Život v nevlastní rodině

Rozhovor s ředitelkou Nadace pro nevlastní rodinu

Janette Lofasová, ředitelka Nadace pro nevlastní rodinu a spoluautorka knihy „Život v nevlastní rodině“ studovala výjimečné tlaky, jimž musí čelit nevlastní rodina. V následujícím rozhovoru ukazuje, jak je možné se s těmito tlaky úspěšně vypořádat.

Otázka: Proč je tak obtížné postavení nevlastního rodiče?

Odpověď: Nevlastní rodič má často špatnou pověst jen na základě předsudků, ale později si ji skutečně sám vyslouží. Většina nevlastních rodičů doufá, že získají uznání jako tělesní rodiče. Všeobecně to však neplatí. Vědomě či nevědomě se téměř vždycky pokoušejí prosadit. Nevlastní děti často odmítají všechnu jejich rodičovskou péči jen proto, aby se nezpronevěřily bývalému rodiči. Opravdový rodič zaujímá posvátné postavení. Na začátku bude nevlastní rodič podnikat marné útoky. Také vždycky nemusí platit: ‚Jestliže miluješ mě, budeš milovat i mé děti.‘

Otázka: Proč jsou nevlastní děti často nepřátelsky zaměřené?

Odpověď: Rozvod působí na dítě skutečně tvrdě. Cítí se špatně, protože je opustila maminka nebo tam není tatínek, aby mu věnoval dostatek pozornosti. Často děti přenášejí tyto své špatné pocity na nevlastní rodiče. Nazýváme to přenosem zaměření. Děti tedy často učiní ze svých nevlastních rodičů obětní beránky za své špatné pocity, a zcela náhle jsou vůči nim odbojné a popudlivé.

Otázka: Jak je možné dítěti pomoci, aby se vypořádalo s těmito „špatnými“ pocity?

Odpověď: Především musí nevlastní rodič a i dítě uznat, že takové pocity jsou běžnou součástí mechanismu neboli typu jednání nevlastní rodiny. Kdybyste je sváděli na dítě nebo na nevlastního rodiče místo na celkový mechanismus nevlastní rodiny, mohli byste se dostat do velkých potíží. Děti musí pochopit, že na začátku je normální, že jsou rozrušené, rozhněvané a zklamané. Často dítěti velice pomůže, když mu někdo vysvětlí, proč se tak cítí, a vžije se do jeho pocitů. Tělesný rodič by měl dítě v klidu ujistit, že vždycky bude mít zvláštní postavení a že nemá žádný důvod k obavám, že nevlastní rodič uchvátí jeho pozice.

Otázka: Může nevlastní rodič skutečně ukázňovat nevlastní dítě?

Odpověď: Ano, jestliže od začátku stanoví „domácí předpisy“. Láska k dětem znamená stanovit jim hranice a nenechat je volně pobíhat. Kázeň a láska musejí být v rovnováze v normální i v nevlastní rodině. V nevlastní rodině se však láska většinou tak zřetelně nepociťuje. Chybí pokrevní příbuznost a společná minulost, takže nevlastní rodič možná jedná přehnaně a nevlastní dítě snad zlobí ukázňování od „cizince“. Nevlastní otec by měl upevňovat svoji autoritu spíše svým příkladem než vydáváním příkazů.

Otázka: Co působí vážné problémy při trestání?

Odpověď: Když otec a matka nemají před dítětem jednotný názor. Pro dítě je nejhorší, jestliže dva dospělí, kteří v jeho životě hrají největší roli, nejsou jednotní. Dítě pak neví, ke komu se má obrátit. Nemá-li nevlastní rodina ‚společný plán‘, je to k její zkáze. Je velice důležité, aby se rodiče soukromě poradili a dohodli se na rodinných měřítkách a na tom, jaké následky bude mít jejich porušení. Potom je musí objasnit dítěti. Jeden nevlastní otec to vyjádřil: „Je překrásné, když matka řekne: ‚To je můj manžel, tvůj nevlastní otec. Budeme tě vychovávat společně.‘“

Otázka: Jak důležitý je vztah mezi manžely?

Odpověď: To je prvořadý vztah. Musí být silný, jinak by nic jiného nepůsobilo. Musíte si nutně vybudovat to, co nazýváme silou manželské dvojice. To tvoří soudržnou rodinu. Bez této síly způsobíte v dětech zmatek, ale oni také vrazí klín mezi vás dva. Vystupujte jako dvojice. Radujte se z dětí jako dvojice a ať to břemeno nenese pouze jeden.

Otázka: Pomáhají náboženské hodnoty?

Odpověď: Ano, velmi mnoho. Dávají vám možnost, abyste se povznesli nad bezvýznamné přestupky. Například manžel snad při nějaké příležitosti nadržuje svému vlastnímu dítěti. Manželka by se mohla rozzlobit. Povznese se nad tuto malichernost a nebude se tou událostí dále zabývat? Je pravda, že jednal nesprávně. Ale co teď? Již se to stalo. Kam až v tom máme dojít? Pomáhají jí náboženské hodnoty, protože uvažuje: ‚Co je Boží vůlí? Abychom vykonávali práci v rodině. Jak musíme nyní postupovat, abychom plnili ten úkol? Jen když se budeme upřímně snažit, abychom konali Boží vůli, můžeme na tom systematicky pracovat.‘