Co se stalo s láskou k bližnímu?

MILIONY lidí se cítí bezradní, stísnění, nedostateční a bez východiska. „Jím sama, procházím se sama, spím sama a mluvím sama k sobě,“ povzdechla si jedna žena. Jen málo lidí projevuje ochotu vynaložit úsilí, aby láskyplným způsobem jednali s těmi, kdo to potřebují.

Jedna obchodnice, která je v důchodu, vyprávěla: ‚Jednou večer u mě zaklepala jedna vdova, která bydlí se mnou na patře, a řekla, že se cítí osamělá. Zdvořile, ale otevřeně jsem jí řekla, že mám moc práce. Omluvila se za to, že mě obtěžovala, a odešla.‘

Obchodnice pokračovala: ‚Byla jsem na sebe hrdá, že jsem se takové únavné návštěvnice zbavila. Následující večer mi telefonovala jedna přítelkyně a zeptala se, zda znám tu ženu na mém patře, která předchozí noc spáchala sebevraždu. Pokud jste to již neuhodli, byla to žena, která zaklepala na moje dveře.‘ Obchodnice potom řekla, že to pro ni bylo „kruté ponaučení“.

Je známo, že malé děti, kterým není poskytována láska, mohou zemřít. I starší lidé mohou zemřít, pokud nedostávají lásku. V dopise, který před sebevraždou napsala jedna atraktivní patnáctiletá dívka, stálo: „Láska znamená, že už nejsi sám.“

Novodobá tragédie

Časopis Newsweek uvedl před několika lety o etnické nenávisti: „Zdá se, že motto tohoto roku je ‚budeš nenávidět bližního svého‘.“ Během konfliktu v Bosně a Hercegovině, na území bývalé Jugoslávie, bylo přes milion lidí vyhnáno z domovů, a desítky tisíc lidí byly zabity. Kdo to udělal? „Naši sousedé,“ naříkala dívka, která byla vyhnána z vesnice, v níž žila. „My jsme je znali.“

„Žili jsme spolu v míru,“ řekla jedna žena, když mluvila o třech tisících Hutů a Tutsiů žijících ve vesnici Ruganda. Noviny The New York Times napsaly: „Příběh této vesnice je příběhem Rwandy: Hutuové a Tutsiové tu žili spolu, vstupovali do smíšených manželství, nezajímali se o to, zda je někdo Hutu nebo Tutsi, a často to ani nevěděli. Potom se náhle cosi zlomilo,“ a „začalo zabíjení.“

Stejně tak v Izraeli žijí vedle sebe Židé a Arabové, ale mnozí z nich nenávidí jeden druhého. V průběhu dvacátého století nastala podobná situace v Severním Irsku, v Indii a Pákistánu, v Malajsii a Indonésii a mezi jednotlivými rasami ve Spojených státech — ano, po celém světě.

Mohli bychom uvést ještě mnoho příkladů etnické a náboženské nenávisti. Nikdy v dějinách svět tolik nepostrádal lásku.

Kdo za to může?

Nenávisti stejně jako lásce jsou lidé učeni. V jedné populární písničce se říká, že děti je třeba „učit, než bude příliš pozdě,/ než bude ti šest, sedm či osm let,/ abys nenáviděl všechny lidi, které nenávidí tví příbuzní“. Zejména dnes vidíme, že lidé jsou učeni nenávisti. A obzvláště církve selhaly v tom, že své členy neučily lásce.

Francouzské noviny Le Monde se ptaly: „Může se člověk vyhnout tomu, aby si neuvědomil, že Tutsiové a Hutuové, kteří spolu vedou válku v Burundi a ve Rwandě, byli vyškoleni týmiž křesťanskými misionáři a chodili do týchž kostelů?“ Opravdu, podle novin National Catholic Reporter je Rwanda „ze 70 % katolická“.

Již dříve v tomto století se země východní Evropy obrátily k ateistickému komunismu. Proč? V roce 1960 uvedl děkan teologické fakulty v Praze: „Jsme to my, křesťané, kdo je odpovědný za komunismus. . . Uvědomte si, že komunisté byli kdysi křesťany. Čí je to vina, že nevěří ve spravedlivého Boha?“

Uvažujte o tom, jak se církve projevovaly během první světové války. Britský brigádní generál Frank Crozier o této válce řekl: „Křesťanské církve jsou největší krvežíznivci, jací existují, a hojně jsme jich využili.“ Později, po druhé světové válce, list The New York Times uvedl: „Místní katolické hierarchie v minulosti téměř vždy podporovaly války svých národů, žehnaly vojskům a modlily se za vítězství, zatímco se jiná skupina biskupů na druhé straně veřejně modlila za opačný výsledek.“

Ježíš Kristus však projevoval lásku ve všem, co dělal, a apoštol Pavel napsal: „Jste sami vyučováni Bohem, abyste milovali jeden druhého.“ (1. Tesaloničanům 4:9) „Praví křesťané jsou bratry a sestrami v Ježíši Kristu,“ uvedl jeden redaktor vancouverského listu Sun. „Nikdy, nikdy by si navzájem úmyslně neublížili.“

Je jasné, že za dnešní nedostatek lásky nesou velkou odpovědnost církve. V článku, který byl uveřejněn v časopise India Today, bylo napsáno: „Náboženství je praporem, pod nímž byly páchány ty nejohavnější zločiny.“ Existuje však jeden zásadní důvod, proč je taková bezcitná lhostejnost k jiným lidem charakteristická pro naši generaci.

Proč láska ochladla

Odpověď nám dává náš Stvořitel. Jeho slovo, Bible, označuje dobu, v níž žijeme, jako „poslední dny“. Biblické proroctví říká, že to je období, kdy lidé budou „bez přirozené náklonnosti“. Ježíš Kristus předpověděl, že v těchto ‚kritických časech, s nimiž je těžké se vyrovnat‘ — a jež Písmo také nazývá ‚závěr systému věcí‘ —, „ochladne láska většího množství“. (2. Timoteovi 3:1–5; Matouš 24:3, 12)

Dnešní nedostatek lásky je tedy dokladem, že žijeme v posledních dnech tohoto světa. Naštěstí to také znamená, že tento svět bezbožných lidí bude brzy nahrazen spravedlivým novým světem, kde bude vládnout láska. (Matouš 24:3–14; 2. Petra 3:7, 13)

Máme však skutečný důvod k víře, že taková změna je možná — že dokážeme žít ve světě, kde všichni lidé budou milovat jeden druhého a budou spolu žít v míru?