Ospravedlňuješ jméno a pověst Boha?

JAKÝ postoj mají lidé všeobecně vůči Bohu? Mluví pěkně o něm a o jeho jménu Jehova? Žádají jej o vedení a snaží se poslouchat jeho zákony? Nebo jsi spíše zjistil, že lidé často připisují Bohu vinu za neštěstí a že jej někteří dokonce proklínají za panující zlo?

Je zcela jasné, že většina lidí neospravedlňuje Boží jméno a pověst. Nemají takový postoj jako žalmista, který řekl: „Jehovo, Pane náš, jak vznešené je tvé jméno po vší zemi; ty, jehož důstojnost přesahuje nebesa!“ (Žalm 8:1, NS) Také neodpovídají na pozvání: „Nechť chvalořečí jménu Jehovovu, neboť samo jeho jméno je nedosažitelně vysoko. Jeho důstojnost převyšuje zemi i nebe.“ — Žalm 148:13, NS.

Proč tolik lidí nemá tuto velkou úctu k Božímu jménu a jeho pověsti? Proč nejsou nakloněni tomu, aby chválili Jehovovo jméno a ctili jej pro velké skutky, které učinil? Je důležité, abys to věděl.

BOŽÍ JMÉNO JE ZNESVĚCENO

Odpověď dávají události, které se staly na počátku lidských dějin. Tehdy se vzbouřil jeden z nebeských Božích tvorů, anděl, proti Bohu a uvedl v pochybnost jeho jméno a pověst.

Tento duchovní tvor použil obyčejného hada jako mluvčího, když hovořil k první ženě Evě, aby to vypadalo, jako by mluvil sám had. Uvedl v pochybnost Boží příkaz, podle nějž bylo pod trestem smrti zakázáno jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Řekl: „Jistě nezemřete. Neboť Bůh ví, že téhož dne, kdy z něho pojíte, určitě se vám otevřou oči a budete jako Bůh, znajíce dobré i zlé.“ — 1. Mojž. 3:1–5, NS; 2:16, 17.

Tím byl Bůh špatně představen, byla to lež. (Jan 8:44) Odporující anděl, satan ďábel, ve skutečnosti obvinil Jehovu Boha, že prvnímu lidskému páru něco odpírá, co by mu mohlo být užitečné. Výsledek byl, že Eva a potom i její manžel vědomě jednali proti Božím spravedlivým příkazům. Takovou neposlušností byly Boží jméno a pověst znesvěceny a pošpiněny.

Od té doby je duchovní syn, který se stal satanem, zodpovědný za podporování myšlenek, které falešně představují Boha a způsobují, že lidé pochybují o správnosti jeho cest. Znesvěcování Božího jména tak pokračovalo po staletí. Víš, proč Bůh zachoval satana po všechna ta léta? Poznáváš spornou otázku, která byla nadhozena?

NADHOZENÁ SPORNÁ OTÁZKA

Ve sporné otázce, kterou satan nadhodil, nešlo o to, kdo má větší moc. Satan nepochyboval o Boží síle, která byla nepochybně větší. Ano, kdyby byl satan znal Jehovu jako Boha, který snadno ztratí sebeovládání a stává se prudkým, byl by musel očekávat na místě okamžité zničení za potupení jména i pověsti Boha. Byla to daleko více mravní otázka, kterou satan nadhodil. Šlo v ní o Boží mravní právo vykonávat universální svrchovanost neboli nejvyšší moc a vyžadovat dokonalou poslušnost a plnou oddanost od všech svých tvorů.

Satan se skutečně učinil vládcem, který vystoupil jako Jehovův soupeř a vyzval Boží panství. V Jobových dnech Jehova připustil, aby tato satanova výzva byla známá všem jeho shromážděným synům, andělům. Ale to, co se tam přihodilo, postavilo do popředí druhořadou nebo podřadnou spornou otázku, která vznikla z hlavní sporné otázky, v níž šlo o Boží právo na universální svrchovanost.

DRUHOŘADÁ SPORNÁ OTÁZKA

S tím související sporná otázka se týká ryzosti nebo věrnosti tvorstva. To, co se stalo na Jehovově nebeském dvoře za dnů Joba ukazuje, že kromě záležitosti panství, byla v pochybnosti i ryzost člověka k Bohu. Pohleď, co se událo:

„A Jehova řekl dále satanovi: ‚Obrátil jsi své srdce k mému služebníku Jobovi, že jako on není nikdo na zemi, muž bezúhonný a přímý, bojící se Boha a odvracející se od zlého?‘ Nato odpověděl satan Jehovovi a řekl: ‚Což se Job nadarmo bojí Boha? Což jsi jej ty sám neohradil kolem dokola a jeho dům a všechno co má? Dílu rukou jeho jsi požehnal a jeho dobytek se rozšířil po zemi. Ale vztáhni, prosím, pro změnu svou ruku a dotkni se všeho, co má [a viz], zda ti nebude přímo zlořečit v tvář?‘“ — Job 1:6–12, NS.

Ano, satan tvrdil, že Jobova věrnost i věrnost všech inteligentních tvorů není z celého srdce, že nespočívá na pravé oddanosti a ryzí lásce. Satan vyzývavě tvrdil, že může odvrátit všechny lidi od Boha, dokonce i toho, o němž Bůh řekl, že „jako on není nikdo na zemi“.

Vyřešení této záležitosti vyžadovalo čas. Bylo zapotřebí času, aby se projevilo, zda jsou tato tvrzení pravdivá či nepravdivá, aby mohl být vyzkoušen postoj srdce Božích tvorů a aby tím byla sporná otázka nad každou pochybnost objasněna. Proto Jehova dovolil satanovi, aby trval po určitou dobu.

SPORNÁ OTÁZKA, KTERÁ TRVÁ JEŠTĚ DNES

Sporná otázka universální svrchovanosti Boha a ryzosti člověka ještě trvala, když byl Ježíš Kristus na zemi. To vysvítá z Ježíšova setkání se satanem v pustině. Hadí taktika, kterou použil satan při svém úsilí pokoušet Božího Syna, odpovídala příkladu, který byl vidět v Edenu asi o čtyři tisíce let dříve. Satanova nabídka, že dá Ježíši vládu nad pozemskými královstvími, když se Ježíš před ním pokloní a učiní akt uctívání, ukazuje, že se sporná otázka nezměnila. Satan se stále ještě považoval za vládce, Jehovova soupeře. — Mat. 4:1–10.

To se děje i dnes. Sporná otázka stále ještě trvá. Kde stojíš ty? Ospravedlňuješ věrně jméno a pověst Boha, jako to činil Ježíš? Ukazuje tvé jednání, že sloužíš jako svému vládci Jehovovi Bohu, nebo satanu ďáblu?

Bible zjevuje, jak tato otázka může být zodpovězena, když říká: „Nevíte, že vydáte-li se neustále někomu za otroky, abyste jej poslouchali, jste jeho otroky, protože jej posloucháte?“ (Řím. 6:16, NS) Ano, kterému vládci sloužíme, to se neprojeví výroky, které činíme svými ústy, nýbrž tím, koho posloucháme, čí vůli konáme. — Matouš 7:21.

To by mělo způsobit, abychom se vážně zamyslili. Koho vlastně posloucháme? Konáme skutečně Boží vůli? Studujeme pilně Bibli, abychom se dozvěděli, co Bůh požaduje, a snažíme se co nejvíce splnit tyto požadavky? Když se na příklad dozvíme, že Bůh žádá od svých služebníků, aby vedli mravně čistý život — nekrást, neopíjet se, nedopouštět se smilstva a cizoložství — uposlechneme těchto příkazů? (1. Kor. 6:9, 10; Gal. 5:19–21) Nebo jak reagujeme, když Boží Slovo dává křesťanům radu, aby nezanedbávali svá shromáždění a účastnili se kázání Božího království? (Žid. 10:24, 25; Mat. 24:14) Odpovědi na tyto otázky ukazují, komu skutečně sloužíme.

POSVĚCOVÁNÍ BOŽÍHO JMÉNA JE DŮLEŽITÉ

Neměli bychom podceňovat důležitost sporné otázky, nadhozené satanem v Edenu, o Božím právu na universální svrchovanost. Skutečně, celá biblická zpráva se točí okolo této otázky a toho, jak ji chce Bůh vyřešit. Objasnění sporné otázky povede k tomu, že Jehovovo svaté jméno bude posvěceno a očištěno od vší potupy a všech falešných obvinění. Ano, Boží předsevzetí posvětit své jméno je klíč k porozumění důvodů pro jeho způsob jednání s jeho tvory, jak je vyložen v celé Bibli.

Tak zjistíme, že izraelský národ, jehož dějiny zaujímají velkou část biblické zprávy, byl vyvolen k tomu, aby byl ‚národem pro Jehovovo jméno‘. (5. Mojž. 28:9, 10; 2. Par. 7:14; Iz. 1:3, 7) Jehovova smlouva zákona s Izraelity zdůrazňovala v první řadě, že mají být Jehovovi Bohu výlučně oddáni a že nemají nedůstojným způsobem užívat jeho jména, „neboť Jehova nenechá bez trestu toho, kdo používá jeho jména nehodným způsobem“. (2. Mojž. 20:1–7, NS) Když Izrael projevil v pustině vzpurný postoj, Jehova s ním jednal milosrdně a neopustil jej. Avšak oznámil nejdůležitější důvod svého jednání: „Vykonal jsem to pro své vlastní jméno, aby nebylo znesvěceno před očima národů.“ — Ez. 20:8–10, NS.

Během celých dějin izraelského národa stavěl Jehova Izraelitům před oči důležitost svého svatého jména. Hlavní město, Jeruzalém s horou Sión, bylo místo, které zvolil Jehova, „aby tam umístil své jméno, aby tam sídlil“. (5. Mojž. 12:5, 11; Iz. 18:7; Jer. 3:17) Znesvěcení Jehovova jména mělo způsobit jistý zánik města a mělo vést k tomu, že i chrám byl zavržen. — 1. Král. 9:6–8; Jer. 25:29; 7:8–15.

Když Jehova předpověděl, že ‚lid pro jeho jméno‘ bude opět přiveden zpět do judské země a bude očištěn, znovu vysvětlil tomuto národu, oč mu hlavně jde, když řekl: „Slituji se nad svým svatým jménem . . . ‚Ne pro vás to činím, ó dome Izraelský, ale pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, mezi něž jste přišli.‘ ‚A jistě posvětím své velké jméno, které bylo znesvěceno . . . a národy budou muset poznat, že jsem Jehova,‘ je výrok Pána Jehovy, ‚až budu posvěcen zemi vámi před jejich očima.‘“ — Ez. 36:20–27, 32, NS.

Tím Jehova Bůh jasně ukázal, že jeho předsevzetí v prvé řadě spočívá v tom, aby posvětil své vlastní jméno a očistil je od vší potupy, která na ně byla navršena. Boží Syn, Ježíš Kristus, nabádal své následovníky, aby se o to modlili: „Proto se musíte modlit takto: ‚Otče náš v nebesích, posvěť se tvé jméno.‘“ (Mat. 6:9, NS) Modlíš se tuto modlitbu? Je to skutečně tvé srdečné přání, abys viděl, že Boží jméno je očištěno od falešných obvinění, která byla proti němu vznesena? Jaký podíl můžeš mít osobně na tom, aby Boží jméno bylo posvěceno?

Jelikož sporná otázka právoplatného panství zahrnuje také otázku, zda lidé budou věrně sloužit Bohu, můžeš neustále činit Boží vůli. Zanedbáš-li to, přináší to potupu Jehovovu jménu a způsobuje to radost Božímu odpůrci, satanovi. Pravá láska k Bohu a k jeho jménu tě přiměje, abys vždy poslouchal Jehovu, a tím máš účast na posvěcení jeho jména. A když se ti to někdy pro lidskou nedokonalost nepodaří, pak tě přiměje láska k Jehovovi, aby ses na něj obrátil v modlitbě, abys mu řekl, že je ti to líto, a požádal jej o odpuštění své nedostatečnosti.

JEHOVOVA SUVERENITA JE NANEJVÝŠ DŮLEŽITÁ

Díváme-li se na věci ze správného hlediska, poznáváme, že posvěcení velkého Božího jména je pro vesmír nanejvýš důležité a má přednost před záchranou lidí. Protože jsou všichni lidé hříšníci, zasluhují ve skutečnosti po právu smrt. Jen pro Boží nezaslouženou dobrotivost a milosrdenství mohou lidé vůbec získat život, neboť život je dar od Boha. — Řím. 5:15; 6:23.

Biblický žalmista vyjádřil správné hledisko na věci, když zvolal s pokorou a údivem: „Ó Jehovo, Pane náš, jak vznešené je tvé jméno po vší zemi! Ty, jehož důstojnost převyšuje nebesa! . . . Když vidím tvá nebesa, díla tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi připravil. Co je smrtelný člověk, že na něj myslíš, a syn člověka, že se o něj staráš?“ (Žalm 8:1, 3, 4, NS; 8:2, 4, 5, KB) Posvěcení jména Jehovy Boha je právem důležitější než život celého lidstva.

Protože by Jehova mohl právem učinit konec celého hříšného lidstva, vystupuje tím více velikost jeho milosrdenství a nezasloužené dobrotivosti, když zachrání část lidstva a dá mu život. (Jan 3:26) Ano, Jehova je trpělivý a shovívavý, a k těm, kteří litují, je „bohatý na odpuštění“. (Iz. 55:6, 7; Žalm 130:3, 4) Ale ti, kteří vědomě hřeší, neuniknou vykonání jeho rozsudku. Ne že by Jehova měl radost ze smrti bezbožníka, jistě ji nemá, ale nebude navždy trpět situaci, v níž je jeho vznešené jméno tupeno. — Ez. 18:23; Amos 9:2–4; Řím. 2:2–8.

Tak ukázal Jehova krásnou a dokonalou rovnováhu spravedlnosti a milosrdenství. A nevnucuje se nám pak přání obhajovat jméno a pověst tak milosrdného a spravedlivého Boha? Je to skutečně přednost sloužit jako svědkové velkému Bohu Jehovovi a ospravedlňovat při každé příležitosti jeho právoplatnou suverenitu.