Teokratická organizace

„Bůh [Theos, řecky] vší nezasloužené dobrotivosti, který vás povolal k své věčné slávě ve spojení s Kristem, sám ukončí vaše školení, upevní vás, posílí vás. Jemu buď moc [řecky: kratos] navždy.“ — 1. Petra 5:10, 11, NS.

1, 2. a) Je slovo teokracie dnes nové? b) Kdo razil toto slovo a jak je vysvětloval?

SLOVO teokracie může být pro mnohé čtenáře nové, ale je staré nejméně devatenáct set let. Ano, používalo se v prvním století našeho letopočtu a zdá se, že to tehdy bylo slovo ostře vyhraněné.

² Toto slovo razil jeruzalémský dějepisec Josephus Flavius. V odpovědi na obvinění vznesená proti jeho lidu napsal Josephus dvousvazkové dílo nazvané „Proti Apionovi“. Ve druhém svazku, v odstavci 45, poukazuje na „Mojžíše, našeho vynikajícího zákonodárce“, a v odstavci 52 uvádí nové slovo v řadě slov psaných v řečtině: „Jednotlivé národy mají své vlastní vládní formy a své různé zákony. Některé vlády jsou svěřovány jediné osobě, jiné lidu. Náš zákonodárce nebral ohled na žádnou z těchto forem, ale ustanovil vládu, která by byla nejvýstižněji označena výrazem teokracie [řecky: theokratia] nebo svaté společenství. Všechna autorita a moc je přičítána Bohu a lid je veden k tomu, aby jej považoval za původce všech dobrých věcí, kterých užívá buď všeobecně celé lidstvo, nebo každý jednotlivec. Ukazuje nám, že se k němu máme utíkat o pomoc v tísni, protože slyší naše modlitby a zpytuje nejhlubší nitro našeho srdce. Vštěpuje učení o jednom Bohu, který nebyl stvořen a je neměnnou a věčnou bytostí, nekonečně nádherný a nevystižitelný, přesahující vše, co o něm víme z jeho díla.“a

3, 4. a) Na kterou vládu Josephus používal označení teokracie? b) K označení čeho používá ve dvacátém století Strážná věž tohoto výrazu a jakými slovy to vysvětluje?

³ Tak bylo vytvořeno slovo teokracie k označení „Boží vlády“, panství Nejvyššího Boha jako vládce, na rozdíl od vlády, „svěřené jediné osobě“ (autokracie) a vlády svěřené „lidu“ (demokracie), na rozdíl od vlády svěřené bohatým (plutokracie) a vlády svěřené mnoha úřadům (byrokracie). Historik Josephus používá výrazu teokracie k označení vlády založené zákonodárcem Mojžíšem podle příkazu od Boha, který Mojžíšovi řekl, že jeho jméno je Jehova (nebo Jahve). V našem dvacátém století se však výrazu teokracie používá ve spojení s pravou křesťanskou církví neboli sborem. V souladu s tím je křesťanský sbor teokratickou organizací, které vládne velký Teokrat, Jehova Bůh. V plném uznání této skutečnosti bylo ve Strážné věži z 1. června 1938 na straně 163 v odstavci 1 (angl.) řečeno:

⁴ „Jehovova organizace není v žádném směru demokratická. Jehova je nejvyšší a jeho vláda nebo organizace je přísně teokratická. Tomuto závěru nelze s úspěchem odporovat.“

5. Ve srovnání se způsobem, jak použil Josephus výrazu teokracie, co musíme odpovědět na otázku, zda je teokracií vláda, kterou si Izrael vytvořil v Jeruzalémě?

⁵ Dějepisec Josephus byl svědkem zničení Jeruzaléma římskými legiemi v r. 70 n. l. Výrazu teokracie použil na židovskou národní organizaci, která existovala před touto hroznou katastrofou. V dnešní době, po šestidenní válce roku 1967, mají Židé ve vlastnictví všechno, co se dnes nazývá Jeruzalém, a vytvořili si z něj své hlavní město. Můžeme však vládu, kterou si vytvořili ve své dávné vlasti, považovat za pokračování teokracie, k jejímuž založení byl použit Mojžíš v roce 1513 př. n. l.? Je dnešní národní vláda se starým Jeruzalémem jako hlavním městem vůbec teokracií? Jak by to bylo možné, jestliže se nazývá „republikou“, má demokraticky zvoleného presidenta a je od r. 1949 členem pohanské organizace pro světový mír a bezpečnost, totiž Spojených národů? Ani president republiky Izrael ani členové národního parlamentu, Knesetu, neprohlašují, že jejich vláda je teokracie, teokratická organizace. V řadách izraelských politiků je velký spor o otázku, zda se mají přísně řídit Mojžíšovým zákonem, nebo ne. Co se stalo?

6. Čím přestal být židovský národ v prvním století n. l. a jaké výkřiky před římským vladařem to dokazují?

⁶ V prvním století našeho letopočtu přestal být židovský národ teokratickou organizací. To se stalo dokonce před zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l. Na tuto vážnou skutečnost poukazují historicky podložené události. Když se v den pasach roku 33 n. l. shromáždil hlučící dav před římským místodržitelem Pontiem Pilátem a křičel, aby jim byl propuštěn zločinec Barabáš namísto muže, kterého chtěl sám Pilát osvobodit jako nevinného — co vlastně křičel ten dav v Jeruzalémě? Křičeli: „Propustíš-li tohoto muže, nejsi přítel césarův. Každý, kdo se činí králem, mluví proti césarovi . . . Nemáme krále, ale césara.“ (Jan 19:12–15, NS) Takový pokřik byl v nejpříkřejším rozporu s tím, co již dávno řekl prorok Izaiáš: „Jehova je náš soudce, Jehova je náš zákonodárce, Jehova je náš král.“ — Izaiáš 33:22, NS.

7, 8. Kdo později předsedal při zasedání v síni Sanhedrinu a jak obžalovaní muži odpověděli na jeho obvinění?

⁷ Nejméně o dva měsíce později se odehrála opět v Jeruzalémě další scéna. Tentokrát v soudní síni nejvyšší rady národa zvané Sanhedrin, který se skládal z jednasedmdesáti členů. Onomu zvláštnímu soudnímu jednání předsedal nejvyšší kněz a mělo být vyslechnuto dvanáct rodilých Židů, protože zvěstovali jisté náboženské učení, které bylo pro Sanhedrin neboli nejvyšší radu urážlivé. O tom čteme:

⁸ „Přivedli je tedy a postavili je v síni Sanhedrinu. A nejvyšší kněz se jich dotazoval a řekl: ‚Výslovně jsme vám přikázali, abyste dále neučili na základě tohoto jména, a přece, hle, naplnili jste Jeruzalém svým učením a rozhodli jste se přivést na nás krev tohoto muže.‘ V odpovědi pak řekl Petr a ostatní apoštolové: ‚Musíme poslouchat Boha jako vládce více než lidi. Bůh našich praotců vzkřísil Ježíše, jehož jste zabili, když jste jej pověsili na kůl. Toho Bůh vyvýšil jako hlavního prostředníka a záchrance na svou pravici, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů. A my jsme svědky těchto věcí i svatý duch, jehož Bůh dal těm, kteří jej poslouchají jako vládce.‘“ — Skutky 5:27–32, NS.

9. U koho tedy bylo možno podle tohoto svědectví najít Jehovovu teokracii?

⁹ Toto svědectví při tehdejším soudním jednání odhaluje, kdo jednal teokraticky a uznával Boha jako vládce neboli jako velkého Teokrata. U koho tedy můžeme nalézt podle tohoto svědectví teokratickou organizaci — u Sanhedrinu, zástupců židovského národa, nebo u dvanácti apoštolů Ježíše, jehož smrt krátce před tím Sanhedrin přivodil? Jehovova teokracie byla nepochybně u dvanácti apoštolů Ježíše Krista.

10, 11. a) Jakým mocným důkazem v den letnic byla potvrzena skutečnost, že židovský národ přestal mít teokracii? b) Jak Gamaliel ve své radě poukázal na neteokratické jednání židovského Sanhedrinu?

¹⁰ Skutečnost, že teokracii již nebylo možno nalézt u izraelského národa, ale právě u dvanácti apoštolů a dalších učedníků Ježíše Krista, byla potvrzena mocným důkazem. Jakým důkazem? Tím, že Bůh vylil svého svatého ducha na Kristovy učedníky, kteří uznávali Boha jako vládce více než lidi, kteří Bohu, vládci, odporovali. S pomocí vylitého ducha vydali Petr a ostatních jedenáct apoštolů své odvážné svědectví před židovským Sanhedrinem. Několik dnů před tím, v den svátku letnic, na ně Bůh vylil tohoto ducha jako splnění proroctví u Joela 2:28, 29. Toto proroctví tehdy uvedl apoštol Petr, když objasňoval právě uskutečněný zázrak tisícům Židů, kteří slavili letnice. Při té příležitosti Petr řekl židovským tazatelům: „Nechť proto celý dům izraelský pozná s jistotou, že Bůh jej učinil i Pánem i Kristem, toho Ježíše, kterého jste přibili na kůl.“ (Skutky 2:14–36, NS) Na skutečnost, že židovský národ již nejednal teokraticky, poukázal Gamaliel, židovský učitel zákona, když řekl Sanhedrinu o dvanácti apoštolech, kteří před nimi stáli u soudu:

¹¹ „Muži Izraele, dejte si pozor v tom, co zamýšlíte učinit s těmito lidmi . . . [Já] vám říkám . . . nepleťte se mezi ty lidi, ale nechte je na pokoji; (neboť je-li tento plán a toto dílo od lidí, bude zmařeno, ale je-li od Boha, nebudete je moci zmařit;) jinak by snad na vás bylo shledáno, že ve skutečnosti bojujete proti Bohu.“ — Skutky 5:34–39 NS.

12. Jak se později ukázalo, že „tento plán a toto dílo“, podle Gamalielova vyjádření, pocházely „od Boha“ a co tedy bylo ve skutečnosti přeneseno?

¹² Co nazval židovský farizeus Gamaliel ‚tímto plánem nebo tímto dílem‘, prokázalo se jako pocházející „od Boha“, protože Sanhedrin a celý židovský národ uvnitř i vně Římské říše nemohli toto dílo zmařit, i když pronásledovali duchem pomazané následovníky Ježíše Krista. Avšak židovské hlavní město Jeruzalém bylo v roce 70 n. l. zničeno a tak skončila činnost židovského národního Sanhedrinu. O tři roky později, v roce 73 n. l., padla do rukou římských legií Masada, poslední židovská pevnost v Judské provincii, ležící na západní straně Mrtvého moře. Ale dříve než se to všechno stalo, věrní židovští křesťané uprchli z Jeruzaléma a všech ostatních částí Judské provincie, neboť jim to tak nařídil Ježíš Kristus, když prorocky popsal nadcházející zničení Jeruzaléma. (Mat. 24:15 až 22; Mar. 13:14–20; Luk. 21:20–24) Zcela zjevně byla tedy Jehovova teokracie přenesena z národa přirozených, obřezaných Izraelitů na duchem naplněnou organizaci učedníků Ježíše Krista, Božího Syna. Až do dnešního dne hlásají Boží království, a ne republiku Izrael nebo kteroukoli jinou lidskou vládu.

TEOKRATICKÁ ORGANIZACE V PRVNÍM STOLETÍ N. L.

13. Proč bychom měli prozkoumat, čeho se přidržují Bohu oddaní čtenáři Strážné věže?

¹³ Časopis Strážná věž zaměřoval svou pozornost na teokratickou organizaci a činí tak opětovně. Abychom byli důslední, měli bychom prozkoumat, zda se Bohu oddaní, pokřtění křesťanští čtenáři tohoto časopisu přidržují teokratické organizace, nebo ne.

14. O jakém uspořádání a způsobu správy předkřesťanského Izraele věděli apoštolové a co poznáváme o mužích, před které Mojžíš předstoupil při svém návratu do Egypta?

¹⁴ Nepochybně musíme nahlédnout zpět do prvního století, do dnů Kristových apoštolů, abychom poznali, jak byla vybudována jejich teokratická organizace. Apoštolové byli všichni přirození, obřezaní Židé neboli Izraelité, stejně jako Ježíš Kristus. Byli dobře obeznámeni se skutečností, že v předkřesťanském uspořádání teokratického národa Izraele byly dosazeny určité úřední osoby nebo správci. Věděli, že v době, kdy Jehova poslal Mojžíše zpět do Egypta, aby osvobodil svůj zotročený lid, řekl Mojžíšovi: „Jdi, a shromáždíš starší muže [zeqenim, hebrejsky] Izraele a řekneš jim: ‚Jehova, Bůh vašich předků se mně zjevil.‘“ (2. Mojž. 3:16, NS) Oni „starší muži“ nebyli pouze muži pokročilého věku, nýbrž byli v postavení „starších mužů“, neboť při této příležitosti byli snad zástupci celého izraelského domu.

15. V jakém postavení bylo oněch sedmdesát mužů, které Mojžíš vzal s sebou na horu Sinaj, a z čeho je to patrné?

¹⁵ O měsíce později, když prorok Mojžíš působil jako prostředník zákonné smlouvy mezi Bohem a izraelským národem, řekl Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj: „Vystup k Jehovovi, ty a Árón, Nádab a Abiu a sedmdesát ze starších mužů [zeqenim] Izraele.“ Že těchto sedmdesát „starších mužů“ byli zástupci národa, plyne jasně z 2. Mojžíšovy 24:11, kde je nám řečeno: „A [Jehova] nevztáhl svou ruku proti vybraným mužům z izraelských synů, nýbrž dostali vidění pravého Boha a jedli a pili.“ (NS) Takže to byli „vybraní muži“, a ne pouze muži pokročilého věku. (2. Mojž. 24:1, 14, NS) Byli v postavení „starších mužů“.

16. Jaké bylo postavení sedmdesáti mužů, na které Jehova vložil něco z ducha, který spočíval na Mojžíšovi?

¹⁶ Když Jehova později zamýšlel dát něco z ducha, který byl na Mojžíšovi, na sedmdesát dalších Izraelitů, řekl Mojžíšovi: „Shromáždi pro mne sedmdesát mužů ze starších mužů [zeqenim] Izraele, o kterých víš, že jsou starší muži lidu a jejich úředníci, a vezmeš je ke stanu sejití a postaví se tam s tebou.“ Po uskutečnění tohoto příkazu vzal Jehova něco z ducha, který spočíval na Mojžíšovi, a „vložil ho na každého ze sedmdesáti starších mužů“, a ti „postupovali v jednání jako proroci“. (4. Mojž. 11:16–25, NS) Těchto sedmdesát mužů bylo spojeno s „úředníky“ nebo byli jako „starší muži“ snad sami zvláštními úředníky národa.

17. Co měla mít izraelská města podle Jehovových pokynů Mojžíšovi a z čeho bylo patrné, že tomu tak bylo ještě za doby Ježíšovy?

¹⁷ Podle Jehovova návodu Mojžíšovi měli mít Izraelité, až vejdou do Zaslíbené země, pro svá města „starší muže“; tak byli totiž označováni. (5. Mojž. 19:12; 21:2–20; 22:15–18; 25:7–9, NS) Biblické dějiny ukazují, že se to uskutečnilo ve větších i menších městech izraelské země. (Soud. 8:14–16; 1. Král. 21:8–11; Ezd. 10:14) Bylo tomu tak i ve dnech Ježíše Krista a jeho apoštolů. Když jim začal mluvit o své nadcházející násilné smrti, řekl jim, „že musí jít do Jeruzaléma a vytrpět mnoho věcí od starších mužů a předních kněží a zákoníků a že musí být zabit.“ (Mat. 16:21, NS) To nebyli pouze muži pokročilého věku, nýbrž zaujímali úřední postavení „starších mužů“. Tito muži byli při zatčení a soudním výslechu Ježíše spojeni s předními kněžími a se zákoníky. (Mat. 26:47 až 27:41) Tito „starší muži“ spolupůsobili, když hlavní kněží podplatili muže, kteří drželi stráž u Ježíšovy hrobky, aby řekli, že nebyl vzkříšen, ale že jeho tělo ukradli jeho učedníci. — Mat. 28:12.

18. a) Od koho měli trpět Ježíšovi apoštolové podobně jako on sám? b) V jakém smyslu to byli „starší muži“ a koho museli mít při svých shromážděních a na jak dlouho?

¹⁸ Tak jako Ježíš Kristus museli i jeho apoštolové mnoho vytrpět z rukou „starších mužů“ spojených s předními kněžími. Když byli apoštolové Petr a Jan propuštěni po svém uvěznění a výslechu, tehdy — tak říká zpráva — „šli ke svým lidem a oznámili jim věci, které jim řekli přední kněží a starší muži“. (Skutky 4:5–23, NS) To všechno nám slouží ke zjištění, že tito spojenci hlavních kněží zaujímali úřad „starších mužů“. Města ve starém Izraeli neměla tak zvané „starosty“, nýbrž měla svou skupinu „starších mužů“. Skupina „starších mužů“ měla předsedu neboli předsedajícího úředníka; je pravděpodobné, že se mezi nimi úřad předsedy postupně střídal, a tak každý přišel na nějaké období na řadu. Způsob, jakým byli ti, kteří měli požadované vlastnosti, jmenováni „staršími muži“, není znám.

19. a) Jaká otázka tedy vzniká, pokud jde o Boží novou teokracii od letnic roku 33 n. l.? b) Co bylo naznačeno o „starších“ a jaké otázky tím vznikly?

¹⁹ Přirozený, obřezaný izraelský národ přestal být teokracií a Jehova po letnicích roku 33 n. l. zřídil svou teokracii nad církví čili sborem učedníků svého Syna. Měla tato nová teokratická organizace také „starší muže“ v úředních postaveních? Bylo naznačeno, že v křesťanském sboru jsou „staršími všichni Boží pomazaní“.b Toto použití by zahrnovalo i ženy, které na základě své oddanosti Bohu, kterou následoval křest ve vodě a zplození Božím duchem, byly pomazány jeho duchem. Co však skutečně ukazují základní rysy křesťanské teokratické organizace prvního století? Ukazují snad, že by ve sboru neměli být dosazeni žádní Bohu oddaní, pokřtění křesťané do úřadu „starších mužů“? Přesvědčme se.

20. a) Jaký druh lidí měl být v křesťanském sboru podle slov, která Petr citoval z Joela 2:28, 29? b) Proč to mohli být podle slov u Joela 2:28 „starší“ v úředním postavení nebo také pouze „staří muži“?

²⁰ Text, který apoštol Petr uvedl z Joela 2:28, 29 v den letnic roku 33 n. l., ukazuje, že v křesťanském sboru mají být „starší muži“ a že tito muži budou „snít sny“. V překladu tohoto proroctví do řečtiny však Septuaginta použila řecké slovo presbyteros, což znamená presbyter nebo česky „starší“. To proto, že hebrejské slovo [zaqen], které je použito u Joela 2:28, se obvykle používá ve významu „starší“, jako například starší nějakého města. Avšak toto hebrejské slovo může také označovat jen staré osoby, například Abrahama a Sáru. (1. Mojž. 18:11; 25:8) V každém případě patřili presbyteři, starší nebo „staří muži“, o kterých je zmínka u Joela 2:28 a ve Skutcích 2:17, k ‚tělu všeho druhu‘, na které Jehova vylije v „posledních dnech“ svého ducha. Mohli tedy být „staršími“ v úředních postaveních nebo jednoduše pouze „staří muži“.

21. a) Komu byla výslovně poslána ‚podpora jako výpomoc‘ z Antiochie do Jeruzaléma a co to ukazuje o prvotním sboru? b) Kdo je „presbyter“?

²¹ Byli však v prvním křesťanském sboru „staří muži“ v úředních postaveních neboli starší či presbyteři? Abychom v této věci obdrželi uspokojivou odpověď, otevřeme si společně Skutky apoštolů 11:30. Křesťanský prorok Agabus předpověděl, že „přichází velký hladomor na celou obydlenou zemi“, a tento hladomor skutečně podle dějin nastal v době panování císaře Klaudia. Kristovi učedníci z města Antiochie v Sýrii se tudíž usnesli, že pošlou něco jako výpomoc svým potřebným křesťanským bratrům v římské provincii Judea. Komu tito dárci poslali jako výpomoc [diakonia, řecky] tuto podporu? Zpráva říká: „A oni to udělali tím, že to odeslali starším mužům [presbyterům, starším] rukou Barnabáše a Saule.“ (Skutky 11:27–30, NS) „Starší muži“, presbyteři neboli starší byli tedy bezprostředními příjemci, a tyto úřední osoby pečovaly o to, aby se věci rozdělily mezi sbory v Judeji. Websterův Třetí nový mezinárodní slovník definuje slovo „presbyter“ jako „úřední osoba v rané křesťanské církvi, které byl svěřen úkol pečovat obvykle jako dozorce o vedení místního sboru“. Pomocí Svatého písma můžeme určit, zda tato definice je správná nebo ne.

Z KOHO SE SKLÁDAL VEDOUCÍ SBOR?

22. Komu předložil sbor v Antiochii otázku obřízky, kdo přijal jeho zástupce a kteří muži se potom shromáždili, aby uvážili tuto záležitost?

²² Když se v Syrské Antiochii stala naléhavou spornou otázkou věc obřízky Nežidů obrácených ke křesťanství, ke komu tamější sbor poslal pro vyřešení této sporné otázky? „K apoštolům a starším mužům do Jeruzaléma.“ Kým byli přijati při svém příchodu do Jeruzaléma Pavel a Barnabáš a ostatní z Antiochie? „Sborem a apoštoly a staršími muži [presbytery neboli staršími]“. Z této zprávy se dozvídáme, že „starší muži“ se odlišovali od sboru stejně jako apoštolové. Ne celý sbor v Jeruzalémě, nýbrž ‚apoštolové a starší muži se shromáždili, aby uvážili tuto záležitost‘. — Skutky 15:2, 4, 6, NS.

23. Kdo uznal za vhodné poslat sborům jeruzalémský výnos a kdo podepsal vydání tohoto výnosu?

²³ Když bylo vyneseno rozhodnutí proti obřízce nově obrácených pohanů, „potom“ — říká zpráva — „apoštolové a starší muži [presbyteři, starší] spolu s celým sborem uznali za vhodné poslat do Antiochie muže z nich vybrané spolu s Pavlem a Barnabášem, jmenovitě Judu, zvaného Barsabáše, a Sílu, vedoucí muže mezi bratry; a jejich rukou napsali: ‚Apoštolové a starší muži, bratři, bratrům v Antiochii a Sýrii a Cilícii, kteří jsou z národů [pohanů]: Pozdravy!‘“ — Skutky 15:22, 23, NS, vyd. 1971.

24. Kdo patřil k těmto „starším mužům“ a v jakém postavení působili apoštolové a starší muži a kdo předsedal tomuto shromáždění?

²⁴ Tak se tedy ukazuje, že apoštolové a s nimi spojení „starší muži“ (presbyteři, starší) působili jako vedoucí sbor pro všechny křesťanské sbory celé země, ale měli podporu jeruzalémského sboru. K oněm „starším mužům“ patřil Jakub, nevlastní bratr Ježíše Krista, a Judas (Barsabáš) a Sílas (Silvanus). (2. Kor. 1:19; 1. Tess. 1:1; 2. Tess. 1:1; 1. Petra 5:12) Obvykle se má za to, že jako předseda úřadoval při této schůzce vedoucího sboru v Jeruzalémě starší muž (presbyter nebo starší) zvaný Jakub, Mariin syn. Ale skutečnost, že navrhl výnos a jeho obsah se zřetelem na nezbytné povinnosti nově obrácených pohanů, ještě s určitostí neukazuje, že zastával úřad předsedy. — Skutky 15:13–21.

25. Čí výnos odevzdávali Pavel a Sílas ve městech, která navštívili, a co je zřejmé o mužích, kteří se spolu s apoštoly účastnili rozhodování o výnosu?

²⁵ Ve Skutcích apoštolů 16:4 je zpráva o cestách apoštola Pavla a jeho druha Síly (člena vedoucího sboru) a je tam řečeno: „Když pak procházeli městy [Malé Asie], doručovali jim tam nařízení, na nichž se usnesli apoštolové a starší muži v Jeruzalémě, aby je zachovávali.“ (NS) Skutečnost, že tito „starší muži“ byli spojeni s apoštoly a patřili ke křesťanskému vedoucímu sboru, s jistotou dokazuje, že to byli „starší muži“ v úředních postaveních, presbyteři, starší.

26. S kým se Pavel sešel na rozloučenou v Milétu při své poslední cestě do Jeruzaléma a co ukazují Skutky apoštolů 21:17, 18 o složení jeruzalémského sboru?

²⁶ O mnoho let později konal apoštol Pavel svou poslední cestu do Jeruzaléma. Zastavil se v mořském přístavu Milétu a navázal spojení s blízkým sborem v Efezu v Malé Asii. Poslal si pro celý efezský sbor k této návštěvě na rozloučenou? Text ve Skutcích apoštolů 20:17 nám k tomu říká: „Přesto z Milétu poslal do Efezu a povolal starší muže [presbytery, starší] sboru.“ (NS) Takže sbor v Efezu měl své „starší muže“ v úředních postaveních neboli své starší. Skutky apoštolů 21:17, 18 (NS) nám připomínají, že jeruzalémský sbor měl rovněž takové úřední osoby, neboť tam čteme zprávu lékaře Lukáše: „Když jsme se dostali do Jeruzaléma, bratři nás radostně přijali. Ale příští den s námi Pavel přišel k Jakubovi; a všichni starší muži byli přítomni.“ Jakub, nevlastní bratr Ježíše Krista, byl také jedním z těchto „starších mužů“. V Galatským 2:9 (NS), když Pavel mluví o Jakubovi jako o jednom z duchovních sloupů, říká: „Jakub a Kéfas [Petr] a Jan, kteří se zdáli být sloupy, dali mně a Barnabášovi pravici podílnictví.“

27. Kdo byl podle 1. Timoteovi 5:17 považován za hodného dvojnásobné cti a proč a čí modlitby byly zvláště požehnané?

²⁷ Aby vydal svědectví o úředním postavení „staršího muže“ (neboli presbytera, staršího) ve sboru, dal apoštol Pavel Timoteovi přibližně mezi roky 61 a 64 n. l. písemné poučení: „Nechť starší muži, kteří slouží znamenitým způsobem jako předsedající, jsou považováni za hodné dvojnásobné cti, zvláště ti, kteří usilovně pracují v řeči a učení.“ (1. Tim. 5:17, NS) Takoví „starší muži“ tedy sloužili v úřadu předsedajících ve sboru a pracovali se slovem a učením Bible. Podle Jakuba 5:14 byly modlitby takovýchto „starších mužů“ zvláště požehnané.

[Poznámky pod čarou]