Jsi opravdu přístupný?

JEHOVA Bůh vysoce oceňuje, když jsou jeho služebníci přístupní. Měli bychom to také očekávat, protože on sám dává v tom ohledu výborný příklad, neboť všem druhům lidí v každé době a za všech okolností dopřává sluchu, když se k němu modlí. — Žalm 65:2; 65:3, KB.

Důkaz Boží přístupnosti vidíme také v tom, že poslal svého Syna na zem a nechal jej žít ve skromných poměrech. Proč to udělal? Jedním z důvodů byla okolnost, že jeho Syn, Ježíš Kristus, měl být „milosrdným a věrným veleknězem“ a ne někým, „kdo nemůže mít pochopení pro naše slabosti, ale . . . kdo byl vyzkoušen ve všech ohledech jako my sami“. Plní důvěry a smělosti „přibližujme se tedy s volností řeči k trůnu [Boží] nezasloužené laskavosti“. (Žid. 2:17, 18; 4:15, 16; 10:19, 21, 22) Jehova Bůh si to přeje.

Dnes se všeobecně lidé stále více odcizují. Stále méně spolu mluví — ať je to v rodině, nebo mezi představenými a podřízenými. Tím více bychom měli poznávat, jak je důležité být přístupný. Nesmíme připustit, aby takový stav, vládnoucí ve světě, vnikl do křesťanského sboru a oslabil ducha srdečnosti a pravé lásky. Kdo zvláště musí dávat pozor a jak je možno se chránit před takovým nebezpečím?

Křesťanští manželé, kteří mají ‚milovat své manželky jako sami sebe‘, musí dbát, aby zůstávali přístupní. Také rodiče musí být přístupní svým dětem, nemají-li být děti ‚drážděny a zbavovány odvahy‘. A stejně tak starší (dozorci) každého křesťanského sboru musí být přístupni ve styku se svými bratry a sestrami. — Ef. 5:28, 33; Kol. 3:19, 21; 1. Petra 5:1, 3.

DOKAZOVAT, ŽE JSME PŘÍSTUPNÍ

Předpokladem toho, abychom byli přístupní, je upřímný, pravý zájem o druhé. Nestačí říkat, že jsme přístupní, že naše dveře jsou každému otevřeny a že je každý vítán. Přísloví říká: „Z množství lidí bude každý vyhlašovat svou vlastní milující laskavost.“ Avšak slova nestačí. Že jsme opravdu přístupní, musíme ukázat tím, jak jednáme s druhými. (Přísl. 20:6; 1. Jana 3:18) Staráme-li se skutečně o lidi a jsme-li ochotni obětovat se pro ně, jistě to pocítí.

Staršímu ve sboru byl Božím duchem dán úkol, aby sloužil jako pastýř pod Ježíšem Kristem. Avšak toto pověření jej nečiní nadřazeným nad druhé, protože on sám je částí stáda jako jedna „z ovcí“. (Skut. 20:28; 1. Petra 5:2, 4) Měl by být naopak vděčný, že hlava sboru, Ježíš Kristus, jej považuje za hodného, aby sloužil ostatním členům stáda, a že mu Bůh dal způsobilost, když mu svěřil určitou míru poznání, porozumění a moudrosti. (1. Tim. 1:12; 2. Kor. 3:5) Takové duchovní bohatství je majetek svěřený Bohem. Místo aby se cítil důležitý, bude šťastný, že z Boží nezasloužené laskavosti má něco pro dobro svých bratrů, když jim může dát dobrou radu nebo poznání, získané z Božího slova. Místo aby se cítil nadřazený, bude se pokorně snažit používat svěřený majetek poznání k velebení Jehovy a jeho Syna, hlavy sboru. — 1. Kor. 4:7; 1. Petra 4:10, 11.

DÁVÁŠ SE K DISPOZICI?

Nemůžeš však být přístupný, jestliže se nedáš k dispozici, aby bylo možno s tebou mluvit. Apoštol Pavel mohl říci o Jehovovi, že „není ve skutečnosti nikomu z nás vzdálen“. (Skut. 17:27) Boží služebník Mojžíš byl ochoten snášet těžký úkol pomáhat „od rána do večera“ lidu v jeho problémech. — 2. Mojž. 18:13–16.

Křesťanští starší mohou ovšem mít mnoho odpovědností, o které se musí starat — snad mají sami rodinu, která vyžaduje jejich pozornost. Také se chtějí účastnit oznamování dobrého poselství lidem ze světa a činit učedníky z co nejvíce lidí. Avšak mají-li být dobrými pastýři stáda, musí vykonávat tyto i ostatní odpovědnosti vyrovnaně, aby mohli být užiteční svým bratrům a sestrám ve sboru, kteří u nich hledají radu a pomoc.

Na křesťanských shromážděních jde často jen o to, abys ukázal, že jsi zde a že jsi ochotný a přístupný k mluvení. Dělá-li člověk dojem, že je stále velmi „zaměstnaný“, mohou mnozí lidé váhat, aby se k němu přiblížili. Vyřizování písemných záležitostí má jistě určitou cenu, ale tím se nikdo neprojevuje jako pravý pastýř „ovcí“. Bylo by lépe zabývat se těmito věcmi teprve tehdy, když byla věnována „ovcím“ přiměřená pozornost. — Srovnej Přísloví 27:23; Jan 10:2–4.

Je ovšem velmi dobré, chopíme-li se iniciativy a projevíme druhým svůj zájem tím, že se k nim přiblížíme. Tak následujeme příklad Boha, protože ten nečekal, až se k němu lidstvo samo přiblíží, nýbrž sám podnikl první kroky. (Jer. 7:13, 25; 2. Kor. 5:20; 1. Jana 4:10, 19) Avšak přitom je důležité, abychom neprojevovali pouze „příjemné“ společenské způsoby ani nebyli nebo nebudili pouze navenek dojem, že jsme přátelští a sdílní. Náš zájem musí být upřímný a pravý. — 1. Petra 1:22.

Nasloucháme skutečně, když se nás někdo na něco ptá nebo nám předkládá svůj problém? Možná, že se nám záležitost zdá bezvýznamná nebo dokonce zcela všední. Pro toho, kdo ji předkládá, může však být velmi závažná. Někteří rodiče dělají chybu a „dráždí“ své děti a zbavují je odvahy, když jim nenaslouchají nebo je zesměšňují proto, že za nimi přišli se zdánlivě malým problémem. Starší by měli dávat pozor, aby nedělali totéž lidem, kterým slouží ve sboru. Jehova Bůh tak jistě nejedná. Z Jakuba 1:5 se dozvídáme, že Jehova nám „dává štědře“ pomoc v našich problémech — které z jeho vznešeného stanoviska jistě vypadají velmi malé —, vyslýchá nás, velkoryse nám pomáhá a nezlobí se na nás ani nám nedělá výčitky, že k němu s takovými věcmi přicházíme.

Při jedné příležitosti přivedli nějací rodiče své malé děti k Božímu Synu. Ježíšovi učedníci se snažili tomu zabránit, protože si zřejmě mysleli, že by jejich Mistr měl věnovat čas a pozornost důležitějším věcem. Když to Ježíš zpozoroval, projevil nespokojenost, pokáral své učedníky, vzal děti do náruče a věnoval jim pozornost, kterou hledaly. — Mat. 19:13, 14; Mar. 10:13–16.

Výborný příklad, který nám dává on a jeho Otec, by nás všechny měl přimět, abychom byli stejně přístupní. Tak přispějeme k tomu, že v Božím sboru převládne dobrý duch, pravý křesťanský duch srdečnosti a důvěry, lásky a bratrské náklonnosti. Budeme požehnáním pro druhé a bude nám naopak také bohatě žehnáno.