Prastarý problém s příbuznými manželského druha

„NEMOHU tě už ani vidět!“ křikla Fudžiko na svou tchyni Tomiko. Fudžiko už omrzelo nechat si poroučet. Přestože se jí dařilo zůstávat na povrch klidná, žila v úzkosti. „V srdci jsem pociťovala hořkost,“ říká. „Nebyla jsem sama sebou. Už jsem tak nemohla den po dni žít.“

Stará žena v Japonsku, která žije sama, prohlašuje: „Syn a jeho manželka mě opustili. Nemusím si teď kvůli nikomu dělat starosti a žiji si, jak chci, ale když zapadne slunce, přece jen se cítím osaměle.“

Prastarý konflikt mezi tchyní a snachou najdeme všude. „Je politováníhodné,“ poznamenává redaktorka Dulcie Bolingová z Austrálie, „že některé ženy nepřestanou žárlit na své snachy. . . S tím se nedá mnoho dělat, jen se usmívat a snášet to.“ V Orientu dokonce kolují pověsti o stařenách, které byly na popud své snachy zanechány opuštěné v horách.

Dnes je ten konflikt složitější než kdy jindy. Průměrný věk podle statistik roste, rodiny se zmenšují a rozdíl mezi úmrtností mužů a žen se zvětšuje. K čemu to vede? Více žen se dožívá sedmdesáti, osmdesáti a více let a z konfliktu mezi tchyní a snachou se stává místo někdejšího sprintu vysilující maraton.

Co si přejí starší lidé?

Když nebereme v úvahu takové konflikty, jakou péči si přejí zestárlí rodiče, pokud si mohou vybrat? Jacob S. Siegel a Cynthia M. Taeuberová říkají: „V uplynulých dvou desetiletích měli muži i ženy mnohem menší chuť žít s jinými lidmi, když ztratili manželského druha.“ Elaine M. Brodyová, bývalá ředitelka Odboru humanitární služby, dodává, že ve Spojených státech „starší lidé raději nežijí s příbuznými“. Jejich děti často bydlí poblíž, chodí je navštěvovat a pečují o ně.

Orientálci dávají přednost něčemu jinému. Podle mezinárodního průzkumu Správní a koordinační agentury v Japonsku chce většina starších lidí v Japonsku a Thajsku žít s příbuznými. Průzkum zjistil, že tak žije 61 procent starších lidí v Thajsku a 51 procent v Japonsku.

Tato volba je samozřejmě běžná i na Západě. Velmi staří nebo nepohybliví rodiče často bydlí u svých dětí. Ve Francii je běžné, že lidé po pětasedmdesátce, kteří přežili svého manželského druha, bydlí u jednoho ze svých dětí.

Přijímat klady a zápory

Když se dvě nebo tři generace rozhodnou žít pod jednou střechou, má to samozřejmě jisté výhody. Staří se cítí bezpečněji a méně osaměle. Mladší generace se může učit ze zkušenosti starších a jsou tu i ekonomické výhody.

Ale společný život může na druhé straně ještě víc zamotat již tak spletité vztahy k manželovým příbuzným. Například v Japonsku, kde staří rodiče tradičně žijí s nejstarším synem a jeho rodinou, je konflikt mezi tchyněmi a snachami příslovečný.

Co dělat, když se ocitneš v takové situaci? Profesor sociologie na Guilford Coollege, Paul E. Zopf, Jr., píše ve své knize America’s Older Population: „Rodina také plodí konflikty a příležitost konflikty řešit. Schopnost zvládnout konflikt a plodně spolupracovat se staršími členy bývá umění, které se přenáší do jiných vztahů.“

Dívej se tedy na vše pozitivně. Naučíš-li se zvládat rodinné konflitky, získáš pravděpodobně větší obratnost v řešení jiných spletitých situací. Přijmi to jako výzvu, a staneš se lepším člověkem. Podívejme se na problémy soužití s příbuznými manželského druha a uvidíme, jak se dají úspěšně řešit. I tehdy, jestliže právě nežiješ v takových podmínkách, může ti prospět úvaha o zásadách, které se tu uplatňují.

[Rámeček na straně 18]

Víc rodičů než dětí

Podle demografa Samuela Prestona má dnes průměrná manželská dvojice poprvé v dějinách více rodičů než dětí. Sporná otázka, před kterou dnes stojí mnohé dvojice, je ta, jak vyvážit odpovědnosti, aby se dalo pečovat o dvě dvojice rodičů.