Zbožné chování vůči ostatním

„Píši ti. . . , abys věděl, jak se máš chovat v Boží domácnosti, kterou je sbor.“ — 1. Timoteovi 3:14, 15.

1, 2. Jak nám Bible může pomoci v jednání s druhými?

K PROSPĚCHU, který mají křesťané ze studia Bible, patří i to, že se učí zbožně jednat s jinými lidmi. I osoby neobeznámené s křesťanstvím nebo s Biblí uznávají moudrost a praktičnost rady: „Jak tedy chcete, aby lidé jednali s vámi, stejně jednejte s nimi.“ — Luk. 6:31.

² Bible poskytuje mnohem víc než jen obecné zásady chování k druhým. Radí nám, jak bychom se měli chovat k jednotlivcům, kteří jsou k nám v určitém vztahu, nebo jak jednat v určitých situacích. Dává například křesťanské manželce rady, jak se má chovat ke svému nevěřícímu manželu, radí nám, jak se máme chovat k poníženým nebo ke druhému pohlaví. (1. Petra 3:1–6; Žalm 41:1; 41:2, „KB“, 3. Mojž. 19:14; 1. Tim. 5:1, 2) Písmo také nabízí mnoho zdravých rad o tom, jak bychom se měli „chovat v Boží domácnosti, kterou je sbor“. — 1. Tim. 3:15.

3. Proč potřebujeme Boží vedení, pokud jde o naše chování?

³ Uplatňovat takové božské rady je životně důležité, protože Boží slovo naznačuje, že Bůh nás bude zčásti soudit na základě toho, jak se chováme k druhým. (Mat. 18:35; 25:40; Zjev. 2:23) Místo abychom se dali vést buď tím, co říká nějaký člověk, nebo svými emocemi a tím, co „pociťujeme“ jako vhodné, měli bychom mít postoj Davidův: „Způsob, abych poznal tvé vlastní cesty, Jehovo; uč mne svým stezkám. Způsob, abych chodil v tvé pravdě, a uč mne, neboť ty jsi můj Bůh záchrany.“ — Žalm 25:4, 5; 139:17, 21.

JAK JEDNAT S HŘÍŠNÍKY

4. Proč je zapotřebí vědět, jak máme jednat s hříšníky?

⁴ Jako Adamovi potomci všichni lidé „zhřešili a nedosahují Boží slávy“. (Řím. 3:23; 5:12) Naše situace však není beznadějná, protože „Kristus Ježíš přišel do světa, aby zachránil hříšníky“. Každý, kdo to uznává a kdo v Krista věří, může dosáhnout odpuštění, třebaže žil v minulosti hříšně. — 1. Tim. 1:12–16; 1. Kor. 6:9–11; Sk. 10:43; Řím. 6:12–14.

5. Co je třeba udělat, když se křesťan dopustí závažného hříchu?

⁵ Ale co když nějaká osoba nejprve činila pokání, uvěřila v Krista, stala se pokřtěným křesťanem, a pak podlehne slabosti nebo klopýtne a upadne do závažného hříchu? Ještě stále jí může být odpuštěno, jako bylo odpuštěno i apoštolu Petrovi, když zapřel Ježíše. Jestliže ses dozvěděl o spolukřesťanovi, který podlehl závažnému hříchu, co uděláš? Z pravé lásky bys jistě chtěl, aby se mu dostalo duchovní pomoci. Prostředkem k poskytnutí takové pomoci jsou často oddaní duchovní starší neboli dozorci ve sboru. Co má být cílem takové pomoci? Aby byl chybující křesťan duchovně obnoven. — Gal. 6:1; 1. Jana 5:16; 2. Tim. 2:23–26; Juda 23.

6. Když se křesťan, který se provinil závažným hříchem, nekaje, jakého zásahu je třeba?

⁶ Někdy se ovšem stane, že osoba, která po řadu let chodila po cestě pravého křesťanství, z této cesty sejde, dopouští se bezbožného chování a pak se nekaje navzdory upřímným snahám starších, kteří jí pomáhají. Bible ukazuje, že se to stávalo v prvním století, a stává se to i dnes. (2. Petra 2:10–20) Co je pak nutno udělat? Bůh ve své dokonalé moudrosti a spravedlnosti nařizuje, že je třeba učinit rozhodný krok k ochraně mravní a duchovní čistoty sboru. Tento krok může také provinilcem natolik otřást, že ho přivede k rozumu. Boží slovo přikazuje: „Odstraňte toho zlého člověka ze svého středu.“ To znamená: ‚Vylučte ho z křesťanského sboru.‘ — 1. Kor. 5:13; 1. Tim. 1:20; srovnej 5. Mojžíšovu 17:7.

7. Jaký druh otázek vyvstává vzhledem k osobě, která byla vyloučena ze sboru?

⁷ Je smutné, když si něčí chování a postoj vyžádá takový zásah, ale jestliže již byl vyloučen, jak se na něho mají dívat loajální členové sboru a jak se k němu mají chovat? Měli by se k němu chovat jako ke každému sousedovi, kolegovi v práci nebo k člověku, kterého potkají na ulici? Když takového vyloučeného potkají, měli by jej přátelsky pozdravit nebo se s ním zapovídat? A měli by pro něho pracovat nebo ho zaměstnat? Do jaké míry by měli křesťanští rodiče nebo jiní příbuzní pěstovat výměnu myšlenek nebo mít společenství s takovým jedincem? Vyvstává mnoho podobných otázek. Jak můžeme být vděčni, že nám Jehova Bůh opatřuje vedení ohledně našeho jednání s vyloučeným provinilcem!

JEŽÍŠOVA RADA O PROVINILCÍCH

8, 9. a) Jakou radu dal Ježíš o někom, kdo zhřešil? b) O jakém druhu hříchu zde Ježíš mluvil?

⁸ V době, kdy Bůh ještě jednal s Židy jako se svým lidem, poskytl Ježíš radu ohledně toho, kdo zhřešil. Kristovi učedníci, sami Židé, chápali tuto radu ve světle existující situace v židovské společnosti. Užitek ovšem můžeme mít i my, protože rada, kterou dal Ježíš, platila i později, kdy byl Bohem založen křesťanský sbor. (Mat. 21:43) Kristus začal: „Zhřeší-li tvůj bratr, jdi a poukaž otevřeně na jeho chybu mezi čtyřma očima. Vyslechne-li tě, získal jsi svého bratra.“ — Mat. 18:15.

⁹ Ježíš zřejmě nemluvil o „hříchu“ ve smyslu nějakého drobného osobního přestupku, o jakých čteme u Filipenským 4:2, 3. (Srovnej Přísloví 12:18.) Ukazuje se, že spíše mínil takové hříchy, jako byl podvod nebo pomluva, hříchy dostatečně vážné, aby mohly vést k vyloučení ze sboru.a Může-li ten, proti komu se zhřešilo, vyřešit záležitost osobním přístupem, ‚získá svého bratra‘; když hříšník projeví pokání ze srdce a pokusí se křivdu napravit, není třeba postupovat dál.

10, 11. Když tento první krok selže, co bude druhým krokem?

¹⁰ Ale co když tento krok selže? Ježíš pokračoval: „Jestliže tě však [hříšník] nevyslechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby každá věc byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků.“ — Mat. 18:16.

¹¹ Ti, které vzal s sebou, měli být „svědky“, a ne pouhými neutrálními stranami, které se pokoušejí zprostředkovat smíření. Zdá se, že by to mohli být jednotlivci, kteří byli ‚svědky‘ nesprávného jednání, kteří například věděli o finanční dohodě, když byla uzavírána, a tak jsou schopni dosvědčit, zda došlo k podvodu. Nebo je-li dokladem nesprávného jednání smlouva či něco podobného, mohli by být přizváni duchovně způsobilí bratři, kteří mají zkušenosti v takových situacích. Ti se pak mohou stát svědky faktů a toho, co obviněný během tohoto setkání řekne, pro případ, že by musel být učiněn poslední krok.

12. Jaký by měl být podle Ježíše poslední krok?

¹² Jako poslední krok vzhledem k hříšníku uvedl Ježíš: „Jestliže je nevyslechne, mluv ke sboru. Nevyslechne-li ani sbor, ať je pro tebe jako člověk z národů a jako výběrčí daní.“ (Mat. 18:17) Ano, posledním úsilím odvrátit hříšníka od jeho cesty bude to, že je celá záležitost předložena duchovně starším mužům ve sboru. Ti zjistí fakta a vyslechnou výpověď svědků. Budou také schopni provinilce pokárat Božím slovem. Jestliže by se však odmítl kát, jednali by ku prospěchu sboru a potrestali by ho vyloučením, aby sbor ochránili před jeho nebezpečným vlivem.

ŽÁDNÁ NELIDSKOST VŮČI DRUHÝM

13, 14. Jak si můžeme být jisti, že Ježíš neschvaloval nelidskost vůči druhým?

¹³ Když porozumíme Ježíšovým slovům: „Ať je pro tebe jako člověk z národů a jako výběrčí daní“, pomůže nám to určit, jak se máme k takové osobě chovat. V pozdějších stoletích vyjadřovali někteří rabíni skutečně extrémní názory, jako že by Žid neměl pomoci pohanu ani v nebezpečí smrti. Takovou bezcitnost ovšem projevovali nejen vůči pohanům. V Ježíšově podobenství o opravdovém bližním odmítl například levita i kněz pomoc raněnému židovskému spoluobčanu, ačkoli Samaritán to později učinil. — Luk. 10:29–37.

¹⁴ Ježíš ovšem u Matouše 18:17 nemohl mínit, že by jeho učedníci měli zavrhnout skutek lidské laskavosti, jako například v případě nehody nebo zoufalé tísně. Ježíš takovou laskavost některým pohanům projevil. Učinil to například pro jednu Syroféničanku. Ježíš, jeho učedníci i žena sice uznali, že její situace je nezvyklá, protože ona byla pohanka a Ježíš byl poslán k Židům, ale Kristus přesto uzdravil její dceru. (Mat. 15:21–28; Mar. 7:24–30) Podobnou lidskou laskavost projevil Ježíš, když ho římský důstojník snažně prosil, aby uzdravil jeho ochromeného a trpícího otroka. Důstojník připustil, že neočekává, že Ježíš, židovský učitel, vstoupí do jeho domu. Přesto „starší muži ze Židů“ Ježíše prosili, aby prokázal tomuto dobrému pohanu milosrdenství, a Ježíš to učinil. (Luk. 7:1–10; Mat. 8:5–13) Svým výrokem o tom, že někdo je jako „člověk z národů a jako výběrčí daní“, Ježíš nezakázal projevy milosrdné laskavosti. Co měl tedy na mysli?

„JAKO VÝBĚRČÍ DANÍ“

15. Jak Židé pohlíželi na výběrčí daní a jak s nimi zacházeli?

¹⁵ Jak vůbec pohlíželi Židé na výběrčí daní a jak s nimi zacházeli?

„Publikáni [výběrčí daní] z Nového zák[ona] byli považováni za zrádce a odpadlíky poskvrněné častým stykem s pohany a za dobrovolné nástroje utlačovatele. Byli řazeni k hříšníkům. . . k nevěstkám. . . k pohanům. . . Byli ponecháni sami sobě, spořádaně žijící lidé se od nich drželi stranou, a tak jediné přátele nebo společníky nacházeli mezi těmi, kdo byli vyvrženci jako oni.“ — „Cyclopaedia“ od M’Clintocka a Stronga, sv. 8, s. 769, angl.

Ano, Ježíšovi posluchači dobře věděli, že se Židé všeobecně vyhýbají výběrčím daní. Jen neochotně s nimi Židé udržovali obchodní styky, když platili zákonem požadované daně.

16, 17. Jak se choval k některým výběrčím daní Ježíš?

¹⁶ ‚Ale,‘ zeptá se snad někdo, ‚nescházel se snad Ježíš s výběrčími daní?‘ Prozkoumejme tedy fakta.

¹⁷ Jako „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ byl Ježíš světlem pro všechny lidi, třebaže se během své pozemské služby soustřeďoval na Židy. (Jan 1:29; 8:12; Iz. 42:1, 6, 7; Mat. 10:5, 6; 15:24) Byl podobný lékaři, když pomáhal hlavně Židům, kteří ho potřebovali nejvíce; patřili mezi ně hříšníci jako nevěstky, opilci a výběrčí daní, kteří často užívali nepoctivých prostředků. Jedním z těch, kteří reagovali na nové poselství o záchraně, jež přinesl Ježíš, byl opovrhovaný výběrčí daní Matouš Levi. Pozval Ježíše do svého domu na hostinu, čímž on sám i jiní výběrčí daní mohli uslyšet více podivuhodných nových pravd. (Luk. 5:27–32; 19:1–10) Byli to muži, kteří ‚hřešili ve své nevědomosti‘, ale kteří byli ochotni učinit kroky, aby byly jejich hříchy „vymazány“. — Sk. 3:19; Žid. 9:7.

18. Proč nebylo Ježíšovo jednání s některými výběrčími daní vzorem pro to, co řekl u Matouše 18:17?

¹⁸ Ježíšova snaha vydat svědectví výběrčím daní, kteří „se k němu přibližovali“ a ‚následovali ho‘, nebyla ovšem vzorem, jak zacházet s nekajícími hříšníky. (Mar. 2:15; Luk. 15:1) Jak si tím můžeme být jisti? Třebaže Kristus s takovými výběrčími daní jedl, nařídil apoštol Pavel, že křesťané ‚nesmějí ani jíst‘ s hříšníkem, který byl vyloučen ze sboru. (1. Kor. 5:11) Ježíš tudíž řekl svým učedníkům, aby s nekajícími provinilci jednali tak, jak přirozeně oni sami pohlíželi na výběrčí daní své doby. Například překlad R. F. Weymoutha zní: „Pohlížej na něho tak, jak se ty díváš na pohana nebo výběrčího daní.“ — Srovnej „Novou mezinárodní verzi“, „Novou anglickou bibli“.

JAK SE POHLÍŽELO NA POHANY A JAK SE S NIMI JEDNALO?

19. Co ukazuje Bible o vztahu mezi Židy a Nežidy?

¹⁹ Apoštolové, kteří slyšeli Ježíšova slova, jež jsou zaznamenána u Matouše 18:17, byli Židé a věděli, že jejich krajané se s pohany společensky nestýkají. Zákon rozlišoval mezi Židy a pohany a tím sloužil k tomu, že udržoval Izraelity oddělené od okolních národů. (5. Mojž. 7:1–4; 4. Mojž. 15:37–41; Ef. 2:11–14) Při pasach roku 33 n. l. nechtěli Židé vejít do paláce římského místodržitele, „aby se neposkvrnili“. (Jan 18:28) A propast mezi Židy a Samaritány, kteří dokonce přijímali Pentateuch, byla tak hluboká, že žena u studny v Samařsku vyjádřila překvapení, že ji Ježíš, ‚ač je Žid‘, žádá o vodu. — Jan 4:9.

20. Co se lze dozvědět z Petrovy zkušenosti s Korneliem o tom, jak Židé jednali s osobami z národů?

²⁰ V roce 36 n. l., když Bůh zamýšlel ukázat, že neobřezaní pohané mohou být přijímáni jako dědici království, vedl apoštola Petra k římskému důstojníku Korneliovi. Ale Petr Korneliovi řekl: „Dobře víte, že je pro Žida nezákonné, aby se připojil nebo přiblížil k člověku jiné rasy.“ (Sk. 10:28) Petrova poznámka ukazuje, jak hluboce si Židé uvědomovali, že by nemělo existovat žádné bratření s člověkem z národů. Když se rozšířilo, že Petr šel ke Korneliovi, někteří židovští křesťané měli velké námitky, že Petr „vstoupil do domu lidí, kteří nebyli obřezáni, a jedl s nimi“. Ano, Židé to považovali za pohoršení, jestliže někdo pobýval a jedl s „člověkem z národů“. — Sk. 11:1–3; srovnej Galatským 2:12.

21. Jak tedy chápeš Ježíšovo prohlášení, že nekající hříšník je „jako člověk z národů a jako výběrčí daní“?

²¹ Tak nám tedy Písmo pomáhá porozumět Ježíšově radě, co znamená zacházet s nekajícím hříšníkem, který odmítl vyslechnout sbor, ‚jako s člověkem z národů a jako s výběrčím daní‘. Uplatňovat dnes Kristovu radu jistě neznamená, že bychom na provinilce měli pohlížet jako na běžného spoluobčana, protože tak učedníci nerozuměli tomu, co Ježíš řekl. Lépe všemu porozumíme, prozkoumáme-li další rady v Křesťanských řeckých písmech, které nám dnes pomohou vyrovnat se se skutečnými životními situacemi, jež se týkají osob vyloučených z křesťanského sboru.

Odnětí pospolitosti — Jak se na ně dívat?

„Jehovo. . . kdo bude přebývat na tvé svaté hoře? Ten, kdo chodí bezúhonně a koná spravedlnost.“ — Žalm 15:1, 2.

1, 2. Jak víme, že Bůh očekává od svých ctitelů, že budou dodržovat jeho měřítka?

JEHOVA je spravedlivý a svatý. Přestože je k nedokonalým lidem milosrdný a chápavý, očekává, že ti, kteří ho uctívají, budou zrcadlit jeho svatost tím, že se budou snažit dodržovat jeho spravedlivá měřítka. — Žalm 103:8–14; 4. Mojž. 15:40.

² Izraelita, který vědomě porušil Boží příkazy, jako třeba o odpadnutí, cizoložství nebo vraždě, měl být odříznut, usmrcen. (4. Mojž. 15:30; 35:31; 5. Mojž. 13:1–5; 3. Mojž. 20:10) Toto neochvějné dodržování Božích rozumných a spravedlivých měřítek bylo k dobru všem Izraelitům, protože pomáhalo udržovat čistotu sboru. Sloužilo k tomu, aby každého odradilo od šíření zkaženosti mezi lidem, který nesl Boží jméno.

3. Jaká byla situace Žida vyloučeného ze synagógy?

³ V prvním století n. l. neměli Židé pod římskou správou autoritu odsuzovat k trestu smrti. (Jan 18:28–31) Žid, který se provinil porušením Zákona, mohl však být vyloučen ze synagógy. Toto přísné potrestání vedlo k tomu, že ostatní Židé se vyloučené osobě vyhýbali a odvraceli se od ní. Říká se, že s ní ani neobchodovali, a prodávali jí pouze to nejnutnější k životu.a — Jan 9:22; 12:42; 16:2.

4, 5. Jak měl křesťanský sbor jednat s nekajícím hříšníkem?

⁴ Když se utvořil křesťanský sbor, nahradil židovský národ jako nositel Božího jména. (Mat. 21:43; Sk. 15:14) Od křesťanů se tedy mohlo právem očekávat, že budou zachovávat Jehovovu spravedlnost. Apoštol Petr napsal: „Ve shodě s tím svatým, který vás povolal, staňte se i vy sami svatými ve svém celém chování, protože je psáno: ‚Máte být svatí, protože já jsem svatý.‘ “ (1. Petra 1:14–16) Jehova svůj lid miluje a chce chránit čistotu křesťanského sboru. Nastínil tedy opatření, jak zavrhnout neboli vyloučit osobu, která setrvává v jednání, jež zneuctívá Boha a ohrožuje sbor.

⁵ Apoštol Pavel radil: „Člověka, který vytváří sektu, po prvním a druhém napomenutí zavrhni, protože víš, že takový člověk sešel s cesty a hřeší, a tím se sám odsuzuje.“ (Tit. 3:10, 11) Ano, duchovní starší, jako byl Titus, se zprvu snaží láskyplně pomoci provinilci. Nebude-li reagovat na jejich pomoc a pokračuje v „hřešení“, mají autoritu svolat výbor starších, aby ‚soudili lidi, kteří jsou uvnitř‘. (1. Kor. 5:12, „Žilka“). Láska k Bohu a čistotě jeho lidu vyžaduje, aby ti, „kteří jsou uvnitř“ sboru, takového člověka zavrhli.

6. Proč bylo správné a oprávněné vyloučit nekající hříšníky?

⁶ V prvním století se vyskytli takoví provinilci. Byli to například Hymeneus a Alexandr, muži, kteří „zakusili ztroskotání své víry“. Pavel řekl: „Já je předal satanovi, aby se ukázňováním naučili nerouhat se.“ (1. Tim. 1:19, 20) Vyloučení těch dvou mužů bylo přísným potrestáním či ukázněním, trestem, který je mohl naučit nerouhat se svatému a živému Bohu. (Srovnej Lukáše 23:16, kde je použito řeckého slova často překládaného „kázeň“.) Bylo správné, aby byli tito rouhači vydáni satanově autoritě, vrženi do tmy světa ležícího pod satanovým vlivem. — 2. Kor. 4:4; Ef. 4:17–19; 1. Jana 5:19; srovnej Skutky 26:18.

JAK JEDNAT S VYLOUČENÝMI

7, 8. Jak můžeme určit, jak se chovat k vyloučenému?

⁷ Mohou však vyvstat otázky, jak bychom měli jednat s bývalým členem, který byl vyloučen. Můžeme být vděčni, že Bůh poskytl ve svém Slově odpovědi a vodítko, o nichž si můžeme být jisti, že jsou dokonalé, spravedlivé a podle práva. — Jer. 17:10; 5. Mojž. 32:4.

⁸ Kdysi pěstoval jeden muž v korintském sboru nemravnost a zřejmě se nekál. Pavel napsal, že tento muž má být ‚odstraněn z jejich středu‘, protože se podobal troše kvasu, která může zkvasit neboli zkazit celé těsto. (1. Kor. 5:1, 2, 6) Mělo se však s ním, když byl vyloučen, jednat jako s běžným člověkem ze světa, s nímž se mohli křesťané potkat v sousedství nebo v denním životě? Všimni si toho, co Pavel řekl.

9. Jakou radu dal Pavel o jednání s nespravedlivými osobami všeobecně?

⁹ „Ve svém dopise jsem vám napsal, abyste se přestali směšovat se smilníky, ne ve smyslu úplně se smilníky tohoto světa nebo chamtivci a vyděrači nebo modláři. Jinak byste skutečně museli vyjít ze světa.“ (1. Kor. 5:9, 10) V těchto slovech Pavel realisticky uznal, že většina osob, s nimiž se v denním životě stýkáme, nikdy o Boží cestě neslyšela ani po ní nešla. Mohou být smilníky, vyděrači nebo modláři, takže to nejsou osoby, které by si křesťané volili za pravidelné, důvěrné společníky. Žijeme na této planetě stále mezi lidmi a musíme se proto s takovými osobami stýkat a mluvit s nimi v práci, ve škole či v místě bydliště.

10, 11. Proč mají křesťané jednat odlišně vůči hříšníku, který byl vyloučen?

¹⁰ V následujícím verši staví Pavel proti tomu to, jak by se měli křesťané chovat k někomu, kdo býval křesťanským „bratrem“, ale byl pro špatné jednání vyloučen ze sboru: „Ale nyní vám píšu, abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem a kdo je smilník nebo chamtivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo vyděrač, abyste s takovým mužem nejedli.“ — 1. Kor. 5:11.

¹¹ Vyloučená osoba není jen člověk ze světa, který nepoznal Boha a nešel zbožnou životní cestou. Ne, takový jednotlivec poznal cestu pravdy a spravedlnosti, ale opustil tuto cestu a nekajícně šel za hříchem až tak daleko, že musel být vyloučen. Proto se s ním má zacházet odlišně.b Petr mluvil o tom, jak se takoví bývalí křesťané liší od průměrného „člověka z ulice“. Apoštol řekl: „Jestliže potom, co unikli poskvrnám světa přesným poznáním Pána a zachránce Ježíše Krista, se opět zapletli právě do těchto věcí a jsou jimi přemoženi, jistě se pro ně stala jejich konečná situace horší než počáteční. . . Stalo se jim to, co říká pravé přísloví: ‚Pes se vrátil ke svému vlastnímu zvratku a vykoupaná svině k válení v blátě.‘ “ — 2. Petra 2:20–22; 1. Kor. 6:11.

12. a) Proč je „odnětí pospolitosti“ vhodný pojem? b) Co ukazují dějiny o tom, jak ti, kdo se prohlašovali za křesťany, jednali v raných dobách s hříšníky?

¹² Ano, Bible přikazuje křesťanům, aby nepěstovali společnost či pospolitost s osobou, která byla vyloučena ze sboru. „Odnětí pospolitosti“ je tedy vhodný název, který dali svědkové Jehovovi vyloučení takového nekajícího hříšníka a tomu, že se mu pak vyhýbají. Jejich odmítání pěstovat pospolitost s vyloučeným na jakékoli duchovní či společenské úrovni zrcadlí věrnost Božím měřítkům a poslušnost Božímu příkazu v 1. Korintským 5:11, 13. To je v souladu s Ježíšovou radou, aby se na takového pohlíželo stejně, jako pohlíželi Židé jeho doby na „člověka z národů“. Nějaký čas po smrti apoštolů se zřejmě ti, kdo se prohlašovali za křesťany, drželi tohoto biblického postupu.c Jak se ale v tomto ohledu podřizují srozumitelným Božím nařízením mnohé dnešní církve?

TI, KTEŘÍ SE SAMI ODDĚLUJÍ

13. Co by se mělo dělat, když někdo zeslábne a je nečinný?

¹³ Křesťan může duchovně zeslábnout, například protože pravidelně nestuduje Boží slovo, má osobní problémy nebo zakouší pronásledování. (1. Kor. 11:30; Řím. 14:1) Přestane se třeba podílet na křesťanských shromážděních. Co dělat? Vzpomeň si, že v noci, kdy byl Ježíš zatčen, jej jeho apoštolové opustili. A přesto Kristus vybídl Petra: „Až se jednou vrátíš, posiluj své bratry [kteří Ježíše také opustili].“ (Luk. 22:32) Proto mohou křesťanští starší nebo druzí zajít na návštěvu a z lásky pomáhat tomu, kdo zeslábl a je nečinný. (1. Tess. 5:14; Řím. 15:1; Žid. 12:12, 13) Ale jiné je, když se někdo odřekne svého křesťanství a oddělí se.

14. Jak se může někdo sám oddělit?

¹⁴ Ten, kdo byl pravým křesťanem, se může zříci cesty pravdy a prohlásit, že se už nepokládá za jednoho z Jehovových svědků a nechce tak být nazýván. Když nastane tento řídký případ, potom se osoba, která se zříká svého postavení křesťana, s rozmyslem odděluje od sboru. Apoštol Jan napsal: „Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli bývali našeho druhu, byli by zůstali s námi.“ — 1. Jana 2:19.

15, 16. a) Jak ještě se může někdo oddělit? b) Jak by měli křesťané pohlížet na oddělené osoby a jak by s nimi měli jednat?

¹⁵ Někdo se také může zříci svého místa v křesťanském sboru svými skutky, například tím, že vstoupí do organizace, jejíž cíle jsou neslučitelné s Biblí. Tím se staví pod Boží soud. (Srovnej Zjevení 19:17–21; Izaiáše 2:4.) Když se tedy ten, kdo byl křesťanem, rozhodne připojit k osobám, které Bůh neschvaluje, bylo by vhodné, aby sbor krátkým oznámením potvrdil, že se tento člověk oddělil a není již jedním ze svědků Jehovových.

¹⁶ Na osoby, které úmyslným zavržením víry a nauk svědků Jehovových prokáží, že „nebyli našeho druhu“, by se tedy mělo pohlížet jako na ty, kteří byli vyloučeni pro nesprávné jednání, a tak by se s nimi také mělo jednat.

SPOLUPRÁCE SE SBOREM

17, 18. Co zahrnuje naše spolupráce se sborem v otázce odnětí pospolitosti?

¹⁷ Ačkoli se křesťané radují z duchovního společenství, když rozmlouvají o Bibli nebo ji studují se svými bratry či zájemci, nechtěli by mít takové společenství s vyloučeným hříšníkem (nebo s někým, kdo se odřekl víry a nauk svědků Jehovových a oddělil se). Vyloučený byl ‚zavržen‘, ‚sám se odsuzuje‘, protože „hřeší“, a členové sboru Boží rozsudek přijímají a zastávají se ho. Odnětí pospolitosti ovšem naznačuje víc než jen to, že končí duchovní společenství. — Tit. 3:10, 11.

¹⁸ Pavel napsal: „Abyste se přestali směšovat. . . abyste s takovým mužem nejedli.“ (1. Kor. 5 :11) Jídlo je dobou uvolnění a společenského styku. Proto zde Bible vylučuje i takový společenský styk, jako například pozvat vyloučeného na výlet do přírody, jít s ním na pláž, do divadla nebo na večírek, hrát s ním míčové hry nebo zasednout s ním k jídlu.d (Zvláštní problémy týkající se příbuzného, jemuž byla odňata pospolitost, jsou probírány v následujícím článku.)

19. Proč může být někdy obtížné respektovat odnětí pospolitosti? Proč je to důležité?

¹⁹ Někdy se může křesťan cítit pod značným tlakem a přehlížet tuto biblickou radu. Tlak mohou vyvíjet jeho vlastní city nebo jej mohou vykonávat známí. Na jednoho bratra například vyvíjeli nátlak, aby sloužil jako oddávající při svatbě dvou vyloučených osob. Mohla se taková služba vykládat jako pouhá laskavost? Někdo by to tak mohl brát. Ale proč se dožadovali právě jeho služeb a ne služeb starosty města nebo jiného státního oddávajícího úředníka? Nebylo to pro jeho postavení Božího služebníka a pro jeho schopnost poskytovat rady do manželství z Božího slova? Kdyby podlehl takovému tlaku, byl by vtažen do společenství s dvojicí osob, které byly vyloučeny ze sboru pro bezbožné chování. — 1. Kor. 5:13.

20. Jak reagovat, je-li odňata pospolitost našemu obchodnímu společníku?

²⁰ Jiné problémy vyvstávají v souvislosti s obchodním podnikáním nebo zaměstnáním. Co když tě zaměstnává člověk, který byl vyloučen, anebo co když jej zaměstnáváš ty? Co pak? Jsi-li vázán smluvně nebo finančně, abys prozatím udržoval pracovní vztah, jistě teď budeš mít k osobě s odňatou pospolitostí jiný postoj. Probírat obchodní záležitosti nebo pracovně se stýkat může být nezbytné, ale jakékoli duchovní rozmluvy a společenský styk jsou věcí minulosti. Tak můžeš prokázat svou poslušnost Bohu a vytvořit si jakousi ochrannou bariéru. A vyloučenému to může připomínat, kolik ho jeho hřích stál a stojí v různých ohledech. — 2. Kor. 6:14, 17.

MLUVIT S VYLOUČENOU NEBO ODDĚLENOU OSOBOU?

21, 22. Jakou radu dává Písmo ohledně rozhovorů s osobou, jíž byla odňata pospolitost?

²¹ Bude dodržování Boží spravedlnosti a samotné odnětí pospolitosti vyžadovat, že křesťan nesmí s vyloučenou osobou vůbec promluvit ani ji například krátce pozdravit? Někteří kladli tuto otázku se zřetelem k Ježíšově radě, že máme milovat své nepřátele a ‚zdravit nejen své bratry‘. — Mat. 5 :43–47.

²² Bůh se ve své moudrosti nesnažil odpovídat na každou možnou situaci. Je nutné, abychom vystihli smysl toho, co Jehova říká o jednání s osobou, jíž byla odňata pospolitost, protože pak budeme podporovat jeho názor. Skrze apoštola Jana vysvětluje Bůh:

„Žádný, kdo se tlačí dopředu a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Jestliže k vám někdo přichází a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho nikdy do svého domu ani ho nezdravte. Kdo ho totiž zdraví, podílí se na jeho zlých skutcích.“ — 2. Jana 9–11.

23, 24. Proč je moudré vyhýbat se rozhovoru s vyloučenými jedinci?

²³ Apoštol, který dal toto moudré varování, žil v Ježíšově blízkosti a dobře věděl, co říkal Ježíš o zdravení druhých. Věděl také, že obvyklým pozdravem té doby bylo „Pokoj“. Na rozdíl od nějakého osobního „nepřítele“ nebo světského člověka u moci, který se staví proti křesťanům, jistě nebudeme přát „Pokoj“ vyloučené nebo oddělené osobě, která se snaží prosazovat nebo ospravedlňovat své odpadlické myšlení nebo pokračuje ve svém bezbožném chování. (1. Tim. 2:1, 2) A ze zkušenosti dobře víme, že i ten nejkratší pozdrav, například „Nazdar“, může být někomu prvním krokem, z něhož se vyvine rozmluva a později možná i přátelství. Chtěli bychom udělat takový první krok vůči osobě, jíž byla odňata pospolitost?

²⁴ ‚Ale co když vypadá, jako by se kál a potřeboval povzbuzení?‘ mohl by se někdo zeptat. Existuje cesta pro řešení takových situací. Jako duchovní pastýři a ochránci stáda slouží ve sboru dozorci. (Žid. 13:17; 1. Petra 5:2) Jestliže se vyloučený nebo oddělený dotazuje či přináší důkazy, že by se chtěl vrátit do Boží přízně, mohou s ním promluvit starší. Laskavě mu vysvětlí, co by měl udělat, a snad mu i sdělí nějaké vhodné připomínky. Mohou s ním jednat na základě vědomosti o jeho minulém hříchu a postoji. Ostatní ve sboru takové informace nemají. Cítí-li tedy někdo, že vyloučená nebo oddělená osoba ‚se kaje‘, nemohl by to být úsudek založený jen na dojmu a ne na přesné informovanosti? Kdyby byli dozorci přesvědčeni, že se někdo kaje a přináší ovoce pokání,e potom může být znovu přijat do sboru. Až se to stane, může ho celý sbor přivítat vřele na shromážděních, projevovat mu odpuštění, utěšovat ho a ujišťovat svou láskou. K takovému jednání vůči znovu přijatému vybízel Pavel Korinťany. — 2. Kor. 2:5–8.

NEPODÍLET SE NA ZLÝCH SKUTCÍCH

25, 26. Jakou dává Bůh radu ohledně ‚podílení se‘ na skutcích s osobou, jíž byla odňata pospolitost?

²⁵ Je třeba, aby si všichni věrní křesťané vzali k srdci závažnou pravdu, k jejímuž zapsání inspiroval Bůh Jana: „Kdo ho [vyloučeného hříšníka, který rozšiřuje mylné nauky nebo pěstuje bezbožné jednání] zdraví, podílí se na jeho zlých skutcích.“ — 2. Jana 11.

²⁶ Mnozí komentátoři křesťanstva mají vůči 2. Jana 11 výhrady. Tvrdí, že je to ‚nekřesťanská rada protivící se duchu našeho Pána‘ nebo že povzbuzuje k nesnášenlivosti. Takové přecitlivělé názory však vycházejí z náboženských organizací, které neuplatňují příkaz „Odstraňte toho zlého muže ze svého středu“, neboli, které totiž i veřejně známé provinilce zřídkakdy vyloučí ze svých církví. (1. Kor. 5:13) Jejich „snášenlivost“ je nebiblická, nekřesťanská. — Mat. 7:21–23; 25:24–30; Jan 8:44.

27. Jak by se křesťan mohl takto ‚podílet‘ na zlých skutcích a k čemu by to vedlo

²⁷ Být věrné oddaný spravedlivému Bohu Bible však není nesprávné. Bůh nám říká, že přijme ‚na svaté hoře‘ jen ty, kteří chodí bezúhonně. (Žalm 15:1–5) Jestliže se však křesťan přidruží k provinilci, který byl dokonce zavržen Bohem a byla mu odňata pospolitost nebo se oddělil sám, bylo by to stejné, jako kdyby řekl: ‚Já také nechci mít místo na Boží svaté hoře.‘ Jestliže starší uvidí, že k tomu směřuje tím, že se pravidelně stýká s vyloučenou osobou, budou se mu snažit láskyplně a trpělivě pomoci, aby opět získal Boží nazírání. (Mat. 18:18; Gal. 6:1) Budou ho napomínat, a bude-li třeba, ‚přísně ho kárat‘. Chtějí mu pomoci, aby zůstal ‚na Boží svaté hoře‘. Ale když neupustí od společenství s vyloučenou osobou, začne se s ní tak ‚podílet na zlých skutcích‘ (tím, že je podporuje nebo se jich účastní) a musí být ze sboru odstraněn, vyloučen. — Tit. 1:13; Juda 22, 23; srovnej 4. Mojžíšovu 16:26.

VĚRNĚ ODDÁNI BOŽÍMU NÁZORU

28. Jak můžeme projevit svou věrnou oddanost Jehovovu názoru?

²⁸ Věrná oddanost Jehovovi Bohu a jeho opatřením je zdrojem štěstí, protože všechny jeho cesty jsou spravedlivé, podle práva a dobré. To platí i o jeho opatření odejmout pospolitost nekajícím provinilcům. Jestliže s tímto opatřením spolupracujeme, můžeme důvěřovat Davidovým slovům: „Přijímejte poznání, že Jehova jistě vyznamená svého věrně oddaného.“ (Žalm 4:3; 4:4, „KB“) Ano, Bůh odlišuje, ctí a vede ty, kteří jsou věrně oddáni jemu a jeho cestám. Mezi mnohá požehnání, která nám z takové věrné oddanosti plynou, patří radost z toho, že jsme mezi těmi, které Bůh schvaluje a přijímá ‚na své svaté hoře‘. — Žalm 84:10, 11; 84:11, 12, „KB“.

[Poznámky pod čarou]

Vzpomínáš si na tyto body?

Když byli Židé vyloučeni ze synagógy, jak se s nimi jednalo?

Jaký rozdíl ukázal Pavel v jednání

1. s nemravnými osobami ve světě?

2. s nemravnými osobami, jimž byla odňata pospolitost ve sboru?

Jak by měli křesťané pohlížet na osobu, která se odloučí od sboru?

Jaké druhy společenství ukončuje „odnětí pospolitosti“?

Proč křesťané nezdraví vyloučenou osobu a nemluví s ní?

Co máme dělat ve vztahu k odnětí pospolitosti, abychom zůstali ‚na Boží svaté hoře‘?

Je-li odňata pospolitost příbuznému

1, 2. a) Jaké bylo Boží předsevzetí, pokud jde o náboženství v rodině? b) Před jakým rozhodnutím stály některé rodiny v Chóreho době?

PO TOM, co byl Adam nějaký čas sám, Bůh řekl: „Pro člověka není dobré, aby byl dále sám.“ Pak stvořil Evu a ustanovil lidské manželství. (1. Mojž. 2:18, 21, 22) Od té doby se mělo zemské obyvatelstvo rozrůstat. Tak měl mít každý mnoho příbuzných. I kdyby někteří členové rodiny, například děti, nebydlili blízko, mohli se navštěvovat a společné příjemně trávit čas. — 1. Mojž. 1:28; Job 1:1–5.

² Bůh měl v záměru, aby byly rodiny sjednoceny pravým uctíváním a aby tak náboženské názory nevytvářely žádné rozkoly. Nastaly však události, kdy se náboženství stalo v rodině spornou otázkou. Jednou takovou událostí bylo, když se vzbouřili Chóre, Dátan a Abiron. Jehova potvrdil, že jedná prostřednictvím Mojžíše a Áróna, a ne skrze tyto náboženské vzbouřence. Pak Mojžíš řekl lidu, aby odstoupili od stanů vzbouřenců. Co udělají děti a domácnosti Chóreho, Dátana a Abirona? Postaví věrnost rodině před věrnou oddanost Jehovovi a jeho sboru? Většina blízkých příbuzných vzbouřenců postavila rodinu před Boha. Jehova tyto příbuzné potrestal spolu se vzbouřenci. — 4. Mojž. 16:16–33.

3. Jak moudře si zvolili někteří z Chóreho rodiny?

³ Někteří z Chóreho synů však zůstali věrné oddáni Bohu a jeho lidu. Nebyli potrestáni spolu s ostatní Chóreho domácností a s rodinami Dátana a Abirona. (4. Mojž. 26:9–11) Potomci těchto přežijících Chórovců byli dokonce později požehnáni zvláštní službou v chrámu a Bible se o nich zmiňuje se ctí. — 2. Par. 20:14–19; Žalmy 42, 44–49, 84, 85, 87.

4. Jak jinak mohla být v Izraeli věrnost rodině zkouškou?

⁴ K podobnému rozhodování mezi věrností Bohu a věrností rodině docházelo, když se stal nějaký Izraelita odpadlíkem. Bude se jeho rodina, vedená lidskými city nebo pokrevními svazky, snažit, aby ho zachránila před odříznutím? Nebo si dokonce jeho bratr, syn či dcera uvědomí, že věrná oddanost Bohu a sboru je jedinou správnou a moudrou cestou? (Viz 5. Mojžíšovu 13:6–11.) V dnešním křesťanském uspořádání není sice hříšník odříznut usmrcením, ale křesťané mohou být přesto vystaveni zkouškám, protože je kázni podroben jejich příbuzný.

PŘÍBUZNÍ MOHOU ZPŮSOBIT PROBLÉMY

5, 6. a) Jak se může vyvinout kvůli náboženství rozkol v rodině? b) Proč se v této situaci nesmějí křesťané dopustit kompromisu? (Žalm 109:2–5)

⁵ Rodinné svazky a příbuzenská náklonnost mohou být velmi silné. Je to přirozené a je to v souladu s Božím uspořádáním. (Jan 16:21) Ale tato silná pouta mohou také přivést křesťany do těžkých zkoušek. Ježíš objasnil, že jedním z důsledků toho, že se člověk stane křesťanem, může být odpor příbuzných. Řekl: „Přišel jsem, abych přinesl ne pokoj, ale meč. Přišel jsem totiž rozdělit člověka proti jeho otci a dceru proti její matce a mladou manželku proti její tchýni. Vskutku, nepřátelé člověka budou lidé z jeho vlastní domácnosti. Kdo má větší náklonnost k otci nebo k matce než ke mně, není mne hoden.“ — Mat. 10:34–38.

⁶ Křesťané si nepřejí, aby existovalo takové nepřátelství. A není důvodu, proč by jim měli příbuzní odporovat nebo je nenávidět proto, že se stali čistými, mravnými, poctivými Božími služebníky. Přesto si praví křesťané uvědomují, že nemohou stavět rodinu před Boha. Výhledově je ovšem v nejlepším zájmu všech, aby křesťané zůstali věrní Bohu. Časem mohou být schopni ovlivnit své příbuzné, aby se i oni vydali na cestu vedoucí k záchraně. — Řím. 9:1–3; 1. Kor. 7:12–16.

7, 8. Čí vinou vznikají rodinné problémy vyvolané odnětím pospolitosti?

⁷ Příbuzní mohou pravým křesťanům způsobit problémy i jinak. To se stane, když je některému příbuznému odňata pospolitost. Jak bylo probíráno v předchozích článcích, Bůh vyžaduje, aby pospolitost byla odňata osobě, která ve sboru hrubé hřeší a nekaje se. (1. Kor. 5:11–13) Chování provinilce změnilo jeho vztah k Jehovovi, a tedy i k členům rodiny, kteří jsou Jehovovými svědky. Boha za to nelze obviňovat, protože jeho měřítka jsou spravedlivá a odpovídají právu. (Job 34:10, 12) Chyba není ani na straně věrných křesťanských příbuzných. Problémy sobě i svým příbuzným způsobila vyloučená osoba, jako kdysi Chóre, Dátan a Abiron.

⁸ Musíme tedy zkoumat dvě odlišné situace: buď křesťan žije v jedné domácnosti s vyloučeným či odděleným členem rodiny, nebo takový příbuzný nepatří do nejužšího rodinného kruhu.

V NEJUŽŠÍM RODINNÉM KRUHU

9. Jak je to s rodinnými závazky, když manželský druh není křesťan nebo když je mu odňata pospolitost?

⁹ Někdo se může stát křesťanem, aniž ostatní v rodinném kruhu přijali víru. Manželka může například sloužit Jehovovi, ale manžel nikoli. Přesto zůstává „jedním tělem“ se svým manželem a její povinností je milovat a vážit si ho. (1. Mojž. 2:24; 1. Petra 3:1–6) Nebo může být provdána za muže, který byl oddaným křesťanem, ale později byl ze sboru vyloučen. To však jejich manželská pouta netrhá; ukončila by je pouze smrt nebo biblický rozvod. — 1. Kor. 7:39; Mat. 19:9.

10, 11. Jak ovlivňuje odnětí pospolitosti duchovní svazky doma?

¹⁰ Podobně je-li odňata pospolitost příbuznému jako rodiči, synu, dceři nebo jestliže se taková osoba oddělí sama, pokrevní a rodinné svazky trvají. Znamená to tedy, že v rodinném kruhu zůstane vše při starém, když je jednomu členu odňata pospolitost? Rozhodně ne.

¹¹ Vyloučená osoba je duchovně odříznuta od sboru; dřívější duchovní svazky jsou zcela přeťaty. To platí i ve vztahu k příbuzným, včetně nejužšího rodinného kruhu. Členové rodiny budou sice i nadále uznávat rodinné svazky, ale nebudou už mít s vyloučeným duchovní společenství. — 1. Sam. 28:6; Přísl. 15:8, 9.

12. Jaké změny mohou nastat v duchovním společenství, je-li jednomu členu rodiny odňata pospolitost?

¹² Bude to znamenat změny v duchovním společenství, které snad doma existovalo. Je-li například odňata pospolitost manželu, nebude manželce a dětem příjemné, aby vedl rodinné biblické studium nebo předsedal při čtení Bible a modlitbě. Chce-li pronést modlitbu, třeba před jídlem, má na to ve svém domě právo. Ale oni mohou mlčky vznést k Bohu své vlastní modlitby. (Přísl. 28:9; Žalm 119:145, 146) Co když si vyloučená osoba přeje být přítomna, když rodina společně čte Bibli nebo koná biblické studium? Ostatní by mu mohli dovolit, aby byl přítomen a naslouchal, pokud se nebude snažit o to, aby je učil nebo aby se s nimi dělil o své náboženské náhledy.

13. Jak budou rodiče doma jednat s dítětem, jemuž byla odňata pospolitost?

¹³ Je-li odňata pospolitost nezletilému dítěti, budou se rodiče dál starat o jeho tělesné potřeby a poskytovat mu mravní výchovu a kázeň. Nepovedou ovšem s tímto dítětem biblické studium tak, že by se na něm přímo podílelo. To ovšem neznamená, že se nemá vyžadovat, aby při rodinném studiu sedělo. Rodiče mohou přitom obracet pozornost k těm částem Bible nebo biblických publikací, které obsahují rady, jež dítě potřebuje. (Přísl. 1:8–19; 6:20–22; 29:17; Ef. 6:4) Mohou také dovolit, aby je doprovázelo na křesťanská shromáždění v naději, že si vezme k srdci biblickou radu.

14, 15. Jak by se mělo postupovat, chce-li se vyloučený rodič nastěhovat zpátky domů?

¹⁴ Co však, je-li vyloučen blízký příbuzný, například syn nebo rodič, který v domácnosti nežije a chce se potom nastěhovat zpátky? Rodina by měla podle situace rozhodnout, co dělat.a

¹⁵ Tak například vyloučený rodič může být nemocný nebo už není schopen postarat se o sebe finančně či tělesně. Křesťanské děti mají biblickou a mravní povinnost pomoci. (1. Tim. 5:8) Možná, že bude nezbytné přivést takového rodiče domů buď na dobu přechodnou, nebo trvalou. Nebo může být záhodno zajistit péči tam, kde je po ruce lékařský personál, ale kde bude muset být rodič navštěvován. O tom, jak se vše provede, rozhodnou jistě různé faktory, například skutečné potřeby rodiče nebo jeho postoj či ohledy, jaké bere hlava rodiny na duchovní blaho své domácnosti.

16, 17. a) Jak by mohli rodiče reagovat na možnost, že se vyloučené dítě nastěhuje zpátky domů? b) Čemu se můžeme naučit z podobenství o marnotratném synu?

¹⁶ To by mohlo platit i o dítěti, které opustilo domov, ale nyní je vyloučené nebo oddělené. Křesťanští rodiče mnohdy přijali zpátky domů vyloučené dítě, které tělesně nebo citově onemocnělo. Ale v každém případě by měli rodiče zvážit jednotlivé okolnosti. Žil vyloučený syn zcela samostatně a je toho nyní neschopen? Nechce se snad nastěhovat zpátky především proto, aby měl snazší život? Jak to vypadá s jeho mravností a postojem? Nezanese do domova „kvas“? — Gal. 5:9.

¹⁷ V Ježíšově podobenství o marnotratném synu vyběhl otec vstříc vracejícímu se synu a pak ho přijal. Otec viděl synův zubožený stav a reagoval s přirozenou rodičovskou starostlivostí. Můžeme si však povšimnout, že syn nepřivedl domů nevěstky ani nepřišel v rozpoložení, že by chtěl pokračovat ve svém hříšném životě doma u otce. Ne, vyjádřil upřímné pokání a očividně byl rozhodnut vrátit se k čistému životu. — Luk. 15:11–32.

VYLOUČENÍ PŘÍBUZNÍ, KTEŘÍ NEBYDLÍ U NÁS DOMA

18, 19. a) Jak by měli křesťané pohlížet na své styky s vyloučenými příbuznými, kteří nepatří do nejužšího rodinného kruhu? b) Proč je takový postoj vhodný? (2. Tim. 2:19)

¹⁸ Druhá situace, o níž je třeba uvažovat, se týká vyloučeného či odděleného příbuzného, který nepatří do nejužšího rodinného kruhu a nebydlí u nás doma. Taková osoba je stále spřízněna pokrevně nebo prostřednictvím manželství, a tak může vyvstat jistá omezená potřeba projednávat nutné rodinné záležitosti. Není to ovšem totéž, jako kdyby žil ve stejné domácnosti, kde se nelze styku a hovoru vyhnout. Měli bychom mít jasně na paměti inspirovaný návod Bible: „Abyste se přestali směšovat s kýmkoli, kdo je nazýván bratrem, a kdo je smilník nebo chamtivec. . . , abyste s takovým mužem nejedli.“ — 1. Kor. 5:11.

¹⁹ Křesťané, kteří jsou příbuzní s takovou vyloučenou osobou, jež nebydlí v jejich domácnosti, by tedy měli usilovat o to, aby se vyhýbali zbytečnému styku s vyloučeným. Ba i obchodní jednání by měli omezovat na minimum. Že je to rozumný postup, je zřejmé ze zpráv o tom, co se stalo tam, kde příbuzní zaujali nesprávné stanovisko: ‚Je mu sice odňata pospolitost, ale jsme příbuzní, a tak s ním mohu jednat stejně jako dřív.‘ Z jednoho místa přišla tato zpráva:

„Jistá vyloučená osoba byla spřízněna asi s třetinou sboru. Všichni její příbuzní se s ní dále stýkali.“

A jeden velmi vážený křesťanský starší píše:

„V našem území jsou někteří vyloučení, kteří mají velké rodiny, vítáni při vstupu do předsíně sálu království hlučným poplácáváním po zádech a potřásáním rukou (třebaže je známo, že vyloučený stále žije nemravně). Cítím hlubokou starost o to, aby ti, jimž byla odňata pospolitost, viděli, že jejich způsob života se oškliví Jehovovi i jeho lidu, a aby pocítili skutečnou potřebu upřímného pokání. Co těmto vyloučeným pomůže ke změně, jestliže jsou stále vítáni všemi ze svých velkých rodin, kteří vědí o jejich chování?“

20, 21. Proč je třeba být opatrný, když jde o vyloučené příbuzné? (2. Tim. 2:22)

²⁰ Také v prvním století jistě existovaly sbory, kde bylo mnoho příbuzných. Jestliže však byla někomu odňata pospolitost, měli se všichni příbuzní dál chovat normálně, i když nerozebírali s vyloučenou osobou biblické záležitosti? Ne, jinak by sbor ve skutečnosti neuplatňoval příkaz: „Odstraňte toho zlého muže ze svého středu.“ — 1. Kor. 5:13.

²¹ Je třeba veliké opatrnosti, aby se něčí postavení jako vyloučeného hříšníka nepřehlíželo či nezanedbávalo. Jak prokázali Chóreho synové, musí naše věrná oddanost patřit především Jehovovi a jeho teokratickému uspořádání. Když se zastáváme jeho měřítek a dáváme přednost společnosti jeho organizovaného lidu před provinilci, můžeme si být jisti, že budeme mít jeho ochranu a požehnání. — Žalm 84:10–12; 84:11–13, „KB“.

SPOLEČENSKÁ SETKÁNÍ A VYLOUČENÍ PŘÍBUZNÍ

22. Proč mohou v souvislosti s vyloučeným příbuzným způsobit rodinná setkání zvláštní problémy?

²² Normálně se příbuzní často scházejí u jídla, na výletech, na rodinných návštěvách nebo při jiných společenských příležitostech. Ale když někdo bez pokání pokračuje v hříchu a musela mu být odňata pospolitost, může při těchto setkáních způsobit svým křesťanským příbuzným obtíže. Uvědomují si sice, že zůstávají jeho příbuznými, ale nechtějí přehlížet Pavlovu radu, že věrní křesťané by se neměli „směšovat“ s vyloučeným hříšníkem.

23. Jaká situace, pokud jde o vyloučeného příbuzného, může nastat na křesťanské svatbě?

²³ Je zbytečné hledat nějaké pravidlo, zda se mají rodinní příslušníci podílet na setkáních, kde by mohl být přítomen některý vyloučený příbuzný. To musí rozhodnout zúčastnění v souladu s Pavlovou radou. (1. Kor. 5:11) Přesto by bylo dobré zvážit, zda přítomnost vyloučené osoby na setkáních, kam jsou pozváni i nepříbuzní svědkové, by snadno neovlivnila to, co druzí udělají. Například křesťanská dvojice může mít svatbu v sále království. Přijde-li vyloučený příbuzný do sálu království na svatbu, zřejmě by tam nemohl být členem svatební společnosti neboli „vyvdávat“ nevěstu. Ale co když se koná svatební hostina? To může být šťastná společenská událost, jako tomu bylo v Káni, kde byl přítomen Ježíš. (Jan 2:1, 2) Bude však dovoleno vyloučenému příbuznému, aby přišel, nebo bude dokonce pozván? Jestliže má přijít, mohou mnozí křesťané, příbuzní i známí, dojít k závěru, že by tam být neměli, aby s ním vzhledem k Pavlovu návodu v 1. Korintským 5:11 nejedli a společensky se s ním nestýkali.

24. Z jakého společenství se mohou nejvíce těšit věrné oddaní křesťané? (Přísl. 18:24)

²⁴ Tak někdy křesťané pocítí, že nemohou pozvat vyloučeného nebo odděleného příbuzného na setkání, které by za běžných okolností zahrnovalo členy rodiny. Křesťané se však mohou těšit ze společnosti věrně oddaných členů sboru a pamatovat na Ježíšova slova: „Kdokoli činí Boží vůli, ten je můj bratr a sestra a matka.“ — Mar. 3:35.

25, 26. Jaká situace může vzniknout ohledně pohřbu, umře-li vyloučená osoba?

²⁵ Faktem zůstává, že křesťan přichází o mnoho, když se vydá hříchu a musí mu být odňata pospolitost: ztrácí své schválené postavení před Bohem, členství ve šťastném sboru křesťanů, příjemnou pospolitost s bratry, včetně velké části společenství, které měl se svými křesťanskými příbuznými. (1. Petra 2:17) Bolest, kterou způsobil, ho dokonce může i přežít.

²⁶ Kdyby zemřel, zatímco je mu odňata pospolitost, uspořádání pohřbu může být problémem. Jeho křesťanští příbuzní by snad byli rádi, kdyby byl v sále království přednesen proslov, je-li to místním zvykem. Ale pro osobu vyloučenou ze sboru by se to neslušelo. Jestliže podávala svědectví o pokání a touze po Božím odpuštění například tím, že přestala hřešit a účastnila se křesťanských shromáždění, mohlo by některému bratru svědomí dovolit, aby přednesl biblický proslov buď v domě, odkud je pohřeb vypraven, nebo u hrobu. Takové biblické poznámky o stavu mrtvých poskytují svědectví nevěřícím a útěchu příbuzným. Jestliže však vyloučená osoba stále podporovala falešné nauky nebo bezbožné chování, nebyl by ani takový proslov vhodný. — 2. Jana 9–11.

POUČENÍ PRO NÁS VŠECHNY

27. Jak bychom měli hledět na Boží soudy?

²⁷ Všichni musíme s oceněním uznat, že je to Jehovův soud, na němž záleží. (Přísl. 29:26) To platí samozřejmě o odporném chování, neboť Bible ukazuje, že Bůh si takové věci oškliví. (Přísl. 6:16–19) Je to však pravdivé a pokud jde o jeho soud nad jednotlivci, Jehovovo Slovo jasně říká, že „nespravedliví“, ti, kteří činí „skutky těla“, nezdědí jeho království. (1. Kor. 6:9, 10; Gal. 5:19–21) Takové osoby nemají místa v nebi, ani se nebudou hodit do pozemské oblasti království. Každý, kdo chce tedy dnes zůstat v čistém Božím sboru, musí odpovídat Jehovovým měřítkům. Bůh prostě nepřipustí, aby mezi jeho lidem zůstal „kvas“ jako rozkladný činitel. — 1. Kor. 5:6–13.

28. Jak se může stát otázka odnětí pospolitosti zkouškou naší věrné oddanosti?

²⁸ Je-li odňata pospolitost blízkému příbuznému, mohou nás přirozeně lidské city postavit před velkou zkoušku. Citové vztahy a rodinné svazky jsou silné zejména mezi rodiči a dětmi, a mocné jsou také, když je odňata pospolitost manželskému druhu. Jestliže to ale rozebereme až do konce, musíme si uvědomit, že nikomu neprospějeme a sami se nebudeme líbit Bohu, pokud dovolíme svým citům, aby nás vedly k přehlížení moudré Boží rady a vedení. Je třeba projevovat plnou důvěru v dokonalou spravedlnost Jehovových čest, včetně Božího opatření k odnětí pospolitosti nekajícím provinilcům. Zůstaneme-li věrně oddaní Bohu a sboru, může si z toho provinilec časem vzít poučení, kát se a být znovu přijat do sboru. Ať se to však stane nebo ne, můžeme nalézt útěchu a posilu v tom, co řekl David na sklonku svého života: „Všechna [Boží] soudní rozhodnutí jsou přede mnou. . . A ať mi Jehova odplatí podle mé spravedlnosti, podle mé čistoty před jeho očima. S někým, kdo je věrně oddaný, budeš jednat s věrnou oddaností; s bezúhonným, silným, budeš jednat bezúhonně; tomu, kdo se udržuje čistý, se prokážeš čistý. . . A zachráníš pokorný lid.“ — 2. Sam. 22:23–28.

[Poznámka pod čarou]

Zprávy a jejich hlubší význam

Byla to záplava?

● Egyptolog Dr. Hans Goedicke z univerzity Johna Hopkinse vytvořil novou teorii o tom, k čemu podle biblické zprávy došlo u Rudého moře. Tvrdí, že v době, kdy Židé vytáhli z Egypta, došlo také k sopečnému výbuchu na ostrově Thera (100 kilometrů severně od Kréty), a to roku 1477 př. n. l. Tehdy mohla vzniknout záplava, při níž se utopilo egyptské vojsko, jež pronásledovalo Židy.

Mezi Goedickovým líčením a biblickou zprávou jsou však podstatné rozdíly, jak to vyplývá z dopisu, který napsal jeden profesor vodních staveb na Columbia University v New Yorku redakci listu „New York Times“. Mimo jiné napsal: „Ve 2. Mojžíšově (14:21) je řečeno, že ‚Pán nechal po celou noc vát na moře silný východní vítr, a tak je změnil v suchou zem‘. Moře se vrátilo zpět, protože vznikla takzvaná větrná hráz, úkaz, který je dobře známý u mělkých moří. . . Vítr je jedinou příčinou, proč se moře vrací, a proto jakmile vítr přestane vanout, dosáhne moře rychle opět ‚svou normální hloubku‘, jak je to řečeno ve 2. Mojžíšově (14:27). Bible je v této věci stejně jednoznačná jako moderní učebnice pobřežních staveb.“ Není zcela jisté, zda to je přesné vysvětlení toho, jak probíhala tato událost. Rozhodně však můžeme být přesvědčeni o tom, že šlo nejen o určitý přirozený úkaz, ale že to byl božský zásah. — 2. Mojž. 15:8–10, 19.