Nezapomenutelná návštěva v Národním parku Olympic

VYROSTL jsem u hory Olymp v jižní Evropě, a přirozeně jsem tedy byl zvědavý, co s ní má společného poloostrov, který ze severoamerického pobřeží vybíhá do Tichého oceánu, a to tisíce kilometrů od původní hory Olymp. Když se mi můj přítel zmínil o tom, že v této odlehlé oblasti je deštný les — 8 000 kilometrů severozápadně od amazonského deštného pralesa —, nikdo mě už nemusel dále přemlouvat, abych se do Národního parku Olympic vydal.

Ještě před návštěvou jsem provedl malý výzkum. Dozvěděl jsem se, že tento park, který se nachází ve státě Washington v severozápadním cípu Spojených států, má rozlohu 3 700 kilometrů čtverečních a že je úchvatnou přehlídkou přírodních divů. Z mlžného oparu Tichého oceánu, který halí jak pobřeží, tak lesy, vystupují velké stromy a ostré skalní útesy na pobřeží. Zdejší klima patří k nejvlhčím na zemi. V parku jsou vysoké hory se sněhovou pokrývkou, ledovce, které se pomalu pohybují, a také deštný les, jenž je stejně tmavý a tajemný jako pralesy v amazonské oblasti.

Nejvyšší zdejší vrchol, který se tyčí do výšky 2 500 metrů, jistý anglický kapitán v roce 1788 pojmenoval Mount Olympus, a to podle legendárního domova bohů řecké mytologie. S cílem chránit tuto panenskou přírodu byl v roce 1938 založen Národní park Olympic.

Deštné lesy v Severní Americe?

Je příjemné podzimní ráno. V administrativním centru parku, které je ve městě Port Angeles, na mě a mou manželku čeká místní rodák a průvodce Mike. Je to pěkně rozložitý chlapík a návštěvníkům, jako jsme my, s hrdostí ukazuje klenoty deštného lesa. „Deštné lesy jsou pravděpodobně nejpozoruhodnějším jevem parku Olympic,“ říká se zřejmou nadsázkou. „Tento termín se obyčejně používá na tropické deštné pralesy. Ty naše patří k méně rozlehlým deštným lesům v mírném pásu.“ Když chci, aby mi to vysvětlil, Mike sype čísla jako z rukávu: Lesy jsou na západních svazích Olympic Mountains zavlažovány mimořádně četnými srážkami, které se ročně pohybují od 2 000 milimetrů na pobřeží až po 4 000 milimetrů nebo i více podél říčních údolí při úpatí hor. Převážná část deštných lesů se nachází ve třech údolích — při řekách Hoh, Queets a Quinault.

Zvuk našich kroků tlumí asi půlmetrová vrstva lesního humusu. Mohutné stromy nás chrání před větrem, a při zdejších četných deštích to navíc vypadá, jako by se na zem snášelo jakési jemné zelené mrholení. Sluneční paprsky, které k nám dolů proniknou, jsou jen slabé a nezřetelné. I ten nejjemnější ptačí zpěv se zdá být hlasitý. Občas se v džungli spadlých stromů mihnou jako hnědé stíny jeleni.

Když stromy rostou na stromech

Vrstva humusu na zemi je tak hustá, že semena mají jen velmi malou šanci vyrůst. Většina nejvyšších stromů v lese proto vyrostla z mateřských kmenů. To jsou spadlé, rozkládající se stromy, které semenům, jež na ně padnou, slouží jako úrodný hostitel. Není nic neobvyklého vidět několik vysokých stromů, jak rostou jeden za druhým podél ležícího velikána. Takových mateřských kmenů je tady spousta, a proto se zde občas vyskytnou kolonády stromů — jako kdyby je někdo pečlivě nasázel do alejí.

Opouštíme stezky v nižších polohách a šplháme se do hor. Les se mění a převládajícími druhy jsou zde jedle Abies bifolia a jedle líbezná, které zde dorůstají do mimořádné velikosti. Na úbočích hory Mount Olympus je sedm ledovců, přičemž místy má led tloušťku až 300 metrů. Ledovců je v celé oblasti více než 50.

Rozeklané vrcholy a zaledněné hřebeny

Kalorie, které jsme spálili při namáhavém výstupu, je třeba doplnit. Další den jsme tedy zahájili vydatnou snídaní v malé restauraci v Port Angeles. Přátelská číšnice Arlene, která nás obsluhovala, místní deště zrovna ve velké oblibě nemá. Je však nadšenou milovnicí sněhu. Trvala na tom, že naše návštěva v Olympic Mountains by nebyla úplná, kdybychom nenavštívili náhorní plošinu. Ta sousedí s východními svahy parku, které jsou pod sněhem.

Vyrazili jsme po silnici vedoucí z Port Angeles na východ do Deer Parku a brzy jsme přijeli ke strmé, neupravené cestě s četnými serpentinami. Byli jsme odměněni nádhernou vyhlídkou na sever a na jih, přes úžinu Juana de Fucy na ostrov Vancouver a na vyvýšenou střední část Olympic Mountains, která je pokryta ledem. Na horských loukách jsme viděli mnoho zvěře a některé křehké rostlinky, které nikde jinde na zemi nerostou, včetně zvonku Campanula piperi a violky Viola fletti.

Přijíždíme teď ke hřebenu Hurricane Ridge. Není těžké uhodnout, proč je horská silnice, která sem vede, v parku tak oblíbená. Je to pohodlná cesta, která začíná poblíž administrativního centra parku a končí ve výšce 1755 metrů na kvetoucích loukách na okraji horského masivu Olympics. Ten se odtud táhne daleko na jih a je tvořen řadou zasněžených vrcholků s ledovci, které vyplňují údolí mezi jednotlivými horami. Zatímco se tímto pohledem kocháme, vítr ze západu přivál hustá mračna.

První kandíky Erythronium montanum rozkvétají, jakmile z luk zmizí sníh, a během následujících tří měsíců pak pestrobarevné květiny vyrážejí jedna za druhou. U velkolepého horského úpatí je možné občas vidět jelena a jindy se zase na příkrých srázech nad silnicí ukáže kamzík bělák.

Pěnící příboj Tichého oceánu

Na ta nejhezčí pobřežní místa parku Olympic se člověk dostane snáze pěšky než autem. Z města Forks, které leží na východě, jsme šli lesem a nakonec jsme dorazili na pobřeží, kde se přílivová jezírka hemžila fascinujícími mořskými živočichy. Za mysem Teahwhit Head se nám otevřel nečekaný pohled na útesy Giants Graveyard, spletitou změť skalních útvarů, o něž se tříští mohutné příbojové vlny Pacifiku. Stromy podél tohoto pobřeží se pod neustálými poryvy větru vanoucího od moře ohýbají téměř o devadesát stupňů. Když jsme v silném větru sešli dolů k moři, našli jsme množství hladce vyleštěných balvanů a naplaveného dřeva překrásných tvarů.

Dojem, kterým na nás zapůsobil Národní park Olympic, by se dal shrnout slovy: divočina, kde se zastavil čas. Naplnila nás zde bázeň před Stvořitelem, „v jehož ruce jsou nejvnitřnější hlubiny země a jemuž patří štíty hor; jemuž moře, které sám udělal, patří a jehož vlastní ruce utvořily souš“. (Žalm 95:4, 5) Zasláno.

[Rámeček na straně 25]

Proč je v parku tolik dešťových srážek?

Nad teplým pobřežním oceánským proudem vznikají husté mraky. Ty jsou hnány do vnitrozemí, kde je vysoká hradba Olympic Mountains nutí vystoupat do výše. Když stoupají, ochlazením se jejich vlhkost sráží a vzniká vydatný déšť, případně sníh. Na západní horské svahy tak spadne přes 3 500 milimetrů srážek ročně. Na Mount Olympus spadne okolo 5 000 milimetrů srážek, převážně ve formě sněhu. Země na východní straně pohoří však leží v takzvaném srážkovém stínu, a je tedy poměrně suchá.

[Mapa na straně 22]

(Úplný, upravený text —viz publikaci)

TICHÝ OCEÁN

KANADA

USA

NÁRODNÍ PARK OLYMPIC

[Obrázky na straně 23]

Mount Olympus, jehož vrcholek je pokryt ledovcem, se svažuje k dešťovému lesu v údolí řeky Hoh

[Obrázek na straně 23]

Jezero Home Lake na konci údolí Dungeness River

[Obrázky na straně 24]

Na horských loukách je mnoho jelenů a vzácných rostlin, k nimž patří i Viola fletti

[Obrázky na straně 24 a 25]

Pobřeží Tichého oceánu u Kalaloch Beach

[Obrázek na straně 25]

Vodopády Sol Duc

[Obrázek na straně 25]

Jeden z naplavených kmenů na pobřeží Rialto Beach