V jakém smyslu jsou Bůh a Kristus „jedno“?

„JÁ a Otec jsme jedno.“ (Jan 10:30) Když Ježíš pronesl tato slova, jeho soukmenovci se rozzuřili. Považovali tato slova za rouhání a chtěli jej ihned ukamenovat. (Jan 10:31–33) Proč reagovali takovým způsobem? Tvrdil snad Ježíš, že je Bůh a že je tedy roven svému Otci?

Ze souvislosti, v níž nacházíme tato Ježíšova slova v biblické zprávě, vyplývá, co tím Ježíš chtěl říci. Obklopovala jej skupina Židů, kteří jej vyzvali, aby otevřeně řekl, zda je skutečně Kristus. Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které konám ve jménu svého Otce, vydávají o mně svědectví. Ale vy nevěříte, protože nepatříte k mým ovcím. Moje ovce uposlechnou mého hlasu; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Navěky nezahynou a nikdo mi je nevytrhne z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni, a nikdo je nemůže vytrhnout z Otcových rukou. Já a Otec jsme jedno.“ — Jan 10:25–30, Petrů.

JEDNOTA, NIKOLI ROVNOST

Ježíš Kristus rozhodně netvrdil, že je roven svému Otci. Sám prohlásil, že nejedná ve svém vlastním jménu, ale „ve jménu svého Otce“. Uznával, že jeho Otec zaujímá vyšší postavení a že má větší moc, a věděl, že „ovce“ mu dal jeho Otec. Řekl tedy výstižně, že jeho Otec je „větší než všichni“. Zároveň Otec a Syn jsou „jedno“ v předsevzetí zachránit „ovce“. To znamená, že oba mají stejný zájem o „ovce“ a nikomu nedovolí vytrhnout je z jejich ruky.

Ježíš nemluvil o rovnosti v božském postavení, ale o jednotě v předsevzetí a v jednání; potvrzuje to jeho modlitba, která je zapsána v 17. kapitole Jana. Ježíš řekl: „Učinil jsem tvé jméno zjevné lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně a zachovali tvé slovo. Nyní poznali, že to všechno, co jsi mi dal, je od tebe . . . Prosím za ně; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji, a všechno mé je tvé a tvé je mé . . . A již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě a já přicházím k tobě. Svatý Otče, pro své vlastní jméno bdi nad těmi, které jsi mi dal, aby byli jedno, stejně jako jsme my.“ — Jan 17:6–11.

Povšimni si, že myšlenky, vyjádřené v této modlitbě, se podobají jeho slovům zaznamenaným u Jana v 10. kapitole. V kapitole 17 Ježíš opět uznal, že jeho učedníky, jeho „ovce“, mu dal jeho Otec. V obou těchto kapitolách tedy mluví o jednotě téhož druhu. Z Ježíšovy modlitby poznáváme, že Ježíš a jeho Otec jsou „jedno“ v témž smyslu, jako mohou být „jedno“ jeho praví následovníci. (Jan 17:11) Věrní učedníci Ježíše Krista se zřejmě nikdy nemohli stát částí nějakého trojjediného boha. Mohli však být jedno v předsevzetí a činnosti. Dalším důkazem, že Ježíš si nikdy nečinil nárok na to, že by byl roven svému Otci, je skutečnost, že ve své modlitbě označil svého Otce jako ‚jediného pravého Boha‘ a že sám o sobě mluvil jako o jeho ‚zástupci‘. — Jan 17:3, 8.

Někdo by však mohl namítnout: „Když Ježíš řekl: ‚Já a Otec jsme jedno‘, Židé to pochopili tak, jako by chtěl říci, že je Bůh, a Ježíš to nepopřel.“ Je tomu však skutečně tak? Prozkoumejme tuto zprávu!

V překladu Nového Zákona od O. M. Petrů zpráva zní: „Ježíš jim na to řekl: ‚Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků, které pocházejí od Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?‘ Židé mu odpověděli: ‚Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha.‘ Na to jim Ježíš řekl: ‚Ve vašem Zákoně je přece psáno: Já jsem řekl: Jste bohové. Jestliže nazval bohy ty, kterým se dostalo Božího slova — a Písmo nemůže být zrušeno — můžete vy říkat o tom, kterého Bůh posvětil a poslal na svět, že se rouhá, protože řekl: „Jsem Syn Boží“? Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a mně nevěříte, věřte těm skutkům, abyste poznali a i nadále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci.‘ “ — Jan 10:32–38.

Proč tedy nevěřící Židé došli k závěru, že Ježíš činí sám sebe ‚Bohem‘? Zřejmě proto, že si Ježíš přisvojoval moc, o které se Židé domnívali, že patří výlučně Otci. Ježíš například řekl, že dá „ovcím“ „věčný život“. To bylo něco, co nemohl učinit žádný člověk. Nevěřící Židé však přehlédli, že Ježíš podle svých vlastních slov všechno dostal od svého Otce, a svými znamenitými skutky Ježíš dokázal, že byl zástupcem svého Otce. Jejich závěr, že se rouhavě činí Bohem, byl tedy nesprávný. Skutečnost, že nevěřící Židé uvažovali nesprávně, je také patrná z jiných událostí. Když byl Ježíš u výslechu před sanhedrinem, byl falešně obviněn z rouhání, ne proto, že tvrdil, že je ‚Bůh Syn‘, ale protože říkal, že je Mesiáš, ‚Syn živého Boha‘. (Mat. 26:63–68; Luk. 22:66–71) Již při jedné dřívější příležitosti se někteří Židé domnívali, že se Ježíš činí rovným Bohu, a chtěli jej zabít jako rouhače. U Jana 5:18 o tom čteme: „Z té příčiny se jej Židé tím více snažili usmrtit, protože nejen porušoval sabat, ale nazýval též Boha svým vlastním Otcem, a tím se činil rovným Bohu.“ Povšimněme si, že Ježíš neřekl, že byl samotným Bohem, ale že nazval „Boha svým . . . Otcem“. Ježíšovi nevěřící soukmenovci však měli námitky proti tomu, že by měl právo na tento vztah ke svému Otci, na toto zvláštní synovství. Ale stejně jako neprávem tvrdili, že Ježíš porušil sabat, tak neměli ani pravdu, když prohlašovali, že se Ježíš činí rovným Bohu proto, že „nazýval též Boha svým vlastním Otcem“.

NENÍ VĚČNÝ JAKO JEHO OTEC

Jednota neboli jednotnost mezi Ježíšem a jeho Otcem je ovšem daleko větší a velkolepější než v jakémkoli lidském vztahu mezi otcem a synem. Již před stvořením hmotného vesmíru Otec a Syn byli „jedno“.

O své předlidské existenci řekl Ježíš nevěřícím Židům slova: „Dříve než byl Abraham, já jsem.“ (Jan 8:58, Petrů) Říkal tím snad Ježíš, že je Jehova? Což Bůh neřekl Mojžíšovi: „Jsem, který jsem“ a nedodal k tomu: „Izraelitům řekneš: Jsem poslal mne k vám“? (2. Mojž. 3.14, Jeruzalém. bible) Mnohé překlady používají výrazu „Jsem“ jak u Jana 8:58, tak i ve 2. Mojžíšově 3:14. Vyjadřují však oba texty tutéž myšlenku?

Nikoli. Víme, že tomu tak není, protože podle řecké Septuaginty (překlad, z něhož často citovali apoštolové v prvním století n. l.) je ve 2. Mojžíšově 3:14 výraz ego eimí ho Ôn, „Jsem ten, který jest“. Tato formulace se zcela odlišuje od jednoduchých slov ego eimí (jsem) u Jana 8:58. Sloveso eimí u Jana 8:58 je zřejmě v historickém přítomném čase, protože Ježíš mluvil o sobě ve srovnání s minulostí Abrahamovou. Mnozí překladatelé to naznačují ve svých verzích. Americký překlad například zní: „Existoval jsem dříve, než se narodil Abraham!“

Skutečnost, že Ježíš poukázal na svou předlidskou existenci, neměla Židy překvapit. Již o staletí dříve řekl Micheáš ve svém proroctví o Mesiáši: „Ty, Betléme Efrata, jsi příliš maličký, než aby ses ocitl mezi tisíci Judskými, z tebe mi vyjde ten, který se má stát vládcem v Izraeli, jehož původa je od raných dob, ode dnů neurčitého času.“ (Mich. 5:2) Ačkoli tedy Ježíš existoval dlouho před Abrahamem, není bez počátku. Na rozdíl od jeho Otce, který je „od neurčitého času do neurčitého času“, říká se o Synu, že má „původ“. — Žalm 90:2.

Již skutečnost, že Ježíš je nazýván „Syn Boží“, ukazuje, že byl uveden v existenci Otcem, a že je proto prvorozeným a jednozplozeným Synem. Ježíš sám řekl: „Já živ jsem skrze Otce.“ (Jan 6:57, Sýkora) Když byl Syn uveden v existenci, bylo jeho prostřednictvím vytvořeno všechno. (Jan 1:1–3; Kol. 1:15–17; Žid. 1:2) Jako prvorozený Syn těšil se z obzvlášť důvěrného vztahu ke svému Otci. V Bibli se o něm říká, že je „v Otcově náruči“. — Jan 1:18.

Ježíš zrcadlil tak dokonale obraz svého Otce — jeho osobnost a způsob jednání —, že mohl říci Filipovi: „Kdo viděl mne, viděl také Otce.“ (Jan 14:9) Proto můžeme poznat Boha pouze prostřednictvím Syna. Ježíš o tom řekl: „Můj Otec mi odevzdal všechny věci, a kdo je Syn, neví nikdo kromě Otce; a kdo je Otec, neví nikdo kromě Syna a ten, komu jej Syn chce zjevit.“ — Luk. 10:22.

Jaká nádherná jednota existuje mezi Jehovou Bohem a jeho prvorozeným Synem! Jsou vždy „jedno“ v předsevzetí a činnosti. Bible však jasně ukazuje, že si nejsou rovni. Syn vždy uznával, že jeho Otec má vyšší postavení, podřizoval se svému Otci jako svému Bohu a s potěšením činil Otcovu vůli. Ježíš řekl: „Ten, který mne poslal, je se mnou; neponechal mne samotného, protože vždy dělám to, co ho těší.“ (Jan 8:29; 1. Kor. 11:3) Ježíš tedy skutečně není ‚Bůh Syn‘ neboli „druhá osoba“ trojjediného boha, ale „Boží Syn“. — Jan 20:31.

[Poznámka pod čarou]