ONLINE KNIHOVNA Strážné věže
ONLINE KNIHOVNA
Strážné věže
čeština
  • BIBLE
  • PUBLIKACE
  • SHROMÁŽDĚNÍ
  • w82 5/1 str. 18-23
  • Pokání, které vede zpět k Bohu

K vybranému úseku není k dispozici žádné video.

Omlouváme se, při načítání videa došlo k chybě.

  • Pokání, které vede zpět k Bohu
  • Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1982 (vydáno v Rakousku)
  • Mezititulky
  • Podobné články
  • KROKY VEDOUCÍ ZPĚT K BOHU
  • KÁRAT NA ZÁKLADĚ BOŽÍHO SLOVA
  • „PŘEDE VŠEMI PŘIHLÍŽEJÍCÍMI KÁREJ“
  • ČINÍ POKÁNÍ?
  • „SKUTKY, KTERÉ ODPOVÍDAJÍ POKÁNÍ“
  • POMÁHAT SBORU
  • Starší jsou při jednání s provinilci laskaví a milosrdní
    Strážná věž hlásající Jehovovo království (studijní vydání) – 2024
  • Jak se pozná pravé pokání?
    Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1979 (vydáno v Rakousku)
  • (7) Jak se pozná pravé pokání?
    Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1973 (vydáno v Československu)
  • Kárat ty, kteří hřeší
    Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1978 (vydáno v Rakousku)
Ukázat více
Strážná věž hlásající Jehovovo Království – 1982 (vydáno v Rakousku)
w82 5/1 str. 18-23

Pokání, které vede zpět k Bohu

„Boží laskavost se snaží vést tě k pokání.“ — Římanům 2:4.

1, 2. Co bychom si měli uvědomovat ohledně hříchu a ohledně Božího názoru?

KAŽDÉHO z nás mohou povzbudit slova žalmisty Davida:

„Jehova je milosrdný a milostivý,

pomalý k hněvu a oplývající milující laskavostí.

Dokonce nám neučinil ani podle našich hříchů

a nepřivedl na nás to, co si podle svých omylů zasluhujeme.

Jako otec projevuje milosrdenství svým synům,

tak prokázal Jehova milosrdenství těm, kteří se jej bojí.

Protože on sám dobře ví, jak jsme utvořeni,

a pamatuje na to, že jsme prach.“ — Žalm 103:8, 10, 13, 14.

2 Ačkoli Bůh uznává, že jsme všichni hříšníci, chce nám pomáhat a je ochoten nám odpouštět. (Žalm 32:1, 2) Neměli bychom však přesnou představu o Bohu, kdybychom nepřijali jeho celý názor na hřích. Žalm 103 nás sice ujišťuje, že Jehova „odpouští všechna [naše] provinění“, ale také ukazuje, jaké jsou naše povinnosti: „Jehovova milující laskavost je od neurčitého času až do neurčitého času vůči těm, kteří se jej bojí, . . . těm, kteří pamatují na jeho příkazy, aby je plnili.“ — Žalm 103:3, 17, 18.

3. Proč je pokání životně důležité?

3 Co se stane, jestliže se někdo dopustí závažného hříchu, nečiní pokání a nehledá Boží otcovské milosrdenství, ale dále pokračuje v tomto hříchu? Ve 2. Mojžíšově 34:6, 7 je popisován Jehova. Je zdůrazněno jeho milosrdenství, to, že je pomalý k hněvu a ochotný prominout provinění, a pak čteme: „Rozhodně neosvobodí od trestu.“ (Srovnej 4. Mojžíšovu 25:1–5; Ezechiela 33:12, 13) Proto nesmíme zneužívat jeho milosrdenství a nesmíme je považovat za samozřejmé. Co by tedy měl dělat pravý ctitel, upadne-li do hříchu?

KROKY VEDOUCÍ ZPĚT K BOHU

4. Jak můžeme získat odpuštění? (2. Par. 7:13, 14)

4 Křesťan, který zhřešil proti Božímu zákonu, potřebuje odpuštění. Kdo je může poskytnout? Ve skutečnosti jedině Bůh. Apoštol Jan napsal: „Když vyznáváme své hříchy [Bohu], on je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od každé nespravedlnosti.“ — 1. Jana 1:9; 2:1.

5, 6. Co radí Jakub 5:14–16? Proč je rozumné, aby se provinilec řídil touto radou?

5 Jde-li o závažný hřích, radí Bůh moudře, že by křesťan, který ‚vyznává svůj hřích‘, měl podniknout další krok. V souvislosti s tím, když mluví o duchovním onemocnění včetně „hříchů“, napsal učedník Jakub: „Je mezi vámi někdo nemocný? Ať k sobě zavolá starší sboru a ti ať se nad ním modlí. . . A modlitba víry prospěje churavému a Jehova ho pozvedne. Také když hřešil, bude mu odpuštěno.“ — Jak. 5:14–16.

6 Tento krok je rozumný, protože křesťan, který podlehl závažnému hříchu, projevuje do určité míry duchovní slabost a potřebuje pomoc. Může mít užitek z modlitby víry, kterou pronesou ‚starší muži sboru‘. Ti jsou také schopni poskytnout mu biblickou radu a pomoci mu, aby opět získal duchovní sílu. Některé přestupky se také mohly stát hříchem proti křesťanskému sboru, protože uvádějí pohanu na Boží lid a působí mu zármutek. Proto je tím vhodnější, aby takový hříšník hledal pomoc u starších. — 2. Kor. 2:10.

7. Jak mohou být starší upozorněni na nesprávné jednání, aby mohli pomoci? (Přísl. 28:23; 29:24)

7 Jestliže se křesťan, který se provinil závažným hříchem, obrací sám od sebe ke starším, projevuje tak moudrost a pokoru. „Kdo přikrývá [„kryje“, „EP“] svá přestoupení, nebude mít úspěch, ale ten, kdo se přizná a opustí je, dosáhne milosrdenství.“ (Přísl. 28:13) Někdy se hříšník neřídí podle Jakubovy rady a nevyhledá starší, protože je v rozpacích, má pocit viny nebo není v srdci dostatečně zarmoucen. Kterýkoli křesťan, který ví o hříchu, měl by povzbudit toho, kdo se jej dopustil, aby se odvrátil od své chybné cesty a hledal duchovní pomoc, kterou potřebuje. Pokud ten, kdo se provinil, přece nechce jít ke starším, měl by je druhý křesťan upozornit, aby se mohli postarat o potřebnou pomoc. Všichni křesťané by měli chtít ‚odvrátit hříšníka od jeho mylné cesty‘ a tak ‚zachránit jeho duši od smrti‘. — Jak. 5:19, 20.

KÁRAT NA ZÁKLADĚ BOŽÍHO SLOVA

8. Jak postupují starší při schůzce výboru?

8 Když se sejde právní výbor, aby projednal nesprávný čin, prosí v modlitbě o Jehovovo vedení. Způsobem, který je vhodný pro milující pastýře, mluví starší trpělivě s oním člověkem o tom, co se jeví jako problém nebo jako nesprávné jednání. (Ef. 5:1, 2; 1. Petra 5:2, 3) I tehdy, jsou-li zde svědkové, kteří potvrdí, že došlo k nesprávnému skutku, povzbuzuje právní výbor toho, který se provinil, aby upřímně mluvil nejen o tom, co bylo nesprávné, ale také o tom, co k tomu vedlo a co si o tom myslí. (5. Mojž. 19:15; Jan 8:17) Proč je to nutné?

9, 10. Oč starší usilují, když výbor vyslýchá případ nesprávného jednání? (Žalm 51:13)

9 Ačkoli starší, kteří vyslechnou případ, rozhodnou o vině nebo přesvědčí někoho o jeho nesprávném jednání, jejich prvořadým zájmem je pomoci křesťanskému bratru, který se dostal na scestí. Chtějí jej přimět k pokání, aby přišlo „osvěžení od Jehovovy osoby“. (Sk. 3:19) Jestliže onen bratr nechce připustit, že jednal nesprávně, nechce uznat, jak to bylo závažné, a nevidí potřebu pokání, budou snad muset podat ‚přesvědčivé důkazy o hříchu a o spravedlnosti‘. (Srovnej Jana 16:8) Ale při udílení takového zbožného pokárání by neměli postupovat s myšlenkou na odplatu nebo drsně. Bible nabádá: „Kárej, napomínej, pobízej, se vší shovívavostí a uměním vyučovat.“ (2. Tim. 4:1, 2) Jestliže udílejí pokárání pevně, laskavě a trpělivě, mohou snad zapůsobit na hříšníkovo srdce a pomoci mu, aby nenáviděl nesprávné jednání a obrátil se zpět k Bohu. — Jer. 3:12, 13.

10 Můžeme se poučit z příkladu Ezdrášova. Jasně ukázal Židům jejich provinění. Neučinil to v první řadě proto, aby je zahanbil, ale chtěl je přimět k tomu, aby přestali. Chtěl zapůsobit na jejich srdce a pohnout je k tomu, aby nenáviděli nesprávné jednání a činili pokání. Museli se vyznat Jehovovi a jednat v souladu s tím. Měli se snažit odčinit to, co učinili nesprávně. (Ezd. 10:7–14) Podobně když výbor projednává případ vážného hříchu, chce pomoci tomu, kdo se jej dopustil, aby pochopil závažnost nesprávného činu a aby v srdci pocítil nutnost pokání. — Iz. 1:18.

„PŘEDE VŠEMI PŘIHLÍŽEJÍCÍMI KÁREJ“

11. Kdo potřebuje biblické pokárání?

11 Během právního setkání s těmi, kteří jednali nesprávně, uplatňují starší slova apoštola Pavla Timoteovi: „Přede všemi přihlížejícími [doslova „před očima všech“] kárej ty, kteří hřeší, aby ostatní také měli bázeň.“ (1. Tim. 5:20) Tito lidé, kteří se dopustili nesprávného jednání, ‚setrvávali v hříchu‘ („Revised Standard Version“) nebo ‚zůstávají v hříchu‘ („New American Standard Bible“) až do chvíle, kdy jsou skutečně pokáráni.

12. Jak uplatňuje právní výbor radu z 1. Timoteovi 5:20?

12 Timoteus jako pověřený zástupce apoštola Pavla mohl tehdy v prvním století osobně vykonat tento napsaný pokyn ‚před očima všech‘, jichž se věc týkala, a za přítomnosti toho, který se provinil. Dnes udílí takové pokárání obvykle určený výbor starších, a ne jednotlivec. Věc se nemusí nutně týkat celého sboru. Ke konci schůzky právního výboru, když byla zjištěna vina, udělí starší biblické pokárání ohledně nesprávného skutku. Jsou přítomni svědkové, kteří podali důkaz o hříchu, a takové informované osoby jsou pozvány, aby vyslechly biblické pokárání. Tak je uděleno „přede všemi přihlížejícími“ neboli ‚před zrakem všech‘. Tito, o nichž se v 1. Timoteovi 5:20 mluví jako o ‚ostatních‘, tak mohou obdržet pomoc, aby měli zdravou bázeň vzhledem k hříchu a aby chápali, jak je nutné vyhýbat se hříchu i okolnostem, které k němu mohou vést.

ČINÍ POKÁNÍ?

13. Před jakým úkolem stojí starší, když mají projednávat závažný hřích?

13 Jedním z nejzávažnějších úkolů, před nimiž stojí starší, kteří projednávají případ nesprávného jednání, je rozhodnutí, zda hříšník projevuje pravé pokání. Nesmějí soudit jen podle vnějšího vzezření. Nemohou číst v srdcích, a proto musí projevit velkou rozlišovací schopnost, vyrovnanost a moudrost, když hodnotí nesprávné jednání, jeho vztah k Božímu zákonu i to, co hříšník říká a dělá.

14, 15. Proč by měli být starší opatrní, když rozhodují, zda někdo činí pokání?

14 Starší by se neměli ukvapit se závěrem, že zde je pokání. Proč? Kdyby totiž nesprávně usoudili, že hříšník činí pokání, mohlo by to mít zhoubný účinek na celé stádo. Ale povšimni si, prosíme, opačného biblického příkladu, kdy šlo o provinilce v korintském sboru. Byl na čas vyloučen a pak byl opět přijat, protože projevoval skutečné pokání. Jak s ním měli tehdy bratři jednat? Se spolehnutím na úsudek, že činí pokání, byli Korinťané povzbuzeni, aby mu laskavě ‚odpustili a povzbudili jej‘, aby ‚upevnili svou lásku k němu‘. (2. Kor. 2:6–8) Stejně je tomu dnes, když výbor dojde k závěru, že ten, který se dopustil nesprávného jednání, činí pokání. Kdyby však věc posoudili nesprávně a dovolili, aby se do sboru vrátil provinilec, který nečinil pravé pokání, ohrožovali by tím mravní a duchovní čistotu všech ve stádu. — 1. Kor. 5:6.

15 Co může výbor sledovat, aby mohl rozhodnout, zda provinilec činí pokání? Ten, kdo činí pokání, neznevažuje ani neospravedlňuje své nesprávné jednání. Uznává v mysli nesprávnost toho, čeho se dopustil, a cítí v srdci lítost nad tím, že zhřešil proti Bohu. (Jer. 3:25; Sk. 3:19) Starší, kteří projednávají takový případ, se musí ujistit, zda je zde opravdu taková lítost nebo takový zármutek.

16, 17. a) Jaký je rozdíl mezi „zármutkem světa“ a ‚bohulibým zármutkem‘? (Žid. 12:16, 17) b) Jak by měly slzy nebo projevy citů působit na úsudek starších?

16 Starší snad budou muset rozlišovat mezi „zármutkem světa“ a ‚bohulibým zármutkem, [který] umožňuje pokání k záchraně‘. (2. Kor. 7:10) Ten, kdo se provinil nesprávným jednáním, snad cítí zármutek nad osobním selháním, hanbu, protože byl odhalen, nebo je sklíčený, protože jej možná čeká kázeň. Ale takový „zármutek světa“ neznamená, že je tento člověk smutný proto, že zhřešil proti Bohu nebo že uvedl potupu na Boha a na jeho lid, což jsou příznaky ‚bohulibého zármutku‘. Ezau sice proléval slzy nad tím, že ztratil své prvorozenecké právo, ale Jehova věděl, že Ezau ve skutečnosti není v srdci kajícný. Jestliže tedy člověk, který se dopustil závažného hříchu, pláče, musí se starší pokusit rozhodnout, zda je to projev ‚bohulibého zármutku‘. Může to tak být. V Ezdrášově době lidé nesmírně plakali, když slyšeli, jak vroucně se Ezdráš modlí vzhledem k jejich hříchu, a Petr hořce plakal, když zapřel Ježíše. — 1. Mojž. 25:29–34; 27:34; Ezd. 10:1; Luk. 22:59–62.

17 Tyto biblické příklady zdůrazňují, proč starší nemohou soudit pouze podle vnějšího projevu citu. Lidé se liší ve svém citovém založení a v tom, jak dovedou city ovládat. Ať tedy někdo pláče nebo ne, důležité je, zda provinilec cítí, že se věc dotkla jeho srdce, zda cítí hlubokou bolest nebo hluboký zármutek nad tím, že urazil Jehovu a poškodil svůj vztah k Bohu. (Žalm 51:1–4; 51:3–6, „KB“) Starší se tedy pravděpodobně zeptají, zda se provinilec v modlitbě vyznal Jehovovi a zda prosil Boha o odpuštění jako David. — Žalm 32:3–5; 41:4; 41:5, „KB“; Jer. 31:19.

18. Jaký význam má přiznání?

18 Jestliže ten, kdo se dopustil nesprávného jednání, se dobrovolně vyznal „starším mužům sboru“, může to být příznak, který pomůže rozeznat stav jeho srdce. (Jak. 5:14, 16) Co však, jestliže se dobrovolně nevyznal a věc musela být prokázána tím, že byl postaven před důkazy nebo před výpověď svědků? Teprve to na něj může zapůsobit (právě při této schůzce) a může uznat, že zhřešil. (Povšimni si například Davidova pokání za hřích s Betsabé, ve 2. Samuelově 12:1–13.) Ale obzvláště tehdy, když muselo být nejdříve uděleno rozsáhlé pokárání, než ten, který se provinil, začal projevovat nějaké pokání, měl by být výbor opatrný. Měl by být přesvědčen o tom, že se změnil stav provinilcova srdce a že se chce horlivě snažit napravit své nesprávné jednání a že je absolutně rozhodnut v budoucnu se toho vyvarovat. — 2. Kor. 7:10, 11; Zjev. 3:19.

19. Co by měl cítit vůči sboru ten, který se dopustil nesprávného činu a činí pokání?

19 Provinilec by měl být zarmoucen nad tím, že uvedl potupu na Boží sbor. Když David zhřešil tím, že podnikl sčítání, a uvědomil si, co udělal, uznal, jak bylo jeho jednání pošetilé. Když potom viděl, jak drasticky to zapůsobilo na celý národ, podnítilo jej to k výroku: „Ano, jsem to já, kdo zhřešil, a jsem to já, kdo jednal nesprávně; ale tyto ovce — čeho ty se dopustily?“ (2. Sam. 24:10, 17) Projevuje tedy provinilec opravdové výčitky svědomí za pohanu, problémy a zármutek, který snad způsobil sboru?

„SKUTKY, KTERÉ ODPOVÍDAJÍ POKÁNÍ“

20–22. a) Jaké „skutky“ nebo „ovoce“ budou zkoumat starší? b) Znázorni, jak může ten, kdo činí pokání, vydávat takové „ovoce“.

20 Apoštol Pavel vybízel lidi, aby „činili pokání a obrátili se k Bohu tím, že budou konat skutky, které odpovídají pokání“. (Sk. 26:20) Když Židé ve dnech Nehemiášových činili pokání z toho, že si vzali za manželky cizinky, podnikli určité kroky, jimiž dali toto pokání najevo. (Neh. 9:1, 2; srovnej s Jonášem 3:5–10.) Jestliže tedy starší projednávají případ závažného hříchu, budou se zajímat o to, zda provinilec ‚vydává. . . ovoce, které odpovídá pokání‘. — Mat. 3:8.

21 Jestliže zhřešil proti jednotlivci, vyznal tomuto člověku svůj hřích a požádal o odpuštění? Jde-li například o cizoložství, vyznal se svému nevinnému manželskému druhu a požádal o odpuštění? Nebo jestliže se provinilec dopustil zpronevěry, podnikl kroky, aby nahradil ztrátu? Za určitých okolností možná není schopen odčinit celou škodu, kterou způsobil, ale dokazuje, že podnikne rozumné kroky, aby škodu nahradil? (Luk. 19:8) Důležité je: Do jaké míry provinilec ‚vydává. . . ovoce, které odpovídá pokání‘?

22 Možná, že hřích vznikl tím, že onen člověk nedbal biblické rady. Možná, že se pravidelně účastnil rekreace se světskými spolupracovníky a tato nezdravá společnost ho dovedla k nemravnosti. Přestal tedy tento člověk, který se dostal na scestí, s pěstováním takové společnosti? (Přísl. 13:20; 1. Petra 4:3, 4) Vynaložil také úsilí, aby se pravidelně scházel s Božím lidem, a projevil, že ze srdce touží chválit Boha jako jeho čistý ctitel? Žádné z tohoto ‚ovoce‘ není jediným kritériem pro rozhodnutí, zda hříšník činí pokání. Starší budou mít zájem o to, zda pěstuje zdravé společenství, zda se účastní křesťanských shromáždění a je horlivý v kazatelské službě. Přijímají totiž Boží názor, že by zde mělo být „ovoce, které odpovídá pokání“.

23. Co musí vzít výbor v úvahu v případě hříchu, který se opakuje?

23 Právní výbor by měl mít velkou starost o to, aby sbor zůstal čistý, a proto by měl být obzvláště opatrný, jestliže se provinilec tajně dopouštěl závažného hříchu dlouhou dobu. Totéž platí, jestliže projednávají případ někoho, kdo si vytvořil pověst hříšníka a pak zdánlivě činil pokání. Mnohokrát snad jednal špatně, ale protože se zdálo, že činí pokání, byl pokaždé pokárán a bylo mu dovoleno, aby zůstal ve sboru. Nyní zhřešil znovu. V takových případech musí mít starší na mysli také blaho celého stáda, a proto musí vzít v úvahu, zda se v jeho životě projevují důkazy, že ‚vydává ovoce, které odpovídá pokání‘. Nedal svým způsobem života najevo, že je velmi pochybné, zda patří k Božímu sboru? — Žalm 119:104; Řím. 12:9.

24. Co je rozhodující v otázce, zda má dojít k dalším setkáním s provinilcem? (Oz. 5:4; Mat. 21:30)

24 Někdy je hříšník zatvrzelý nebo hádavý a neprojevuje pravé pokání přes veškeré upřímné a trpělivé úsilí starších. (Kaz. 8:11) Není jejich povinností znovu a znovu se s takovým provinilcem scházet, jako kdyby se s ním měli dohadovat nebo se jej pokoušeli uprošovat, aby činil pokání. Ale v některých případech možná cítí, že je nutné, aby se opět s hříšníkem sešli, nejsou-li zcela jasné důkazy o jeho pocitech, pohnutkách a pokání. Jestliže měl čas, aby se modlil a uvažoval o předcházející biblické rozpravě, může být objasněna otázka, zda činí pokání.

25. Proč mají starší vážnou odpovědnost, pokud jde o nesprávné jednání?

25 Odpovědnost starších za rozhodnutí ohledně pravého pokání je závažná. Měli by projevovat milosrdenství a pomáhat těm, kteří se dopustili provinění a opravdu činí pokání. Musí však také dávat pozor, aby neprojevili soucit nevhodně, což by mohlo vést k tomu, že by ve sboru zůstal nebezpečný „kvas“. — Gal. 5:9.

POMÁHAT SBORU

26. Jak je možné postupovat v některých případech, ví-li o nesprávném jednání jen málo osob?

26 V některých případech se závažný hřích nestal všeobecně známým a pravděpodobně ani nestane. O hříchu možná ví jen několik jednotlivců, například nejužší rodina nebo několik svědků. (Ačkoli to jsou „přihlížející“, měli by být upozorněni, aby si uvědomili, že by to byl projev nelásky, kdyby o věci tlachali.) Jestliže se tedy právní výbor přesvědčil, že provinilec činí pokání, není nutné věc zveřejňovat v širším rozsahu, protože „přihlížející“ již slyšeli biblické pokárání v té věci a hříšník činí pokání.

27, 28. Kdy může být správné, aby byl sbor informován o tom, že byl někdo pokárán?

27 V jiných případech o hříchu možná vědí mnozí ve sboru nebo i v obci. Nebo je hřích možná takového druhu, že se časem stane známým. V takovém případě je nutné jednat jinak. Celý sbor musí být ujištěn, že věc byla správně projednána. Může mít také užitek z biblické rady, která mu může pomoci, aby měl zdravou bázeň před hříchem.

28 V některém případě mohou mít starší pocit, že je nutná určitá opatrnost. Provinilec sice nyní projevuje upřímné pokání, ale v minulosti již prokázal určité slabosti, pokud jde o rozhodnutí, že se vyvaruje cesty, která vede k hříchu. Aby tedy sbor nebyl ohrožen někým, kdo by v něm začal projevovat škodlivý vliv, může se výbor starších rozhodnout, že bude nutné pro informaci přednést biblický proslov.

29, 30. a) Jak starší informují sbor? b) Proč může být užitečné, jestliže se v některých případech postupuje tímto způsobem?

29 Ve kterémkoli z těchto případů mohou starší sboru zařídit, aby se o věci jednalo na služebním shromáždění, které se koná týdně, nikoli však při jiných shromážděních. Při služebním shromáždění může být oznámeno, že bývalý provinilec byl právním výborem pokárán a že projevil pokání. Právní výbor snad také usoudí, že je nutné uložit mu určitá omezení. K tomu možná patří, že se nebude smět podílet na částech shromáždění a nebude zastupovat sbor v modlitbě nebo snad nebude číst biblické texty nebo podávat při shromáždění komentáře. Pokud výbor určil některá omezení, může se poradit se staršími, zda si myslí, že to má být oznámeno sboru. Taková omezení mohou být v budoucnosti postupně zrušena.

30 Během téhož večera, ale poněkud později při programu služebního shromáždění, by mohl určený starší přednést rezolutní biblický proslov. Neměl by jmenovat provinilce a neměl by také mluvit o žádných zvláštních detailech z důvěrné informace, jež vyšla najevo při schůzce právního výboru. Mohl by však pohovořit o tom, o jaký druh provinění nebo hříchu v tomto případě jde, o jeho nebezpečí a o tom, jak se jej vyvarovat. Všichni ve sboru mohou mít užitek z takového biblického napomenutí. — 2. Tim. 4:1, 2.

31. Co bychom si měli myslet ohledně Božího názoru na pokání?

31 Všichni bychom si měli hluboce vážit toho, že Jehova je ochoten přijmout upřímné pokání. Jistě by se nemělo stát, že bychom „přijímali Boží nezaslouženou laskavost a opomíjeli její účel“. (2. Kor. 6:1) Kdyby to někdo dělal, oddával by se hříchu a nečinil by pokání, potom dává Bůh sboru pokyny k přísnějším krokům. O těch se bude pojednávat v našem dalším vydání.

[Rámeček na straně 23]

Co ses dověděl o pokání?

Dopustíme-li se závažného hříchu, je nutné, abychom se vyznali Bohu. Měli bychom se také řídit radou v jeho Slovu a hledat pomoc „starších mužů“.

Starší se při schůzce právního výboru snaží rozhodnout o vině a pomoci provinilci, aby činil pokání.

‚Pokárání před všemi přihlížejícími‘ při této schůzce znamená, že se děje před těmi, kteří jsou přítomni jako svědkové nebo kteří o hříchu vědí.

Ten, kdo činí skutečné pokání, cítí v srdci hlubokou lítost, že zhřešil proti Bohu a uvedl potupu na Boha a na jeho lid.

Starší se budou snažit najít důkazy o „skutcích, které odpovídají pokání“.

Výbor se zajímá o to, aby pomohl provinilci, ale chce také chránit sbor před zkažeností.

    Publikace v češtině (1970-2026)
    Odhlásit se
    Přihlásit se
    • čeština
    • Sdílet
    • Nastavení
    • Copyright © 2025 Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania
    • Podmínky použití
    • Ochrana osobních údajů
    • Nastavení soukromí
    • JW.ORG
    • Přihlásit se
    Sdílet