Život, kterého jsem nikdy nelitoval
VYPRÁVÍ PAUL OBRIST
V roce 1912, když mi bylo šest let, zemřela moje maminka při porodu svého pátého dítěte. O dva roky později se o naši rodinu začala starat mladá placená hospodyně, Berta Weibelová. Když se s ní otec v následujícím roce oženil, byly jsme my, děti, rády, že opět máme maminku.
ŽILI jsme v Bruggu, malém městě v části Švýcarska, kde se mluví německy. Berta byla opravdovou křesťankou a já jsem ji měl velmi rád. V roce 1908 začala studovat publikace badatelů Bible (svědků Jehovových) a o to, co se naučila, se dělila s ostatními.
V roce 1915, krátce potom, co se Berta s tatínkem vzali, jsem s Bertou šel na promítání „Fotodramatu stvoření“. Toto fotodrama se skládalo z diapozitivů a filmu. Tento program, který byl uveden Mezinárodním sdružením vážných badatelů Bible, zanechal v mé mysli a v mém srdci hluboký dojem. Také ostatní přítomní byli zaujati. Sál v Bruggu byl tak plný, že policie musela zavřít dveře a odhánět další příchozí. Mnoho lidí se proto snažilo dostat se dovnitř po žebříku otevřeným oknem a několika z nich se to skutečně podařilo.
Matčin znamenitý příklad
V Evropě tehdy zuřila první světová válka, a lidé měli strach z budoucnosti. Navštěvovat lidi dům od domu s dobrou zprávou o Božím Království, tak jak to dělala má maminka, proto bylo vznešeným úkolem. Byl jsem velmi rád, když mě občas vzala s sebou, abych ji doprovázel. V roce 1918 byla maminka nakonec způsobilá symbolizovat své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě.
Až do křtu tatínek mamince v uctívání nebránil, ale potom jí začal odporovat. Jednoho dne sebral její biblickou literaturu a hodil ji do kamen. Mamince se podařilo vychvátit z ohně pouze Bibli. Avšak to, co udělala potom, bylo ohromující. Šla k tatínkovi a objala jej. Nechovala k němu žádnou zášť.
V naprostém překvapení se otec uklidnil. Avšak čas od času jeho odpor vzplanul a my jsme museli snášet jeho výbuchy hněvu.
Zaměstnání a duchovní pokrok
Poté, co jsem v roce 1924 ukončil tříletý učební obor jako kadeřník, jsem opustil domov a hledal zaměstnání v části Švýcarska, kde se mluví francouzsky. To mi umožnilo zlepšit mou znalost francouzštiny. Ačkoli mi toto přestěhování poněkud bránilo v duchovním růstu, přesto jsem nikdy neztratil svou lásku k biblické pravdě. A tak, když jsem se o šest let později vrátil domů, začal jsem se účastnit shromáždění křesťanského sboru v Bruggu.
Krátce nato jsem se přestěhoval do Rheinfeldenu, malého města vzdáleného asi 40 kilometrů odtud. Pracoval jsem tam v kadeřnictví své sestry a pokračoval ve svém duchovním růstu tím, že jsem se scházel s malou skupinou badatelů Bible. Když jednoho dne bratr Soder, sborový starší, zakončoval naše studium Bible, které jsme měli uprostřed týdne, zeptal se: „Kdo plánuje, že se v neděli bude podílet na kazatelské službě?“ Přihlásil jsem se, protože jsem předpokládal, že budu někoho doprovázet a že mi ukáže, jak se tato práce vykonává.
Když přišla neděle a my jsme se dostali do obvodu, bratr Soder řekl: „Pan Obrist bude pracovat zde.“ Ačkoli se mi srdce rozbušilo tak jako nikdy předtím, začal jsem navštěvovat lidi v jejich domácnostech a mluvit s nimi o Božím Království. (Skutky 20:20) Od té doby jsem při vykonávání kazatelského díla, o kterém Ježíš řekl, že musí být dovršeno před závěrem tohoto systému věcí, nikdy nezakolísal. (Matouš 24:14) Dne 4. března 1934 jsem ve svých 28 letech symbolizoval své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě.
O dva roky později jsem našel práci jako kadeřník v Luganu, městě v části Švýcarska, kde se mluví italsky. I když jsem italsky uměl jen málo, ihned jsem tam začal kázat dobrou zprávu. Přesto jsem při své první nedělní službě rozšířil všech dvacet brožur, které jsem si s sebou vzal. Časem se mi podařilo shromáždit několik zájemců a vytvořit skupinu ke studiu Strážné věže. Nakonec bylo mnoho z nich pokřtěno a v únoru 1937 jsme v Luganu vytvořili sbor svědků Jehovových.
O dva měsíce později, v dubnu 1937, jsem obdržel dopis, který dramaticky změnil můj život. Bylo to pozvání ke službě v betelu; tak se nazývají odbočky svědků Jehovových v jednotlivých zemích. Okamžitě jsem pozvání přijal a udělal jsem tak rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitoval. Tak jsem zahájil to, co nakonec vyústilo v šedesátiletou životní dráhu služby celým časem.
Služba v betelu v obtížných časech
Tehdy se švýcarský betel nacházel v Bernu, hlavním městě Švýcarska. Tiskli jsme tam knihy, brožury a časopisy ve čtrnácti jazycích a rozesílali jsme je do celé Evropy. Protože jsme tehdy ne vždy měli k dispozici dodávku, vozil jsem v případě nutnosti vytištěnou literaturu na nádraží trakařem. Moje první přidělení v betelu bylo v oddělení kompozice, kde se sestavovala olověná písmena, ze kterých se pak prováděl tisk. Zakrátko jsem začal pracovat v recepci a samozřejmě jsem rodině betel sloužil také jako holič.
V září 1939 vypukla druhá světová válka, a nacisté svými výpady rozšířili děs po celé Evropě. Uprostřed válčících národů bylo Švýcarsko neutrální zemí. Zpočátku jsme v naší křesťanské činnosti pokračovali bez omezení. Pak, 5. července 1940 ve dvě hodiny odpoledne, zatímco jsem byl u svého pultu ve vestibulu, se objevil civilista v doprovodu vojáka, který nesl pušku s nasazeným bajonetem.
„Kde je Zürcher?“ vyštěkl civilista. Franz Zürcher byl tehdy dozorcem odbočky a dohlížel na kazatelské dílo ve Švýcarsku.
„Koho mám ohlásit?“ zeptal jsem se. Okamžitě mě popadl, vlekl mě nahoru po schodech a chtěl, abych ho zavedl do Zürcherovy kanceláře.
Celé rodině betel — bylo nás tehdy asi čtyřicet — nařídili, aby se shromáždila v jídelně. Venku byly rozmístěny čtyři kulomety, aby odradily každého, kdo by se pokusil uniknout. Asi padesát vojáků začalo prohledávat budovu. Navzdory svému očekávání nenalezli žádný důkaz toho, že by svědkové Jehovovi byli zapleteni do podněcování k odporu proti vojenské službě. Přesto zabavili velké množství literatury, kterou odvezli v pěti vojenských nákladních autech.
Když jsme vládním autoritám odmítli dovolit cenzuru Strážné věže, přestal tento časopis ve Švýcarsku vycházet. To znamenalo, že pro práci v betelu již nebylo potřeba tolik pracovníků. Mladší členové byli vyzváni, aby odešli a stali se průkopníky; tak svědkové Jehovovi nazývají ty, kdo se věnují kazatelské službě celým časem.
Průkopnická služba ve válečném období
V červenci 1940 jsem se vrátil do italsky mluvící oblasti Švýcarska blízko Lugana, kde jsem žil předtím, než jsem odešel do betelu. Tato silně katolická oblast, která byla tehdy pod silným vlivem fašismu, se stala mým průkopnickým působištěm.
Bylo jen málo dní, kdy mě nezastavila policie a nežádala, abych své kazatelské činnosti zanechal. Jednoho dne, právě když jsem mluvil s nějakou ženou u branky do zahrady, mě zezadu popadl muž v civilním oblečení a odvedl mě do policejního vozu. Zavezl mě do Lugana, kde mě předal policii. Když mě vyslýchali, vysvětlil jsem, že Jehova Bůh nám nařídil kázat.
„Na zemi jsme to my, kdo nařizuje,“ odpověděl důstojník sebevědomě. „Bůh si může nařizovat v nebi!“
V období války bylo zvlášť důležité dbát na Ježíšovu radu, abychom byli „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“. (Matouš 10:16) Schovával jsem tedy většinu své literatury do vnitřních kapes své košile. A abych se ujistil, že nic neztratím, nosil jsem pumpky, které jsem měl pod koleny těsně obepnuté.
Časem jsem dostal pokyny, abych se přestěhoval do údolí Engadine, kde jsme s policií pokračovali ve hře na kočku a myš. Engadine je nádherné údolí na východě švýcarských Alp, v zimě ukryté pod spoustou sněhu. Proto jsem si nechal poslat lyže, abych se mohl dostat do všech částí obvodu.
Pro cestování na lyžích v chladné zimě jsou velmi důležité teplé rukavice. Protože ty svoje jsem nosil pořád, brzy začaly být opotřebované. Jak jsem byl vděčný, když jsem jednoho dne dostal naprosto neočekávaně poštou balík, ve kterém byly kromě pleteného svetru také teplé rukavice! Udělala je pro mě jedna křesťanská sestra ze sboru v Bernu, kam jsem dříve chodil. Když si na to vzpomenu, jsem dokonce ještě nyní naplněn vděčností.
Mnoho radostných výsad
V roce 1943 se začaly podmínky ve Švýcarsku stabilizovat a já jsem byl znovu pozván ke službě v betelu. Kvůli určitým problémům ve francouzsky mluvícím sboru v Lausanne ležícím asi 100 kilometrů odtud jsem byl pověřen, abych toto město pravidelně navštěvoval a tamějším zvěstovatelům pomáhal získat správný pohled na Boží organizaci.
Později jsem určitou dobu sloužil jako cestující dozorce všem francouzským sborům ve Švýcarsku. Ze začátku týdne jsem pracoval v betelu, ale pátek, sobotu a neděli jsem trávil navštěvováním jednotlivých sborů a snažil jsem se je duchovně podpořit. Když se navíc v roce 1960 vytvořil francouzsky mluvící sbor v Bernu, stal jsem se v něm předsedajícím dozorcem. V tomto úřadu jsem sloužil až do roku 1970, kdy se betel přestěhoval z Bernu na své nynější překrásné místo ve městě Thun.
Byl jsem šťastný, když jsem v Thunu našel skupinu italsky mluvících svědků, a začal jsem s nimi spolupracovat. Časem byl vytvořen sbor a já jsem v něm po mnoho let sloužil jako předsedající dozorce, dokud se nestali způsobilými mladší bratři, aby mohli tento úřad zastávat.
Za zvláštní výsadu považuji to, že jsem se mohl účastnit mezinárodních sjezdů Jehovova lidu. V roce 1950 to byl například pamětihodný sjezd „Růst teokracie“ na Yankee stadiónu v New Yorku. Trvalý dojem ve mně zanechala návštěva světového ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu. Nikdy také nezapomenu na přednášku bratra Miltona G. Henschela, kterou měl následující rok na sjezdu „Čisté uctívání“ v Londýně v Anglii. Vyzdvihl v ní Ježíšova slova: „Povídám vám: Kdyby oni mlčeli, křičely by kameny.“ (Lukáš 19:40) Bratr Henschel se zeptal: „Myslíte, že kameny budou muset křičet?“ Dodnes mi zní v uších burácející „Ne!“, jímž odpověděly desetitisíce hlasů.
Když jsem v roce 1937 šel zpátky do betelu, můj otec, který se dověděl, že dostáváme pouze skromný příspěvek, se mě ustaraně zeptal: „Synu, a kdo se o tebe bude starat, až zestárneš?“ Odpověděl jsem citací slov žalmisty Davida: „Neviděl jsem nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.“ (Žalm 37:25) Tato slova se v mém případě rozhodně naplnila.
Jak jsem šťastný, že se před osmdesáti lety Berta Weibelová provdala za mého otce, a já jsem tak prostřednictvím jejího příkladu a vedení poznal Jehovu a jeho vlastnosti! Ačkoli se jí ostatní členové rodiny posmívali, ona věrně sloužila Jehovovi až do své smrti v roce 1983. Nikdy nevyjádřila lítost nad tím, že sloužila svému Bohu, Jehovovi; a ani já jsem nikdy nelitoval toho, že jsem zůstal svobodný a že jsem plně oddal svůj život Jehovově službě.
[Obrázek na straně 25]
Při práci v betelu