Lidské panství na miskách vah

3. část: Je ‚vláda těch nejlepších‘ opravdu nejlepší?

Aristokracie: vláda šlechty, privilegované menšiny neboli elitní třídy, o níž se předpokládá, že je nejzpůsobilejší panovat; oligarchie: vláda několika, ať už osob nebo rodin, a to často ze sobeckých a zkažených důvodů.

ZDÁ se být logické, že nejlepší vláda by byla ta, která by se skládala z nejlepších lidí. Nejlepší lidé jsou vzdělanější, způsobilejší a zodpovědnější — jak se zdůvodňuje —, a tak schopnější lépe vést druhé. Jednou takovou vládou vedenou elitní třídou může být aristokracie. Jinou vládou je plutokracie — vláda bohatých; teokracie je vládou kněží a byrokracie je vládou úřednictva.

Mnohé primitivní společnosti vedené kmenovými staršími nebo náčelníky byly aristokracie; v různých dobách to byl Řím, Anglie a Japonsko, abychom jmenovali alespoň tři, které měly aristokratickou vládu. Ve starověkém Řecku bylo slovo „aristokracie“ používáno ve spojení s městskými státy neboli poleis, v nichž vládla nějaká malá skupina. Na moci se obyčejně podílelo několik prominentních rodin. V některých případech však jednotlivé rodiny uchopily nezákonným způsobem moc a nastolily tvrdší způsob vlády.

Athény, stejně jako jiné městské státy v Řecku, byly původně aristokracií. Později, když kulturní změny oslabily třídní rozdíly a rozrušily jednotu, město převzalo demokratickou formu vlády. Na druhé straně Sparta, založená údajně v 9. století př. n. l., byla řízena vojenskou oligarchií. Sparta se stala brzy odpůrcem mnohem starších Athén a tato dvě města pak bojovala ve své době o nadvládu nad řeckým světem. A tak tu stály proti sobě vláda mnohých, v Athénách, proti vládě několika, ve Spartě. Jejich soupeřství však bylo mnohem složitější — netýkalo se jen neshod, pokud jde o vládu.

Vznešený ideál převrácen

Mezi řeckými filozofy byly politické rozdíly vždy předmětem filozofických sporů. Platónův bývalý žák Aristotelés činil rozdíly mezi aristokraciemi a oligarchiemi. Čistou aristokracii zařadil mezi dobré formy vlády jako vznešený ideál, který umožnil osobám se zvláštními schopnostmi a vysokou morálkou, aby se oddaly veřejné službě k užitku druhých. Ale když je vedena utlačující a sobeckou elitou, čistá aristokracie se promění v nespravedlivou oligarchii. Tu pak považoval za převrácenou formu vlády.

I když se Aristotelés zastával vlády ‚těch nejlepších‘, připustil, že spojení aristokracie s demokracií by pravděpodobně mohlo přinést žádoucí výsledky. Tento názor je až dodnes přitažlivý pro některé politology. Římané opravdu sloučili tyto dvě vládní formy a měli určitý úspěch. „Politika byla [v Římě] záležitostí každého,“ říká The Collins Atlas of World History (Collinsův atlas světových dějin). Nicméně současně „nejbohatší občané a ti, kteří měli to štěstí, že byli urození, vytvořili oligarchii, která se podělila o úřady správní, vojensko–velitelské a kněžské“.

Také v pozdním sředověku a na počátku novověku sloučila evropská města ve své vládě prvky demokratické a aristokratické. Collier’s Encyclopedia říká: „Extrémně konzervativní Benátská republika, kterou nakonec rozvrátil Napoleon, je klasickým příkladem takové oligarchie; ale svobodná města Svaté římské říše, hansovní města a výsadní města Anglie a západní Evropy projevila tytéž všeobecné tendence k tuhému oligarchickému řízení relativně malým, ale hrdým a vysoce kulturním patriciátem [aristokracií].“

Objevila se námitka, a snad opodstatněná, že vlastně všechny vlády jsou ve své podstatě aristokratické, protože všechny usilují o to, aby měly v čele nejzpůsobilejší osoby. Tento názor nakonec posílila i koncepce vládnoucí třídy. Výše uvedené pojednání proto uzavírá: „Vládnoucí třída a elita se stávají synonymy k popisu skutečného ideálu, pro nějž Platón a Aristotelés uváděli své důvody.“

Hledání ‚těch nejlepších‘

Ale už staletí před tím, než se objevili tito řečtí filizofové, dosáhla jisté míry stability a pokoje feudální společnost (založená na pánech a poddaných) ve staré Číně pod vládou královské dynastie Čou. Po roce 722 př. n. l., během období zvaného Čchun–čchiou, se feudální systém postupně oslaboval. V poslední části tohoto období se objevila nová elita složená z bývalých „pánů“, kteří sloužili ve feudálních domácnostech, a z potomků staré šlechty. Členové této elity dosáhli klíčových vládních postavení. Konfucius, věhlasný čínský myslitel, zdůrazňoval (podle The New Encyclopaedia Britannica) „schopnosti a mravní výtečnost spíše než původ, aby člověk byl schopný vést“.

Ale v Evropě po více než dvou tisíciletích měl výběr elity, těch, kteří jsou nejzpůsobilejšími vládnout, málokdy co dělat se „schopnostmi a mravní výtečností“. Profesor Harvardské univerzity Carl J. Friedrich podotýká, že „elita v aristokratické Anglii 18. století byla elitou založenou v prvé řadě na rodovém původu a bohatství. Totéž bylo i v Benátkách.“ A dodává: „V některých zemích jako například v Prusku 18. století, byla elita založena na rodovém původu a udatnosti ve válkách.“

Názor, že dobré vlastnosti ‚lepších lidí‘ byly předávány potomkům, je poplatný způsobu, jak byly v minulých dobách uzavírány sňatky mezi monarchy. Ve středověku převažovala například myšlenka biologické nadřazenosti. Uzavřít sňatek s obyčejným člověkem bylo totéž jako ředit urozenost rodu, byla to urážka božského zákona. Monarchové byli povinni vstupovat do manželství jen s urozenými. Tato myšlenka biologické nadřazenosti otevřela později cestu racionálnějšímu ospravedlnění — myšlence nadřazenosti vyplývající z lepších příležitostí, vzdělání, talentu a velkých činů.

Zásada znamá jako ‚noblesse oblige‘ měla za cíl zajistit úspěchy aristokracie. Doslova to znamená „šlechtické závazky“ a naznačovalo to „povinnost čestného, štědrého a odpovědného chování spojeného s urozeným původem“. Vzhledem ke své „nadřazenosti“ byli šlechtici povinni sloužit potřebám druhých s plnou odpovědností. Tato zásada však už byla patrná i v takových aristokraciích, jako byla spartská, kde vojáci byli povinni klást zájmy druhých před své osobní, a v Japonsku mezi válečnickou kastou samurajů.

Aristokracie shledána jako nedostatečná

Nedokonalost aristokratické vlády se dá lehce dokázat. V raném Římě jen osoby urozené, takzvaní patriciové, mohli být voleni do římského Senátu. Obyčejní lidé, plebejové, voleni být nemohli. Ale místo aby členové Senátu byli muži ‚schopní a mravně výteční‘, jak požadoval od vládců Konfucius, stali se zkaženými a utlačujícími. Výsledkem byla občanská válka.

Navzdory opakujícím se obdobím reforem, oligarchie senátorů přetrvala přinejmenším do doby, kdy Julius Caesar, několik let před svým zavražděním roku 44 př. n. l., zavedl diktaturu. Po jeho smrti sice byla obnovena aristokratická vláda, ale roku 29 př. n. l. byla ještě jednou zavržena. Collier’s Encyclopedia vysvětluje: „S rostoucí mocí, bohatstvím a se stále se rozšiřujícím územím Říma se z aristokracie stala zkažená oligarchie. Ztráta jejího občanského ducha měla za následek ztrátu veřejné úcty. Její zhroucení bylo předehrou absolutní monarchie.“

Po dalších asi 1 200 let byly aristokratické vlády — i když se jim říkalo monarchistické — jakousi evropskou normou. Během času byl tento systém upravován mnohými politickými, kulturními a ekonomickými změnami. Nicméně během celého tohoto období zůstávala evropská aristokracie mocná a schopná udržet si své pozemky a svá postavení v armádě, zatímco se stávala stále více a více cizopasnou, výstřední, domýšlivou a lehkovážnou.

V osmdesátých letech 18. století utrpěla aristokracie tvrdou ránu. Francouzský král Ludvík XVI. se dostal do finančních obtíží a žádal od francouzské aristokracie, aby se zřekla některých svých finančních výsad. Ta však, místo aby jej podpořila, využila jeho finančních těžkostí k podkopání monarchie a k opětnému získání ztracené moci. Herman Ausubel, profesor dějin na Kolumbijské univerzitě, vysvětluje: „Nespokojená s vládou nad lidem skrze krále a pro aristokracii, hledala [aristokracie] vládu nad lidem skrze aristokracii pro aristokracii.“ Takový postoj pomohl urychlit příchod Francouzské revoluce v roce 1789.

Tato událost, která přivodila okamžité změny, měla vliv daleko za hranicemi Francie. Aristokracie ztratila své zvláštní výsady, feudální systém byl odstraněn, byla přijata deklarace o lidských a občanských právech a zavedena ústava. Navíc byla výnosy omezena moc duchovenstva.

Vláda několika jedinců – i když se myslelo, že ti jedinci jsou těmi nejlepšími — byla mnohými zvážena ma miskách vah a shledána jako nedostatečná.

Konečně se našli ‚ti nejlepší‘

Zřejmá skutečnost, že ‚ti nejlepší‘ vždy nežijí podle svého názvu, je jednou z hlavních slabin ‚vlády těch nejlepších‘. Těžko se dá totiž určit, kdo skutečně je ‚ten nejlepší‘. Vyhovovat požadavkům na vládce, to vyžaduje více než jen být bohatý, mít urozený původ nebo být schopný a ve válce udatný.

Není těžké zjistit, kdo je nejlepším lékařem, kuchařem nebo obuvníkem. Stačí prostě prozkoumat jeho práci nebo to, co udělal. „S vládou to ovšem není tak jednoduché,“ poznamenává profesor Friedrich. Potíž je v tom, že lidé mají různé názory na to, jaká by vláda měla být a co by měla dosáhnout. Také cíle vlády se stále mění. A tak Friedrich říká: „Je tedy velmi nejisté určit, kdo je vlastně ta elita.“

Aby ‚vláda těch nejlepších‘ byla skutečně nejlepší, k tomu je zapotřebí, aby elitu vybral někdo s nadlidskými vědomostmi a neomylným úsudkem. Vybraní jednotlivci by měli být osobami s nezlomnou mravní ryzostí a plně oddanými neproměnným cílům své vlády. Jejich ochota klást blaho druhých před své osobní měla být nepochybná.

Bible naznačuje, že Jehova Bůh již vybral takovou třídu — svého Syna Ježíše Krista a malé množství jeho věrných následovníků — a ustanovil je, aby vládli nad zemí tisíc let. (Lukáš 9:35; 2. Tesaloničanům 2:13, 14; Zjevení 20:6) Budou vládnout ne jako chybující lidé, ale jako neomylní, nesmrtelní duchovní tvorové. Kristus a jeho spoluvládci zavlaží zem požehnáním věčného míru, bezpečí a štěstí a přivedou lidstvo k dokonalosti. Může nějaká lidská vláda — a dokonce i ‚vláda těch nejlepších‘ — nabídnout něco lepšího?

[Rámeček na straně 21]

Oligarchie v našich dnech

„Oligarchické tendence. . . se objevily ve všech velkých byrokratických strukturách pokročilých politických systémů. Vznikající složitost moderní společnosti a jejích vlád vkládá stále větší a větší moc do rukou úředníků a výborů odborníků. I v ústavních režimech nebyla dosud nalezena uspokojivá odpověď na otázku, jak tito úředníci, kteří činí různá rozhodnutí, mohou být volání k odpovědnosti a jak jejich moc může být omezena, aniž by tím zároveň byla ohrožena výkonnost a racionálnost politických koncepcí.“ — The New Encyclopaedia Britannica.

[Obrázek na straně 20]

Aristotelés se domníval, že spojením aristokracie s demokracií vznikne nejlepší vládní forma

[Podpisek]

National Archaeological Museum, Athens