„Řekli mi, že už nikdy nebudu chodit!“

VE dvaceti letech se stal Ed obětí vážné autonehody. Když přišel k vědomí, nemohl vstát. Uvědomil si, že je ochrnutý, ale myslel si, že to bude jen dočasné. Vzpomíná, co se pak stalo v nemocnici: „Řekli mi, že už nikdy nebudu chodit.“ Ochrnul od prsou dolů.

„Když se syn zranil, zničilo mě to,“ vzpomíná Edův otec. „Byl to zdravý mladý muž a teď najednou nemohl chodit. Jeho život uvázl na mrtvém bodě.“ Ed sloužil plným časem Bohu — v průkopnické službě — jak říkají svědkové Jehovovi.

Jiný mladý muž kolem dvaceti, Bill, pro zábavu skočil po hlavě do příboje a narazil hlavou na písečnou lavici. Vzápětí se nemohl ani hýbat ani dýchat. Díky přátelům, kteří byli poblíž, se neutopil. Zůstal však ochrnutý od krku dolů. Lékaři Billovi řekli, že už také nikdy nebude chodit.

První reakce

„Chtěl jsem spáchat sebevraždu,“ přiznal se Bill, „ale na nemocničním lůžku to nešlo.“ Bill měl za sebou vietnamskou válku a chtěl se stát civilním letcem. Když se roku 1969 zranil, jeho sny se zhroutily, a nevěděl proč žít.

Edova první reakce na sdělení, že zůstane ochrnutý, byla jiná. „Neztratil jsem odvahu, protože jsem věřil slibům, které dal Bůh v Bibli. Uvědomil jsem si, že můj stav je sice nyní možná trvalý, ale nepotrvá věčně.“ Díky své naději se Ed dovede vyrovnávat se svým postižením už pětadvacet let.

Je třeba přijmout výzvu

Bill ale Boží sliby neznal. Jednoho dne se však stalo něco, co ho přimělo, aby se sebou něco udělal.

Když osm měsíců živořil v nemocnici, odvezli jej jednou do koupelny, aby jej ošetřovatel oholil. „Když jsem se podíval do zrcadla,“ řekl, „to, co jsem viděl, jsem prostě nebyl já!“

Bill, dříve devadesátikilogramový silák, který měřil metr pětaosmdesát, byl nyní čtyřicetikilogramová kostra. Odmítal věřit, že to, co ukazuje zrcadlo je jeho vlastní obraz. Ten zážitek v něm probudil bojovného ducha, chuť přijmout výzvu k boji se svým ochromením. „První rok s postižením je kritický,“ říká Bill, „protože v té době se rozhodujete, kterou cestou se dáte.“

Vyrovnávat se s obtížemi

Ed není nervózní člověk, ale přiznává, že má citové výkyvy. „Někdy nezvládnu jednoduché věci, třeba si něco podat,“ vysvětluje, „a to mě sklíčí.“

Pro Billa je největší obtíž žít s tělem, které má svá omezení, ale s mozkem, který omezení nemá. „Je to, jako bych měl mozek podobný tryskáči a tělo jako vůz tažený voly,“ říká.

S poškozením míchy souvisí i tělesné komplikace jako ztráta kontroly nad vyměšováním, proleženiny a dýchací potíže. Ed má od svého zranění potíže s ledvinami a mívá období šesti až sedmi dnů se čtyřicetistupňovými horečkami. Neschopnost ovládat vyměšování nesmírně rozčiluje i Billa. Říká: „Člověk si nikdy nezvykne na to, že má tělo nemluvněte.“

Ed vybízí všechny postižené, aby se stali co nejvíce nezávislými. „Snažte se všechno dělat sami,“ říká, „a dostanete se o hodně dál.“ Proto první, co udělal po odchodu z nemocnice, bylo to, že si pořídil do auta ruční ovládání, aby mohl jezdit. Nyní Ed dokonce používá jako úspěšný správce domu speciálně vybavený nákladní vůz.

„Snažte se na své postižení zapomenout,“ radí Bill, „a žijte svůj život, jak nejlépe to jde. Když se nechováte jako postižený, lidé s vámi nezacházejí jako s postiženým.“ Bill dělá to, co říká. Stal se úspěšným majitelem a ředitelem podniku, jezdí na svém golfovém vozíku, na pojízdném křesle a chodí o berlích.

Co se dá dělat?

Jedna překážka pro postiženého je takříkajíc v mysli těch, kteří postiženi nejsou. Nejlépe se dá odstranit porozuměním. Postižení vyžadují stejné ohledy a porozumění, jakých se dostává člověku bez tělesného postižení.

Zdá se, že se někteří lidé v přítomnosti postiženého cítí ohrožení nebo nesví. Bill říká: „Všichni jsou vlastně nějak poškozeni. Někteří jsou snad víc postiženi než jiní.“ Postižení jsou prostě osoby, které náhodou nemohou třeba chodit, vidět nebo slyšet jako jiní. Podstatné je pohlížet na jakékoli poškození jako na určitou okolnost a vnímat osobu jako celek.

„Oceňuji, když se na mě lidé dívají jako na každého jiného,“ řekl Ed. „Dívejte se na mě. Ne na vozík.“ Pak vyprávěl zkušenost, kterou udělali s manželkou v restauraci. „Číšnice vzala nejdřív manželčinu objednávku a pak se zeptala jí místo mne, co si budu přát. Nejsem přece hluchý! Jenom nemohu chodit.“

„Většina lidí chce projevovat ohledy k postiženým,“ vysvětluje Ed, „ale neví jak.“ Radí: „Nejlepší je vyčkat a zjistit, co můžete udělat, než se do něčeho dáte.“

Rozhodně se tedy nejdřív zeptejte. „Mohu vám nějak pomoci?“ nebo „Mohu pro vás něco udělat?“ Neberte jako samozřejmost, že si postižený vaši pomoc přeje; možná, že si ji nepřeje.

„Největší poklona pro postiženého,“ radí Bill, „je zacházet s ním jako s normálním, mít k němu stejný vztah jako ke komukoli jinému.“ Pro někoho je to ovšem těžké. Mezi ním a postiženým může být osobní myšlenková nebo citová přehrada. Čím více však jej poznáváme jako osobnost, tím méně myslíme na jeho postižení.

Ed, který je mnoho let ve stejném sboru svědků Jehovových vysvětluje: „Většina přátel na mě nemyslí jako na postiženého. V naší veřejné kazatelské službě se dokonce stane, že mě pošlou na dodatečnou návštěvu někam do desátého patra po schodech! Potom se vrátím a řeknu jim, ať tam pošlou někoho jiného.“

Rozčílí se Ed, když přátelé zapomenou na jeho tělesné omezení? Naopak. Vypráví: „Je to skvělé, že si myslí, že nepotřebuji pomoc. Oceňuji to, protože mám potom pocit, že pro ně nejsem postižený, ale normální jako každý jiný.“

Možná pomoc

V posledních letech se v mnoha zemích udělaly velké pokroky v poskytování pomoci tělesně postiženým. K nezávislému životu jim pomáhá spousta organizací, výrobků a služeb. Mnohde stačí vyhledat informace o těchto organizacích a službách v místním telefonním seznamu.

Mnoho veřejných budov a zařízení se nyní navrhuje tak, aby vyhovovaly postiženým osobám. Některé letecké a cestovní společnosti nabízejí zvláštní zájezdy pro postižené. A lidé ochrnutí na všechny končetiny se dnes mohou nezávisle pohybovat ve speciálně vybavených osobních nebo nákladních autech.

Moderní technika, která v některých případech dokázala obejít funkci poškozených nervů, umožnila jistým ochrnutým chůzi. Dr. Petrofsky, průkopnický badatel v tom oboru, však připouští, že si lidé ohledně takové techniky možná dělají falešné naděje. Uvěří třeba, že umožní všem, kteří jsou ochrnutí, aby zase chodili. „Nedá se nic dělat,“ říká dr. Petrofsky, „jen se jim pokusit poctivě a přesně říci, jaký je stav výzkumu. Víte, my nic neléčíme.“

Opravdové vyléčení

Přesto se časem uskuteční opravdové a trvalé vyléčení všech tělesných postižení. Tato jistá naděje, že bude zase chodit, podporovala Eda a pomáhala mu, aby se se svým postižením vyrovnával po celé ty roky. Biblický slib zní: „Otevřou se oči slepých, a uši hluchých, ty budou zprůchodněny. V tom čase bude chromý šplhat jako jelen a jazyk oněmělého zvolá radostí.“ — Izajáš 35:5, 6.

Vyléčení všech neduhů se uskuteční právě tady na zemi, až Boží království nahradí panství všech lidských vlád. (Daniel 2:44) Ano, Boží království, o které se měli Kristovi následovníci modlit, jak je učil jejich Mistr, vytvoří nový svět, kde se také splní biblický slib: „Žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocen?‘“ — Izajáš 33:24; Matouš 6:9, 10.

V době své nehody Bill význam těchto biblických slibů neznal, přestože si Bible vždy hluboce vážil. Během prvních pěti let po ochrnutí začal silně užívat drogy. „Užíval jsem drogy ve Vietnamu, abych unikl těm hrůzám,“ říká, „a později jsem je užíval, abych unesl život na pojízdném křesle.“

Ale v roce 1974 uvěřil Bill s pomocí svědků Jehovových, že Bible je skutečně pravdivá a že její sliby jsou naprosto spolehlivé. „Od té doby,“ řekl, „jako by mi s očí spadly ‚šupiny‘!“ Za sedm měsíců oddal Bill svůj život Jehovovi Bohu, a brzy začali s manželkou oba sloužit plným časem jako průkopníci.

Když Bill uvažuje o svých zážitcích, uznává, že jeho nehoda a následné postižení byly bolestné. „Ale,“ zdůrazňuje, „získal jsem tím úrazem velmi mnoho.“ Jak to mohl říci?

„Nebýt postižení, pochybuji, že bych byl dnes pravým křesťanem,“ vysvětluje. „Předtím jsem byl příliš pyšný, příliš ctižádostivý, a asi bych se nikde nezdržel dost dlouho na to, abych přijal křesťanské poselství.“

Nyní má tedy Bill stejně jako Ed pevnou víru, že brzy bude moci v Božím novém světě opět plně používat své tělo. A bez ohledu na zdánlivou beznadějnost situace může mít stejnou důvěru v Boží uzdravující moc každý postižený. Srdce takového člověka může den co den posilovat přesvědčení: „Vím, že budu zase chodit!“ — Zasláno.

[Obrázek na straně 23]

Přes své postižení se Ed plně podílí na křesťanské službě