Záhadný ptakopysk

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V AUSTRÁLII

KDYŽ vědci viděli ptakopyska poprvé, byli bezradní. Byl zde živý paradox — jeden nebo dva kilogramy protikladů, které stavěly některé jejich vědecké názory na hlavu. Zveme vás, abyste se s tímto jedinečným malým Australanem seznámili. Je to okouzlující, plachý a roztomilý tvor. Nejprve se však vraťme do roku 1799 a podívejme se, jaký nastal zmatek, když zrak britské vědy poprvé ulpěl na kůži ptakopyska.

„Doslova nemohl uvěřit [svým očím],“ píše se v jedné encyklopedii o dr. Shawovi, asistentu kustoda v přírodovědné sekci Britského muzea. Měl podezření, že „někdo připevnil kachní zobák na tělo nějakého [čtyřnožce]. Snažil se zobák odstranit, a dodnes můžeme na původní kůži spatřit stopy po jeho nůžkách.“

Zjistilo se sice, že kůže je pravá, ale vědci byli zmateni. Ptakopysk má rozmnožovací ústrojí podobné rozmnožovacímu ústrojí ptáků, ale má také mléčné žlázy. Tento zdánlivý rozpor vyvolal otázku: Klade tento svérázný tvor vejce, nebo ne?

Po létech sporů bylo zjištěno, že ptakopysk vejce skutečně klade. Ale jak se zdálo, každý další objev záhadu ještě zkomplikoval. Kam zařadíte tvora, který (1) klade vejce, ale má mléčné žlázy; (2) má srst, a přitom má kachní zobák a (3) má kostru, jejíž charakteristické znaky odpovídají studenokrevnému plazu, ale je teplokrevný?

Časem se vědci dohodli, že ptakopysk je savec řádu ptakořitních. Ptakořitní, podobně jako plazi, mají pro vejce, sperma, trus i moč jeden otvor, kloaku. Jediným dalším žijícím tvorem, který patří mezi ptakořitní, je ježura. Vědecké jméno, které ptakopysk dostal, je Ornithorhynchus anatinus, což znamená „kachnovité zvíře s ptačím zobákem“.

Navštivme ptakopyska

Mohli bychom jít do zoo, ale nic se nevyrovná tomu, když uvidíme tajnůstkářského ptakopyska ve volné přírodě. To se většinou nepodaří ani Australanům. Naše hledání začíná ve východní Austrálii, v Modrých horách západně od Sydney, ale stačila by nám leckterá řeka, potok či jezero ve východní části Austrálie.

Ještě před východem slunce jsme dorazili ke starému dřevěnému mostu, který vedl přes poklidnou řeku, vroubenou blahovičníky. Tiše a trpělivě pozorujeme vodní hladinu a čekáme, až se objeví drobná silueta. Brzy jsme za svou trpělivost odměněni. Asi padesát metrů od nás proti proudu se cosi objevilo a míří to k nám. Musíme být úplně potichu.

Spousta vlnek, které se šíří od jeho zobáku, potvrzuje, že je to ptakopysk. Tyto výmluvné vlnky se tvoří při tom, jak ptakopysk rozmělňuje potravu, kterou nashromáždil ve svých lícních vacích, když plenil říční dno. Jeho strava se sice liší podle ročního období, ale skládá se především z červů, larev hmyzu a sladkovodních krevet.

Překvapuje vás, že je ptakopysk tak malý? To překvapuje většinu lidí. Představují si, že ptakopysk je velký asi jako bobr nebo vydra. Ale jak vidíte, je dokonce menší než běžná kočka domácí. Samečci měří 45 až 60 centimetrů a váží 1 až 2,5 kilogramu. Samičky jsou o něco menší.

Ptakopysk dělá tempa střídavě předníma nohama, které jsou opatřeny plovací blánou, a tiše se potápí. Zůstává pod vodou minutu nebo dvě a razí si cestu pod mostem. Jeho zadní nohy, které mají plovací blánu jen zčásti, neslouží při plavání jako pohon, ale jako kormidla, a pracují v souladu s ocasem. Když si ptakopysk hrabe noru, zadní nohy pevně jistí jeho tělo.

Když je ptakopysk vyplašen, ponoří se s hlasitým plesknutím a to znamená, že ho už neuvidíme. Mluvíme proto jen tehdy, když je pod vodou. „Jak si takový malý chlapík udrží teplo,“ šeptáte, „zvlášť v zimě, kdy je ledová voda?“ Ptakopysk to dobře zvládá díky tomu, že má dvojí pomoc: metabolismus, který rychle produkuje energii, a tak zahřívá ptakopyska zevnitř, a hustou kožešinu, která brání unikání tepla.

Ten úžasný zobák

Měkký, jakoby gumový zobák ptakopyska je velmi důmyslný. Je na něm mnoho hmatových a elektrických receptorů. Dno řeky ptakopysk prohledává tak, že mírně pohybuje zobákem ze strany na stranu. Zjistí i to nejslabší elektrické pole vytvořené svalovými stahy budoucí kořisti. Když je ptakopysk pod vodou, kontakt se světem mu zprostředkuje hlavně zobák, protože oči, uši a nos jsou pevně zavřené.

Podívejte, ty ostruhy!

Jestliže náš malý přítel je sameček, jeho zadní nohy jsou na kotnících vyzbrojeny dvěma ostruhami, které jsou cévou spojeny s dvěma jedovými žlázami v oblasti stehen. Jestliže na něj někdo zaútočí, energicky vráží obě ostruhy do jeho těla, podobně jako jezdec pobízí ostruhami svého koně. Krátce po počátečním šoku pocítí oběť prudkou bolest, a místo vbodnutí oteče.

V zajetí však ptakopysk může být krotký jako štěně. V rezervaci Healesville ve státě Victoria chovají tato zvířata celá desetiletí a říkají, že jeden z prvních ptakopysků „bavil návštěvníky celé hodiny, převaloval se ze strany na stranu a nechával se drbat na bříšku . . . Na toto výjimečné zvířátko se chodily dívat tisíce návštěvníků.“

Za horskými hřbety na východě začíná vykukovat ranní slunce a náš ptakopysk se ten den potápí naposledy. Přes noc spořádal potravu, která odpovídá pětině jeho vlastní váhy. Když vylézá z vody, plovací blány na jeho předních nohách se stáhnou a odhalí silné drápy. Ptakopysk nyní míří k jedné ze svých mnoha nor, které jsou moudře vyhrabány mezi kořeny stromů. Ty je chrání před erozí a zborcením. Nory, kde ptakopysk hnízdí, jsou obvykle dlouhé asi osm metrů, ale jiné nory mohou měřit jeden metr nebo také téměř třicet metrů a mohou mít mnoho postranních chodeb. Nory poskytují ochranu i před teplotními extrémy a pro samičky jsou útulnými doupaty, ve kterých je možné odchovat mláďata.

Doba kladení vajec

Na jaře samička zaleze do komory vystlané rostlinami v jedné ze svých hlubších nor a snese jedno až tři (obvykle dvě) vejce velikosti nehtu na palci. Ovine je svým tělem a tlustým ocasem a zahřívá je. Asi po deseti dnech se mláďata vyklubou ze svých jakoby pergamenových skořápek a živí se mlékem, které teče z matčiných dvou mléčných žláz. Mimochodem, samička ptakopyska vychovává své mladé sama; u těchto savců není žádný doklad o tom, že by tvořili trvalé páry.

Asi v únoru, po tříapůlměsíčním rychlém růstu, jsou mláďata připravena na vstup do vody. A protože se v určitém místě může uživit jen omezený počet těchto zvířat, mláďata se nakonec možná vydají hledat méně obydlenou vodu a při tom budou muset přejít přes nebezpečnou souš.

Ptakopyskové se v zajetí dožili i více než dvaceti let, ale ve volné přírodě většinou tak dlouho nežijí. Svou daň si vybírají sucha a záplavy, ale také varani (velcí ještěři), lišky, velcí draví ptáci, a na dalekém severu v Qeenslandu dokonce krokodýli. Avšak největší hrozbou pro ptakopysky je člověk — ne tím, že by je úmyslně zabíjel (ptakopyskové jsou nyní přísně chráněni), ale tím, že bezohledně zasahuje do jejich domova.

Pokud někdy navštívíte Austrálii, můžete tuto jedinečnou malou všehochuť s kachním zobákem sami pozorovat v jejím přirozeném prostředí. Jinde na světě ji totiž ve volné přírodě neuvidíte. Díky ptakopyskovi můžete vidět ještě další stránku Stvořitelovy neomezené představivosti a také smyslu pro humor.

[Obrázek na straně 17]

Ptakopysk plave za pomoci nohou s plovacími blánami

[Podpisek]

S laskavým svolením Taronga Zoo

[Obrázek na straně 17]

Ptakopysk je menší než běžná kočka domácí, váží 1 až 2,5 kilogramu

[Podpisek]

S laskavým svolením dr. Toma Granta

[Obrázek na straně 17]

Velmi citlivým zobákem hledá pod vodou kořist. (Tento ptakopysk je v rezervaci Healesville)

[Podpisek]

S laskavým svolením Healesville Sanctuary

[Podpisek obrázku na straně 16]

Fotografie: S laskavým svolením dr. Toma Granta