MĚSTO

Oblast uceleného osídlení, která má větší rozlohu, větší počet obyvatel nebo je důležitější než městečko (jak je toto slovo používáno v Bibli) nebo vesnice. Hebrejské slovo ʽir, které se překládá slovem „město“, se v Písmu vyskytuje téměř 1 100krát. Jako synonymum nebo v paralelismu se někdy používá slovo qir·jahʹ (městečko) — například: „Potom budeš nazváno Město [ʽir] spravedlnosti, Věrné městečko [qir·jahʹ]“, nebo: „Jak to, že město [ʽir] chvály nebylo zanecháno, městečko [qir·jathʹ] jásotu?“ (Iz 1:26; Jer 49:25)

„Osady“ (heb. chace·rimʹ), „závislá městečka“ (heb. ba·nothʹ) a „vesnice“ (heb. kefa·rimʹ), o nichž se Hebrejská písma také zmiňují, se od „měst“ a „městeček“ lišila tím, že to nebyly obce obezděné, ale byly součástí otevřené krajiny. (1Sa 6:18) Jestliže tyto obce ležely na předměstí opevněného města nebo městečka nebo s ním bezprostředně sousedily, byly označovány jako ‚závislá městečka‘, doslova „dcery“ obezděného města. (4Mo 21:25; viz heslo ZÁVISLÁ MĚSTEČKA.) Mojžíšův Zákon také z právního hlediska odlišoval obezděná města a městečka od neobezděných osad a vesnic. Jestliže ten, kdo žil v neobezděné osadě, prodal svůj dům, měl stále právo si jej koupit zpět, a pokud to nemohl udělat, byl mu dům vrácen v Jubilejním roce. Jestliže byl naproti tomu prodán dům v obezděném městě, prodávající ho musel v příštím roce vykoupit, jinak tato nemovitost zůstala neodvolatelně v rukách kupce, což ovšem neplatilo v levitských městech. (3Mo 25:29–34) Odlišení měst a městeček od osad a vesnic je zachováno i v Křesťanských řeckých písmech, kde poʹlis obvykle označuje obezděné „město“ a koʹme se obvykle vztahuje na neobezděnou „vesnici“. Řecké slovo ko·moʹpo·lis uvedené u Marka 1:38 může být přeloženo jako ‚venkovské městečko‘ nebo ‚venkovské město‘. (Srovnej Int.) Jan označil Betlém jako ‚vesnici, kde býval David,‘ a Lukáš (s vědomím toho, že Rechoboam tuto vesnici opevnil) o něm mluvil jako o městě. (Jan 7:42; Lk 2:4; 2Pa 11:5, 6)

Prvním stavitelem města byl Kain, a ten nazval město jménem svého syna Enocha. (1Mo 4:17) Pokud před potopou existovala ještě jiná města, byla potopou v roce 2370 př. n. l. zničena a s nimi zmizela i jejich jména. Po potopě se města Bábel, Erek, Akkad a Kalne v zemi Šinar stala počátečním jádrem Nimrodova království. Nimrod pak své království rozšířil, když vybudoval Ninive a Rechobot-Ir, Kalach a Resen (jež jsou souborně označovány jako „velké město“) v sev. části Mezopotamské nížiny. (1Mo 10:10–12) Naproti tomu patriarchové Abraham, Izák a Jákob nepostavili žádná města, ale žili jako cizí usedlíci ve stanech, i když navštěvovali městečka a vesnice jak v Kanaánu, tak v Egyptě. (Heb 11:9) Ovšem zvědové, kteří vstoupili do Kanaánu mnohem později, podali zprávu o tom, že je v té zemi mnoho silně opevněných měst. (4Mo 13:28; 5Mo 9:1)

Proč se města stavěla. Lidé začali stavět města z mnoha důvodů: aby v nich byli chráněni, mohli v nich vykonávat řemesla a obchodovat, a také z důvodů náboženských. Mnoho velkých chrámů, které archeologové objevili, svědčí o tom, že jedním z hlavních podnětů pro stavbu mnoha starověkých měst bylo nepochybně náboženství. Jedním takovým příkladem je město Bábel a jeho věž, která sloužila náboženskému účelu. „Pojďme,“ řekli si jeho stavitelé, „postavme si město a také věž s vrcholkem v nebesích a učiňme si proslulé jméno, abychom nebyli rozptýleni po celém povrchu země.“ (1Mo 11:4–9) Bojácní lidé měli ještě jiný důvod, proč se soustřeďovat do měst — byli totiž v nebezpečí, že by mohli být zotročeni bojovnými dobyvateli. Vždy kolem těchto měst stavěli hradby a zdi, a v noci a v dobách nebezpečí zavírali brány. (Joz 2:5; 2Pa 26:6)

Obyvatelé měst se často zabývali zemědělstvím a chovem dobytka, a tuto činnost vykonávali mimo zdi města; přesto však typický zemědělec bydlel spíše ve městě než na svém statku. Jiní lidé se zabývali řemesly. Města sloužila k uskladňování zásob, byla to střediska obchodu a konaly se zde trhy. Ve městech jako Tyros, Sidon a Joppe se především nakládalo a vyměňovalo zboží dovezené ze zámoří a zboží, které přinesly karavany z vnitrozemí. (Ez 27)

Mnoho měst vzniklo z prostých vesnic, z nichž vyrostla městečka nebo uznávaná města, a někdy se z nich staly velké městské státy, které ovládaly život statisíců lidí. Když došlo k takovému růstu, začala se vládní a soudcovská moc soustřeďovat do rukou několika politických a vojenských vůdců a rozhodující moc velmi často spočívala v rukou hierarchie kněžských samovládců, kteří rozhodovali o způsobu života ve městě. Jakmile se tedy začala na světové scéně objevovat města Izraelitů, bylo zřejmé, že jsou nápadně odlišná; vládu v nich totiž měli v rukou teokraticky jmenovaní správci, jejichž povinností bylo prosazovat ústavní zákony dané Bohem. Králem, Zákonodárcem a Soudcem tohoto národa byl Jehova, a když jeho věrní představitelé konali své povinnosti, lid se radoval. (Iz 33:22; Ezr 7:25, 26; Př 29:2)

Výběr místa. Rozhodování o poloze města záviselo na několika činitelích. Nejdůležitějším činitelem byla zpravidla obrana, a proto se starověká města obvykle stavěla na vyvýšených místech. Byla tedy sice zdaleka vidět, ale přístup k nim byl obtížný. (Mt 5:14) Výjimkou byla města na pobřeží a na březích řek. Využívaly se přirozené přehrady a kromě toho se často kolem města stavěly silné zdi nebo soustavy zdí a věží a v některých případech i příkopy. (2Kr 9:17; Ne 3:1–4:23; 6:1–15; Da 9:25) Města rostla, a proto bylo někdy nutné zdi rozšířit, aby se mohl obvod města zvětšit. Průchody hradbami byly zajišťovány pevnými branami, které mohly odolávat dlouhému obléhání. (Viz hesla BRÁNA, PRŮCHOD BRÁNY; OPEVNĚNÍ; ZDI.) Vně zdí se rozkládala pole, pastviny a předměstí, která při útoku často zůstávala bez obrany. (4Mo 35:1–8; Joz 21:41, 42)

Při rozhodování o tom, kde se bude stavět město, bylo nutné pamatovat na to, že v blízkosti musí být vydatný zdroj vody. Považovalo se proto za ideální, jestliže prameny nebo studny byly přímo uvnitř města. Některá města, zejména Megiddo, Gibeon a Jeruzalém, měla podzemní vodní tunely a vodovody, kterými byla voda přiváděna do města z pramenů vyvěrajících za městem. (2Sa 5:8; 2Kr 20:20; 2Pa 32:30) Často byly budovány nádrže a cisterny, do nichž se voda chytala v období dešťů, aby mohla být použita později. V některých územích bylo cisteren velmi mnoho, protože každá domácnost se snažila mít vlastní zásobu vody. (2Pa 26:10)

Při stavbě starověkých měst byly sledovány stejné cíle a záměry, a taková města si tedy — pokud jde o stavební plán a provedení — byla navzájem velmi podobná. Během staletí se některá města změnila jen málo, a zůstala tedy dodnes prakticky téměř stejná jako před dvěma nebo třemi tisíciletími. Kdo prošel městskou branou, ocitl se na velkém otevřeném prostranství, na městském tržišti, na veřejném náměstí, kde se prodávaly a nakupovaly nejrůznější věci a kde se uzavíraly a před svědky zpečeťovaly smlouvy. (1Mo 23:10–18; 2Kr 7:1; Na 2:4) Bylo zde veřejné fórum, kde se lidé dozvídali nové zprávy a předávali je dál (Ne 8:1, 3; Jer 17:19), kde zasedali starší a projednávali soudní případy (Rut 4:1–10) a kde mohl cestující strávit noc, pokud se náhodou stalo, že mu nikdo soukromě neprojevil pohostinnost. (Sd 19:15–21) Někdy byla ve městě i jiná místa, kde se návštěvník mohl ubytovat. (Joz 2:1; Sd 16:1; Lk 2:4–7; 10:35; viz heslo HOSTINEC.)

Některá města byla budována, aby sloužila konkrétnímu účelu, například města Pitom a Raamses, která Izraelité jakožto otroci stavěli pro faraóna jako skladištní města (2Mo 1:11), dále Šalomounova skladištní města, města dvoukolých vozů a města pro Šalomounovy jezdce na koních (1Kr 9:17–19) a také skladištní města Jehošafatova. (2Pa 17:12) Čtyřicet osm měst bylo vyhraženo Levitům — 13 z nich bylo pro kněze a 6 jich byla útočištná města pro ty, kdo někoho neúmyslně zabili. (4Mo 35:6–8; Joz 21:19, 41, 42; viz hesla KNĚŽSKÁ MĚSTA; MĚSTA DVOUKOLÝCH VOZŮ; ÚTOČIŠTNÁ MĚSTA.)

Rozlohu mnoha starověkých měst lze zjistit podle zbytků jejich zdí, ale počet obyvatel je možné odhadnout jen zhruba. O Ninive se dozvídáme, že to byla velká metropole: ‚Velké město Ninive, v němž existuje . . . více než sto dvacet tisíc lidí, kteří vůbec neznají rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí.‘ (Jon 4:11; 3:3)

Jména, která byla dána městům, o nichž se mluví v Bibli, obvykle měla svůj význam a účel — celá řada jmen svědčí o poloze města, vlastnostech nebo původu jeho obyvatel, nebo jména mají dokonce prorocký význam. (1Mo 11:9; 21:31; Sd 18:29) K rozlišení stejnojmenných měst se někdy připojovalo jméno kmene, na jehož území město leželo, například ‚Betlém v Judovi‘, protože Betlém byl také v Zebulonovi. (Sd 17:7; Joz 19:10, 15) Enklávová města byla ta, jež ležela na území jiného kmene, než kterému patřila. (Joz 16:9; viz heslo MĚSTSKÉ ENKLÁVY.)

Obrazné použití. V Hebrejských písmech se o městech mluví také obrazně. (Př 21:22; Jer 1:18) Vidíme, že Ježíš o městech mluvil ve svých podobenstvích (Mt 12:25; Lk 19:17, 19), a obrazně tento pojem používal také Pavel. (Heb 11:10, 16; 12:22; 13:14) Ve Zjevení je městy znázorněna celá řada věcí: „svaté město“, které pošlapávají národy (Zj 11:2), ‚velké město‘, které se v duchovním smyslu nazývá Sodoma a Egypt (Zj 11:8), ‚velké město, Babylón‘ (Zj 18:10–21; 17:18) a „svaté město, Nový Jeruzalém“, který „sestupuje z nebe od Boha a je připravený jako nevěsta ozdobená pro svého manžela“. (Zj 21:2–27; 22:14, 19; 3:12)