Poutníci a jejich boj za svobodu

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V NIZOZEMSKU

V ROCE 1620 vyplula skupina anglických puritánů z Delfshavenu blízko Rotterdamu v Nizozemsku, aby založila první trvalou osadu Evropanů v Nové Anglii — Plymouthskou kolonii na území jihovýchodní části dnešního státu Massachusetts. Co podnítilo tyto hluboce věřící lidi k tomu, že riskovali takovou dlouhou a svízelnou cestu přes zrádný Atlantský oceán na malé lodi Mayflower? Proč přišli nejdříve do Nizozemska? A proč odtud odcházeli?

Náboženská situace v Anglii

Katolickou církví otřásla v šestnáctém století reformace. Po celé Evropě včetně Anglie vznikaly protestantské církve. V případě Anglie došlo ke konečnému rozchodu s Římem potom, co papež odmítl zrušit první manželství krále Jindřicha VIII. Anglická církev se od Říma oddělila a v roce 1534 anglický parlament oficiálně uznal Jindřicha za „nejvyššího představitele anglikánské církve na zemi, který je hned po Bohu“. Jeho dcera Alžběta, která se narodila v roce 1533, byla vychována jako protestantka. Když se stala královnou Alžbětou I ., dostala anglikánská církev výrazně protestantský charakter. Existovaly tam však malé protestantské skupiny, které s hlavní anglikánskou církví nesouhlasily. Mnohým z nich se začalo říkat puritáni, protože chtěli očistit anglikánskou církev od jakékoli stopy římského katolicismu. Jedna puritánská skupina byla pokládána za zvláště radikální, protože zavrhla církevní hierarchii biskupů a kněží. Tato skupina byla pod vedením vlastních starších (presbyterů) a svůj sbor pokládala za zcela nezávislý.

Královna Alžběta se obávala, že kdyby puritány nedržela v šachu, ztratila by vládu nad lidem. Proto proti puritánům zavedla přísné zákony. Různé puritánské skupiny se přesto dále tajně scházely v soukromých domech. Puritáni také rozšiřovali mnoho náboženských spisů, které objasňovaly jejich náboženské názory. Londýnští puritáni jmenovali vlastní radu starších, která sestávala převážně ze suspendovaných anglikánských duchovních. Skupiny, které se vzdaly reformy anglikánské církve a oddělily se od ní, byly označovány jako separatisté.

Nástupce královny Alžběty, král Jakub I., pokračoval v její náboženské politice a hrozil, že „vyžene [puritány] ze země“. Současně dal příkaz k provedení nového anglického překladu Bible — King James Version (Překlad krále Jakuba), který byl dokončen v roce 1611 . Tento nový překlad podnítil mnoho lidí ke zkoumání Bible. A výsledek? Ještě mnohem více lidí se začalo rozcházet se státním náboženstvím. Kdybyste žili v té době, co byste udělali? Myslíte si, že byste pod hrozbou pronásledování své náboženské názory upravili? Drželi byste se svého přesvědčení bez ohledu na to, co to stojí? Mnozí puritáni to udělali a odmítli kompromis.

Útěk do Holandska

Jedna skupina separatistů, kteří neudělali kompromis, byla v malém anglickém městě Scrooby. Setkávali se tajně v domácnosti poštmistra Williama Brewstera, který byl „řídícím starším“. Scházel se s nimi také bývalý anglikánský kněz John Robinson. Kromě toho, že se tato skupina v Scrooby zastávala vedení církve staršími místo kněžími a biskupy, odmítala také kněžská roucha a většinu rituálů při anglikánských bohoslužbách, přestože je zákon požadoval.

Tlak rostl, a proto se skupina rozhodla, že uteče do Nizozemska, což bylo v té době jediné místo v Evropě, kde byly jejich názory a zvyklosti tolerovány. Vystěhování však bylo nezákonné. Proto tak tajně, jak to jen šlo, prodali své domy a všechno, co si nemohli vzít s sebou, a v roce 1608 odpluli do Amsterodamu. V Nizozemsku se potom tito separatisté začali pokládat za poutníky.

Po roce se poutníci přestěhovali do Leidenu a ve stejném roce bylo vyhlášeno příměří ve válce mezi Španělskem a Nizozemskem. Příměřím vzniklo pro poutníky mnohem pokojnější klima. Z Anglie přijížděli postupně další uprchlíci a skupina se rozrostla asi na tři sta osob. Nakonec koupili velký dům, ve kterém žil John Robinson s rodinou a ve kterém také mohli konat svá shromáždění.

Poutníci strávili v Leidenu asi deset let, ale potom začali mít pocit nejistoty. Příměří se Španělskem bylo u konce a báli se, že získá-li španělská inkvizice autoritu nad Nizozemskem, bude se s nimi zacházet hůře než za krále Jakuba. Navíc se v otázce nauk rozcházeli s mnohem liberálnějšími holandskými sousedy a obávali se toho, aby jejich děti nepěstovaly společenství s holandskou mládeží, kterou pokládali za prostopášnou. Co by měli udělat? Uvažovali o dalším velkém stěhování — tentokrát do Ameriky!

Mayflower vyplouvá!

Největším problémem bylo financování takové dlouhé cesty. Dalším závažným problémem bylo to, že povolení k této cestě museli získat od anglického krále — stejného krále, před kterým utíkali do Nizozemska! Obměkčovali krále peticemi, až jim nakonec povolení dal. Finance na tuto cestu pak poskytla skupina londýnských obchodníků.

Konečně přišel čas odjezdu! Členové církve poutníků v Leidenu, kteří se rozhodli odjet, nastoupili na loď Speedwell a 22. července 1620 odjeli z Delfshavenu do Anglie, kde měli přibrat další spoluvěřící. Poutníci vypravili dvě lodě, Speedwell a Mayflower. Závažné trhliny v trupu Speedwell však přinutily lodě, aby se vrátily do Anglie, kde Mayflower vzala na palubu cestující a zásoby ze Speedwell. Konečně, 6. září malá sedmadvacetimetrová Mayflower vyplula z Plymouthu v Anglii sama a měla na palubě dvacet čtyři rodin — celkem sto dva pasažérů — a dvacet pět členů posádky. Jakou odvahu museli mít tito cestovatelé-začátečníci, když se pokusili o cestu přes oceán, která měřila pět tisíc kilometrů! Velmi přetížená loď se musela potýkat se zrádným severoatlantským počasím. Představte si, jaké pocity měli lidé na palubě, když po devíti dlouhých týdnech zahlédli zemi!

Zakládání kolonie

Než poutníci vystoupili na břeh, uzavřeli vzájemnou dohodu neboli smlouvu, která se týkala budoucí vlády nad novou kolonií. Dohodou, kterou podepsalo čtyřicet jedna mužů této skupiny, vytvořili poutníci „sdružení občanů“, kteří přijali odpovědnost za to, že budou tvořit a dodržovat zákony platné pro všechny jejich záležitosti. Někteří historici tento dokument sice nazývají první americkou ústavou, ale Grote Winkler Prins Encyclopedie zdůrazňuje, že poutníci, kteří tento dokument koncipovali, „měli na mysli ustavení autority náboženského charakteru“. Záměrem tohoto dokumentu bylo zavázat všechny členy kolonie, aby drželi při sobě jak tělesně, tak nábožensky.

Poutníci prozkoumali pobřeží a provedli výpravy do vnitrozemí. V chladném prosinci se potom skupina usadila na místě, které pojmenovali Nový Plymouth a jemuž se později říkalo Plymouthská kolonie. Cestou přecházeli přes pole, která dříve obdělávali Indiáni. Před pouhými několika lety zde cestovatelé viděli početnou indiánskou populaci, tu však vyhubily nemoce, které cestovatelé přivezli — například neštovice a spalničky. Jinak by Indiáni možná bránili snaze poutníků založit si kolonii.

Poutníci začali se stavbou obecního domu a několika soukromých domů. Byl to obtížný začátek, protože přijeli v zimě a z lodních zásob nezbylo dost potravin. Během první zimy zemřelo 52 lidí na nemoci; 13 ze 24 manželů a 14 z 18 manželek. Mezi mrtvými byl také první guvernér John Carver. Přežijící se však rozhodli, že v Novém Plymouthu zůstanou. Dalším guvernérem byl nadšený William Bradford, který podrobně zapisoval historii mladé kolonie, a je proto pokládán za prvního amerického historika.

Poutníci a Indiáni

První poutníci, kteří připluli do New Plymouthu, uzavřeli vzájemnou mírovou smlouvou s Massassoitem, nejvyšším náčelníkem místního indiánského kmene Vampanoagů. Poutníci a Vampanoagové se ve smlouvě zavázali, že nebudou jeden druhému škodit, a slíbili si vzájemnou ochranu v případě války s cizími lidmi. Bez Massassoitova přátelství by pravděpodobně nepřežil žádný z poutníků. Tito Indiáni dali kolonistům kukuřici k jídlu i k pěstování a díky tomuto spojenectví poutníci nezahynuli rukou ostatních kmenů.

V počátcích dostali kolonisté od Indiánů velkou pomoc. Podle slov guvernéra Williama Bradforda jeden Indián, který se jmenoval Squanto, kolonisty naučil „jak pěstovat kukuřici, kam jít na ryby a jak si obstarat další potřebné věci, a byl také jejich průvodcem, který je odvedl na neznámá místa, z nichž měli užitek“. První sklizeň kukuřice byla dobrá a poutníci měli úspěch také v lovení divokých ptáků. Byli Bohu vděční a rozhodli se, že budou slavit třídenní slavnost sklizně. Přišel Massassoit a devadesát jeho udatných mužů a jako příspěvek na hostinu přinesli pět jelenů.

Podobně jako kolonie měla i slavnost výrazně náboženský nádech. Následující rok však vzhledem ke špatné sklizni poutníci tuto slavnost neslavili, ale Den díkůvzdání se ve Spojených státech, Kanadě a několika dalších zemích později stal každoročním národním a náboženským svátkem. Dnes je v Severní Americe Den díkůvzdání typickou příležitostí pro rodinnou hostinu s krocanem, brusinkovou omáčkou a dýňovým koláčem — v podstatě to však je „doba pro vážné náboženské zamyšlení, církevní bohoslužby a modlitby“. (The World Book Encyclopedia, 1994)a

Další vývoj

V roce 1622 připluli z Anglie a z Leidenu noví poutníci. Později připluly z Evropy ještě další lodě se spoluvěřícími. Poslední skupina poutníků z Leidenu se ke kolonii připojila v roce 1630 a počet obyvatel kolonie tak dosáhl tří set. Kolonie nakonec splynula s nedalekou mnohem větší kolonií u zálivu Massachusetts, která ležela severněji. Tito kolonisté také zastávali puritánské názory. Mezitím však mezi kolonisty a jejich indiánskými sousedy rostlo napětí. Puritáni, kteří věřili, že Bůh je předurčil k tomu, aby tuto novou zemi ovládli, byli stále opovážlivější. Když to Indiáni viděli, byli zase více a více podrážděnější. Je smutné, že pouhých padesát pět let po dohodě s Vampanoagy vstoupila kolonie v Plymouthu — ve spojení se třemi dalšími anglickými koloniemi a s některými Indiány — do války proti Massassoitovu synu. Puritáni ho zavraždili a s ním asi tři tisíce indiánských mužů, žen i dětí a další stovky jich prodali do otroctví. Tím Vampanoagové vymřeli.

Odkaz poutníků

Ještě dnes můžete v Nizozemsku navštívit tu část Leidenu, kde žili poutníci, a také Delfshaven — přístav, odkud odjeli do Ameriky. V dnešním Plymouthu v Massachusetts můžete vidět plymouthskou osadu — rekonstrukci původní vesnice, kterou postavili poutníci, a také muzeum poutníků, v němž je kopie lodi Mayflower. Ve vesnici představují původní obyvatele herci. Ti vám řeknou, že Boží jméno je Jehova a že „církev“ nejsou kostely, ale tvoří ji lidé. Na otázku: „Kolik starších je ve vaší církvi?“ odpovědí: „Tolik, kolik odpovídá biblickým požadavkům.“

Podle knihy The Puritan Heritage —America’s Roots in the Bible (Dědictví puritánů — Biblické základy Ameriky) se poutníci snažili vytvořit svou společnost „co nejpodobnější dvanácti kmenům Izraele pod Mojžíšem“. Puritáni však někdy zašli do extrémů. Například jejich pověst pilných pracovníků částečně vycházela z přesvědčení, že hmotný blahobyt znamená Boží přízeň. A přestože puritáni své děti skutečně milovali, mnozí z prvních puritánů byli přesvědčeni, že by měli „svou nadměrnou náklonnost . . . skrývat“. Proto se slovo „puritánský“ začalo spojovat se strohostí, drsností a přehnanou přísností. I přes své nedostatky však měli poutníci určitou míru mravní síly, byli zbožní a snažili se žít podle Bible. Je zřejmé, že tyto vlastnosti poutníky v mnoha jejich zkouškách sjednocovaly a pomáhaly jim vytrvat.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Poutníkům pomáhali Indiáni kmene Vampanoag

[Podpisek]

Harper’s Encyclopædia of United States History

[Podpisek obrázku na straně 24]

Nahoře: Model van de Mayflower