Specifické problémy nevlastních rodin

NEVLASTNÍ RODINY MOHOU BÝT ŠŤASTNÉ! JAK?

Nevlastní rodina se stala v mnoha částech světa běžným jevem. Přesto takové rodiny mají své specifické problémy. Nejnáročnějším z nich je nepochybně výchova dětí. Následující dva články se pokusí ukázat, jak lze děti v prostředí nevlastní rodiny úspěšně vychovávat.

NEVLASTNÍ RODIČE JSOU JIŽ TRADIČNĚ STAVĚNI DO ŠPATNÉHO SVĚTLA. KDYŽ JSME BYLI dětmi, mnozí z nás jistě slyšeli některé znění pohádky o Popelce, která tolik vytrpěla od své kruté nevlastní matky. Děti v Evropě znají také pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Ze Sněhurčiny nevlastní matky se nakonec vyklubala zlá čarodějnice.

Poskytují takové pohádky pravdivý obrázek o nevlastních rodinách? Jsou všichni nevlastní rodiče skutečně tak zlí? Ne, většina z nich chce pro děti, které získali sňatkem, jen to nejlepší. Musí však čelit některým náročným problémům, jež jsou se životem v nevlastní rodině spojeny.

Problémy s výchovou dětí

Když selže první manželství, důvodem častokrát bývá nezralost partnerů. V druhém manželství může být příčinou napjatých vztahů to, jak rodiče jednají s dětmi. Z některých záznamů vyplývá, že více než 4 z 10 rodin s nevlastním rodičem končí rozvodem během prvních pěti let.

Novomanželé si možná neuvědomují, jaký citový zmatek, jaký vnitřní rozpor v tom, kterému z rodičů zůstat věrný, a jaké pocity žárlivosti a rozmrzelosti v dětech příchod nevlastního rodiče rozjitřuje. Děti si možná myslí, že jejich vlastní rodič má nyní k nevlastnímu rodiči větší náklonnost než k nim samotným. Mimoto pro vlastního rodiče, jehož partner ho opustil, je možná těžké chápat přetrvávající vazbu dětí k jeho bývalému manželskému druhovi. Jeden chlapec se pokusil vysvětlit svůj dobrý vztah ke svému vlastnímu otci, když řekl: „Mami, vím, že táta s tebou jednal špatně, ale ke mně se choval dobře!“ Takovéto vyjádření, i když je upřímné, může u matky vyvolat vůči otci dítěte pocity trpké zášti.

Jeden nevlastní otec přiznal: „Nebyl jsem skutečně připraven, abych se vypořádal se všemi problémy, které s výchovou mých nevlastních dětí souvisí. Myslel jsem si, že teď, když jsem se oženil s jejich matkou, jsem jejich otcem. Zdálo se to být tak jednoduché. Nechápal jsem vazbu dětí k jejich vlastnímu otci, a proto jsem se dopustil mnoha chyb.“

Napětí může nastat zvláště v souvislosti s otázkou ukázňování. Děti láskyplné ukázňování potřebují, ovšem často se proti němu bouří, a to i v případě, že přichází od vlastního rodiče. Oč těžší je pro ně, aby je přijímaly od nevlastního rodiče! Když dítě stojí před takovým ukázněním, obvykle řekne něco jako: „Ty nejsi můj skutečný otec!“ Taková slova mohou být pro nevlastního rodiče, který to s dítětem myslí dobře, zdrcující.

Mohou být tedy děti v rodinách s nevlastním rodičem vychovávány úspěšně? Mohou nevlastní rodiče hrát pozitivní roli při budování úspěšné rodiny? Jestliže se všichni zúčastnění budou řídit radami, které jsou obsaženy v Božím inspirovaném slovu, Bibli, pak lze na obě otázky odpovědět kladně.

[Obrázek na straně 3]

„Ty nejsi můj skutečný otec!“