Lepší naděje pro duši

STALO se něco, co římští vojáci nečekali. Když se hnali ke skalní pevnosti Masada, která byla poslední baštou židovských vzbouřeneckých vojsk, ze všech sil se připravovali k útoku na své nepřátele — na válečný křik a na vřískot žen a dětí. Místo toho slyšeli jen praskot plamenů. Po prozkoumání hořící citadely Římané zjistili otřesnou pravdu: jejich nepřátelé — přibližně 960 lidí — byli už po smrti! Židovští válečníci systematicky pobili své vlastní rodiny a pak sebe navzájem. Poslední muž se zabil sám.a Co je vedlo k tomu, že spáchali tak příšernou masovou vraždu a sebevraždu?

Tehdejší historik Josephus tvrdí, že důležitým činitelem byla víra v nesmrtelnou duši. Eleazar ben Jair, vůdce zélótů v Masadě, se nejprve snažil přesvědčit své muže, že sebevražda je důstojnější než zemřít nebo otročit Římanům. Když viděl, že váhají, pln velikého odhodlání začal mluvit o duši. Řekl jim, že tělo je jen břemeno a duše je s ním spoutána. „Přece však zaujme své pravé místo, když je zbavena tíže, která ji táhne dolů k zemi a visí na ní; tehdy bere podíl na blahoslavené síle a ze všech stran neomezené moci. Zůstává lidským očím neviditelná, právě jako samotný Bůh.“

A jaká byla odezva? Josephus uvádí, že po této rozsáhlé Eleazarově promluvě „jej všichni přerušili a spěchali k činu“. Josephus připojuje, že byli „plni nazadržitelné horlivosti. Odcházeli jako posedlí, druh druha se snažil předstihnout . . . Tak veliká je přepadla touha zabít manželky, děti i sebe.“

Z tohoto úděsného příkladu vidíme, jak může nauka o nesmrtelné duši od základu změnit normální lidský názor na smrt. Věřící lidé jsou vyučováni, aby se na smrt nedívali jako na nejhoršího nepřítele člověka, ale jako na pouhou přeměnu, která osvobozuje duši, aby se mohla radovat z lepšího bytí. Proč tomu však židovští zélóti věřili? Mnoho lidí by usuzovalo, že jejich svaté spisy, Hebrejská písma, učí, že člověk v sobě má vědomého ducha, duši, která odchází, aby žila po smrti. Je to opravdu tak?

Výraz duše v Hebrejských písmech

Prostě řečeno, tak to není. Hned v první knize Bible, v 1. Mojžíšově, čteme, že duše není něco, co máme, ale něco, co jsme. O stvoření Adama, první lidské bytosti, se dozvídáme: „Člověk se stal živou duší.“ (1. Mojžíšova 2:7) Hebrejské slovo nefeš, které je zde přeloženo jako duše, se v Hebrejských písmech objevuje více než sedmsetkrát a nikdy nenese myšlenku, že by to byla oddělená, nehmotná, duchovní část člověka. Přesně naopak: duše je hmatatelná, hmotná a fyzická.

Vyhledejte si ve své Bibli následující texty, protože v každém z nich se nachází hebrejské slovo nefeš. Tyto biblické texty jasně ukazují, že duše může: podstupovat rizika, nebezpečí, a dokonce únos (5. Mojžíšova 24:7; Soudci 9:17; 1. Samuelova 19:11); dotýkat se věcí (Job 6:7); být uvězněna v okovech (Žalm 105:18); toužit po jídle, být trápena postem, být zesláblá hladem a žízní; trpět stravující nemocí, nebo dokonce nespavostí způsobenou zármutkem. (5. Mojžíšova 12:20; Žalm 35:13; 69:10; 106:15; 107:9; 119:28) Jinými slovy: vaše duše může zakusit všechno, co prožíváte vy, protože vaše duše jste vy jako člověk.b

Znamená to tedy, že duše může opravdu zemřít? Ano. Lidské duše rozhodně nejsou nesmrtelné, neboť v Hebrejských písmech se o lidské duši říká, že může být ‚odříznuta‘ neboli popravena kvůli nějakému provinění, smrtelně udeřena a roztrhána na kusy. (2. Mojžíšova 31:14; 5. Mojžíšova 19:6; 22:26; Žalm 7:2) „Duše, která hřeší — ta zemře,“ říká Ezekiel 18:4. Smrt je nepochybně společný konec všech lidských duší, protože všichni hřešíme. (Žalm 51:5) Prvnímu člověku Adamovi bylo řečeno, že trest za hřích je smrt, a ne přechod do duchovní říše a nesmrtelnost. (1. Mojžíšova 2:17) A když zhřešil, byl vyřčen rozsudek: „Jsi totiž prach a do prachu se vrátíš.“ (1. Mojžíšova 3:19) Když Adam a Eva zemřeli, stali se jednoduše tím, čemu Bible často říká ‚mrtvé duše‘ či ‚duše, které skonaly‘. (4. Mojžíšova 5:2; 6:6)

Není divu, že dílo The Encyclopedia Americana říká o slovu duše použitém v Hebrejských písmech: „Ve Starém zákoně je člověk chápán jako jakási jednotka, ne jako spojení duše a těla.“ Encyklopedie připojuje: „Nefeš . . . není nikdy chápána tak, jako by působila odděleně od těla.“

Co si tedy věřící Židé představovali pod pojmem smrt? Když to vyjádříme jednoduše, věřili tomu, že smrt je opakem života. Žalm 146:4 nám říká, co se stane, když duch neboli životní síla opustí člověka: „Jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky.“c Král Šalomoun podobně napsal, že mrtví „si neuvědomují naprosto nic“. (Kazatel 9:5)

Proč tedy bylo mnoho Židů v prvním století — například zélóti v Masadě — o nesmrtelnosti duše pevně přesvědčeno?

Vliv Řeků

Židé tuto myšlenku nepřevzali z Bible, ale od Řeků. V době mezi sedmým až pátým stoletím př. n. l. pronikla zřejmě tato představa z tajemných řeckých náboženských kultů do řecké filozofie. Představa života po smrti, kdy špatné duše obdrží bolestivou odplatu, lidi dlouhou dobu velmi přitahovala; pak se ustálila a rozšířila. Filozofové vedli nekonečné debaty o tom, jakou podobu duše přesně má. Homér prohlašoval, že duše při smrti odlétá, přičemž vydává slyšitelný bzukot, cvrkot či šelest. Epikuros říkal, že duše je vlastně hmotná, a je tedy nekonečně malým tělískem.d

Snad největším zastáncem nesmrtelné duše byl však řecký filozof Platón, který žil ve čtvrtém století př. n. l. Z toho, jak popsal smrt svého učitele, Sokrata, je patrné přesvědčení v mnohém podobné přesvědčení zélótů v Masadě o staletí později. Učenec Oscar Cullmann to vyjádřil takto: „Platón nám ukazuje, jak se Sokrates blíží ke smrti s naprostým klidem a vyrovnaností. Sokratova smrt je krásná. Není zde ani náznak strachu před smrtí. Sokrates se nemůže bát smrti, protože ta nás vskutku osvobozuje od těla . . . Smrt je velikou přítelkyní duše. Tak to učí on; a tak v podivuhodném souladu se svým učením umírá.“

Bylo to nepochybně v makabejském období, ve druhém století před Kristem, kdy Židé začali toto učení od Řeků přejímat. Josephus, který žil v prvním století n. l., nám říká, že farizeové a esejci — mocné židovské náboženské skupiny — se k této nauce hlásili. Některé básně, které byly pravděpodobně složeny v té době, odrážejí stejné přesvědčení.

A co Ježíš Kristus? Vyučoval i on a jeho následovníci tuto představu pocházející z řeckého náboženství?

Názor prvních křesťanů na duši

Křesťané v prvním století na duši nepohlíželi tak jako Řekové. Uvažujme například o smrti Ježíšova přítele Lazara. Kdyby měl Lazar nějakou nesmrtelnou duši, která při smrti svobodně a šťastně odletí, nezněla by zpráva v 11. kapitole Janova evangelia zcela jinak? Kdyby byl Lazar naživu, zdráv a při vědomí v nebi, Ježíš by to svým následovníkům jistě řekl; on však zopakoval slova Hebrejských písem a řekl, že Lazar spí a není při vědomí. (verš 11) Ježíš by se jistě radoval, kdyby se jeho přítel těšil z nového, úžasného života; místo toho se však dozvídáme, že ho veřejně oplakával. (verš 35) Kdyby byla Lazarova duše opravdu v nebi a veselila se z blažené nesmrtelnosti, Ježíš by nikdy nebyl tak krutý, že by ji povolal zpět k životu na několik dalších let do „vězení“ nedokonalého fyzického těla, aby žila mezi nemocnými a umírajícími lidmi.

Když se Lazar vrátil ze smrti, vyprávěl vzrušeně zážitky ze svého čtyřdenního úžasného života svobodné, odtělesněné duchovní bytosti? Ne, nevyprávěl. Ti, kdo věří v nesmrtelnou duši, namítnou, že je to proto, že tento muž prožil něco tak mimořádného, co se slovy nedá vylíčit. To je však chabý argument; vždyť Lazar to přece mohl říci svým blízkým — alespoň to, že prožil něco, co je příliš úžasné, než aby se to dalo popsat. Lazar však místo toho neřekl nic o tom, co prožíval, když byl mrtvý. Přemýšlejte o tom. Lazar neřekl ani slovo o námětu, který je předmětem lidské zvědavosti více než cokoli jiného: o tom, jaká je smrt. Toto mlčení se dá vysvětlit pouze jedním způsobem. Nebylo co vyprávět. Mrtví spí a nejsou při vědomí.

Předkládá tedy Bible smrt jako přítelkyni duše, jako pouhý rituál na cestě mezi různými stádii existence? Ne! Pro pravé křesťany, například pro apoštola Pavla, nebyla smrt přítelem, ale ‚posledním nepřítelem‘. (1. Korinťanům 15:26) Křesťané nepovažují smrt za něco přirozeného, ale naopak za něco strašného a nepřirozeného, protože smrt je přímým následkem hříchu a vzpoury proti Bohu. (Římanům 5:12; 6:23) Nikdy nebyla součástí Božího původního záměru s lidstvem.

Pokud jde o smrt duše, praví křesťané však nejsou bez naděje. Lazarovo vzkříšení je jednou z mnoha zpráv Bible, které nám názorně ukazují pravou, biblickou naději pro mrtvé duše: vzkříšení. Bible učí o dvou rozdílných typech vzkříšení. Pro naprostou většinu spravedlivých i nespravedlivých lidí, kteří nyní spí v hrobě, existuje naděje na vzkříšení k věčnému životu v ráji, který bude zde na zemi. (Lukáš 23:43; Jan 5:28, 29; Skutky 24:15) Pro malou skupinu, o které Ježíš mluvil jako o „malém stádu“, je určeno vzkříšení k nesmrtelnému životu v podobě duchovních bytostí v nebesích. Tito lidé, mezi než patří i Kristovi apoštolové, budou vládnout lidstvu a vrátí mu dokonalost. (Lukáš 12:32; 1. Korinťanům 15:53, 54; Zjevení 20:6)

Proč ale církve křesťanstva nevyučují vzkříšení, ale nesmrtelnost lidské duše? Uvažujte o tom, co roku 1959 řekl teolog Werner Jaeger v časopise The Harvard Theological Review: „Nejdůležitější skutečností v historii křesťanské doktríny bylo, že Origenes, otec křesťanské teologie, byl platónský filozof na škole v Alexandrii. Do křesťanské doktríny vestavěl celý soubor nauk souvisejících s duší, který převzal od Platóna.“ Církve tedy udělaly přesně to, co Židé provedli o staletí dříve! Opustily biblické nauky ve prospěch řecké filozofie.

Skutečný původ této nauky

Teď někteří lidé ve snaze bránit nauku o nesmrtelné duši mohou namítnout: ‚Proč tutéž nauku v mnoha různých formách vyučuje tolik náboženství světa?‘ Písmo obsahuje logický důvod, proč tato nauka v náboženstvích tohoto světa tak převládá.

Bible nám říká, že „celý svět leží v moci toho ničemného“, a konkrétně označuje Satana jako „panovníka tohoto světa“. (1. Jana 5:19; Jan 12:31) Náboženství světa očividně nejsou proti Satanovu vlivu imunní. Naopak, k těžkostem a svárům dnešního světa velmi přispívají. A pokud jde o duši, bezpochyby napodobují Satanovo smýšlení. Jak to?

Vzpomeňte si na vůbec první pronesenou lež. Bůh Adamovi a Evě řekl, že když proti němu zhřeší, zemřou. Ale Satan Evu ujistil: „Určitě nezemřete.“ (1. Mojžíšova 3:4) Adam a Eva samozřejmě zemřeli; vrátili se do prachu, jak Bůh řekl. Ale Satan, otec lži, se svého prvního podvodu nikdy nezřekl. (Jan 8:44) V nesčetných náboženstvích, která se odvracejí od biblických nauk nebo je otevřeně ignorují, se opakuje stále stejná myšlenka: ‚Určitě nezemřete. Vaše tělo možná pomine, ale vaše duše bude žít dále, navždy — jako Bůh!‘ Je zajímavé, že Satan Evě také řekl, že bude „jako Bůh“. (1. Mojžíšova 3:5)

O co lepší je mít naději, která se nezakládá na lžích či na lidských filozofiích, ale na pravdě! O co lepší je spoléhat na to, že naši blízcí, kteří zemřeli, nemají vědomí a jsou v hrobě, než se znepokojovat tím, kde asi je jejich nesmrtelná duše! Není třeba, aby nás tento spánek mrtvých nějak děsil či skličoval. V určitém smyslu můžeme na mrtvé pohlížet tak, jako by byli na bezpečném místě odpočinku. Proč na bezpečném? Protože Bible nás ujišťuje, že mrtví, které Jehova miluje, v jistém smyslu žijí. (Lukáš 20:38) Žijí v jeho paměti. Tato myšlenka je zdrojem nesmírné útěchy, protože jeho paměť je neomezená. Bůh touží přivést nespočetné miliony milovaných lidí k životu a dát jim možnost žít navždy v pozemském ráji. (Srovnej Joba 14:14, 15.)

Ten slavný den vzkříšení přijde, neboť všechny Jehovovy sliby se musí splnit. (Izajáš 55:10, 11) Jen si představte, že se splní toto proroctví: „Ale tví mrtví žijí, jejich těla znovu vstanou. Ti spící v zemi se probudí a vykřiknou radostí; neboť tvá rosa je rosou jiskřivého světla a země přivede ty, kdo jsou dlouho mrtví, znovu k narození.“ (Izajáš 26:19, The New English Bible) A tak mrtví, kteří spí v hrobě, jsou v bezpečí stejně jako dítě v lůně své matky. Mají se brzo „narodit“, mají být znovu přivedeni k životu na zemi!

Je snad nějaká lepší naděje?

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 7]

Židovští zélóti v Masadě věřili, že smrt osvobodí jejich duše