17 I můj duch je zlomen,+ mé vlastní dny jsou uhašeny;
pro mne je hřbitov.+
2 Jistě se mi posmívají,+
a mé oko pobývá uprostřed jejich vzpurného chování.
3 Prosím, zaruč se přece za mne u sebe.+
Kdo jiný se mi zaváže podáním ruky?+
4 Vždyť jsi uzavřel jejich srdce rozvaze.+
Proto je nevyvyšuješ.
5 Snad poví druhům, aby si vzali své podíly,
ale právě oči jeho synů selžou.+
6 A vystavil mě jako příslovečné rčení+ národů,
takže se stávám někým, komu se plivá do obličeje.+
7 A mrzutostí se mi kalí oko,+
a mé údy jsou všechny jako stín.
8 Přímí lidé na to zírají v ohromení,
a dokonce i nevinný se vzrušuje nad odpadlíkem.
9 Spravedlivý se pevně drží své cesty+
a ten, kdo [má] čisté ruce,+ stále roste v síle.+
10 Vy však můžete všichni začít znovu. Tak pojďte dál, prosím,
jelikož mezi vámi nenacházím nikoho moudrého.+
11 Mé vlastní dny prošly,+ mé vlastní plány jsou roztrhány,+
přání mého srdce.
12 Noc stále vydávají za den:+
‚Světlo je blízko, protože [je] tma.‘
13 Jestliže stále čekám, mým domem je šeol;+
ve tmě+ si budu muset ustlat lože.
14 Na jámu+ budu muset zavolat: ‚Jsi můj otec!‘
Na larvu:+ ‚Má matko a má sestro!‘
15 Tak kde tedy je má naděje?+
A má naděje — kdo na ni hledí?
16 K závorám šeolu sejdou,
až všichni spolu budeme muset sestoupit právě do prachu.“+