Z čeho pramení problém?

„MOC soli rodině nesvědčí!“ prohlašuje matka. „Ale vždyť to jídlo nemá žádnou chuť!“ trvá na svém snacha. A když se matka obrátí zády, hodí tam špetku soli.

Každá se snaží dělat to po svém a nakonec obě jedí jídlo, které ani jedné nechutná. Následky ovšem mohou být mnohem vážnější. Třenice s příbuznými manželského druha mohou vést k mnohaletým duševním i citovým bojům.

Mnohým připadá taková neshoda nevyhnutelná. „I když se zdá, že spolu členové rodiny vycházejí dobře, mezi tchyní a snachou nutně musí vznikat tření,“ píše dr. Šigeta Saito, předseda Japonského sdružení ústavů pro duševně choré. Ale ten problém se neomezuje na Orient.

V zemích na Východě i na Západě vychází v novinách a časopisech plno rad, jak řešit konflikty s příbuznými manželského druha. Z čeho tedy mohou pramenit ty problémy?

Kdo má hlavní slovo?

Když se dvě ženy dělí o jednu kuchyni, často je spornou otázkou, kdo bude rozhodovat. „Každá máme jinou chuť a jiné postupy, a rozčilovala jsem se pokaždé, když vznikla neshoda,“ říká žena, která už přes dvanáct let žije s tchyní.

„Prvních deset let jsme se škorpily kvůli malichernostem,“ přiznává jiná snacha. Neshody mohou vzniknout i kvůli tomu, jak se věší košile na šňůru. Situace může být těžká, i když spolu ženy nebydlí. Tchyně, která na návštěvě pronáší poznámky jako: „Můj syn nerad maso na tenhle způsob“, může vyvolat dlouhodobou nevoli. Nakonec jde jen o to, kdo má v čem hlavní slovo, a ve prospěch koho.

Takako Sodei, docent pro vytváření domova na Ženské univerzitě v Očanomizu, na tuto spornou otázku poukazuje slovy: „Bez ohledu na to, zda někdo žije se synem a snachou, nebo s dcerou a zetěm, není možné, aby v domácnosti soupeřily o nadvládu dvě manželky. Je nutné mít oddělený životní prostor, nebo situaci uzpůsobit tak, že jedna žena vytváří domov a druhá pomáhá.“ Dvě generace se musí rozumně dohodnout na základě tělesného a duševního stavu té starší a zkušenosti či nezkušenosti té mladší.

Otázka soukromí

Když bydlí dvě nebo více generací ve stejném bytě, členové rodiny musí do jisté míry obětovat své soukromí. Každý člen rodiny v tom však asi bude mít jiná měřítka. Mladá dvojice může toužit po větším soukromí, kdežto starší mohou žíznit po větší družnosti.

Například jedna snacha žijící nedaleko Tokia měla pocit, že tchyně narušuje její manželské soukromí. Čím? Tím, že prala její a manželovo osobní prádlo, skládala je a uklízela. Připadalo jí nevhodné, že pro ně tchyně dělá tyto osobní věci. Její tchyni Tokiko naopak rozrušilo, když snacha při úklidu vyházela věci, které Tokiko po léta schraňovala.

Vpády do soukromí mohou jít do krajnosti. Toma a jeho manželku, kteří pečovali o Tomovu starou matku, vyvádělo z míry to, že uprostřed noci přicházela do jejich ložnice. Proč to dělala? „Chtěla jsem se podívat, jestli je Tom v pořádku,“ říkala matka. Problém vyřešilo teprve přestěhování do poschoďového bytu, kde měla matka zakázáno chodit nahoru.

V mnoha rodinách však problémy opravdu zesílí až s příchodem třetí generace.

Dnes je běžné, že mladé matky hledají rady k péči o dítě v různých knihách. Ale babička se svými léty zkušeností ve výchově dětí má přirozeně pocit, že právě ona je způsobilá dávat rady. Na takové rady se ovšem často pohlíží jako na kritiku, a vznikají spory.

Tento problém musela řešit Takako, když ukázňovala svého synka. Manželova matka i babička se přihnaly do pokoje,. aby ji zarazily, a křičely ještě hlasitěji než plačící děcko. Zastrašená Takako přestala syna ukázňovat. Později si uvědomila důležitost ukázňování a rozhodla se v takové výchově pokračovat. — Přísloví 23:13; Hebrejcům 12:11.

Také jedna matka z Jokohamy měla po narození svých dětí rozepře s tchyní. Popouzelo ji, že babička dává dětem mezi hlavními jídly pamlsky, takže pak nejedly.

Dr. Saito k tomuto problému poznamenává: „[Prarodiče] dávají vnoučatům sladkosti a kapesné. Nahrávají sobeckým přáním mladých. Prostě svá vnoučata nekonečně rozmazlují.“ Radí mladým matkám, aby jasně ukázaly, že ve výchově svých dětí nebudou dělat žádné ústupky.

Soupeření o náklonnost

V tomto sporu mezi tchyní a snachou působí něco zcela nerozumového. „Psychologicky řečeno,“ vysvětluje dr. Saito, „matka cítí, že jí snacha vyrvala syna. Nahlas to samozřejmě neřekne, protože je to příliš dětinské. Ale podvědomě má v sobě hluboce zakořeněnou myšlenku, že je oloupena o náklonnost svého syna.“ Tak vzniká mezi oběma napjatý vztah, ne-li přímá rivalita.

Zdá se, že tento sklon sílí tím, jak se zmenšuje velikost rodiny. Když má matka na starost méně dětí, cítí se svému synovi blíže. Po létech soužití dobře ví, co má a co nemá rád. Přestože novomanželka dychtí manželovi vyhovět, schází jí tato důvěrná znalost — alespoň zpočátku. Proto může snadno vzniknout duch soutěžení, a matka se snachou soupeří o náklonnost téhož muže.

Tragický posun

Kdysi, když v Japonsku vládla konfuciánská filozofie a vznikl takový rodinný problém, snacha byla poslána pryč rozvodem, a tím to skončilo. Ale dnes je to jinak.

Po 2. světové válce se ujala správy rodinných financí mladší generace a starší generace ztrácí vliv i autoritu. Situace se postupně obrátila. Nyní jsou zestárlí rodiče odkládáni do nemocnic a ústavů. Je tragické vidět takovou bídu ve společnosti, kde bývala normou úcta ke starším.

Jak se dá zvrátit tento sklon zbavovat se starých lidí? Existuje způsob, jak by mohly dvě ženy spolu pokojně žít pod jednou střechou?

[Obrázek na straně 21]

Je nutné dospět k rozumné dohodě, kdo bude mít hlavní slovo