bude odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ (Luk. 14:13, 14) Rozhodně pamatuj na ty, kteří jsou méně šťastní; jsou mezi nimi možná vdovy a vdovci, kteří budou mít potěšení z tvé společnosti.

Nemáš ovšem možná tolik prostředků, abys mohl uspořádat nějakou hostinu. Ale to by tě nemělo trápit. Inspirované přísloví říká: „Lepší je mísa zeleniny tam, kde je láska, než býk krmený u jeslí a s ním nenávist.“ (Přísl. 15:17) Když Ježíš Kristus jednou navštívil své dobré přátele, Marii a Martu v Betánii, zdůraznil vynikající hodnotu duchovních věcí. Ale co jídlo? Ježíš řekl: „Marto, Marto, staráš a znepokojuješ se mnoha věcmi. Ale je třeba jen málo věcí, nebo pouze jedné.“ (Luk. 10:38–42) Ano, Ježíš by byl nasycen i pouhým jediným chodem jídla, a tak by mohla mít roztěkaná Marta také užitek z jeho učení, stejně jako pozorná Marie.

Křesťané mohou projevit svou péči o druhé tím, že se s nimi společensky stýkají. Tyto příležitosti se vryjí do paměti, když se při nich vyprávějí pěkné zkušenosti získané v Boží službě nebo když se účastníci vzájemně povzbuzují zdravým, duchovně budujícím rozhovorem; společně čtou Bibli nebo mluví o biblických textech. Mladí i staří mohou z toho mít stejný užitek a často se zdá, že čas při tom přímo letí. Posiluje se přátelství a přítomní si budou dlouho vzpomínat na tyto příjemné společné hodiny.

A co ti, kteří přijímají takovou pohostinnost nebo jiné projevy laskavosti? Jak je vhodné, aby projevili hluboké ocenění! Z toho je patrná i jejich péče. Jeden mladý člověk napsal svým milým přátelům: „Vzhledem k času, v němž žijeme, myslím, že bychom jako křesťané neměli promeškat žádnou příležitost, kdy můžeme říci druhým, jak velmi si vážíme vzájemného přátelství. Vy, . . . jste mi pomohli v mnoha směrech, a v některých ohledech si to ani neuvědomujete.“

Ti, kteří se správnou pohnutkou projevují zájem o druhé, nečekají za svou snahu žádnou chválu. Ale za to, že dávají sami ze sebe, mají odměnu, protože Ježíš řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:35) A tak z pozornosti projevené slovy a skutky má užitek jak dárce, tak i příjemce. K jakému to vede požehnání, jestliže druzí projevují péči!

Naděje — síla k vytrvalosti

JAK cenná je vytrvalost! Bez ní by se nikdy nestal slavným proslulý houslista a uznávaná sopranistka by nikdy nebyla schopna uchvátit své posluchačstvo. Ano, vytrvalost je k dosažení cíle nejen žádoucí, ale nutná. To platí zejména pro křesťana, který běží závod s vyhlídkou na věčný život. „S vytrvalostí běžme závod, který je nám předložen,“ nabádal křesťanský apoštol Pavel. Bez vytrvalosti nikdy nedospějeme k „cílové pásce“. — Mat. 24:13; Žid. 12:1.

Uvědomujeme-li si, jak je vytrvalost důležitá, mohou vyvstat určité otázky. Může zbožný člověk vytrvat ze své vlastní síly? Proč by si měli křesťané navzájem pomáhat, aby vytrvali? Jak mohou poskytovat takovou pomoc?

JE NUTNO ‚MLUVIT UTĚŠUJÍCÍM ZPŮSOBEM‘

Žijeme v ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘. (2. Tim. 3:1) Mnohé věci dnes křesťanovi znesnadňují vytrvalost. Může vytrvávat jedině tehdy, jestliže dbá biblického napomenutí, abychom ‚si osvojovali moc v Pánu a v mohutnosti jeho síly‘. Zbožní lidé musí především bojovat „proti zlým duchovním silám v nebeských místech“, proti démonům pod satanovou vládou. (Ef. 6:10, 12) Jejich vliv se může stát tak mocným, že snad křesťan ztratí důvěru v Boží moc a zeslábne ve víře. Potom je nutná rychlá duchovní pomoc. Co však je možné dělat?

Povšimni si, jak jeden křesťanský starší poskytl při určité příležitosti duchovní pomoc. Navštívil jednu manželskou dvojici, velmi činné členy sboru. Téměř se vzdali křesťanského závodu, protože v rodině byl někdo nemocný a manžel prožíval na svém pracovišti velké napětí. Na konci své návštěvy však starší s potěšením slyšel: „Jsem tak rád, že jsi přišel a promluvil s námi. Moje manželka i já jsme získali novou sílu, abychom dále sloužili Jehovovi.“ Podobně se vyjádřila jiná křesťanská rodina, kde napětí a problémy vedly k nervovému zhroucení a k velmi slabému duchovnímu postoji. Co přimělo tyto rodiny k výroku: „Máme novou sílu, abychom sloužili Jehovovi“?

Cestující starší povzbuzovali své bratry ve víře, aby se dívali na věci jako Jehova. Bůh ví, že jeho lid je vytvořen z prachu a že se někdy křesťan může cítit sklíčený, když je vystaven tlaku, nemoci a podobným věcem. (Žalm 103:14) Tak se cítili někteří první křesťané v Tessalonice. Apoštol Pavel proto radil: „Mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším.“ — 1. Tess. 5:14.

„Mluvit utěšujícím způsobem“ znamená mluvit konejšivě, potěšovat, povzbuzovat, pozvednout ducha druhého člověka obšťastňujícím povzbuzením. Ano, mluvit utěšujícím způsobem znamená posilovat posluchačovo srdce, aby se rozšířil jeho obzor. U dvou sklíčených rodin, o nichž byla zmínka na začátku, bylo to tak, jako by jasný sluneční svit rozptýlil ranní mlhu, která zastiňovala jejich duchovní vidění. Jejich srdce byla povzbuzena obnovenou nadějí. Co je tato naděje?

NADĚJE, KTERÁ „NEVEDE KE ZKLAMÁNÍ“

„Mít naději“ znamená toužit po něčem a očekávat, že se tato touha splní. Naděje má proto moc, která podporuje. Je hnací silou, protože se dívá kupředu ke svému splnění. Člověk by mohl ovšem snadno chovat nějakou falešnou naději, která nemá skutečný základ. Znázorněme si to: Po tisíciletí lidstvo doufá v uskutečnění dokonalé lidské vlády. Tato naděje však nebyla splněna, protože lidstvo je nedokonalé, hříšné, sobecké a je podrobeno smrti. — Řím. 5:12; 7:14.

Spolehlivá naděje musí vzhlížet k Bohu, který je prvotní příčinou všeho viditelného i neviditelného. (Zjev. 4:11) Pravá naděje skutečně nachází svůj základ v Božím neselhávajícím předsevzetí s lidstvem, a tato naděje tedy „nevede ke zklamání“. (Řím. 5:5) Prorok Izaiáš například poukázal na to, že Bůh stvořil Zemi, aby ji lidé obývali. (Iz. 45:18) To je Boží předsevzetí, a bude splněno. Bůh způsobí, aby na této Zemi byl obnoven ráj. (Luk. 23:43) K tomuto obnovení dojde prostřednictvím Božího království. Ježíš kázal hlavně o tomto panství, o jehož příchod se podle jeho poučení mají modlit jeho následovníci. — Mat. 4:17; 6:10.

Je téměř nad naše chápání, co všechno způsobí toto Boží království. Obnoví dokonalé zdraví a věčný život. Ano, smrt již nebude, a to znamená, že bude odstraněn také hřích, protože smrt je následek hříchu. (Řím. 6:23; Zjev. 21:4) Budou také odstraněny škodlivé účinky hříchu, které uvrhly člověka do tělesné i duševní tísnivé situace. Jaká to bude úleva! Tato naděje nevede ke zklamání, protože je založena na Božím slibu, a Bůh nemůže lhát. (Tit. 1:1, 2) Proč tedy někteří křesťané upadli do takové sklíčenosti, že se jim budoucnost zdá beznadějná?

NADĚJI JE NUTNO POSILOVAT A PODPOROVAT

Víra se může začít vytrácet téměř nepozorovaně. Snad se zdá, že se naděje dlouho nesplňuje, a srdce tím onemocní. (Přísl. 13:12) Nebo mohou nastat v životě okolnosti, jež způsobí, že se člověk začne příliš zabývat sám sebou, a ne svým vztahem k Bohu. Takový člověk snad pocítí sklíčenost v důsledku nemoci, špatného jednání ze strany druhých nebo prostě proto, že smýšlí negativně. Snad začíná poněkud žárlit na to, že se druhým dobře daří po hmotné nebo duchovní stránce. Tyto věci jej mohou postupně přemáhat, a on přestává uvalovat své břemeno na Jehovu. (Žalm 55:22; 55:23, „KB“) Takový křesťan brzy shledává, že smýšlí negativně, takže v jeho srdci a mysli přestává být naděje na království něčím skutečným. Ano, naděje může být ztracena, a lidé pak nevydrží v závodě o život.

Již pro samotnou podstatu naděje ji člověk může snadno ztratit, jestliže ji stále nemá v duchu před očima. Proto musíme usilovně bojovat o to, abychom si zachovali pevnou naději. Doufáme totiž v něco, co je neviditelné. (Srovnej Římanům 8:24, 25.) To však neznamená, že naděje musí být slabá.

Naděje má takovou moc, že je srovnávána s kotvou, která může tak bezpečně udržet loď, že přečká hroznou bouři. Naděje je skutečně označována jako „kotva pro duši“. (Žid. 6:19) Když psal Pavel tato slova, pojednával o tom, jak Bůh slíbil Abrahámovi, že mu požehná. Tento slib je základem naděje na Boží království, protože Jehova ujistil tohoto věrného patriarchu: „Prostřednictvím tvého semene si budou jistě žehnat všechny národy země.“ (1. Mojž. 22:18) Jehova připojil k tomuto slibu přísahu, „abychom skrze dvě neproměnné věci, ve kterých je nemožné, aby Bůh lhal, my, kteří jsme utekli do útočiště, byli silně povzbuzeni a uchopili předloženou naději“. (Žid. 6:18) Jestliže křesťan pamatuje na tento Boží slib spojený s přísahou, posiluje to jeho naději, a ta se skutečně stává „kotvou pro duši“. Upevňuje, posiluje a poskytuje sílu k vytrvalosti.

Naše naděje je každý den posilována, jestliže ji sami v sobě vyjadřujeme. Čím více o ní mluvíme, tím více ji chováme v srdci a tím se stává silnější. Podobně to bylo u sulamitské dívky, která mluvila o svém milovaném pastýři, což bezpochyby posilovalo její lásku k němu. (Píseň 5:10–16) O takové lásce se mohlo říci: „Její žár je žár ohně, plamen Jah. Ani mnoho vody nemohlo uhasit lásku, ani řeky ji nemohou odplavit.“ — Píseň 8:6, 7.

Totéž platí, jestliže se vřele vyjadřujeme o křesťanské naději. Proto Pavel vybízel své hebrejské bratry: „Držme se pevně bez kolísání veřejného prohlašování své naděje.“ (Žid. 10:23) Jestliže se veřejně vyjadřujeme o své naději, mluvíme o ní, posílí to naši naději. Ta se pro nás stane velmi skutečnou. Z toho, co je v naší mysli tak živé, se vytváří řetěz, který činí naši naději pevnou kotvou pro duši.

POZITIVNÍ PŘÍSTUP

K oživení naděje je nutná pozitivní pomoc. Starší, o nichž zde byla zmínka, věděli, že naděje je hybnou silou k vytrvalosti. Když navštěvovali sklíčené rodiny, odvraceli proto jejich pozornost od jejich vlastních věcí a mluvili o skutečnosti Božího království. Naděje má duchovní podstatu. Proto musí být mysl a srdce plné duchovních věcí z Božího slova, spolehlivých Božích slibů a výroků Ježíšových. Musí být obnoveno pevné spojení s Jehovou Bohem. To jistě povede k radosti. Neříká Pavel, že právě to je kladným výsledkem modlitby? Apoštol řekl: „O nic se úzkostlivě nestarejte, ale ať jsou ve všem vaše prosebné žádosti známy Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkuvzdáním; a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ — Fil. 4:6, 7.

Máme-li vytrvat v soužení, musíme se ‚radovat v naději‘ a musíme být ‚stálí v modlitbě‘. (Řím. 12:12) A budeme šťastní i ve zkouškách, uvědomíme-li si, že Jehova Bůh se nepokouší hledat chyby a ‚nezapomíná na naši práci a na lásku, kterou projevujeme k jeho jménu‘. — Žid. 6:10.

Naději podněcují také Pavlova slova: „Toužíme. . . po tom, aby každý z vás projevoval tutéž přičinlivost, abyste tak měli plnou jistotu naděje až do konce, abyste nezlenivěli, ale abyste byli napodobiteli těch, kteří skrze víru a trpělivost zdědí zaslíbení.“ (Žid. 6:11, 12) To je posilující ujištění, že Bůh je na naší straně. Kéž nám pomůže, abychom naději na království učinili svou silou k vytrvalosti.

Křest — křesťanský požadavek

KŘEST je částí křesťanství již od jeho počátku. Co křest znamená? Je důležité, aby byli lidé křtěni? Uvažujme o některých základních poučeních ohledně křtu a jeho významu z hlediska svaté Bible.

Písmo ukazuje, že správným způsobem křtu je úplné ponoření. Slovo „křtít“ je přeloženo z řeckého slova baptízein, což znamená „ponořit, potopit“. Je-li někdo ponořen do vody, je přechodně ukryt před zrakem druhých a potom je vyzdvižen z vody.

První biblická zmínka o křtu se vztahuje na činnost Jana Křtitele. V roce 29 n. l. Bůh pověřil Jana, aby křtil. Písmo říká, že Jan „šel po celé krajině kolem Jordánu a kázal křest jako symbol pokání k odpuštění hříchů“. — Luk. 3:1–3.

Ponoření pod vodu a vyvstání z vody symbolizovalo, že člověk upřímně činil pokání neboli pociťoval lítost za to, že hřešil proti Božímu zákonu, který byl dán skrze Mojžíše. Takovému způsobu jednání tak říkajíc umíral a byl oživen k obnovenému úsilí zachovávat tento Zákon. Protože mojžíšovský Zákon měl sloužit jako ‚vychovatel vedoucí ke Kristu‘, byl Janův křest důležitým krokem, jímž byli Izraelité připravováni na setkání se zaslíbeným Mesiášem. — Luk. 1:16, 17; 3:4–6; Gal. 3:24.

Ježíš sám se podrobil křtu, který vykonal Jan. Tehdy sestoupil na Ježíše Boží svatý duch a pomazal jej jako zaslíbeného Mesiáše. (Mar. 1:9–11) Ačkoli Ježíš nebyl hříšník, který by potřeboval pokání, nastoupil v té době novou životní cestu. (1. Petra 2:22) Od té doby měl činit zvláštní „vůli“ svého Otce a k tomu patřilo, že měl obětovat svůj život jako vykupující oběť za hříchy lidstva. — Žalm 40:6–8; 40:7–9, „KB“; Žid. 10:5–10.

Ježíš nenařídil Janu Křtitelovi, aby již nekřtil. Ve skutečnosti čteme, že na začátku své služby ‚Ježíš činil a křtil více učedníků než Jan — ačkoli Ježíš sám ve skutečnosti nekřtil, ale jeho učedníci‘. (Jan 4:1, 2) Tyto křty, jež řídil Ježíš, byly symbolem pokání podobně jako křest Janův.

ZMĚNA VÝZNAMU

Po Ježíšově smrti, vzkříšení a vstupu do nebe skončil mojžíšovský Zákon. (Řím. 10:4; Ef. 2:15) Přestal tím být nutný křest? Nikoli, ale pro Židy to nyní znamenalo, že předstupují před Jehovu Boha na základě smiřující oběti Ježíše jako Mesiáše. Ale těsně před tím, než