Konec jedné epochy — Naděje do budoucnosti?

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V NĚMECKU

V LETECH 1987 až 1990 došlo k několika zemětřesením, která otřásla částí Arménie, Číny, Ekvádoru, Filipín, Íránu a Spojených států a měla sílu 6,9 nebo i více stupňů Richterovy stupnice. Asi sedmdesát tisíc lidí přišlo o život, desetitisíce dalších lidí bylo zraněno a statisíce jich zůstalo bez domova. Škody dosáhly miliard dolarů.

Přesto žádný z těchto otřesů nepostihl tolik lidí a takovou měrou jako zemětřesení jiného druhu, které otřáslo světem v tutéž dobu. Bylo to politické zemětřesení, které ukončilo jednu epochu a tím milionům lidí také změnilo budoucnost.

Co k takové výjimečné situaci vedlo? A jakou měla odezvu?

Glasnosť a perestrojka

Dne 11. března 1985 byl generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu jmenován Michail Gorbačov. Sovětští občané ani většina pozorovatelů na celém světě neočekávali, že za jeho působení dojde k nějakým zásadním politickým změnám.

Bývalý poradce sovětského ministra zahraničí Arkadij Ševčenko, který vykonával pět let i funkci náměstka generálního tajemníka OSN, projevil o necelý rok později obzvláštní znalost situace, když napsal: „SSSR je na křižovatce. Pokud v blízké budoucnosti nebudou zmírněny tísnivé ekonomické a sociální problémy, je nevyhnutelné, že bude eroze jeho ekonomického systému pokračovat a z dlouhodobého hlediska ohrozí samotné přežití Sovětského svazu . . . Gorbačov rozhodně zavedl nový styl . . . Ale to, zda jeho správa zahájí v SSSR novou éru, se teprve uvidí . . . Stojí před problémy, které jsou téměř nepřekonatelné.“

Gorbačov měl tehdy postavení, které mu dodalo politický vliv, jejž potřeboval, aby v sovětské společnosti zavedl politiku, o níž mluvil již v roce 1971. Byla to glasnosť neboli „veřejná informovanost“ a představovala oficiální politiku otevřenosti, pokud jde o sovětské problémy. Zasazovala se o otevřenější společnost, v níž by sovětští občané a tisk mohli mít větší svobodu projevu. Glasnosť nakonec otevřela cestu veřejné kritice vlády a některých jejích činů.

Další výraz, který Gorbačov dlouho používal, byla „perestrojka“ neboli „přestavba“. V jedné jeho úvaze publikované v roce 1982 mluvil o „potřebě vhodné psychologické přestavby“ v oblasti zemědělství.

Když se stal Gorbačov hlavou Sovětského svazu, dospěl k přesvědčení, že je nutná i přestavba hospodářského vedení. Věděl, že to nebude snadné — a že to možná bude dokonce nemožné, pokud to nebude doprovázeno politickou změnou.

Gorbačovovo horlivé zavádění politiky glasnosti a perestrojky neznamenalo, že se chystal zničit komunismus. Naopak. Dílo The Encyclopædia Britannica vysvětluje: „Jeho cílem bylo zahájit revoluci kontrolovanou shora. Nechtěl podkopat sovětský systém, chtěl ho jen zefektivnit.“

Tato politika přinesla uvolnění restrikcí a to vyvolávalo u některých členů vedení Sovětského svazu znepokojení. Totéž platilo pro některé čelní představitele zemí východního bloku. Mnozí z nich sice uznávali, že hospodářská přestavba je potřebná, ale ne všichni souhlasili s tím, že jsou nutné nebo žádoucí i politické změny.

Nicméně Gorbačov dal svým východoevropským spojencům znát, že mohou s programem perestrojky experimentovat na vlastní pěst. Mezitím upozornil Bulharsko — a ve skutečnosti i všechny ostatní země východního bloku —, že reformy jsou sice nutné, ale je třeba dbát na to, aby nebyla ohrožena vedoucí úloha komunistické strany.

Oslabování začíná

Během let se v Sovětském svazu i v zemích východního bloku rozšířilo kritizování komunismu. Například maďarský týdeník HVG (Heti Világgazdaság) od začátku osmdesátých let ostře napadal ortodoxní komunistické názory, i když samotnou komunistickou stranu přímo nekritizoval.

V Polsku byla v roce 1980 založena Solidarita, první nezávislá odborová organizace ve východním bloku. Její počátky je však možné vysledovat už v roce 1976, kdy skupina disidentů vytvořila Dělnický obranný výbor. Začátkem roku 1981 již bylo v Solidaritě asi deset milionů dělníků. Naléhali, aby se začalo s hospodářskými reformami, a požadovali svobodné volby. Své požadavky občas podpořili stávkou. Polská vláda ze strachu před potenciální sovětskou intervencí nakonec tyto odbory rozpustila, nicméně ty ve své činnosti pokračovaly v podzemí. Stávky, které požadovaly oficiální uznání Solidarity, vedly k tomu, že byl tento odborový svaz v roce 1989 znovu legalizován. V červnu 1989 se konaly svobodné volby a mnoho kandidátů Solidarity bylo zvoleno. V srpnu se v Polsku poprvé po čtyřiceti letech ujal úřadu nekomunistický premiér.

Glasnosť a perestrojka spolu s problémy komunistického světa zjevně přetvářely celý východní blok.

Politická perestrojka vede k revoluci

„Až do července 1987 se zdálo,“ píše Martin McCauley z Londýnské univerzity, „že všechno jde tak, jak si Michail Gorbačov přál.“ Dokonce ještě v červnu 1988 na 19. konferenci komunistické strany, která se konala v Moskvě, prý Gorbačov získal „pro své programy širokou, i když někdy poněkud vlažnou podporu“. Bylo však zřejmé, že se jeho přestavba komunistické strany a sovětské vlády dostává do těžkostí.

V roce 1988 ústavní změny umožnily, aby byl stávající Nejvyšší sovět nahrazen Shromážděním lidových poslanců SSSR, jehož 2250 členů bylo o rok později zvoleno ve svobodných volbách. Tito poslanci pak mezi sebou volili členy zákonodárného sboru, který měl dvě sněmovny, z nichž každá měla 271 členů. Významnou osobností tohoto zákonodárného sboru byl Boris Jelcin. Brzy začal poukazovat na malý úspěch perestrojky a upozorňovat, že jsou potřebné určité reformy. A tak i když byl Gorbačov v roce 1988 vyzdvižen do postavení prezidenta — do postavení, které si chtěl uchovat a posílit —, opozice proti němu nadále rostla.

Mezitím dvě supervelmoci, Sovětský svaz a Spojené státy, dosáhly velkých pokroků ve snižování stavu vojenských sil a rozptylování jaderné hrozby. Každá dohoda, k níž došlo, znovu roznítila naději, že je možné dosáhnout světového míru — dokonce naději tak velkou, že John Elson v září 1989 napsal: „Pro mnoho komentátorů představovaly poslední dny osmdesátých let cosi jako ‚sbohem, armádo‘. Vypadalo to, že studená válka je téměř u konce, a zdálo se, že v mnoha částech světa se rozhostil mír.“

Pak přišel 9. listopad 1989. Berlínská zeď, dosud ještě neporušená, se po 28 letech otevřela a přestala být symbolickou bariérou mezi Východem a Západem. Země východní Evropy se v rychlém sledu za sebou odvrátily od socialismu. David Selbourne to ve své knize Death of the Dark Hero—Eastern Europe, 1987–90 (Smrt temného hrdiny — Východní Evropa 1987–1990) nazval „jednou z největších historických revolucí: demokratickou a ryze antisocialistickou revolucí, jejíž účinky budou přetrvávat ještě dlouho potom, co její aktéři a jejich pozorovatelé zmizí ze scény“.

Jakmile pokojná revoluce dosáhla svého vrcholu, rychle skončila. Nápis, který bylo možné vidět v Praze, to shrnoval takto: „Polsko — 10 let; Maďarsko — 10 měsíců; Východní Německo — 10 týdnů; Československo — 10 dnů. A potom, po týdnu hrůzy, Rumunsko — 10 hodin.“

Konec studené války

Pan Selbourne říká: „Způsob, jakým se hroutily východoevropské systémy, byl pozoruhodně ustálený.“ Pak dodává: „Katalyzátorem bylo jistě to, že se Gorbačov v březnu 1985 v Moskvě chopil moci a ukončil ‚Brežněvovu doktrínu‘. To bylo osudné východoevropským režimům, které ztratily jistotu sovětské pomoci a intervence v případě, že by došlo k lidovému povstání.“

The New Encyclopædia Britannica Gorbačova nazývá „nejdůležitějším jednotlivým iniciátorem série událostí, které se odehrály koncem roku 1989 a v průběhu roku 1990 a které přeměnily politické klima Evropy a označily začátek konce studené války.“

Je samozřejmé, že Gorbačov nemohl ukončit studenou válku sám. Náznakem toho, co mělo brzy následovat, byl výrok britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové, která po prvním setkání s Gorbačovem řekla: „Pan Gorbačov se mi líbí. Dá se s ním spolupracovat.“ Kromě toho jedinečný osobní vztah mezi Margaret Thatcherovou a americkým prezidentem Reaganem umožnil, aby paní Thatcherová amerického prezidenta přesvědčila, že je moudré s Gorbačovem spolupracovat. Gail Sheehyová, autorka knihy Gorbachev—The Making of the Man Who Shook the World (Gorbačov — Vývoj muže, který otřásl světem), došla k názoru: „Thatcherová by si mohla gratulovat, že se stala ‚doslova kmotrou vztahu mezi Reaganem a Gorbačovem‘.“

Jak se v historii často stává, klíčoví lidé byli na místě ve vhodnou dobu, aby se uskutečnily změny, ke kterým by jinak možná ani nedošlo.

Temná mračna na obzoru

Právě když se Východ a Západ radovaly z toho, že končí studená válka, jinde se objevovala hrozivá mračna. V roce 1988 si svět jen málo všímal zprávy z Afriky, že v Burundi bylo při vypuknutí etnického násilí zabito několik tisíc lidí. Jen okrajově se věnovala pozornost zprávám z Jugoslávie, kde v dubnu 1989 vypukl nejhorší etnický konflikt od roku 1945. Větší svoboda v Sovětském svazu měla mezitím za následek rozsáhlé občanské nepokoje. Některé republiky se dokonce pokoušely získat nezávislost.

V srpnu 1990 irácká vojska napadla Kuvajt a během dvanácti hodin jej dobyla. Zatímco Němci po necelém roce od pádu Berlínské zdi oslavovali sjednocení Německa, irácký prezident se chlubil: „Kuvajt patří Iráku a my se jej nikdy nevzdáme — ani kdybychom o něj měli bojovat tisíc let.“ V listopadu se Organizace spojených národů zhostila svého úkolu a pohrozila vojenskou akcí proti Iráku, pokud se jeho vojska z Kuvajtu nestáhnou. Svět se zase jednou chvěl na okraji možné katastrofy. Hlavním předmětem sporu byla kontrola nad zásobami ropy.

Měly tedy naděje na mír a bezpečnost, které se probudily s koncem studené války, zaniknout dříve, než byly naplněny? Přečtěte si o tom v příštím čísle v článku „‚Nový světový řád‘ — jeho nejisté začátky“.

[Obrázek na straně 15]

Berlínská zeď náhle přestala být symbolickou bariérou mezi Východem a Západem

[Podpisek obrázku na straně 12]

Gorbačov (vlevo) a Reagan: Robert/Sipa Press