Lidské panství na miskách vah

7. část: Politické hledání utopie

Socialismus: společenský systém, který se zastává státního vlastnictví a řízení výrobních prostředků; komunisté jej považují za stádium přechodu od kapitalismu ke komunismu; Komunismus: společenský systém, který se zastává zrušení tříd, společného vlastnictví výrobních prostředků k životu a spravedlivého rozdělování ekonomického výnosu.

ŘECKÁ mytologie vypráví o řeckém bohu jménem Kronos, během jehož vlády Řecko prožívalo zlatý věk. „Všichni se spravedlivě dělili ze společného, vlastnit soukromý majetek bylo něco neznámého a nerušeně vládl mír a soulad,“ vyjadřuje se Dictionary of the History of Ideas. Zřejmě v nářku nad tímto ztraceným zlatým věkem tentýž zdroj dodává: „Objevují se první stopy socialismu.“

Ale socialismus jako moderní politické hnutí se neobjevil dříve než během počátku a poloviny devatenáctého století. Dostalo se mu širokého přijetí, zejména ve Francii, kde Francouzská revoluce vážně otřásla tradičními názory. Tam, stejně jako v jiných zemích, vytvořila průmyslová revoluce palčivé sociální problémy. Lidé byli zralí na myšlenku, že veřejné vlastnictví prostředků, spíše než soukromé, lépe umožní masám dělit se spravedlivě o plody společné práce.

Socialismus není nová myšlenka. Už řečtí filozofové Aristotelés a Platón o něm psali. Později, během protestantské reformace šestnáctého století, radikální německý katolický kněz Thomas Müntzer požadoval beztřídní společnost. Ale jeho názory byly útočně zahrocené, zvláště jeho volání po revoluci, pokud bude nutná pro dosažení tohoto cíle. V devatenáctém století Velšan Robert Owen, Francouzi Étienne Cabet a Pierre–Joseph Proudhon a množství jiných společenských reformátorů, mezi nimi význační duchovní, učili, že socialismus je prostě křesťanství pod jiným jménem.

Utopie Marxova a Moreova

„Nikdo z těchto propagátorů socialismu,“ říká shora uvedený slovník, „však neměl vliv srovnatelný s vlivem, kterým zapůsobil Karel Marx, jehož spisy se staly prubířským kamenem socialistického myšlení a jednání.“a Marx učil, že prostřednictvím třídního boje postupuje historie krok za krokem kupředu; až bude jednou nalezen ideální politický systém, historie v tomto smyslu skončí. Tento ideální systém vyřeší problémy předchozích společností. Každý bude žít v míru, svobodě a prosperitě, bez potřeby vlád nebo vojenských sil.

To se pozoruhodně podobá tomu, co popsal britský státník Sir Thomas More roku 1516 ve své knize Utopia. Toto slovo, řecký výraz, který More sám vytvořil, znamená „žádné místo“ (u-topos). Bylo pravděpodobně míněno jako slovní hříčka k podobnému výrazu eu-topos, což znamená „dobré místo“. Utopie, o které psal More, byla neskutečná země (žádné místo), ale také země ideální (dobré místo). A tak „utopie“ dostala význam „místo ideální dokonalosti, zejména pokud jde o zákony vlád a sociální podmínky“. Morova kniha byla jasnou obžalobou méně než ideálních hospodářských a sociálních podmínek, které za jeho doby převládaly v Evropě, zvláště v Anglii, a to přispělo později k vývoji socialismu.

Marxovy názory také zrcadlily názory německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Podle Dictionary of the History of Ideas „apokalyptický, jakoby náboženský charakter marxovského socialismu byl formován Hegelovou novou formulací radikální křesťanské teologie“. Na tomto pozadí „radikální křesťanské teologie“, vysvětluje autor Georg Sabine, Marx vyvinul „nesmírně mocnou morální výzvu, podporovanou jakoby náboženským přesvědčením. Nebylo to nic menšího než výzva připojit se k pochodu civilizace a práva.“ Socialismus byl příslibem budoucnosti; snad, mysleli si někteří, je to skutečně křesťanství pochodující k vítězství pod novým jménem!

Cesta od kapitalismu k utopii

Marx stačil vydat za svého života jen první svazek svého díla Kapitál. Poslední dva připravil a vydal v roce 1885 a 1894 jeho nejbližší spolupracovník, německý socialistický filozof Bedřich Engels. Kapitál se pokusil vysvětlit historické pozadí kapitalismu, ekonomického systému charakteristického pro poslanecké demokracie západního typu. Protože je založen na volném trhu a konkurenci bez státního řízení, soustřeďuje kapitalismus, jak vysvětluje Marx, vlastnictví výrobních prostředků a rozdělování do rukou soukromníků a společností. Podle Marxe přispívá kapitalismus ke vzniku střední třídy a dělnické třídy a působí, že jejich zájmy jsou protichůdné, což vede k utlačování dělnické třídy. K podpoře svých názorů Marx použil děl ortodoxních ekonomů a dokazoval, že kapitalismus je ve skutečnosti nedemokratický a že socialismus je vrcholem demokracie, protože podporuje rovnost mezi lidmi a svobodu.

Utopie bude dosaženo, až jednou proletariát povstane v revoluci a zbaví se útlaku buržoazie a nastolí to, co Marx nazýval „diktaturou proletariátu“. (Viz rámeček na str. 27.) Jeho názory se však časem zmírnily. Začal připouštět dvě různá pojetí revoluce, jedno násilné a druhé trvalejší, postupné. To vyvolalo zajímavou otázku.

Utopie cestou revoluce, nebo evoluce?

Slovo „komunismus“ je odvozeno z latinského slova communis, což znamená „společný, patřící všem“. Stejně jako socialismus, komunismus tvrdí, že volné podnikání vede k nezaměstnanosti, chudobě, národohospodářským cyklům a ke konfliktům mezi dělnictvem a vedením. Řešením těchto problémů je rozdělovat národní bohatství rovnoměrněji a zaslouženě.

Ale koncem minulého století se už marxisté přeli o to, jak dosáhnout cílů, na nichž se shodli. Začátkem dvacátého století získala na síle ta část socialistického hnutí, která odmítala násilnou revoluci a obhajovala působení v rámci parlamentního demokratického systému. Ta se vyvinula v to, čemu se dnes říká demokratický socialismus. To je socialismus, který můžeme najít v zemích jako Spolková republika Německo, Francie a Velká Británie. Tyto strany odmítly ve všech záměrech a cílech původní marxistické myšlení a jde jim prostě o to, aby vytvořily blahobytný stát pro své občany.

Avšak oddaným marxistou, který silně věřil, že komunistická utopie může být dosažena jen násilnou revolucí, byl Lenin. Jeho učení spolu s marxismem slouží jako základ pro současný ortodoxní komunismus. Lenin, vlastním jménem Vladimír Iljič Uljanov, se narodil v roce 1870 na území dnešního Sovětského svazu. V roce 1889 se obrátil k marxismu. Po roce 1900, po období sibiřského vyhnanství, žil většinou v západní Evropě. Když byl svržen carský režim, vrátil se do Ruska, založil Komunistickou stranu Ruska a vedl bolševickou revoluci v roce 1917. Potom se stal první hlavou Sovětského svazu až do své smrti v roce 1924. Pohlížel na komunistickou stranu jako na vysoce disciplinovanou, centralizovanou skupinu revolucionářů sloužící za předvoj proletariátu. S tím menševici nesouhlasili. — Viz rámeček na str. 27.

Hraniční čára mezi revolucí a evolucí už není tak dobře definovaná. V roce 1978 kniha Comparing Political Systems: Power and Policy in Three Worlds poznamenala: „Komunismus se stal přístupnějším, pokud jde o to, jak dosáhnout socialistických cílů. Rozdíly mezi komunismem a demokratickým socialismem se značně zmenšily.“ Nyní, v roce 1990, když komunismus ve východní Evropě prochází drastickými změnami, nabyla tato slova dalšího významu.

Komunismus znovu zavádí náboženství

„Potřebujeme duchovní hodnoty. . . Morální hodnoty, jež náboženství plodilo a ztělesňovalo celá staletí, mohou také pomoci při obnově v naší zemi.“ Málo lidí si myslelo, že někdy uslyší tato slova z úst generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu. Ale 30. listopadu 1989 oznámil Michail Gorbačov tuto dramatickou změnu postoje k náboženství během své návštěvy v Itálii.

Podporuje to snad teorii, že raní křesťané byli komunisty uskutečňujícími nějaký typ křesťanského socialismu? Někteří to tvrdí a poukazují při tom na Skutky 4:32, kde se říká o křesťanech v Jeruzalémě: „Všechno měli společné.“ Zkoumání však ukazuje, že to bylo pouze dočasné opatření, způsobené nepředvídanými okolnostmi, a nikoli stálý systém „křesťanského“ socialismu. Protože se rozdělovali o materiální věci s láskou, „ani jeden z nich neměl nouzi“. Ano, „každému rozdělovali podle toho, co potřeboval“. — Skutky 4:34, 35.

„Glasnosť“ a „perestrojka“

Počínaje posledními měsíci roku 1989 prožívá Sovětský svaz a jeho spřátelené komunistické vlády ve východní Evropě šokující politické změny. Díky politice glasnosti neboli otevřenosti viděli tyto změny všichni. Východoevropané požadovali dalekosáhlé reformy, což jim bylo do určité míry splněno. Komunističtí vůdcové připustili potřebu lidštějšího a soucitnějšího systému a volali po „obrodě socialismu v jinou, osvícenější a účinnější formu“, jak se vyjádřil jeden polský ekonom.

Hlavní postavou mezi těmito vůdci byl Gorbačov, který krátce poté, co se dostal k moci v roce 1985, zavedl myšlenku perestrojky (přestavby). Během své návštěvy v Itálii bránil perestrojku jako nezbytnou pro to, aby se daly plnit náročné úkoly devadesátých let. Řekl: „Když se socialistické země daly cestou radikálních reforem, překročily hranici, přes níž se už nelze vrátit do minulosti. Ale je chybou tvrdit, jak to dělají mnozí na Západě, že je to zhroucení socialismu. Naopak, znamená to, že socialistický proces ve světě jde cestou rozvoje v mnoha formách.“

Komunističtí vůdcové tedy nejsou ochotni souhlasit s loňským hodnocením novináře Charlese Krauthammera, který napsal: „Stálá otázka, která zaměstnávala každého politického filozofa od dob Platóna — jaká je nejlepší forma vlády? — byla zodpovězena. Po několika tisíciletích, kdy byl vyzkoušen každý druh politického systému, uzavíráme toto tisíciletí s jistým poznáním, že v liberální, pluralitní kapitalistické demokracii jsme našli to, co jsme hledali.“

Nicméně německé noviny Die Zeit upřímně připouštějí smutný obraz, jež skýtá demokracie západního stylu a poukazují na „nezaměstnanost, zneužívání alkoholu a drog, prostituci, krácení sociálních programů, snížení daní a rozpočtový deficit“ a pak se ptají: „Je to skutečně dokonalá společnost, která navždy zvítězila nad socialismem?“

Známé přísloví říká, že lidé bydlící ve skleněných domech by neměli házet kamením. Jaký druh nedokonalé lidské vlády si může dovolit kritizovat slabosti jiného? Fakta ukazují, že dokonalá lidská vláda — utopie — neexistuje. Politikové stále hledají to „dobré místo“. A stále „žádné místo“ nenacházejí.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 27]

SOCIALISTICKÁ A KOMUNISTICKÁ TERMINOLOGIE

BOLŠEVICI/MENŠEVICI: Sociálně demokratická dělnická strana Ruska, založená v roce 1898, se v roce 1903 rozdělila na dvě skupiny: na bolševiky — doslovně „členy většiny“ — pod vedením Lenina, kteří dávali přednost malé straně s omezeným počtem disciplinovaných revolucionářů, a na menševiky, což znamená „členové menšiny“, kteří raději chtěli větší členskou základnu a využívání demokratických metod.

BURŽOAZIE/PROLETARIÁT: Marx učil, že proletariát (dělnická třída) svrhne buržoazii (střední třídu, zahrnující vlastníky továren) a nastolí „diktaturu proletariátu“ a tím vytvoří beztřídní společnost.

KOMINTERNA: Zkratka pro Komunistickou internacionálu (neboli Třetí internacionálu), organizaci založenou Leninem v roce 1919 pro podporu komunismu; byla rozpuštěna v roce 1943; předcházela jí První internacionála (1864–1876), která dala vznik mnoha evropským socialistickým skupinám, a Druhá internacionála (1889–1919), mezinárodní parlament socialistických stran.

KOMUNISTICKÝ MANIFEST: Soupis hlavních zásad vědeckého socialismu pořízený v roce 1848 Marxem a Engelsem, který dlouho sloužil jako základ pro evropské socialistické a komunistické strany.

EUROKOMUNISMUS: Komunismus západoevropských komunistických stran; nezávislý na sovětském vedení a ochotný působit v koaliční vládě; tvrdí, že „diktatura proletariátu“ už není nutná.

VĚDECKÝ/UTOPICKÝ SOCIALISMUS: Výrazy použité Marxem pro rozlišení mezi jeho učením, údajně založeném na vědeckém zkoumání historie a působení kapitalismu, a čistě utopickými socialistickými učeními jeho předchůdců.