Jehova slyšel moje modlitby

NÁVŠTĚVA, KTERÁ NÁM ZMĚNILA ŽIVOT

Narodil jsem se 22. prosince 1929 ve vesničce Noville blízko Bastogne v belgických Ardenách. Bylo tam jenom devět farem. Už odmalička jsem s rodiči na farmě pracoval a moc rád na to vzpomínám. S mladším bratrem Raymondem jsme každý den dojili krávy a taky jsme pomáhali při žních. V naší vesničce jsme byli všichni zvyklí držet při sobě a navzájem se podporovat.

Moji rodiče Emile a Alice byli oddaní katolíci. Každou neděli chodili na mši. Někdy okolo roku 1939 ale navštívili naši vesnici průkopníci z Anglie a nabídli tatínkovi předplatné časopisu Útěcha (dneska se jmenuje Probuďte se!). Okamžitě rozpoznal zvuk pravdy a začal si číst Bibli. Když přestal chodit do kostela, ze sousedů, kteří byli dřív přátelští, se stali zarytí odpůrci. Tlačili na něho, aby zůstal katolíkem, a často to vedlo k vyhroceným diskusím.

Když jsem viděl tatínka pod takovým tlakem, moc mě to bolelo. Právě proto jsem se upřímně modlil k Bohu o pomoc, jak jsem o tom mluvil na začátku. A když ho sousedi nakonec nechali být, spadl mi kámen ze srdce. Přesvědčilo mě to, že Jehova vyslýchá modlitby.

ŽIVOT ZA VÁLKY

Když 10. května 1940 napadli Belgii nacisté, spoustu lidí muselo utéct. Naše rodina uprchla do jižní Francie. Cestou jsme se někdy ocitli na místech, kde zrovna probíhaly prudké boje mezi německými a francouzskými vojáky.

Když jsme se později vrátili domů, zjistili jsme, že většinu věcí někdo ukradl. Jediný, kdo tam na nás čekal, byl náš pes Bobbie. Kvůli tomu všemu, co jsme zažili, jsem si říkal: Proč jsou vlastně války? Proč lidi tolik trpí?

Někdy v té době k nám chodil bratr Emile Schrantz,a věrný průkopník a starší. Jeho návštěvy nás moc povzbuzovaly. Z Bible nám ukázal, proč lidi trpí, a taky odpověděl na další moje otázky. Můj vztah s Jehovou se prohluboval a přesvědčil jsem se, že je to milující Bůh.

Ještě před koncem války jsme byli víc v kontaktu i s dalšími svědky. V srpnu 1943 měl u nás na farmě přednášku bratr José-Nicolas Minet. Zeptal se: „Kdo se chce dát pokřtít?“ Ruku zvedl můj tatínek a já. Byli jsme pokřtěni v řece nedaleko našeho domu.

V prosinci 1944 německá armáda spustila poslední velkou operaci na západní frontě známou jako bitva v Ardenách. Všechno se to odehrávalo jenom kousek od našeho domu, a tak jsme se museli asi měsíc schovávat ve sklepě. Jednoho dne, když jsem vyšel ven, abych nakrmil zvířata, dělostřelecké granáty zasáhly naši farmu a zničily střechu stodoly. Ve stáji byl i jeden americký voják, a když mě viděl, zakřičel: „K zemi!“ Přiběhl jsem k němu, lehl si na zem a on mi dal na hlavu svoji helmu, aby mě ochránil.

PŘIBLIŽUJU SE K JEHOVOVI

Po válce se nám dařilo být pravidelně v kontaktu s bratry a sestrami ze sboru v Lutychu, který byl nějakých 90 kilometrů severně od nás. Časem jsme v Bastogni mohli založit studijní skupinku. Začal jsem pracovat v daňové správě a zároveň jsem studoval práva. Později jsem pracoval jako notářský koncipient. V roce 1951 jsme v Bastogni zorganizovali malý krajský sjezd. Bylo tam asi 100 lidí, mezi nimi i horlivá průkopnice Elly Reuterová. Aby se tam dostala, jela 50 kilometrů na kole. Zanedlouho jsme se do sebe zamilovali a já ji požádal o ruku. Elly dostala pozvání do školy Gilead ve Spojených státech, a tak napsala do světového ústředí a vysvětlila, proč si myslí, že to pozvání musí odmítnout. Bratr Knorr, který tehdy vedl naši činnost, jí moc hezky odpověděl. Napsal, že jednou možná přijede do Gileadu i se svým manželem. Vzali jsme se v únoru 1953.

V tom roce jsme s Elly byli na sjezdu „Společnost nového světa“. Konal se na Yankee Stadium v New Yorku. Potkal jsem tam jednoho bratra, který mi řekl, že bych do Spojených států mohl imigrovat, a nabídl mi skvělou práci. Probrali jsme to s Jehovou a rozhodli jsme se, že jeho nabídku odmítneme a vrátíme se do Belgie. Chtěli jsme dál podporovat naši asi desetičlennou skupinku v Bastogni. Následující rok se nám narodil chlapeček Serge. Měli jsme velkou radost, ale ta bohužel netrvala dlouho, protože o sedm měsíců později onemocněl a zemřel. O naší nepředstavitelné bolesti jsme s Jehovou mluvili v modlitbě. Velkou sílu nám dávala naděje na vzkříšení.

CELODOBÁ SLUŽBA

V říjnu 1961 jsem našel práci na částečný úvazek, díky které bych se mohl pustit do průkopnické. Ten samý den mi ale zavolal služebník belgické pobočky. Zeptal se, jestli bych mohl začít sloužit jako krajský služebník (dneska se mu říká krajský starší). A já se ho zeptal: „Nemohli bychom být nejdřív průkopníci, než to přijmeme?“ Bratři nám vyhověli. Po osmi měsících v průkopnické jsme v září 1962 začali s krajskou službou.

Po dvou letech krajské služby nás pozvali do betelu v Bruselu. S tímhle novým úkolem jsme začali v říjnu 1964 a Jehova nám obrovsky požehnal. Krátce potom, co v roce 1965 navštívil náš betel bratr Knorr, jsem byl k mému velkému překvapení jmenován služebníkem pobočky. Později jsme byli s Elly pozvaní do 41. třídy školy Gilead. To, co bratr Knorr řekl před 13 lety, se splnilo. Po škole jsme se vrátili do belgického betelu.

HÁJÍM PRÁVA JEHOVOVA LIDU

Moc si vážím toho, že jsem za ty roky mohl využít právnické vzdělání, abych hájil naše právo na náboženskou svobodu v Evropě a jinde. (Filip. 1:7) Díky tomu jsem se setkal s představiteli víc než 55 zemí, kde byla naše činnost omezená nebo zakázaná. V takových situacích jsem nezdůrazňoval svoje právnické zkušenosti, ale představoval jsem se jako Boží služebník. Spoléhal jsem se na Jehovu a vždycky se k němu modlil, protože jsem věděl, že „královo [nebo soudcovo] srdce je jako proudy vody v Jehovově ruce. Vede ho tam, kam si přeje.“ (Přísl. 21:1)

Jeden ze zážitků, na které nikdy nezapomenu, bylo setkání s členem Evropského parlamentu. Po několika žádostech o schůzku konečně souhlasil. Řekl mi: „Mám na vás pět minut. Ani o vteřinu víc.“ Sklonil jsem hlavu a začal se modlit. Nervózně se mě zeptal, co to dělám. Zvedl jsem hlavu a odpověděl: „Děkoval jsem Bohu, protože jste jeho služebník.“ „Jak to myslíte?“ zeptal se. V Bibli jsem mu ukázal Římanům 13:4. Byl protestant, takže ho tenhle verš zaujal. K čemu to vedlo? Dal mi půl hodiny a naše setkání přineslo skvělé výsledky. Dokonce se o svědcích s úctou vyjádřil.

Během těch let vedl Jehovův lid v Evropě hodně právních bitev. Týkaly se křesťanské neutrality, péče o dítě, daní a jiných věcí. Byla pro mě velká čest, že jsem u spousty z nich mohl být a na vlastní oči vidět, jak nám Jehova pomohl zvítězit. Svědkové Jehovovi u Evropského soudu pro lidská práva vyhráli víc než 140 případů!

VĚTŠÍ SVOBODA NA KUBĚ

V 90. letech jsem spolupracoval s bratrem Philipem Brumleym ze světového ústředí a bratrem Valterem Farnetim z Itálie. Naším úkolem bylo pomoct bratrům a sestrám na Kubě, aby mohli Jehovu svobodněji uctívat, protože tam naše dílo bylo omezené. Napsal jsem na kubánskou ambasádu v Belgii a pak se setkal s úředníkem, který se měl naší žádosti věnovat. Měli jsme za cíl vysvětlit nedorozumění, která tam vedla k omezení naší činnosti. Ale během prvních schůzek se nám to moc nedařilo.

Modlili jsme se k Jehovovi a pak jsme požádali o povolení poslat na Kubu 5 000 Biblí. Povedlo se. Bible v pořádku dorazily a dostaly se až k bratrům a sestrám. Usoudili jsme, že Jehova našemu úsilí žehná. A tak jsme požádali o další povolení – tentokrát na 27 500 Biblí. I tahle žádost prošla. Měl jsem velkou radost, že jsme mohli pomáhat našim drahým bratrům a sestrám na Kubě, aby každý měl svoji vlastní Bibli.

Kvůli tomu, aby mohli bratři svobodněji sloužit Jehovovi, jsem Kubu častokrát navštívil. Přitom se mi podařilo navázat dobré vztahy s mnoha vládními úředníky.

POMOC PRO BRATRY VE RWANDĚ

V roce 1994 bylo během etnického násilí ve Rwandě zavražděno víc než milion lidí. Při téhle genocidě Tutsiů přišli o život i někteří naši bratři a sestry. Brzo byla vytvořena skupina bratrů, kteří měli pro místní svědky zajistit humanitární pomoc.

Když naše skupina dorazila do hlavního města Kigali, zjistili jsme, že překladatelská kancelář a sklad publikací jsou prostřílené skrz naskrz. Slyšeli jsme mnoho příběhů o bratrech a sestrách, kteří byli zavražděni mačetami. Ale taky jsme slyšeli, jak si bratři pomáhali a projevovali si lásku. Třeba jsme se setkali s jedním tutsijským bratrem, kterého 28 dní ukrývali v jámě na dvoře manželé z kmene Hutu. V Kigali jsme se setkali s více než 900 bratry a sestrami a ze všech sil jsme se je snažili duchovně povzbudit a utěšit.

Potom jsme cestovali do sousedního Zairu, dnešní Konžské demokratické republiky. Věděli jsme, že do uprchlických táborů nedaleko Gomy uteklo spoustu rwandských svědků, které jsme chtěli najít, ale nebylo to vůbec jednoduché. A tak jsme se modlili k Jehovovi, aby nám pomohl. Najednou jsme uviděli muže, který šel směrem k nám. Zeptali jsme se ho, jestli nezná nějaké svědky Jehovovy. „Ano, já jsem svědek,“ odpověděl. „Rád vás zavedu k bratrům z humanitárního výboru.“ Tohle setkání nás moc povzbudilo. Pak jsme mohli duchovně posílit asi 1 600 uprchlíků. Taky jsme jim přečetli dopis od vedoucího sboru. Mimo jiné v něm bylo: „Pořád se za vás modlíme. Jsme si jistí, že Jehova na vás nezapomene.“ Když to slyšeli, dojalo je to. Bratři z vedoucího sboru měli pravdu. Dneska ve Rwandě šťastně slouží Jehovovi víc než 30 000 svědků!

JSEM ROZHODNUTÝ ZŮSTAT JEHOVOVI VĚRNÝ

V roce 2011, skoro po 58 letech manželství, jsem přišel o svoji milovanou Elly. Říkal jsem Jehovovi, jak moc mě to bolí, a on mě utěšil. Taky mi hodně pomáhalo, že jsem mohl mluvit s druhými o dobré zprávě.

Teď je mi přes 90, ale s kázáním jsem nepřestal. Do služby chodím každý týden. Kromě toho mám velkou radost, že můžu v belgické pobočce pomáhat v právním oddělení, dělit se o svoje zkušenosti a duchovně povzbuzovat mladé lidi.

Od chvíle, kdy jsem se k Jehovovi poprvé pomodlil, uplynulo nějakých 84 let. Byl to začátek úžasné cesty, na které jsem se k němu pořád přibližoval. Jsem mu moc vděčný, že celou tu dobu naslouchal mým modlitbám. (Žalm 66:19)b