Hledání „ovcí“ v liberijském buši

UROSTLÝ pastevec z kmene Mandingo stojí na „bug-a-bug“ (termití homoli) a tělo mu před žárem afrického slunce chrání dlouhý modrý hábit. Pod jeho bdělým pohledem spásá stádo s chutí šťavnatou trávu u mangrovových bažin a slanisk Sutterského potoka. Je to smíšené stádo, kozy mají hladkou hnědobílou srst a ovce jsou vysoké, vyhublé a bílé.

Když se zastavíme a pozorujeme stádo, vybaví se nám Ježíšovo podobenství o ovcích a kozlech. Předpověděl, že se před ním shromáždí všechny národy a že oddělí osoby podobné ovcím, které čeká věčný život, od osob podobných kozlům, které si zaslouží zničení. (Mat. 25:31–46) Můžeme se tedy právem zeptat: Jak pokračuje toto dílo dělení? Dají se nalézt v liberijském buši „ovce“?

JEHOVA HLEDÁ SVÉ „OVCE“

V Libérii je více než 1 000 Jehovových služebníků podobných ovcím. Chtěl by ses dozvědět, jak Bůh v této zemi našel své „ovce“ a jak o ně pečuje? Proč by ses k nám tedy nepřipojil a nenavštívil několik míst, kde žijí a scházejí se?

Začněme v hlavním městě Monrovii. Setkáme se s mladým mužem, který studuje Bibli v misionářském domově na Crown Hill. Kdysi žil ve vnitrozemí, daleko od všech svědků Jehovových. Jak je našel?

„Neuspokojovalo mě náboženství mého otce,“ vysvětluje. „Modlil jsem se tedy k Bohu o vedení. Po několika dnech jsem v sousedově domě viděl jeden výtisk knihy ‚Pravda, která vede k věčnému životu‘. Vypůjčil jsem si ji a přečetl ji. Byl jsem přesvědčen, že jsem nalezl odpověď na svou modlitbu, a tak jsem napsal do kanceláře Společnosti Strážná věž v Monrovii. Byl jsem však příliš nedočkavý, než abych čekal na odpověď. Rozjel jsem se do Monrovie, našel svědky a ti se mnou začali studovat Bibli.“ Když se ho jeden známý zeptal: „Kdo tě přivedl ke svědkům Jehovovým?“, odpověděl: „Nikdo jiný než sám Jehova.“

Asi 160 kilometrů na jih od Monrovie narazíme na přímořské město Buchanan. Ve 30. létech 19. století je založili američtí Libérijci, kteří bývali v Americe otroky a usídlili se zde mezi domorodci kmene Bassa. Dnes je Buchanan kvetoucím přístavem, kam se po železnici dopravuje železná ruda z hor Nimba, zde se zpracovává a po lodích se posílá dál. Když vstoupíme do města, uvidíme nahoře na nábřeží nad asfaltovou silnicí malý zelený sál království. Půjdeme dovnitř?

Zdraví nás čtyřicet usměvavých tváří. Kollie má zvláštní důvod usmívat se. Je jedním z mnoha těch, kteří byli pokřtěni v nedávných letech. „Když jsem chodil do střední školy v Kakatě,“ říká, „někteří z mých spolužáků se mnou mluvívali o Jehovovi. Zvali mě do sálu království, ale já odmítal, protože jsem cítil, že jejich zákony by mě příliš omezovaly. Když jsem však vystudoval a přestěhoval se do Buchananu, začal jsem si všímat, že svědkové jsou na tom v životě lépe, protože jsou ukázněnější. Napsal jsem tedy sboru dopis a požádal o pomoc. Jeden ze starších se mnou začal studovat a dnes jsem šťastný, že jsem oddaným služebníkem Jehovovým.“ Ano, Jehova nalezl svým svatým duchem lidi podobné ovcím a přivedl je do svých stád — sborů.

JEHOVA SYTÍ SVÉ „OVCE“

Mnozí, kteří se dnes těší z „dobré pastvy“ mezi Jehovovými „ovcemi“, kdysi hledali duchovní pokrm v církvích křesťanstva. Jehova láskyplně dovedl takové osoby k těm, kteří dbají Ježíšovy výzvy: „Pas mé beránky.“ — Ezech. 34:2, 14, 15; Jan 21:5.

Mezi těmi, kdo hledali duchovní pokrm, byl i Francis. žije v jednom z mnoha domů natěsnaných na okraji Bushrod Islandu v té části Monrovie, která se nazývá Clara Town. Jak nalezl duchovní pokrm?

„Patřil jsem k letniční církvi,“ vysvětluje, „ale znepokojovalo mě, že pro jisté členy byla vyhrazena zvláštní sedadla. Chtěl jsem porozumět Bibli, ale kněz trávil většinu času hovory o penězích. Říkal, že nebudeme-li dávat církvi peníze, nepůjdeme do nebe. Pak u mne jednoho dne jeden svědek Jehovův zanechal výtisk ‚Strážné věže‘. Přečetl jsem jej a zjistil rozdíly mezi učením Bible a tím, co dělá má církev. Svědek se vrátil a poskytl mi pravidelnou pomoc v porozumění Bible. Mé poznání rostlo, jak jsem začal chodit na shromáždění. Při studiu se ke mně připojil můj bratranec a oba jsme byli pokřtěni.“

Opouštíme Bushrod Island a taxi nás veze přes Montserrado obchodní čtvrtí do Sinkoru, nejmodernější části Monrovie. Svědkové Jehovovi se zde scházejí v krásném sále království. I tady nacházíme někoho, kdo hledal vysvětlení: Říká nám:

„Když jsem chodil na střední školu, zarážel mě postoj těch, kteří mě poučovali o Bibli. Například jedna kniha, kterou jsme studovali, představovala Ježíše jako pověrčivého nevědomce proto, že nevěřil, že existují démoni a mohou se zmocnit lidí. Toužil jsem poznat, zda je Bible Božím nebo lidským slovem. Znepokojovalo mě také, že je tolik náboženství, které si říkají křesťanská.“

Pozdější spojení s bahajským náboženstvím „jako by zvěstovalo prázdnotu“, kterou v sobě mladý muž cítil. Pokračuje:

„Přijal jsem místo učitele v Gantě, kde žila má matka. Studovala se svědky Jehovovými. Časem jsem souhlasil s domácím biblickým studiem i já, ale jen proto, abych svědkovi dokázal, že je na scestí. Po našem prvním rozhovoru, při němž mě ohromil tím, jak mi z Bible odpověděl na všechny mé otázky, jsem musel dojít k závěru, že na scestí jsem já. . . Rozhodl jsem se přečíst nějaké starší publikace Společnosti Strážná věž, abych viděl, jestli si nějak odporují. Tato literatura však jen posílila mou víru v Bibli jako Boží slovo a ve svědky jako Boží lid.

Pak jsem začal provádět změny ve svém životě. Přestal jsem kouřit, vystoupil jsem z metodické církve a začal se dělit o svou víru s druhými, včetně mé snoubenky. Také ona přijala pravdu i přes odpor rodiny a vzdor tomu, že byla vyloučena ze školy pro zachovávání křesťanské neutrality. Vzali jsme se a dali se pokřtít v roce 1971.“

Od té doby měla tato dvojice přednost pomoci několika dalším, aby se stali Jehovovými služebníky. Manžel teď slouží jako jmenovaný starší ve sboru.

JEHOVA UZDRAVUJE SVÉ „OVCE“

Mnohé „ovce“ zabloudily daleko od spravedlivých zásad Jehovova slova, než byly nalezeny. Přemýšlej, prosím, o následujících příkladech:

V Gardnersville za Sutterským potokem žije statný muž z kmene Kru, kdysi takový rváč, že mu přátelé říkali „ohnivák“. Jeho manželka Zoe nám uvařila brambory s rýží. Jíme ve stínu mangovníku a on vypráví:

„Když jsem byl u policie, zklamalo mě, že mi nedali stipendium, abych se v zahraničí naučil řídit letadlo. Rozhodl jsem se jít k vesnickému ‚doktorovi‘ [spiritickému médiu] a opatřit si nějakou ‚medicínu‘ [fetiše], aby mi pomohla dosáhnout mého cíle. Nepomohlo to ovšem. Pak nás navštívili dva svědkové a zahájili biblické studium. Náš zájem rostl, jak jsme se dozvídali o Jehovově předsevzetí učinit ze Země ráj, kde bude vládnout právo a spravedlnost. Trápilo nás však svědomí, protože jsme věděli, že nežijeme podle Božích spravedlivých měřítek. Když jsme poznali pravdu o tom, jak je to se zlými duchy, zničili jsme ‚medicínu‘ a jiné spiritistické předměty, které jsme měli. Rozhodli jsme se očistit své životy, ale nějaký čas to trvalo, protože Zoe byla ještě nějaký čas provdána za svého bývalého druha. Po čase dosáhla rozvodu; vzali jsme se a příští měsíc jsme se dali pokřtít.“

Dále navštívíme Jeroma v dolech Bong. Jedeme autem z Monrovie do Kakaty, vzdálenost asi 64 kilometrů. Cestou míjíme dlouhé řady gumovníků. V Kakatě přestoupíme na autobus a pokračujeme po nedlážděné silnici. Mezi gumovníkovými farmami a tropickým bušem leží typické liberijské vesnice — skupiny hliněných domků se střechami z palmových došků. Konečně dojíždíme do tábora poblíž rudných dolů a u potoka nalézáme Jeroma, který si právě vypral šaty. Čekáme, až se z práce vrátí jiní svědkové, a on nám zatím vypráví, jakým způsobem mu Jehova pomohl:

„Rád jsem kouříval a hodně pil a měl jsem dvě ženy. Jednoho dne jsem popíjel pivo s přáteli a jeden svědek s námi začal mluvit o Bibli a nabídl nám knihu ‚Pravda‘. Přátelé se mě snažili odradit, abych ji nepřijímal, ale já si chtěl dokázat, že si jistě mohu utratit [malou částku] za tu knihu, když si dovoluji utrácet tolik peněz za pivo. Říkali, že svědka více neuvidím. Vrátil se však v dohodnutý čas a zahájil se mnou biblické studium.

Když jsem poznával Jehovu, uvědomoval jsem si, že způsob, jak žiji, se Bohu nelíbí, a že by mi hodně prospělo, kdybych ve svém životě uplatnil biblické zásady. S Jehovovou pomocí jsem dokázal zanechat kouření a pití a přerušil jsem všechny styky se svými přítelkyněmi. Jsem šťastný, že místo utrácení vlastního života jej nyní mohu používat, abych pomáhal druhým poučovat se o Jehovovi Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu. Dělám to jako zvěstovatel ‚dobrého poselství‘ plným časem.“

Vracíme se do Kakaty na oblastní sjezd, kde slyšíme následující zkušenost. Vypráví jí sestra z Gbarngy: „Když jsem kdysi prodávala šatstvo na trhu v Yekepa, ostatní ženy na trhu si stěžovaly, že jejich milenci je nepodporují, ale naopak jim berou peníze, které na trhu vydělaly. Vysvětlovala jsem jim, co říká Bible o počestném manželství a jak může uplatňování biblických zásad přinést rodině pokoj a štěstí. Ale jenom se mi smály. Pak jsem jednoho dne při pomocné průkopnické službě potkala jednu z těch žen z trhu. Její milenec ji přiměl k potratu a ona na to málem zemřela. Vzpomínala na dobré věci, které jsem jí říkávala, a prohlásila, že chce studovat Bibli a změnit svůj život. Vloni byla tato žena pokřtěna a nedávno se provdala za křesťana.“

JEHOVA DÁLE ŽEHNÁ

Doufáme, že tě náš výlet do Libérie potěšil a že ti pomohl ocenit, jak tam Jehova vyhledává své duchovní „ovce“.

V prosinci 1979 se našeho oblastního sjezdu „Živá naděje“ zúčastnilo 1 956 osob a radovali jsme se, že sedmnáct jich bylo pokřtěno. Jsou také patrné náznaky, že jsou další „ovce, které potřebují pomoc: v celé Libérii se totiž 31. března shromáždilo 3 931 osob, aby si připomnělo smrt Ježíše Krista. — 1. Kor. 11:23–26.

Jak stádo v této zemi roste, je zapotřebí i rozšiřovat zařízení, která by o ně pečovala. V květnu 1979 nás vzrušilo sdělení, že vedoucí sbor svědků Jehovových pověřil výbor odbočky v Libérii, aby založil nevýdělečnou společnost zakoupil pozemek a postavil na něm budovu odbočky a domov bétel. Tento pozemek již byl zakoupen a nedávno nám místní úřady schválily stavební plány. A tak se nyní velmi těšíme, až budeme moci zahájit vlastní stavbu.

Máme opravdu proč se veselit, když uvažujeme, jak Jehova shromažďuje svůj lid tady v Libérii a žehná mu. Od tiše plynoucích vod řeky Mano až po mys Palmas na jihu a od tropických dešťových pralesů v Nimba až po palmami poseté pláže Atlantiku, všude nacházíme Jehovovy „ovce“. A modlíme se, aby Jehova dál žehnal našim horlivým snahám zvěstovat dobré poselství o jeho království a činit učedníky z těch, kteří jsou podobní ovcím.