Otázky čtenářů
Ježíš vybízel: „Silně se namáhejte vejít úzkými dveřmi, protože, říkám vám, mnozí se budou snažit, aby vešli, ale nebudou schopni.“ (Lukáš 13:24) Co tím chtěl říci a jak to platí dnes?
Této zajímavé pasáži nejlépe porozumíme, přečteme-li si ji v kontextu. Asi šest měsíců před svou smrtí byl Ježíš v Jeruzalémě při výročí znovuzasvěcení chrámu. Mluvil o tom, že je pastýřem Božích ovcí, ale poukázal na to, že Židé jako celek mezi těmito ovcemi nejsou, protože mu nechtějí naslouchat. Když řekl, že on a jeho Otec jsou „jedno“, Židé zdvihli kameny, aby ho ukamenovali. Ježíš utekl do Pereje za Jordán. (Jan 10:1–40)
Tam se ho nějaký muž zeptal: „Pane, je těch, kdo jsou zachraňováni, málo?“ (Lukáš 13:23) To byla vhodná otázka, protože Židé v té době věřili, že si záchranu zaslouží jen omezený počet lidí. Vzhledem k jejich postoji není obtížné si představit, kdo podle jejich názoru měl k těmto lidem patřit. Pozdější události však ukázaly, že se velice mýlili.
Ježíš už byl mezi nimi asi dva roky — učil je, prováděl zázraky a ukazoval jim, že se mohou stát dědici nebeského Království. K čemu to vedlo? Tito Židé, a především jejich vůdci, byli hrdi na to, že jsou potomky Abrahama a že jim byl svěřen Boží Zákon. (Matouš 23:2; Jan 8:31–44) Nerozeznali však hlas znamenitého Pastýře a nereagovali na něj. Bylo to, jako by před sebou měli otevřené dveře, aby se mohli stát členy Království — což měla být hlavní odměna za to, že těmito dveřmi vešli —, ale oni to odmítli. Židů, kteří Ježíšovo poselství pravdy vyslechli, zareagovali na ně a přidrželi se Ježíše, bylo poměrně málo a pocházeli především z nižších společenských vrstev. (Lukáš 22:28–30; Jan 7:47–49)
Právě tito lidé byli v den Letnic roku 33 n. l. pomazáni duchem. (Skutky 2:1–38) Nebyli mezi činiteli nespravedlnosti, o kterých Ježíš řekl, že budou plakat a skřípat zuby, protože se nechopili příležitosti, jež jim byla nabídnuta. (Lukáš 13:27, 28)
V prvním století tedy těmi ‚mnohými‘ byli Židé jako celek, a mezi nimi zejména náboženští vůdcové. Ti tvrdili, že chtějí mít Boží přízeň — ale pouze podle svých vlastních měřítek a cest, a ne podle Božích. Naproti tomu ti, kdo měli upřímný zájem patřit do Království a reagovali kladně — těch však bylo poměrně „málo“ —, se stali pomazanými členy křesťanského sboru.
Nyní uvažujme o širším uplatnění, k němuž dochází v naší době. Bezpočet lidí, kteří chodí do kostelů křesťanstva, se učí, že přijdou do nebe. Tato naděje však není založena na přesném biblickém učení. Podobně jako kdysi Židé, chtějí i tito lidé získat Boží přízeň pouze za podmínek, které si stanovili oni sami.
V naší době však byli lidé — a bylo jich poměrně málo —, kteří pokorně reagovali na poselství o Království, zasvětili se Jehovovi a získali Boží přízeň. Vedlo to k tomu, že se stali ‚syny království‘. (Matouš 13:38) Takoví pomazaní „synové“ začali být zváni o Letnicích roku 33 n. l. Svědkové Jehovovi již dlouho zastávají názor, že doklady o tom, jak Bůh jedná se svým lidem, nasvědčují tomu, že členové nebeské třídy již v podstatě byli povoláni. Ti, kdo biblickou pravdu poznali v posledních letech, proto pochopili, že nyní je poskytována naděje na život v pozemském ráji. Počet těchto lidí je nyní daleko vyšší než zmenšující se počet ostatku pomazaných křesťanů, kteří mají naději, že skutečně půjdou do nebe. Slova u Lukáše 13:24 se nevztahují v první řadě na ty, kdo neočekávají, že půjdou do nebe, ale pro takové lidi je rozhodně v těchto slovech obsažena moudrá rada.
Svou vybídkou, abychom se silně namáhali, Ježíš nenaznačoval, že by nám on nebo jeho Otec stavěli do cesty překážky, které by nám bránily vejít. Ze slov u Lukáše 13:24 však můžeme vyrozumět, že Boží požadavky byly stanoveny tak, aby lidé, kteří si to nezaslouží, vejít nemohli. Vybídka „silně se namáhejte“ znamená, že se máme velmi snažit, že máme napínat své síly. Měli bychom si proto položit otázku: „Snažím se, seč mi síly stačí?“ Slova u Lukáše 13:24 bychom mohli parafrázovat takto: ‚Musím se silně namáhat vejít úzkými dveřmi, protože mnozí se budou snažit, aby vešli, ale nebudou schopni. Skutečně se tedy silně namáhám? Jsem jako atlet, který se na starověkém stadioně ze všech sil snaží získat cenu? Takový atlet nejednal polovičatě a neříkal si, že nestojí za to se namáhat. A co já?‘
Ježíšova slova naznačují, že by se někdo mohl snažit ‚projít dveřmi‘ pouze tak, jak se to hodí jemu samotnému, volným tempem, které by se mu nejvíc líbilo. Mohlo by se stát, že by si jednotliví svědkové začali něco takového myslet. Někdo by si mohl říkat: ‚Vím o tom, že někteří oddaní křesťané po celá léta napínali své síly a přinesli mnoho obětí; ale konec tohoto ničemného systému nepřišel, a oni zemřeli. Bylo by tedy možná lépe, kdybych zpomalil a žil trochu normálněji.‘
Uvažovat tímto způsobem je snadné, ale je to skutečně moudré? Uvažovali tímto způsobem například apoštolové? Rozhodně ne. Pravému uctívání dáváli vše, co měli — a dělali to až do smrti. Například Pavel mohl říci: „Je to [Kristus], koho veřejně oznamujeme. . . Proto pracuji opravdu tvrdě, když se namáhám podle jeho působnosti, která ve mně mocně pracuje.“ Později napsal: „Proto tedy tvrdě pracujeme a namáháme se, protože jsme založili svou naději na živém Bohu, který je Zachráncem lidí všeho druhu, zvláště věrných.“ (Kolosanům 1:28, 29; 1. Timoteovi 4:10)
Víme, že když se Pavel namáhal, jednal naprosto správně. Každý z nás by mohl být opravdu spokojený, kdyby mohl říci to, co řekl Pavel: „Bojoval jsem znamenitý boj, běh jsem dokončil, zachoval jsem víru.“ (2. Timoteovi 4:7) V souladu s Ježíšovými slovy zaznamenanými u Lukáše 13:24 by si proto každý z nás mohl položit otázku: ‚Jsem pilný a přičinlivý? Ano, dokazuji stále v hojné míře, že si beru k srdci Ježíšovu vybídku: „Silně se namáhejte vejít úzkými dveřmi“?‘