Život ve starém Efezu

ŽÁDOUCÍ — takový byl asi pro mnoho lidí život ve starém Efezu v Malé Asii a to byl pravděpodobně také význam řeckého jména tohoto města.

Návštěvníci si dnes stěží mohou představit, že Efez byl kdysi žádoucím městem. Všechno, co je tam vidět, jsou jen rozpadávající se zříceniny. Turisté se mohou ptát: „Jak se mohlo někomu líbit žít ve starém Efezu?“

LIDNATÁ METROPOLE

Odhaduje se, že Efez měl kdysi 225 000 obyvatel. Město bylo významné jak pro obchod, tak i pro náboženství. Bylo velmi bohaté, i když každý obyvatel zámožný nebyl.

Význam města závisel od jeho polohy. Efez ležel na západním pobřeží Malé Asie, v blízkosti ústí řeky Kaystros, proti ostrovu Samos. Snad bychom si udělali lepší obraz o poloze města, kdybychom si představili, že zříceniny Efezu jsou asi 56 kilometrů jihovýchodně od Izmiru v Turecku.

Efez měl umělý přístav, který musel být pravidelně hlouben. Během času byl však tak zanesen pískem, že dřívější přístavní oblast leží dnes mnoho kilometrů v pevnině. Za rozkvětu města bylo možno obdivovat v jeho přístavu největší mořské lodě. Kromě toho Efez ležel při nejdůležitější obchodní cestě mezi Římem a Orientem. Mořem byl spojen s Římem a silnicemi s větší částí Asie. Proto se mohlo v krámech a na tržištích města koupit to nejrůznější zboží.

Založení města Efezu je opředeno legendami. V každém případě se tam usadili Iónové. V roce 560 př. n. l. zabrali město Lýdové, ale již o tři roky později bylo opanováno Peršany. Ve dnech Alexandra Velikého bylo pod makedonským panstvím. Po létech odkázal pergamský král Attalus III. Efez společně se svou celou říší Římanům. V roce 190 př. n. l. byla založena římská provincie Asie s hlavním městem Pergamem a nejdůležitějším městem Efezem.

PROCHÁZKA MĚSTEM

Chceme se nyní podívat na některé pamětihodnosti ve starém Efezu? Agora neboli tržiště bylo pravoúhlé náměstí obehnané sloupy, do něhož bylo možno vstoupit branami. Bylo obklopeno pokojíky a halami. V jeho blízkosti byla Celsova knihovna, která praděvpodobně pocházela z 2. století n. l. Tato stavba se vyznačovala sloupy a vnější a vnitřní zdí. Obě zdi ochraňovaly papyrové dokumenty knihovny, aby nebyly zničeny vlhkostí.

V srdci města ležel stadión, který byl renovován za vlády římského císaře Nerona (54–68 n. l.) Tam se konaly sportovní události a asi též gladiátorské zápasy.

Dalším pamětihodným místem bylo divadlo, jehož zbytky jsou na svahu hory Pion. Mělo průměr asi 150 metrů a jeho fasáda byla ozdobena sloupy, výklenky a krásnými sochami. Od jeviště vedlo stupňovitě nahoru 66 polokruhových řad sedadel z mramoru. Divadlo pojalo 25 000 osob a mělo výtečnou akustiku. Dokonce i dnes je možno v nejvyšší řadě sedadel této ruiny rozumět každému slovu, které je tiše řečeno na jevišti.

Od divadla vedla sloupová cesta, jedenáct metrů široká, mramorem vydlážděná ulice, až k přístavu. Tato nádherná ulice byla s obou stran vroubena kolonádami a obchody s přilehlými skladišti. Na obou koncích ulice stála ohromná brána. Opravdu působivý obraz! Ale ještě působivější byl chrám města.

ARTEMIDIN CHRÁM

Tato proslavená stavba patří k takzvaným „sedmi divům světa“. Byl znovu vystavěn podle plánů dřívějšího iónského chrámu, který Herostrates v roce 356 př. n. l. zapálil. Artemidin chrám stál na vyvýšenině 72 metrů široké a 127 metrů dlouhé. Budova sama měřila asi 49 krát 104 metrů. Byla to stavba z cedrového a cypřišového dřeva a zářícího mramoru. Střecha byla pokryta bílými mramorovými deskami. Spáry mezi mramorovými bloky prý nebyly vyplněny maltou, nýbrž zlatem. Vnitřní svatyně byla asi 21 metrů široká a 32 metrů dlouhá. Předpokládá se, že byla k nebi otevřená. Za velkým oltářem stála asi socha bohyně Artemis.

Efezská Artemis byla, jak ukazují její vyobrazení, bohyní plodnosti s mnoha prsy. Jak v Bibli, tak ve starých nápisech byl Efez označován jako „ochránce chrámu velké Artemidy“. (Sk. 19:35) Její chrám byl považován za tak svatý, že se v něm uskladňovaly poklady a nebylo třeba se obávat, že budou ukradeny. I cizí vládci a národy si ukládali v chrámu peníze, pokládané za půjčku. Tím byl s touto budovou spojen bankovní podnik. Kromě toho nacházeli zločinci útočiště na území v okruhu 180 metrů od chrámu. (Tato vzdálenost však byla v různých dobách různá.) Proto vzniklo okolo tohoto „divu světa“ sídliště zlodějů, vrahů a jiných zločinců.

A přece proudili poutníci k Artemidinu chrámu, stejně jako dnes lidé v zástupech cestují do Říma a Mekky. Během měsíce Artemision (březen-duben) plnily město statisíce návštěvníků ze všech částí Malé Asie. Význačnou část slavností tvořilo náboženské radostné procesí, v němž byl nesen obraz Artemidy. Je možno si dobře představit, jak ctitelé Artemidy nesli obraz bohyně a přitom volali: „Velká je efezská Artemis.“ (Srovnej Skutky 19:34) Mimochodem řečeno, archeologové objevili mince, na kterých je obraz Artemidina chrámu a její sochy.

Průměrný občan starého Efezu byl velmi zaměstnán. Vedle své denní práce účastnil se pravděpodobně náboženských procesí. Snad navštěvoval podívané na stadiónu. Nebo možná trávil s celou rodinou dlouhé hodiny v divadle. Protože Efez byl známý magickým uměním, snad se jeho obyvatelé zabývali i okultismem. Řečtí a římští spisovatelé knih a svitků, které obsahovaly kouzelné formule, označovali je jako „efezské průpovědi“.

DO EFEZU PŘICHÁZÍ KŘESŤANSTVÍ

Nyní se přeneseme do 1. století n. l. S některými obyvateli Efezu nastala změna. Stalo se to asi v roce 52 n. l., kdy křesťanský apoštol Pavel s Aquilou a Priscillou přišli do města a začali kázat v židovské synagóze. Pavel brzy odcestoval, ale později, asi v zimě roku 52–53, se zase do Efezu navrátil. Tentokrát učil po tři měsíce v synagóze. Když narazil na odpor, stáhl se s těmi, kteří se stali věřícími, do posluchárny školy Tyranna, kde měl denně po dva roky přednášky. A výsledek byl, že „všichni, kteří bydleli v provincii asijské, jak Židé, tak i Řekové, slyšeli Slovo Pána“. — Sk. 18:18 až 21; 19:1–10.

Pavel prováděl při své službě také zázračná uzdravování a vyháněl démony. Mnozí Efezané začali věřit v Jehovu Boha a Ježíše Krista. Kromě toho vzbudil velký zájem bezvýsledný pokus sedmi synů jistého Scevy vyhnat démony, a někteří, kteří dříve prováděli magické umění, přijali pravé náboženství a spálili své knihy. — Sk. 19:11–20.

Mnozí Efezané se vzdali uctívání Artemidy a to zneklidnilo stříbrotepce Demetria. On i jeho kolegové věděli, že „stříbrné svatyně Artemidiny“ jim přinášely „nemalý zisk“. Demetrius vysvětlil svým druhům, že Pavlovým kázáním není ohroženo jen jejich zaměstnání, ale také uctívání bohyně. Ti muži byli přirozeně proti tomu, aby Pavel dále činil křesťanské učedníky a tím ničil jejich obchod. Všichni poutníci by mohli začít chodit jinam a tento nádherný chrám a sama bohyně by mohly být považovány za nic! Co by se pak stalo s výrobou „stříbrných svatyň Artemidiných“? — Sk. 19:23–27.

Demetriovi se podařilo vyvolat v městě vzbouření, které vyvrcholilo dvouhodinovým srocením lidu před divadlem. „Když konečně městský písař uklidnil zástup, řekl: ‚Muži efezští, kdo z lidstva opravdu neví, že město Efezanů je ochráncem chrámu velké Artemidy a obrazu, který spadl z nebe?‘ “ Efezané věřili, že mají Artemidin obraz, který pochází z nebe. Někteří se domnívají, že šlo o meteorit, „který spadl z nebe“, a pak byl opracován do lidské postavy a uctíván. — Sk. 19:28–41; 19:28–40, KB.

Ať je tomu jakkoli, křesťanství si na každý pád udělalo v Efezu jméno. Po vzbouření opustil Pavel město, ale vznikl tam křesťanský sbor. Když Pavel později přebýval v Milétu, dal si zavolat dozorce efezského sboru. Mohl mimo jiné poukázat na to, že „tři roky dnem i nocí nepřestával se slzami napomínat každého jednotlivce“. Při tom nepochybně použil zaokrouhleného čísla pro dobu, kterou strávil v Efezu. — Sk. 20:1, 17–38; srovnej Sk. 19:8–10.

Je zajímavé, že apoštol Pavel kladl křesťanům v Korintě otázku: „Jestliže jsem lidským způsobem bojoval v Efezu se šelmami, k čemu je mi to dobré?“ (1. Kor. 15:32) Pavel měl asi na mysli své spory s brutálními lidmi, kteří odporovali ve městě jeho kazatelskému dílu. Kdyby se však jeho výrok měl brát doslova, musel se snad bránit proti doslovným šelmám na stadiónu (který byl odkryt ve starém Efezu) a byl Jehovou zázračně zachráněn. — Srovnej 1. Kor. 4:9; 2. Kor. 1:8–10; 11:23–27.

MĚSTO V POZDĚJŠÍCH LETECH

V letech 60–61 n. l. napsal Pavel za svého věznění v Římě Bohem inspirovaný dopis křesťanům v Efezu. V tomto dopise zdůraznil apoštol nutnost duchovního bohatství a dal velmi užitečné rady lidem, kteří žili v tomto neuvěřitelně bohatém městě. (Ef. 1:7, 15–18; 2:6, 7; 3:8, 14–16) Efez byl také známý svou nemravností. Proto Pavel vhodně varoval, aby si nelibovali v rozmluvách o smilstvu a v oplzlých žertech. (Ef. 5:3–5) Protože ve městě byly pěstovány mnohé démonské zvyky, dal Pavel výbornou radu, jak je možno odolat duchovním mocem. (Ef. 6:10–20) Přirozeně je apoštolova božská rada užitečná také pro všechny, kteří ji dnes prakticky uplatňují, zvláště pokud žijí v místech, která se podobají starému Efezu.

Zatímco léta plynula, vytrpěli křesťané v Efezu mnoho utrpení pro spravedlnost. Ale oslavený Ježíš Kristus zjistil na konci 1. století n. l., že někteří členové tamějšího sboru ztratili obětavou lásku, kterou kdysi Jehovovi Bohu prokazovali. — Zjev. 2:1–6.

Za vlády Antonia Pia (138–161 n. l.) byla velká část Efezu opět vystavěna. Ale okolo roku 262 n. l. zpustošili Gótové město a zničili velký Artemidin chrám. Když Efez ztratil svůj historický význam, nemůže se o městě v pozdější době mnoho říci, kromě toho, že vždy přecházelo do jiných rukou. Turci je například dobyli v roce 1308 a vybudovali město na blízkém pahorku Ayassoluk. Obě města připadla ve 14. století Rytířům svatého Jana v Jeruzalémě. Postupně opouštěli obyvatelé kdysi nádherné město, „žádoucí Efez“, a v jeho rozvalinách zbyl pouze odlesk jeho dřívější nádhery.