Když se rakovina tají

JEDNOHO květnového dne v roce 1987 jsem si vzala vydání Probuďte se! z 8. června a začala si číst rubriku „Od našich čtenářů“. Hned jsem si všimla příspěvku z Japonska, který zněl:

„Chceme vám poděkovat za články o rakovině, které jste otiskli. (8. a 22. října 1986) Vloni byla naše dcera, která za šestnáct let nezastonala, šest měsíců hospitalizována s diagnózou tuberkulózy. Potom byla z nemocnice propuštěna, protože se žádné bacily tuberkulózy nenašly.“

‚To je úžasné!‘ pomyslela jsem si. ‚To děvče prožilo totéž co já.‘ Četla jsem dál:

„Ale příští měsíc jsme se dozvěděli, že má rakovinu štítné žlázy, která metastázovala do plic. Okamžitě podstoupila operaci, byla jí odňata štítná žláza a okolní lymfatické žlázy a byla jí vyjmuta část plic. Nyní podstupuje kobaltovou léčbu.“

Podstoupila jsem tutéž operaci. Vzniklo ve mně podezření. ‚Že bych to byla já?‘ napadlo mě. ‚Ale já přece nemám rakovinu, nebo snad ano?‘ Srdce mi tlouklo, když jsem rychle pročítala zbytek příspěvku:

„Operace se zdařila a dcera vede normální život. Ale my jako rodiče jsme stále v úzkosti a děláme si starost, jak bychom jí pomohli. Vaše články nás uklidnily a vrátily nám pokoj mysli. Poskytly nám dobré vedení, jak můžeme dceru v budoucnu povzbuzovat. H. K Japonsko.“

To jsou přece tatínkova začáteční písmena! Takže ta dívka jsem já! Rozběhla jsem se za matkou. „Tak ty jsi poznala, že je to o tobě, viď?“ řekla a usmála se. Usilovně se snažila přečíst můj výraz. Tak jsem se poprvé dozvěděla, že mám rakovinu.

Proč mi to neřekli dříve

V Japonsku není zvykem říkat pacientovi, že u něho našli rakovinu. Lékaři požádali rodiče, aby se tím řídili. Matka by mi to byla sice ráda řekla, ale otec byl proti. Bál se mého zoufalství a váhal. Byli tedy zmítáni mezi tím, zda mi mají o nemoci povědět, nebo ne.

Pak se ve vydání Probuďte se! z 8. a 22. října 1986 objevila série článků o rakovině. Když si je rodiče přečetli, rozhodli se, že mi ve vhodnou dobu o mé rakovině povědí. Nejdříve však otec napsal Společnosti Strážná věž v Japonsku dopis vyjadřující ocenění pro články. Když byl jeho dopis otištěn v Probuďte se!, rodiče pocítili, že je za tím ruka Jehovy, Boha Bible. Byl to laskavý způsob, jak mě seznámit s mou rakovinou, protože překvapení z toho, že vidím dopis od otce, pro tu chvíli převládalo nad všemi ostatními pocity.

Necítila jsem strach, protože upřímně věřím biblickému učení o stavu mrtvých. Říká, že mrtví „si nejsou vědomi naprosto ničeho“. (Kazatel 9:5) Důvěřuji také biblickému slibu, že „všichni v pamětních hrobkách“ vyjdou při vzkříšení. — Jan 5:28, 29.

Co mě však skličovalo, bylo pomyšlení: „Jestliže zemřu, rodiče budou osamělí, zatímco budou čekat na mé vzkříšení.“ Jsem totiž jejich jediné dítě. ‚Jehova bude rodiče jistě podporovat v jejich osamělých letech,‘ řekla jsem si a zahnala skličující myšlenku.

V nemocnici

V dubnu 1985, právě dva roky předtím než mi přišlo do ruky Probuďte se! s otcovým dopisem, jsem začala chodit do střední školy. Bylo mi patnáct. Po lékařské prohlídce jsem v květnu dostala oznámení: „Bronchiektáza — nutné důkladné vyšetření.“

Přestože jsem se cítila zdravá, to dlouhé slovo mě zchladilo. Nikdy jsem nebyla vážně nemocná a všichni mě považovali za zdravé děvče. Přesto jsem šla do místní nemocnice na důkladné vyšetření. Tam určili diagnózu jako tuberkulózu a okamžitě mě hospitalizovali.

Život na tuberkulózním oddělení rozhodně nebyl příjemný. Půl roku mě nesměl navštívit nikdo kromě rodičů. Dopisy od křesťanských přátel a nahrávky křesťanských shromáždění mě posilovaly a pomáhaly mi bojovat s chmurami. Také čtení publikací Strážné věže mi bránilo, abych se v myšlenkách nesoustřeďovala jen na sebe. Ale k zachování pozitivního pohledu mi nejvíc pomáhal osobní vztah k Bohu.

Mé odhodlání sloužit Bohu

Rodiče začali studovat Bibli, když mi byly čtyři měsíce, a vychovali mě, abych přijímala biblické učení jako pravdu. Jak jsem rostla, díky rodičovské výchově jsem se naučila cenit si svého vztahu k Jehovovi a z vlastní snahy jsem rozvíjela víru v něho. Oddala jsem se Jehovovi a svou oddanost jsem symbolizovala křtem ve vodě 4. prosince 1982, když mi bylo třináct let.

Po necelých šesti měsících v nemocnici mě v říjnu 1985 propustili. Prvně v životě jsem si uvědomila, jak sladký je vzduch když se člověk může svobodně pohybovat. Abych ukázala své ocenění, rozhodla jsem se dočasně sloužit plným časem neboli stát se pomocnou průkopnicí. V listopadu i v prosinci jsem tedy trávila po šedesáti hodinách v křesťanské dobrovolné službě. V prosinci jsem se však dověděla, že budu muset znovu do nemocnice na operaci štítné žlázy. Samotné pomyšlení na pobyt pod uzavřením mě přivedlo k pláči.

Sporná otázka krve

Boží slovo učí křesťany, „aby se zdržovali. . . krve“, a jako oddaná Jehovova služebnice jsem chtěla všechno dělat tak, abych se Bohu líbila. (Skutky 15:29) Protože šlo o operaci, promluvila jsem se svým lékařem a vysvětlila mu, proč nemohu přijmout transfúzi krve. Respektoval můj postoj a řekl, abych si nedělala starosti.

Ale den před operací mě zavedli do nemocničního pokoje, kde na mě čekalo víc než tucet lékařů. Tito lékaři, které jsem nikdy neviděla, měli být při mé operaci. Srdce se mi rozbušilo rychleji, když jsem viděla tolik odborníků.

„Rádi bychom s vámi probrali zítřejší operaci,“ začal vedoucí lékař. „Otevřeme vám plíce a také štítnou žlázu. Pokud jde o transfúzi krve, opravdu chcete, abychom se řídili podle toho, co jste řekla, i kdyby nastala nečekaně kritická situace?“

„Opravdu to chci,“ odpověděla jsem za napjaté pozornosti všech. „Prosím vás, udělejte to, jak jsem řekla.“

Potom mi někteří začali klást otázky jako: „Proč nepřijímáte transfúze krve?“ „Je to opravdu váš názor?“ Všichni s úctou naslouchali, když jsem odpovídala. Mé počáteční napětí povolilo a vysvětlila jsem jim, jak jsem přijala Boží názor na krev. Také jsem objasnila, že je to mé vlastní ocenění Božího zákona a ne nátlak rodičů, když žádám o operaci bez krve. Lékaři laskavě uznali můj postoj a povzbudili mě, abych si nedělala starosti, protože se na operaci připraví velmi dobře.

Operace a kobaltová léčba

Při operaci mi otevřeli krk, vyňali štítnou žlázu, lymfatické žlázy a část plic. Lékaři zjistili, že to, co původně diagnostikovali jako tuberkulózu, bylo ve skutečnosti rakovinné bujení, které metastázovalo ze štítné žlázy. Nikdy mi však neřekli, že operace potvrdila, že mám rakovinu.

Protože se lékaři během operace dotkli mých hlasivek, varovali rodiče, že možná budu muset podstoupit další operaci, abych mohla mluvit. Proto měli lékaři stejnou radost jako rodiče, když jsem se probrala a zeptala se: „Viďte, že jste nepoužili krev?“

Díky upřímné snaze lékařů se operace povedla a zachovala jsem si čisté křesťanské svědomí. Lékaři však řekli rodičům: ‚Možná, že bude žít jen čtyři roky. Může dokonce do roka zemřít. Časem bude mít dýchací potíže a zemře v bolestech. Od nynějška bude ubývat na váze, ať jí, kolik chce. Prosím, buďte na takové následky připraveni.‘ O té děsivé vyhlídce jsem samozřejmě nic nevěděla, ale rodiče byli otřeseni a jejich smutek byl nesmírný.

Po operaci v lednu 1986 jsem byla v únoru hospitalizována kvůli kobaltové léčbě a v listopadu znovu. Lékař, který přicházel do ordinace, byl chráněn speciální zástěrou a rukavicemi. Vyňal dvě kapsle z kulaté kovové krabičky a dal mi je spolknout. Polykala jsem radioaktivní látku, jež měla působit vnitřně. Proto ze mě vyzařovala radioaktivita a musela jsem být týden uzavřená v odděleném pokoji. Byla jsem odříznuta ode všech kromě ošetřovatelek, které mi nosily jídlo.

Musím říci, že mě ty složité přípravy překvapovaly a bylo mi nápadné, jak vážná je to léčba. Přesto přede mnou podle japonského zvyku přísně tajili, že mám rakovinu.

Pokoj byl zpola pod zemí a byla tam vybudována bariéra bránící úniku záření, takže jsem z okna mnoho neviděla. Velmi mě hřálo, když přišli na návštěvu křesťanští přátelé a mávali mi. Cítila jsem jejich lásku, která mě podporovala v samotě a uzavření.

Uvědomuji si svůj životní cíl

Při kobaltové léčbě se mě jedna ošetřovatelka zeptala, čím to, že jsem tak veselá. Řekla jsem jí, že mi studium Bible dalo pokoj mysli. (Žalm 41:3; 41:4, EP) Tento rozhovor v ní podnítil zájem a začala studovat Bibli.

Vždycky jsem byla šťastná, když jsem s druhými mluvila o svém Bohu. Proto jsem od útlého věku měla cíl stát se služebnicí svědků Jehovových plným časem. K dosažení tohoto cíle jsem musela vyvážit svou práci ve škole a službu s bojem proti rakovině. Byla jsem nesmírně šťastná, když jsem byla po skončení školy v březnu 1988 jmenována do služby plným časem jako pravidelná průkopnice.

Má nemoc se ovšem docela nevyléčila. Přestože se nyní necítím zvlášť slabá, čas od času musím do nemocnice na kontrolu. Ale i v nemocnici mohu mluvit s lékaři, ošetřovatelkami a spolupacienty o naději na věčný život v novém světě, kterou nabízí Bůh. — Zjevení 21:3, 4.

Jednou řekl pracovník nemocnice mým rodičům: „S takhle postiženými plícemi by měla lapat po dechu, dýchání by ji mělo bolet a měla by posedávat a nic nedělat. Ale Rie běhá. Nechápu to. To je tak činorodá a veselá díky vašemu náboženství?“

Opravdu, mám tajemství, které mě podporuje, takže neklesám na mysli. Je to můj vztah k Jehovovi Bohu. Propůjčuje mi sílu, takže se své nemoci nechci poddat. (Filipanům 4:13) Proto si uchovávám pokoj mysli a neztrácím naději, i když mám rakovinu. Samozřejmě bych ráda přežila do nového světa, který vytvoří Jehova a kde „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocen‘“. (Izajáš 33:24) Ale ať se stane cokoli, i kdyby na mě přišla smrt, mám důvěru, že na mě Jehova nezapomene, jestliže se mu budu stále líbit. — Vyprávěla Rie Kinošitová.

[Obrázek na straně 23]

Sloužím jako kazatelka plným časem od března 1988