Job
3 Potom Job promluvil a začal proklínat den svého narození.*+ 2 Řekl:
3 „Ať zahyne den, kdy jsem se narodil,+
i noc, kdy někdo řekl: ‚Byl počat chlapec!‘
4 Ať se ten den stane tmou.
Ať na něj Bůh nahoře zapomene,
ať ho neozáří ani paprsek světla.
7 Ať je ta noc neplodná,
ať se v ní neozývají radostné výkřiky.
9 Ať se zatmí hvězdy jejího svítání,
ať marně čeká na denní světlo
a nespatří paprsky úsvitu.
10 Vždyť nezavřela lůno mé matky+
a neskryla trápení před mýma očima.
11 Proč jsem nezemřel už při porodu?
Proč jsem nezahynul hned, jak jsem vyšel z lůna?+
12 Proč mě matka vzala na kolena
a proč mě kojila svými prsy?
14 s králi země a jejich rádci,
jejichž stavby jsou už v troskách,*
15 nebo s knížaty, kteří měli zlato
a domy plné stříbra.
16 Nebo proč jsem nezanikl jako potracený plod,
jako děti, které nikdy neviděly světlo?
17 Tam i ničemní přestávají zuřit
a vyčerpaní odpočívají.+
18 Tam mají všichni vězni klid,
neslyší toho, kdo je nutí do práce.
19 Malí a velcí jsou si tam rovni+
a otrok je svobodný, bez pána.
21 Proč není smrt dopřána těm, kdo po ní touží,+
kdo ji hledají víc než skryté poklady,
22 těm, kdo by se velmi radovali
a byli by šťastní, kdyby našli hrob?
24 Místo jídla vzdychám,+
můj nářek+ se lije jako voda,
25 protože se mi stalo to, čeho jsem se děsil,
postihlo mě to, čeho jsem se bál.
26 Nemám pokoj, klid ani odpočinek,
valí se na mě samé těžkosti.“