Překvapivý růst
SVĚDKOVÉ JEHOVOVI nebyli nikdy hrozbou pro politické představitele zemí, v nichž žijí, a nyní se to uznává. List Krasnojarskij Komsomolec se vyjadřoval k jednomu z letních sjezdů v Sovětském svazu a uvedl: „Ideologové naší země si nakonec uvědomili, že Jehovův lid nijak neporušuje zákony ani veřejný pořádek.“
Podobnou myšlenku předložil sovětský list Vostočno-Sibirskaja Pravda: „Organizace svědků Jehovových je zaměřena výlučně nábožensky, a proto se neúčastní politických sporů a své členy nepovzbuzuje k podpoře žádného politického seskupení, ale podporuje autoritu Bible a jejího Autora, Jehovu Boha.“
Růst v raných letech
Svědkové Jehovovi byli ve Východní Evropě činní celá desetiletí. Na sklonku třicátých let jich bylo v Rumunsku přes dva tisíce, v Polsku asi tisíc, v Československu a Maďarsku několik set a v Jugoslávii jich byly desítky. V rozlehlém Sovětském svazu byl jen malý počet svědků. To se však ze dne na den změnilo.
Odborník na dění v Sovětském svazu, Walter Kolarz, napsal ve své knize Religion in the Soviet Union (Náboženství v Sovětském svazu), že další svědkové se do Ruska dostali „z území států, která Sovětský svaz zabral v letech 1939–40, kde byly malé, ale velmi aktivní skupiny svědků Jehovových“. Svědkové Jehovovi, žijící ve východních částech Polska, Československa a Rumunska, pojednou shledali, že se jakoby přes noc ocitli v Sovětském svazu.
Další pozoruhodnou cestou, kterou se svědkové Jehovovi dostali do Sovětského svazu, byly německé koncentrační tábory. Jak to? Během druhé světové války byli mnozí ruští vězni umístěni v těchto táborech společně s německými svědky Jehovovými. Tito Němci zde byli za to, že rozhodně trvali na své křesťanské neutralitě. (Jan 17:16; 18:36) Raději trpěli a umírali, než aby porušili Boží zákon tím, že by vstoupili do Hitlerovy armády a museli v jiných zemích zabíjet spolukřesťany nebo nést vinu za zabití kohokoli jiného. — 1. Jana 3:10–12.
W. Kolarz o tom napsal: „Jakkoli to může znít neuvěřitelně, německé koncentrační tábory jsou jednou z cest, jimiž se poselství svědků Jehovových dostalo do Ruska. Přinesli je tam ruští vězni z Německa. Obdivovali odvahu a neochvějnost ‚svědků‘, a to byl pravděpodobně důvod, proč pro ně bylo jejich učení přitažlivé.“ Jen v ženském táboře Ravensbrücku přijalo biblické poselství, které kázaly svědkyně Jehovovy, mnoho mladých ruských žen.
Vězni z východoevropských zemí, kteří se stali svědky Jehovovými, se po válce navrátili do svých vlastí. Zde pak horlivě vyučovali lidi o tom, že vláda Božího království je jedinou nadějí na trvalý mír. Proto počet svědků Jehovových ve Východní Evropě značně stoupal. Do dubna roku 1946 kázalo v Sovětském svazu více než čtyři tisíce svědků a jejich počet se rychle zdvojnásobil. V Rumunsku pořádali svědkové v září 1946 sjezd v Bukurešti; navštívilo ho asi 15 000 osob.
Krátce poté začala studená válka a ta uzavřela možnost cestování a kontakt mezi Východní Evropou a Západem. Navíc se nové východoevropské vládní moci začaly stavět proti svědkům Jehovovým. Je smutné, že na svědky pohlížely jako na hrozbu a mnohé z nich uvrhly do vězení. Přesto bylo v roce 1951 v Československu 3 705 aktivních svědků, v Maďarsku 2 583, v Jugoslávii 617 a v Polsku přes 15 000.
Růst pokračoval i přes pronásledování
Maurice Hindus psal v roce 1967 o svědcích Jehovových ve své knize The Kremlin’s Human Dilemma (Kreml — lidské dilema). To, co uvedl, se vztahovalo na svědky v Sovětském svazu i na svědky v dalších částech Východní Evropy. „Ačkoli jsou organizováni v podzemí, bývají vypátráni a odsuzováni k vysokým trestům vězení. Ale nelze je zastavit. Na jednom místě je potlačí, a oni se vynoří jinde. . . Zdá se, že jsou nezničitelní jako sovětská policie.“
Během jara roku 1951 byla svědkům Jehovovým v Sovětském svazu zasazena tvrdá rána. Více než sedm tisíc svědků bylo v evropských republikách Sovětského svazu zatčeno a odvlečeno do vězeňských táborů v odlehlých částech země — včetně Sibiře a Vorkuty daleko na severu. K čemu to vedlo?
„Nebyl to konec ‚svědků‘ v Rusku,“ poznamenal W. Kolarz, „ale jenom začátek nové kapitoly v jejich evangelizační činnosti. Svou víru se pokoušeli šířit dokonce i na nádražích po cestě do vyhnanství. Sovětská vláda nemohla pro šíření jejich víry udělat nic lepšího než právě to, že je deportovala. ‚Svědkové‘ byli z izolace vesnic přeneseni do širšího světa, i když to byl pouze hrůzný svět koncentračních a pracovních táborů.“
Ve vězeních a mimo vězení
Křesťané z prvního století kázali bez přestání, i když byli pronásledováni, a stejně jednali i svědkové Jehovovi v Sovětském svazu. (Skutky 5:42) Litevská občanka Helena Celminová, která byla uvězněna za údajné zločiny, říká, že v části trestního tábora Potma, kde byla držena od roku 1962 do roku 1966, bylo asi 350 uvězněných. Říká, že „přibližně polovina z nich byli svědkové Jehovovi“. Ve své knize Women in Soviet Prisons (Ženy v sovětských věznicích) H. Celminová líčí, co viděla v tomto táboře:
„Literatura z Brooklynu sem přichází pravidelně v dobrém stavu a ve velkém množství skrze neoficiální a dobře organizované cesty. . . Nikdo nechápe, jak do této země ostnatého drátu a omezených lidských styků může proniknout zakázaná literatura — a navíc ze Spojených států! Mnozí svědkové Jehovovi byli odsouzeni k deseti rokům nucených prací pouze za to, že měli v bytě několik výtisků časopisu Strážná věž. Lidé jsou vězněni jen za to, že vlastnili tyto tiskoviny, a tak je pochopitelné, že správu tábora znepokojuje a dráždí, že tato literatura je zde.“
Jehova poskytoval svou pomoc, a tak nic nemohlo zastavit rozdělování tohoto duchovního pokrmu! H. Celminová napsala: „Nikdo neodhalil, jak se [Strážná věž] do tábora dostává. A navíc je po odsouzení každý vězeň úplně vysvlečen a důkladně prohledán. Při příchodu do tábora se důkladná prohlídka opakuje — až do posledního švu. U zavazadel se pátrá po tom, zda nemají dvojí dno. Žádný cizinec se nedostane do tábora, pokud k tomu nemá pádný důvod. Když vězni odcházejí z prostoru tábora za prací na polích, jsou kolem nich stráže a nikdo se k nim nesmí ani přiblížit. Večer po návratu je každý vězeň důkladně prohledán. Ale i přes tato opatření se literatura z Brooklynu dostane ke svým čtenářům.“
V téže době odvážní křesťané, kteří nebyli v sovětských vězeňských táborech, usilovně pokračovali ve své kazatelské a vyučovací činnosti. Svědčily o tom i publikace a filmy, které vznikaly proto, aby působily proti jejich kazatelské službě. Například v roce 1978 vyšla kniha Pravda o svědcích Jehovových. Kladla si za cíl, jak to vysvětlovala předmluva, „šířit ateistické vzdělání mezi následovníky tohoto náboženského hnutí“.
Autor V. V. Konik mezi jinými věcmi poukázal na to, že svědkové Jehovovi mají nejčastěji veřejné proslovy při svých pohřbech a svatbách. Napsal o tom: „Například v srpnu 1973 se ve vesnici Krasnaja Poljana v Krasnodarském kraji konala svatba dvou členů této organizace a zúčastnilo se jí asi 500 lidí. Promluvilo k nim šest kazatelů a jejich proslovy byly přenášeny dvěma reproduktory. Pak byla uvedena dramatizace, která ukazovala, jak svědkové Jehovovi vedou rozhovory s lidmi jiných vyznání a s ateisty.“
Ano, svědkové Jehovovi i přesto, že jejich dílo bylo zakázáno, nepřestávali ve Východní Evropě horlivě kázat dobrou zprávu o Božím království a konali tak v poslušnosti Kristova prorockého pokynu. (Matouš 24:14) Konečně v květnu a červnu 1989 byli svědkové Jehovovi legalizováni v Polsku a v Maďarsku. Rumunsko svědky zákonně uznalo v dubnu 1990, Sovětský svaz v březnu 1991 a Bulharsko v červenci 1991. A rovněž v Československu je jejich dílo vykonáváno bez omezení.
Šťastní účastníci sjezdů
Když již znáte toto pozadí, snad můžete lépe porozumět tomu, proč se na desítky tisíc účastníků sjezdů ve Východní Evropě tak radovalo — proč plakali radostí, objímali se, tleskali a navzájem si na stadiónu mávali.
Sjezdy v Budapešti, Praze a Záhřebu byly určeny jako „mezinárodní sjezdy“ a pro ubytování desítek tisíc účastníků z dalších zemí byla učiněna zvláštní opatření. V Sovětském svazu proběhly sjezdy v sedmi městech a přišlo na ně 74 252 osob; v Polsku se dvanácti sjezdů účastnilo 131 554 osob a 34 808 lidí navštívilo 8 sjezdů v Rumunsku. I když svědkové nemohli konat sjezd v Bulharsku, asi tři sta Bulharů se přepravilo přes hranice do Tesaloniky (Řecko), kde se mohli těšit z programu ve svém vlastním jazyce.
Připravit se na tisíce účastníků a hostit je — to pro svědky z Východní Evropy nebyla jednoduchá záležitost. Jen si představte: V Sovětském svazu se předtím ještě nikdy žádný podobný sjezd nekonal. A postarat se o tisíce hostů, jak to udělali svědkové v Budapešti a Praze, byl neuvěřitelně náročný úkol. Sjezd se konal dokonce i v Záhřebu, kde se vznášela hrozba občanské války a v dálce byly slyšet výbuchy!
Věříme, že vás následující zpráva o těchto sjezdech zaujme.
[Mapy na straně 7]
(Úplný, upravený text — viz publikaci)
MÍSTA KONÁNÍ TŘÍ MEZINÁRODNÍCH SJEZDŮ A SEDMI SJEZDŮ V SOVĚTSKÉM SVAZU
SOVĚTSKÝ SVAZ
TALLIN
KYJEV
LVOV
ČERNOVCY
ODĚSA
POLSKO
NĚMECKO
ČESKOSLOVENSKO
PRAHA
RAKOUSKO
MAĎARSKO
BUDAPEŠŤ
RUMUNSKO
JUGOSLÁVIE
ZÁHŘEB
BULHARSKO
ALBÁNIE
ITÁLIE
ŘECKO
TURECKO
[Mapa]
SOVĚTSKÝ SVAZ
ALMA-ATA
USOL’JE-SIBIRSKOJE