval celý den a pokračoval dlouho do noci. Pořád jsme se měli na co ptát.

Anatolio u nás přespal a strávil s námi i následující den. To, co nám říkal, nás nadchlo, a to zvláště proto, že na naše otázky odpovídal přímo z Bible. Jeho návštěva na nás hluboce zapůsobila. Přemýšleli jsme o tom, co jsme se dozvěděli, a byli jsme přesvědčeni, že jsme našli pravdu. Anatolio nám nechal několik časopisů a knih o Bibli. Po večerech jsme je společně četli a studovali, což nebylo jednoduché, protože jsme neměli elektřinu. Když jsme si sedli ke studiu, každý si vzal velký pytel od brambor a přikryl si jím nohy, aby ho neštípali komáři.

O šest měsíců později se pět členů naší rodiny dalo pokřtít, včetně mých rodičů a mne. Nadšeně jsme začali chodit dům od domu a mluvili jsme s lidmi o tom, co jsme poznali. Scházeli jsme se se skupinou svědků Jehovových ve městě Carrillo. Pěšky nám cesta trvala přibližně dvě hodiny, ale někdy jsme jeli na koni. Anatolio nás navštěvoval dál a studoval s námi Bibli. Pak se shromáždění začala konat přímo u nás doma. Kromě nás se jich účastnili tři zájemci, kteří se časem dali pokřtít. Z této skupiny se zanedlouho stal malý sbor s asi dvaceti členy.

Sloužím Bohu v ještě větší míře

O něco později odbočka svědků Jehovových v Kostarice vybídla ty, kdo k tomu měli podmínky, aby kazatelské činnosti věnovali většinu svého času. V roce 1957 jsem se do této celodobé služby zapojil. Měl jsem spoustu dramatických zážitků. Často jsem musel jít pěšky celé hodiny, abych se dostal k lidem ve venkovských oblastech. Někdy jsem nebyl vítaným hostem. Vzpomínám si, že nejméně třikrát mě vesničané ohrožovali mačetami a chtěli vědět, kdo jsem a co tam dělám.

V 50. letech bylo v Kostarice jen málo silnic, takže se většinou cestovalo po stezkách vedoucích divokou přírodou. Nebylo proto jednoduché se k lidem dostat. Do některých oblastí jsme museli jezdit na koni. Brodili jsme se přes řeky a občas jsme přespávali pod širým nebem. Život nám znepříjemňovala mračna komárů. Také jsme si museli dávat pozor na hady a krokodýly. Přesto všechno jsem měl velkou radost z toho, že jsem pomáhal druhým, aby se dozvěděli o Jehovovi Bohu. Domů jsem se vždycky vracel šťastný a spokojený, že jsem s lidmi mohl mluvit o biblické pravdě. Díky službě a každodennímu studiu Bible má láska k Jehovovi rostla a cítil jsem se k němu stále blíž.

Časem jsem dostal příležitost sloužit Bohu ještě víc. Přes deset let jsem byl cestujícím dozorcem. To znamenalo, že jsem každý týden navštívil jeden sbor v určité oblasti a povzbuzoval tam své spoluvěřící. I když jsem pak musel s tímto odvětvím služby ze zdravotních důvodů skončit, dál jsem pokračoval v celodobé službě.

Strašlivá tragédie

V roce 1971, zatímco jsem byl ve městě Nicoya, jsem se rozhodl, že se zajedu podívat k rodičům. Když jsem vešel do domu, našel jsem svou 80letou maminku ležet na zemi. Někdo ji postřelil a pobodal. Sklonil jsem se k ní a zjistil, že ještě dýchá. O chvíli později mi zemřela v náručí. Začal jsem prohledávat dům a v kuchyni jsem našel ležet kuchařku, která byla v osmém měsíci těhotenství. I ona byla mrtvá. Jako by to nestačilo, v chodbě jsem objevil zabitou křesťanku z místního sboru a v koupelně mrtvého syna kuchařky. Všichni byli brutálně pobodáni a zastřeleni. Kdo mohl něco tak strašného udělat? A proč?

Vyšel jsem ven a našel tatínka. Měl střelnou ránu na hlavě, ale ještě žil. Spěchal jsem do domu svého bratra, který bydlel asi 15 minut od rodičů, a tam jsem zjistil, že byla zabita ještě jedna žena a její syn. Ke svému zděšení jsem se dozvěděl, že vrahem byl můj 17letý mentálně postižený synovec, který nebyl svědkem Jehovovým. Z místa činu utekl, a tak policie zahájila největší pátrací akci v dějinách Kostariky.

O tom, co se stalo, se prostřednictvím médií dozvěděla celá země. Po sedmi dnech policie vraha našla. Byl ozbrojen velkým nožem a pistolí, kterou mu někdo prodal, i když věděl, že je duševně a citově narušený. Synovec byl při zatýkání zastřelen.

Než byl dopaden, mnozí mi radili, abych odjel. Báli se, že by se synovec mohl vrátit a ublížit i mně. Modlil jsem se, abych věděl, jak se rozhodnout. Cítil jsem totiž, že je potřeba, abych zůstal se zbylými členy rodiny a se spoluvěřícími. A to jsem také udělal.

Prožívám jednu tragédii za druhou

Je smutné, že za rok tatínek umřel. V následujícím roce byla zavražděna má sestra, která věrně sloužila Jehovovi Bohu. Všichni příbuzní znovu zažili šok z toho, že další člen rodiny přišel o život. Slovy se nedá popsat smutek, jaký jsme my i naši přátelé cítili. Během tohoto nesmírně náročného období jsem se plně spoléhal na Jehovu a stále jsem ho prosil o sílu.

V roce 1985 jsem se v hlavním městě San José zúčastnil třídenního školení pro křesťanské starší. Duchovně mě to hodně povzbudilo. V pondělí ráno jsem chtěl odjet domů, ale cestou na autobusové nádraží jsem byl přepaden. Útočníci mě škrtili a okradli. Stalo se to tak rychle, že jsem si ani nevšiml, jak vypadali. Od té doby už nedokážu mluvit tak, jak je v Kostarice zvykem. V naší provincii Guanacaste je běžné, že když se muži zdraví nebo chtějí upozornit na svůj příchod, mluví tak nahlas, že téměř křičí. Já jsem to uměl dobře, avšak následkem škrcení mi to už nejde.

V roce 1979 jsem si vzal za manželku Celii, křesťanku ze sousedního sboru. Celia milovala Bibli. Společně jsme si ji četli a studovali každý den. V červenci 2001 však Celia zemřela na rakovinu. Někdy se cítím osamělý, ale posiluje mě naděje na vzkříšení. (Jan 5:28, 29)

Navzdory zkouškám jsem neztratil radost

I když jsem v životě zřejmě zažil víc tragédií než většina lidí, dívám se na tyto zkoušky jako na příležitost prokázat svou víru a věrnou oddanost Jehovovi. (Jakub 1:13) Stále si připomínám, že nás všechny postihuje „čas a nepředvídaná událost“, a to mi pomáhá, abych se vyrovnaně díval na neštěstí, která jsem zažil. (Kazatel 9:11) Pamatuji také na to, že žijeme v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘, protože lidé jsou suroví, násilní a bez sebeovládání. (2. Timoteovi 3:1–5) Myslím i na příklad Božího služebníka Joba. Přestože přišel o rodinu, zdraví a majetek, prohlásil: „Ať je Jehovovo jméno nadále požehnáno.“ Jehova Joba za jeho ryzost bohatě odměnil. (Job 1:13–22; 42:12–15) Všechny tyto myšlenky z Bible mi pomáhají, abych navzdory mnoha zkouškám neztratil radost.

Jehova mě vždy podporoval, abych dokázal mít duchovní věci na prvním místě ve svém životě. Denně si čtu Bibli, což je pro mě zdrojem velké útěchy a také mi to dává sílu vytrvávat. Modlím se k Jehovovi, a díky tomu zažívám vnitřní klid. Cítím totiž „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení“. (Filipanům 4:6, 7) Mou víru posiluje i to, že chodím na křesťanská shromáždění a aktivně se jich účastním. (Hebrejcům 10:24, 25)

Je mi sice už mnoho let, ale jsem Jehovovi vděčný za to, že mám dost energie, abych mohl spolupracovat se svými duchovními bratry a sestrami, studovat s lidmi Bibli a podílet se na kazatelské službě. To, že takto pomáhám druhým, mi dodává sílu překonávat zoufalství. Ačkoli jsem v životě zažil mnoho tragédií, ze srdce Jehovovi děkuji za všechno, co pro mě udělal.a

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 20]

Denně si čtu Bibli, což je pro mě zdrojem velké útěchy a také mi to dává sílu vytrvávat

[Obrázek na straně 19]

Jeden z mých prvních biblických proslovů

[Obrázek na straně 20]

V kazatelské službě, když jsem byl mladší